Ohlédnutí za rokem 2017 .... Duben

Duben byl květovou premiérou keře, po kterém jsem nesmírně dlouho toužila

a který jsem si konečně koupila. Vzhledem k tomu, že se nám opět po letech

začala rozkládat střecha na altánku, jeli jsme se synem do Hradce koupit novou.

Bez altánku si už nedovedu představit celou jarní a letní sezónu. Posezení v něm

takhle zrána, je balzám na duši. Ještě neřvou sousedovic děti, nikdo nedrandí

podél plotu ze sekačkou aby viděl co nejlíp co se zrovna u nás děje, ptáci jsou

krásně slyšet, vzduch voní a k tomu ranní káva... no prostě paráda. A což

teprve letní večery! Navíc mám z altánku zahradu jak na dlani a můžu se tak

kochat tím, co se mi všechno za to čtvrtstoletí a chlup podařilo z ní udělat.

Vlastně co máme altánek, nesedáváme už skoro vůbec na terase.

Tu mají rezervovanou hlavně fuchsie a jiné květiny které

jsou v květináčích a od loňska nově i rajčata. A pak

moje lehátko na opalování. Bez toho se prostě

moje letní sezóna s bazénem neobejde

---

Apríl neboli první duben. Na zámku v Litomyšli byla zahájená nová zámecká sezóna

a byla doprovázená díly studentů ze zdejší zahradnické školy, alma mater mého syna.

Po minulém zahájení, kdy jsme s dcerou áchali v zámeckých komnatách nad krásou

aranžmá ze živých květů a krásných místností, byly jsme opět natěšené na další

krásu. Vždyť už název Velká renesance v člověku vzbuzoval očekávání něčeho

krásného. Jaké bylo ale naše zklamání, když jsme na zámeckém nádvoří objevily

jen několik málo skulptur z vrbového proutí doplněné tu a tam květy petrklíčů.

Takže za nás velké zklamání, a myslím že nejen za nás. Udivené výrazy ve tvářích

ostatních návštěvníků a slova jako To je všechno ??? hovořily za vše....

Naštěstí Litomyšl dokáže poskytovat spoustu jiných rozptýlení, a pokud nevyjde jeden plán

vždy se najde náhradní. A tím byl výstup na vyhlídku mezi věžemi piaristického kostela

na Zámeckém návrší (ano, toho samého kde se teď oženil Leoš Mareš) Vede nahoru krásné

dřevěné točité schodiště a tak jsem si ho ( abych maskovala únavu ) vyfotila ...

A z vyhlídky pohled na historickou část města. Jmenovitě Toulovcovo náměstí s kostelem

Rozeslání sv. Apoštolů. Přiznávám, že takový název jsem slyšela poprvé a to u kostela

tady u nás na vsi, a hle? O dvanáct kilometrů dál zas!

A naposledy první dubnový den v Litomyšli a Klášterní zahrady. Místo které je velmi krásné

a velmi zvláštní. Je na místě zaniklých klášterních zahrad a hřbitova ze 13.století a

ta hloubka věků je tu nějak stále cítit. Krásně se tu odpočívá, povídá s přáteli a samozřejmě

i randí, byť neskýtají tolik soukromí jako třeba Petřín. Nebo se sem dá zajít i na nějaký

koncert, či výstavu pod širým nebem.

Moje tolik milovaná a vytoužená Magnolia stellata. Jednu magnólii už na zahradě

mám, jenže ta, jak jsem se už několikrát zmiňovala děsně smrdí a její květy dost

zanikají v ohromných listech. jedinou výhodu má v tom,že kvete na přelomu května

a června, takže nejsou její květy v takovém ohrožení jako jsou v případě těch z jara

kvetoucích. Jediná malá skvrnka na kráse je ta, že na jmenovce je že má květ růžový

ale ona kvete bíle. Ale kvete a voní !!! Teď tedy ještě koupit Magnolia x soulengeana

a jsem spokojená. I když .... hlodá ještě ve mě myšlenka na stálezelenou magnólii

už jsem je i u nás viděla prodávat a když se zas sejme jedna prastará jabloň, místo

ní by se přímo parádně hodila. Takže osmý dubnový den a moje láska magnólie

Hned následující devátý dubnový den, nás dcera pozvala na vycházku do vesničky

Suchá, kde je velmi příjemný areál místního jezdeckého klubu a kam občas zajedeme

s kamarádem Kovbojem na kafe a na pozorování koníků buď ve vnitřní nebo venkovní

jízdárně. Tentokrát jsme to byli já, synátor, dcera a její partner a nesměl samozřejmě

chybět jezevec Mates. A jelikož nám vyšel krásný sluníčkový a teplý den, nikam jsme

se nehnali a já si tak mohla fotit bez keců, že něco nestihneme .

Můj bezmála stodevadesáti centimetrový synek a za ním socha sv. Anežky České

stojící na začátku nově vybudované stezky spojující Litomyšl a Suchou

Že sluníčko nevytáhlo jenom nás, bylo vidět když se člověk ohlédl. Však taky na terase restaurace

u parkurové dráhy bylo plno

Šestnáctý dubnový den a moje první cesta na chatu a hlavně k zámku, za mou jarní láskou

ohromnou magnólií která na jaře vévodí svou krásou celému parčíku

No není to jak z pohádky? Tohle mne vždycky chytne u srdce, byť se to něčemu

hned tak nepodaří.

Jenže duben si občas dělá co chce a dokáže i velmi nemile překvapit. To když se

vzbudíte a ráno vás čeká takovýhle pohled z oken.

Dvacátý osmý dubnový den a nečekané a nemilé nadělení. I když tady v Opičích horách není

nic neobvyklého ani chumelenice koncem května. Taky jí mám zdokumentovanou...

Při focení těhle snímků došlo k incidentu s nekonečně tupými a nablblými sousedy,

pokračování naší dloholeté averze a potvrzení že oni asi vážně mají velké psychické

problémy. Normální lidé by nemohli argumentovat takovým způsobem jako oni

a mít tak stupidní vidění. No a ten slovník a výrazy jakými mne nazvaly, stoka, stoka ...

Duben skončil a před námi byl květen. Pro mne to hlavně znamenalo neustálé

modlení ke sv. Petrovi, protože na konci tohoto měsíce nás, dandíkáře,

čekal další sraz, pro který jsem tentokrát zvolila květnový Petřín. Vždyť

ke květnu a lásce, a to jakékoliv, patří neodmyslitelně právě Petřín a jeho

romantická zákoutí.