Než jsme ale přebrodili ten potůček, zarazil nás šustot v protější stráni a to jak najednou Bak ztuhnul a upřeně zíral do stráně na jedno místo. A ejhle, divocí čuníci! Razili si cestu do ostrého kopce vyrušeni naší přítomností. Syn jen lakonicky poznamenal, že jsme se evidentně ocitli na území divoké zvěře, takže jsme někde, kde se lidé moc nevyskytují. Za chvíli další šustot, opět Bakovo upřené zírání a pro změnu se vynořila srnka. Ještě že je Bakouš kliďas a nějaké takové divné zvíře mu nestojí za to, aby se za ním rozběhl. Což jsem kvitovala z velkým povděkem, protože nevím, jak bych se za ním do té příkré stráně šplhala abych ho odchytla.....
Jen do té doby ještě jakž takž hovorná synova přítelkyně po synově poznámce uvláštně ztichla.
Přešli jsme tedy opět na další cestu a pokračovali. Údolíčko opět změnilo ráz a z jedné strany cesty se ukázaly zvětrávající stěny z opuky....
Je zvláštní z jakou vitalitou se drží stromy na krajích, v místech kde už je jen kámen a minimum zeminy, která jej drží....A s každým větším a prudším deštěm je víc a víc kořenový svstém odhalován.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsem ráda, že mi zde své komentáře zanecháváte ....