Jakási nechuť ...

.... k psaní mne včera i dneska popadla. Dopoledne jsem po odjezdu muže chtěla udělat spousty věcí, nakonec jsem neudělala vůbec nic a jen čučela z okna na to jak více či méně celý den chumelí. Ani k psaní jsem nějak neměla chuť. Spíš jsem dělala takové ocmrndávky po baráku. A pekla si oběd. Navečer mne vyzvedl syn, protože dceru s přítelem vezl na ples a já měla hlídací noc. Bobule cejtila že bude mít volné pole a řádně toho taky využívala, všemu se nesmírně řehnila, a moc neposlouchala. Koupání, jindy velmi oblíbené se nejdřív neslo v duchu šíleného brečení, pak výrazů Ach já chudák týraný až k obligátnímu řehnění. To samé když jsem jí dala do postýlky. Jediné co jí jakž takž zklidnilo bylo čtení z krtečka, i když jsem párkrát musela zahudrat a říct že jdu pryč. Nakonec jsem jí slíbila, že když bude hezky spát, určitě budou s tátou a mámou druhý den stavět sněhuláka. To vcelku zabralo a byl klid. Nezůstávala jsem tentokrát spát u dcery, protože jsem tu nechtěla nechávat psiska samotná až do druhého dne, takže když je kolem půl druhé zase syn vrátil domů, jela jsem s ním. Čeho jsem ale litovala, bylo to, že je tolik hodin. Být míň, řekla bych mu ať mne vezme domů pro foťák a hodí do města. Bylo totiž nádherně čerstvě nasněženo a báječně by se fotily stromy s větvemi obalenými cukrovou vatou ve světlech pouličních lamp. Jenže touha po pohodlné posteli byla silnější než nějaké fotoambice. Jen jsem si říkala, že pokud to vydrží, vyrazím určitě na procházku. 

Což jsem také dneska dopoledne udělala, užila si ještě tu krásu nadýchanou, když jsem se vracela, už bylo znát, že sníh na stromech se stává hutnější a mokřejší a už to nevypadá tak lehounce. Jen škoda, že nesvítilo sluníčko. Díky zatažené obloze a jemnému sněžení jsou ty fotky co dnes vznikly takové melancholické. Však jsem jich hodně převedla na čb, což jsem měla hned odpočátku stejně v plánu. Ale hlavně jsem si trochu zaplnila zas archív ....