Když jsem něco .....

 

.... po půlnoci dorazila v neděli z Polska,

měla jsem na oklepání a regeneraci čas jen zhruba něco kolem patnácti hodin. V pondělí z práce jsem se zas hned vydala do mého základního tábora v synově bytě, odkud a kam se vydávám a vracím z výletu. Je to jednodušší a hlavně bezpečnější než brzy ráno tahat polovici z postele a spoléhat na to, že má dostatek nafty v autě aby jsme dojeli. Takhle si jen vyběhnu kopeček k nádraží a jsem tam. To samé při návratu, hupky šupky přes kopeček a jsem v pelíšku. Druhý den už si polovici zavolám aby pro mě přijela. Horší to bylo ale tentokrát s dospáním, protože jsem musela hned druhý den do práce. Naštěstí mi vedoucí navrhla ať si vezmu půl dne volna a přijdu později. No, ono se stejně nakonec ukázalo že jsem musela jít o hodinu dřív než jsem měla, protože se jedna kolegyně nedostavila. To mě ujistilo v tom, že si příště musím ty zájezdy rozložit mnohem líp, abych pak nebyla z toho urvaná jak plakát. Navíc jsem doufala, že mne nepotká stejný šok jak při minulém výletu, když jsem zjistila při nástupu do autobusu že za mnou stojí člověk, kterého ze všech lidí tady kolem vážně chcete potkat úplně nejmíň ....

Tentokrát autobus zamířil jako první do Horní Lužice a to přímo do správního centra Lužických Srbů, do Budyšína. Jelikož jsem se za ty první dva počasím neadventní výlety rouhala sv. Petru, ten mi ten třetí řádně osladil. Celou cestu až na hranice chumelilo, ale za hranicemi jak když utne a padalo něco mezi mlhou a deštěm a foukal hodně studený vítr. Na procházky počasí naprosto "ideální". Ale za to konečně adventní trhy jak mají být. Hodně punče a svařáku, krásná výzdoba a samé dobroty. Navrch velmi příjemní a usměvaví prodejci kteří i přes mou hodně škobrtavou němčinu nade mnou nelámali hůl a s úsměvem mi vždy prodali žádané

Pohled na staré centrum. V popředí vodárenská věž, za ní v zákrytu kostel sv. Michaela, chrám sv. Petra (do něj se podíváme zvlášť) a věž radnice

Pohled na hrad Ortenburg, který byl sídelním hradem budyšínského vévodství, které až do roku 1635 patřilo do zemí Koruny české. Dnes v jeho zbytcích sídlí Okresní soud a Srbské muzeum se Srbským městským divadlem. V Budyšíně ještě najdete také Srbskou konzervatoř. Co mě zaujalo je to, že řeč Lužických Srbů je něco mezi češtinou, polštinou, slovenštinou a chorvatštinou. Píší s čárkami a háčky jako mi, ne se spřežkami jako Poláci, takže když vidíte popisní cedulku Staré město, chvíli tápete kde vlastně že jste

Na vyhlídce u kostela sv. Michaela začínal kvést jasmín nahoprutý, čímž dával najevo že se blíží vánoce a zimní čas

Vodárenská věž a budova muzea které je věnované, jak jinak, vodě

Pozdně gotický kostel sv. Michaela (Michaelkirche) je hlavním farním kostelem pro evangelické Lužické Srby, u něj je i starý hřbitov. Na přelomu 19. a 20. století u něj byla postavena i srbská škola

Tzv. Černý nebo čarodějnický dům. Ke svému jménu přišel tak, že jako jeden z mála přestál velký městský požár bez újmy. Nebylo tedy jinak možné, než že v něm žila čarodějnice která zabránila kouzly aby shořel. Dodnes stojí ve své původní podobě

Korvínova brána je součástí hradu Ortenburg, vychází se jí mimo jiné i do centra města. Korvínova proto, že v reliéfu na ní je uherský král Matyáš Korvín který, velmi potupně pro Čechy sedí na trůnu a jednou nohou tlačí k zemi Českého lva ..... Jinak Budyšín má mnoho zachovaných městských bran a věží. Některé jsou přístupné jako vyhlídkové .....

.... a taky má mnoho kouzelných starých uliček

Mikulášská věž a brána vede k části hradeb v kterých byl začleněn kostel sv. Mikuláše (Nikolaskirche). Za třicetileté války byl zničen a v jeho okolí je hřbitov který je obdobou našeho Slavína, jsou a byli zde pohřbívány důležité osoby Lužických Srbů v Budyšíně

Z netu jsem si půjčila obrázek jak vypadalo začlenění kostela do hradeb 

Popravdě místo vypadá jak kulisy k nějakému upírskému filmu 😉

A došli jsme značně prokřehlí na radniční náměstí kde jsou, ó jak pro nás Václavy lahodící, vánoční václavské trhy ... 

.... takže bylo životně důležité se něčím zahřát. V mém případě zimní horkou variantou Aperolu.

 Hrneček jsem si tedy tentokrát nepřivezla ....

Nejvíc obchodů a obchůdků a stánků najdete na ulici příhodného jména Bohatá ( Reichenstrase) která směřuje k Bohaté věži (Reichenturm) ....

.... která se šikmá nezdá, ale je. Odchylka od osy je 1,44 m

A pod ní došlo i na mnou už tak dlouho hledané bombardino. Mňamka známá spíš ze sjezdovek. Horký vaječný koňak, brandy nebo whisky a kupa šlehačky. Brčko způsobí, že i po jednom panáku má člověk docela dost 😂. Obzvlášť když není najezený. A propó jídlo. Dala jsem si výbornou gulášovou polévku ve velmi příjemné kavárně a u stánku si koupila zdejší specialitu, malé neplněné koblížky s rozinkami. Teplé. Výborné. Žravé. Než jsem stačila nafotit pro ilustraci, zjistila jsem že je sáček prázdný 😁. Nicméně alespoň skleničku od bombardina jsem si domů dovezla

Na více se podívejte zde . Příště se podíváme do chrámu sv. Petra, který je tak trochu zvláštní tím, že je to kostel simultání, tedy že v jednom kostele se scházejí jak katolíci tak evangelíci. I když netuším, jestli mají mše dohromady nebo mají nějaký rozpis kdy kteří.