Další konec a nový začátek....

Stejně tak jak se cesta objevila, tak i skončila, zničehož nic uprostřed potoka. A tak vyvstal problém jak dál. Vzhledem k tomu, že jsem tu cestu navrhla já nemohla jsem nikomu nadávat, jen se pustit dál. Jenže jak a kam. Na druhé straně potoka naprosto hustý a neprostupný les a na naší straně příkrá stráň z úzkou cestičkou vyšlapanou srnkami a čuníky. No nezbylo než se pustit po ní, takže tentokrát přišly místy vhod i ruce.

Bylo mi jasné, že mne synova přítelkyně v duchu proklínala, a že na další procházku se mnou už asi těžko bude chtít. A najednou zase před námi další cesta. Je to zvláštní, možná to jsou vždy jen nějaké římsy, které vzniknou nějakou erozí, protože tak náhle vždy skončí a zase začínají. Jinak nevím, k čemu by byly cesty které končí buď v potoce, nebo příkrou strání.

Když jsme tedy objevili další schůdnou cestu, došli jsme konečně do míst, která už dobře známe a kde jsme už věděli kam jsme vlastně došli. A to na Yukon.

Ne nebojte se, nezbláznila jsem se po tom všem putování, ale je tu v lesích usazená malá chatička, u níž je malé tábořišťátko kam jezdili mlaďáci kteří se zhlédli v době americké občanské války a v uniformách a zbraních té doby, a to své místo nazvali Fort Yukon. Jeden čas měli dokonce okolo postavenou palisádu z kůlů i ze strážní věží a bránou...A pro případ obléhání nepřítelem i krásnou studánku s vyvěrajícím pramenem na území tábora....

Kdo z pocestných by měl žízeň, může použít hrneček....

Jo, a ta cesta, z které jsme na úplném začátku odbočili, tak vedla celou dobu nad námi na hraně té příkré stráně....samozřejmě o mnoho pohodlněji. Jenže jít po ní, neobjevili jsme ta krásná místa.