Byl lepší nebo horší? ...

.... ten loňský rok? Nevím. Nějak mi v tom dlouholetým svrabu a srabu ty roky splývají. Každý leden doufám, každý prosinec zoufám. Dny plynou a splývají v jednu šňůru na které se tu a tam ukáže uzlík, někdy uzel jak hrom a někdy perličky. To jsou ty dny, kdy jsem výjimečně v dobrý pohodě, kdy je kolem všechno zalito sluncem i když de facto vůbec nesvítí. 

Leden ...
vstup do roku obyčejný, nijaký představující bezútěšnou jednotvárnost dní, kdy se nedá dělat na zahradě, není nálada ani na procházky, což dokazuje, že z ledna nemám jedinou fotku!

Únor ... 

přinesl sníh. Hodně sněhu. Pro fotografa OK, pro úklid nic moc.

Březen ...

a jeho konec přinesl první perličku. Tedy v tomhle případě perlu jak hrom hrající všemi barvami duhy. První výlet a hned tolik krásy. Navíc i další setkání s Blondýnou která ho absolvovala se mnou. A jelikož jsme obě dvě známé láskou ke kytičkám, je jasné že výlet byl za nimi. Zámek Zuschendorf s výstavou kamélií a drážďanské výstaviště s výstavou Orchideen Welt.

Duben ...

a další perla. První jarní cesta na chatu a v Praze setkání pro změnu s Padesátkou. Na mé přání na Vyšehradě který ona miluje stejně jako já ten můj Petřín. 

Květen ...

druhý perlový a barevný výlet. Polsko, zámek Ksiacz a tamní květinové slavnosti a procházka městem Wroclaw. Jela jsem sama, ale zase se seznámila s výbornou paní průvodkyní. Paní už v letech, nicméně plnou neskutečné energie a úžasných vědomostí právě o městu Wroclaw. 

Červen ....

jak to tak vypadá, první pololetí bylo samé perla. Tentokrát to bylo o rok odložené setkání s dandíkáři a dandíkářkami s celé republiky v krásném anglickém parku na zámku Dobříš. Veselé a plné energie jak u psů tak pánečků. A druhé narozeniny Bobule. U nich na zahradě, velká rodinná sešlost a velký dárek. Domeček pro malou paní domácí.

Červenec a Srpen ...

žádná perlička, jen jeden velký zašmodrchanec. Celé dva měsíce, vlastně už od konce června, jsem trávila od rána do večera dny v práci protože jsem zaskakovala za kolegyni na dovolené, pak za nemocnou a znovu za další se rekreující. Aby se udržela určitá tradice, kdy muž v tuto dobu něco provede, tentokrát to byl jeho solidní výmaz na motorce, kdy dovezli ze synem rozbitou motorku domů v dodávce ještě s posledními věcmi z maminčina bytu, a k tomu Bobešova zablokovaná páteř a noci plné děsuplného bolestivého křiku kdy ve spaní přes tu zablokovanou páteř tvořil bobek. Dohromady s únavou to byla poslední kapka a já se začala děsně bát jakéhokoli rozhodnutí. Rozhodnout se jestli udělat tohle nebo ne, jet když už bylo jakž takž všechno v pořádku nebo ne, ze všeho jsem měla strach a ke všemu šílenou nechuť. A ve finále měsíce srpna mi zmizel definitivně ze života člověk který mi ho hodně poslední dobou zpříjemňoval. Ne, nezemřel, ale jako by se stalo. Takže jelikož jsem už vážně padala na hubu, mezi dvěma směnami jsem měla jen tři hoďky přestávku, mne právě tahle ztráta hodně bolela. Jedinou útěchou byl víkend kdy jsem hlídala v srpnu Bobuli po celý víkend, přežily jsme obě a navíc se dcera vrátila z wellnes víkendu se zásnubním prstýnkem!

