11 ledna 2020

Byl lepší nebo horší? ...




.... ten loňský rok? Nevím. Nějak mi v tom dlouholetým svrabu a srabu ty roky splývají. Každý leden doufám, každý prosinec zoufám. Dny plynou a splývají v jednu šňůru na které se tu a tam ukáže uzlík, někdy uzel jak hrom a někdy perličky. To jsou ty dny, kdy jsem výjimečně v dobrý pohodě, kdy je kolem všechno zalito sluncem i když de facto vůbec nesvítí. 

Leden ...
vstup do roku obyčejný, nijaký představující bezútěšnou jednotvárnost dní, kdy se nedá dělat na zahradě, není nálada ani na procházky, což dokazuje, že z ledna nemám jedinou fotku!

Únor ... 
přinesl sníh. Hodně sněhu. Pro fotografa OK, pro úklid nic moc.

Březen ...
a jeho konec přinesl první perličku. Tedy v tomhle případě perlu jak hrom hrající všemi barvami duhy. První výlet a hned tolik krásy. Navíc i další setkání s Blondýnou která ho absolvovala se mnou. A jelikož jsme obě dvě známé láskou ke kytičkám, je jasné že výlet byl za nimi. Zámek Zuschendorf s výstavou kamélií a drážďanské výstaviště s výstavou Orchideen Welt.

Duben ...
a další perla. První jarní cesta na chatu a v Praze setkání pro změnu s Padesátkou. Na mé přání na Vyšehradě který ona miluje stejně jako já ten můj Petřín. 

Květen ...
druhý perlový a barevný výlet. Polsko, zámek Ksiacz a tamní květinové slavnosti a procházka městem Wroclaw. Jela jsem sama, ale zase se seznámila s výbornou paní průvodkyní. Paní už v letech, nicméně plnou neskutečné energie a úžasných vědomostí právě o městu Wroclaw. 

Červen ....
jak to tak vypadá, první pololetí bylo samé perla. Tentokrát to bylo o rok odložené setkání s dandíkáři a dandíkářkami s celé republiky v krásném anglickém parku na zámku Dobříš. Veselé a plné energie jak u psů tak pánečků. A druhé narozeniny Bobule. U nich na zahradě, velká rodinná sešlost a velký dárek. Domeček pro malou paní domácí.

Červenec a Srpen ...
žádná perlička, jen jeden velký zašmodrchanec. Celé dva měsíce, vlastně už od konce června, jsem trávila od rána do večera dny v práci protože jsem zaskakovala za kolegyni na dovolené, pak za nemocnou a znovu za další se rekreující. Aby se udržela určitá tradice, kdy muž v tuto dobu něco provede, tentokrát to byl jeho solidní výmaz na motorce, kdy dovezli ze synem rozbitou motorku domů v dodávce ještě s posledními věcmi z maminčina bytu, a k tomu Bobešova zablokovaná páteř a noci plné děsuplného bolestivého křiku kdy ve spaní přes tu zablokovanou páteř tvořil bobek. Dohromady s únavou to byla poslední kapka a já se začala děsně bát jakéhokoli rozhodnutí. Rozhodnout se jestli udělat tohle nebo ne, jet když už bylo jakž takž všechno v pořádku nebo ne, ze všeho jsem měla strach a ke všemu šílenou nechuť. A ve finále měsíce srpna mi zmizel definitivně ze života člověk který mi ho hodně poslední dobou zpříjemňoval. Ne, nezemřel, ale jako by se stalo. Takže jelikož jsem už vážně padala na hubu, mezi dvěma směnami jsem měla jen tři hoďky přestávku, mne právě tahle ztráta hodně bolela. Jedinou útěchou byl víkend kdy jsem hlídala v srpnu Bobuli po celý víkend, přežily jsme obě a navíc se dcera vrátila z wellnes víkendu se zásnubním prstýnkem!

Září ...
a s ním konečně vytoužená dovolená. Hurá na Brdy,  a zas dvě  perličky. První, fotoprocházka s Čerfem po Staré Praze se zakončením v místech které jsem vlastně až teď objevila. Nádherné palácové zahrady pod Pražským hradem, a druhá, tak trochu náhradní za původně plánovanou, opět s Padesátkou na tatáž místa, jen s tím rozdílem, že jsme navštívily jednu zahradu kam už jsme s Čerfem nešli, a druhou kterou kupodivu znala Padesátka a já vůbec. Tedy věděla jsem o její existenci, ale nikdy jsem v ní nebyla. Asi proto, že před revolucí byla zavřená a po revoluci jsme se odstěhovali. Na konci září se přijely podívat dvě dandíkářky, chovatelka od které mám Myšpulína a druhá, která má našeho brášku. Pesani řádili po zahradě a bylo moc fajn...

Říjen ...
zas pro jednou cesta na chatu o svátečním prodlouženém víkendu. A hned s dvěma perličkami. První, dvě super setkání s hudebním kamarádem, a druhá, konečně došlo na tak dlouho plánovaný výlet kolem Mníšku s Padesátkou. Díky jejímu ne zrovna příjemnému zranění po úraze nemohla chodit a tak místo aby jsme jí absolvovaly už na jaře, vyšlo nám to až na babí léto. A že to vyšlo skvěle. Jenže taky jsem přišla o druhého člověka, který se mi na dlouhých osm let stal velkým rádcem, vrbou a přítelem. Bohužel po velmi předčasné smrti jeho ženy se natolik uzavřel přede všemi, že přestal komunikovat a vlastně vůbec nevím co s ním je.

