Do hajzlu, do hajzlu
a ještě jednou do hajzlu....odpusťte mi to, ale jsem fakt hodně naštvaná. A proč? Vlezla jsem totiž zas po měsící a něco do lesa. Tedy do zbytků něčeho co ještě před měsícem byl les. A to přímo les za naší chatou. Dcera mi sice jen tak mezi řečí včera na obědě řekla že tu zas káceli a já jí na to pokývala že to vím, že to je pokaždé když sem přijedem. Předpokládala jsem totiž že to je ten kus o kterém jsem věděla a na kterém jsem fotila ty malé zárodky šištiček. Jenže ne, on to byl kus právě za chatou....
Muž kdysi když s tím kácením tady začali prorokoval že tu za chvíli nebude kam jít a já mu za to nadávala že je zbytečnej tvořič katastrofických scénářů. Jenže po několika letech opravdu na jeho slova došlo. A když jsem vlezla do další části i tady jsem přišla na celý vykácený svah až k silnici. Ten les tady není moc velký, na délku ho po hlavní cestě projdete za dvacet minut, a po svahu dolů dokonce za pět a to ohromné kácení v něm ve mě budí obavy že tu za dva tři roky nebude nic. Jen malé stromky kterým bude trvat dalších dvacet let než dorostou tak do dvou metrů. Jediné velké borovice z něj budou ty hned za chatou, protože dřív než se stavěla nová R4 a udělala se obslužná silnice z části lesa, stála chata přímo v něm...
Když jsem šla po tom co zbylo z cesty byl to takový divný pocit. Možná to znáte sami jak notoricky známé místo se dokáže i malou změnou stát jiným, neznámým. Já měla pocit že se pohybuji zcela jinde, na neznámém místě z kterého dýchalo i něco jako nebezpečí, ten pocit důvěrného známa a domova se zcela vytratil a zbylo jen cizí nepřátelské území. A nic na tom nezměnila ani vůně smůly do které se opíralo sluníčko. Spíš jsem si připadala jak na hřbitově, taková ta směs pachů z uvadajících květů a jehličí z věnců...
Pohled který jsem neznala od doby kdy jsem jako osmiletá přestala sem na chatu jezdit, a kdy jsem tu před dvanácti lety stála znovu....zapadající slunce přímo za chatou.....
Tak tenhle pocit znám.
OdpovědětVymazatJe tu smutné. A je těch věcí v přírodě víc, co nám ubývá díky zásahu lidí.
OdpovědětVymazatKrucinál já Tě plně chápu. Mě vždycky každý skácený strom uvádí v šílenství.
OdpovědětVymazatU nás na chatě se do kácení taky pořádně opřeli, pokaždé když tam dorazíme, a míváme mimo léto dost velké pauzy, mám pocit, že jsem překročila bludný kořen, jdu místy, která dokonale znám a najednou jsem "jinde", zmizí známé průhledy, orientační body, vzdálenosti najednou vůbec neodpovídají, nic nedává smysl a mozek se může zavařit, aby pochopil, co se děje.
OdpovědětVymazat[4]: Ano, to je přesně ono, všechno má úplně jiné dimenze!
OdpovědětVymazat[3]:Jsou to jak kusy lesů ČL tak soukromé dokonce část je snad Lobkoviců či co to bylo za rod. Lesům je to jedno, soukromníci nemají peníze tak prodávají dřevo a tak než něco vrátěj tak to raději ještě pokácejí. Někde to sice hned osazují, někde to je zatím rozrytý a neuklizený....
OdpovědětVymazatMy máme nad chatou městské lesy a zatím se mi zdá, že tu hospodaří docela dobře. Nekácí se celý les, ale třeba jen část a hned na tom místě roste les nový. A dokonce jsem si nedávno uvědomila, že nízký nový lesík, kolem kterého jsem šla a měla přes něj vyhlídku do dálky na město a naše paneláky na protějším kopci, už pomalu bude bránit ve výhledu. Krajina se tím kácením a vysazováním nového lesního porostu mění, to je pravda, ale pokud se jen kácí na soukromých pozemcích a les se neobnovuje, je to zlé. Jestli se s lesem dobře hospodaří se myslím pozná i podle toho, že tam žije nějaká zvěř. U nás se drží stádo srnek. V létě se sice rozprchne, rodinky si žijí po svém, ale v zimě a na jaře je vidět všechny pohromadě. Horším a u nás velmi rozšířeným hnusem je stavění supermarketů, nových průmyslových zón na úrodné půdě, komunikacím ustupují nejedny lesy. Místo nich je pak všude beton sálající ve slunci a voda nemá kam vsakovat. Lesy jsou obrovským rezervoárem vody a když nejsou,je zle.
OdpovědětVymazat[7]: Tady jsou ponejvíc ty zatracený divoký svině lesy jsou od nich rozrytý, srnku už jsem tu neviděla ani nepamatuju akorát se mi podařilo nafotit zajíce. A to tedy byl svátek ho vidět.
OdpovědětVymazatWendy, moc dobře rozumím tvému vzteku a bezmoci. S kácením stromů mám taky problém. Pro mne jsou stromy jak živé bytosti. Jsou součástí důvěrně známých míst, "viděly" mne vyrůstat, pamatují třeba i mé rodiče a prarodiče. je to vždy velký smutek. Něco podobného teď zažívám na naší chatě na staré trampské osadě. Na naší stráni začaly šmahem usychat velké duby, i staré borovice, nevím jestli to způsobilo sucho, nebo je to nějaká choroba, ale je jasné ,že půjdou všechny dolů. Ještě jsem letos ani neměla odvahu zajet se tam podívat.
OdpovědětVymazatZa kácení stromů, které nejsou nemocné bych někomu nařezala. Dřív se tolik netěžilo, ale dnes, lesy se plundrují a výsadba žádná. Hrůza
OdpovědětVymazat[10]:Tady musím i přes to že to tempo je dost velký že tedy zatím všechny vykácené části jsou ihned osázené. Ať buky, duby nebo smrky a borovicemi. Ten poslední kus za námi je vykácenej teprve pár dnů tak ještě není ai uklizený. Jenže co je to platné když nejmíň deset let bude trvat než budou ty vysázené stromky trochu stínit, a stejne se tam do toho houští nebude mc dát chodit na houby....
OdpovědětVymazat[9]:Nevím proč zrovna tenhle kus mě tak naštval, asi jak to říkáš ty, tady jsem si nejvíc v tom lese hrála, tady v tom kusu jsme po xdesítkách let když jsme ještě bydleli na Lužinách byli s mužem a dětmi na výletu a sbírali houby, dávno před tím, než jsem vůbec tušila že se sem zase na chatu vrátím.....byl mi prostě nejbližší...a kdž stromy ochoří je to také smutné...
OdpovědětVymazat[11]: Přesně, co je platné , když tedy jsou slušní a sází, co je to platné nám, berou nám naše milá místa, naše milované stromy.
OdpovědětVymazat