Září ...

a s ním konečně vytoužená dovolená. Hurá na Brdy,  a zas dvě  perličky. První, fotoprocházka s Čerfem po Staré Praze se zakončením v místech které jsem vlastně až teď objevila. Nádherné palácové zahrady pod Pražským hradem, a druhá, tak trochu náhradní za původně plánovanou, opět s Padesátkou na tatáž místa, jen s tím rozdílem, že jsme navštívily jednu zahradu kam už jsme s Čerfem nešli, a druhou kterou kupodivu znala Padesátka a já vůbec. Tedy věděla jsem o její existenci, ale nikdy jsem v ní nebyla. Asi proto, že před revolucí byla zavřená a po revoluci jsme se odstěhovali. Na konci září se přijely podívat dvě dandíkářky, chovatelka od které mám Myšpulína a druhá, která má našeho brášku. Pesani řádili po zahradě a bylo moc fajn...

Říjen ...

zas pro jednou cesta na chatu o svátečním prodlouženém víkendu. A hned s dvěma perličkami. První, dvě super setkání s hudebním kamarádem, a druhá, konečně došlo na tak dlouho plánovaný výlet kolem Mníšku s Padesátkou. Díky jejímu ne zrovna příjemnému zranění po úraze nemohla chodit a tak místo aby jsme jí absolvovaly už na jaře, vyšlo nám to až na babí léto. A že to vyšlo skvěle. Jenže taky jsem přišla o druhého člověka, který se mi na dlouhých osm let stal velkým rádcem, vrbou a přítelem. Bohužel po velmi předčasné smrti jeho ženy se natolik uzavřel přede všemi, že přestal komunikovat a vlastně vůbec nevím co s ním je.

Listopad ...

otočil se ke mě nějak zády. Byl hnusný co se týče počasí, i věcí dějících se v soukromí a v práci. Plný pomluv,  oviňování, házení špíny a nekorektního chování kolegyň. Bez možnosti obhájení se, bez možnosti dokázat že vše jsou jen smyšlenky. Jediné světlé chvíle byly ty které jsem trávila s Bobulí. Buď u nás, když přijely holky na návštěvu nebo u nich, když už zmizela šílená objížďka a začala normálně fungovat veřejná doprava tak jak měla. Jediné pozitivum které by mohlo vést časem ke zklidnění situace doma a ve finančních kotrmelcích muže je to, že dostal pracovní nabídku od jednoho našeho dlouholetého dodavatele aby pro něj dělal servisy Od Opavy po Českou Skalici, přes Ostravu, Havířov a Brno. 

Prosinec ...

vygradoval konflikt v práci, a vedlo to k tomu, že jsem byla stažená z večeří, a nevěděla jsem vůbec jestli ještě budu mít v lednu práci nebo ne. Do toho navíc opět Bobeš, který si v době předsilvestrovské zřejmě oblíbil operační zákroky, tentokrát s boulí neznámého původu na noze. Naštěstí se ukázalo, že šlo jen o zánět podkožního tuku způsobený nějakým traumatem na noze.  Ale taky bylo i líp. A to díky dvěma perlám v podobě dvou adventních výletů. První, hned na začátku prosince do Pirny, na pevnost Königstein a do Bad Schandau se super koupačkou a druhý, tentokrát i s dcerou, do pohádkového městečka Hallstatt a na krásné vánoční trhy do městečka St. Wolfgang. Třetí, velká perla pak byla štěpánská návštěva u dcery, kdy jsme přivezli Bobuli ještě dárek od Ježíška za nás, a který jí, k mé velké radosti, udělal radost ohromnou.

Takže suma sumárum, rok s uzlíky, uzly i perličkami, se dny které byly jednotvárné a bezútěšně nijaké, je za mnou.  Jsem za to ráda. Možná (a tohle už si říkám po deváté za sebou a nikdy to nevyšlo) bude tenhle letošní opravdu už lepší. Má magické číslo, tak by to snad konečně už mohlo vyjít!