Listopad ...
otočil se ke mě nějak zády. Byl hnusný co se týče počasí, i věcí dějících se v soukromí a v práci. Plný pomluv,  oviňování, házení špíny a nekorektního chování kolegyň. Bez možnosti obhájení se, bez možnosti dokázat že vše jsou jen smyšlenky. Jediné světlé chvíle byly ty které jsem trávila s Bobulí. Buď u nás, když přijely holky na návštěvu nebo u nich, když už zmizela šílená objížďka a začala normálně fungovat veřejná doprava tak jak měla. Jediné pozitivum které by mohlo vést časem ke zklidnění situace doma a ve finančních kotrmelcích muže je to, že dostal pracovní nabídku od jednoho našeho dlouholetého dodavatele aby pro něj dělal servisy Od Opavy po Českou Skalici, přes Ostravu, Havířov a Brno. 

Prosinec ...
vygradoval konflikt v práci, a vedlo to k tomu, že jsem byla stažená z večeří, a nevěděla jsem vůbec jestli ještě budu mít v lednu práci nebo ne. Do toho navíc opět Bobeš, který si v době předsilvestrovské zřejmě oblíbil operační zákroky, tentokrát s boulí neznámého původu na noze. Naštěstí se ukázalo, že šlo jen o zánět podkožního tuku způsobený nějakým traumatem na noze.  Ale taky bylo i líp. A to díky dvěma perlám v podobě dvou adventních výletů. První, hned na začátku prosince do Pirny, na pevnost Königstein a do Bad Schandau se super koupačkou a druhý, tentokrát i s dcerou, do pohádkového městečka Hallstatt a na krásné vánoční trhy do městečka St. Wolfgang. Třetí, velká perla pak byla štěpánská návštěva u dcery, kdy jsme přivezli Bobuli ještě dárek od Ježíška za nás, a který jí, k mé velké radosti, udělal radost ohromnou.

Takže suma sumárum, rok s uzlíky, uzly i perličkami, se dny které byly jednotvárné a bezútěšně nijaké, je za mnou.  Jsem za to ráda. Možná (a tohle už si říkám po deváté za sebou a nikdy to nevyšlo) bude tenhle letošní opravdu už lepší. Má magické číslo, tak by to snad konečně už mohlo vyjít!



30 komentářů:

  1. Rozumím ti, ale bylo tam zároveň hodně pozitivního a příjemného, alespoň já to z tvých slov cítím.
    I já jsem se moc a moc těšila, až minulý rok zavře vrata, jenže.
    Před vraty mám hromadu hnoje z minulého roku a nemohu dělat, že nikoliv. Takže jsem začala s úklidem a proč nezačneš i ty ?
    Když má přijít další nálož, ať přijde do čistého.
    Já si hlavně ulevuji s přáteli u kávičky, u dortíčku, tyhle psychologický sympozia člověka narovnají, průsery zapoví a hlavně, nejde na to být sám, prostě né.
    Ať máš tenhle rok podstatně příjemnější, přívětivější. Já kdybych nevěřila, už bych tu nebyla a to myslím vážně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty víš, že na terapii kávou, povídáním a dobrotami mám jen tebe a Míšu a vy jste strašně daleko a nedostupné ve chvílích kdy to potřebuju. Takže na problémy jsem sama, neb vrba se kterou jsem to mohla řešit se jaksi rozhodla všechny vykopnout ze svého života a žít životem poustevníka a s nikým nekomunikovat. Ráda bych uklízela, ale ty hromady jsou všude kolem a tak se jen přehazuje z větší na menší a naopak. Úklid je zatím v nedohlednu...a možná už ani nemám chuť a sílu do toho úklidu.

      Vymazat
    2. Ty mne neser, jsi pěkná ženská a ještě mladá na takové vypindávání.
      Musíš si pustit do života jiné lidi, člověk se nesmí uzavírat, to je cesta do pekel a do prdele, taky.
      Nevylezeš, dokud nezačneš uklízet, maličko, ale musíš, zkus to ??

      Vymazat
    3. Ráda bych si ty lidi do života pustila, jenže kde je tady vzít? Promiň, ale mým snem není pokřikovat na sebe s někým přes celou zahradu o tom kdo kde a s kým a strkat nos lidem do soukromí proto, abych to pak mohla dávat někde k dobru. Poslouchat Evu a Vaška a rozebírat Kaměňáky a Babovřesky a fandit Zemanovi a Babišovi. Tohle jsou totiž ta nejlepší témata pro hovory a život tady na vsi. A to jaksi pro mě vážně není, to musíš uznat.

      Vymazat
    4. Anonymní12/1/20 14:47

      Podepisuju každé slovo . Lenka

      Vymazat
    5. blondýna13/1/20 08:08

      Není to ani pro mne, ale ...poučila jsem se.
      Můj otec byl nesmírně renesanční člověk, inteligence přesahovala hranice, fakt měl v hlavě. Jenže zapomínal být obyčejný, žil na obláčku a byl sám, naprosto sám.
      Já jsem se poučila, pouštím si do života lidi, jsou jiní, jsou rozdílní, ale věř mi, když jsem v prdeli, stojí tu. Mohu se vyplakat, mohu se vypovídat, dostanu dobrou polévku i pohlazení.
      Mnohdy se mi zdají povrchní, málo důležití, tečou mi z nich nervy, jenže !
      I já jsem povrchní, i já jsem někdy málo důležitá, mému okolí tečou ze mne nervy, ale já potřebuji kolem sebe lidi, cítit lidské teplo a mluvit.
      Neberu ti tvé názory, vůbec, ty jsi svá. Ale v tomto jsem zásadně rozdílné a já mám díky tomu vždy komu zavolat, v důležitých okamžicích stojí s krabičkou cukroví a třeba rozebírají toho Vaška s Evou.

      Vymazat
    6. Aha, a která prosím ;-)

      Vymazat
    7. Tady jsou stále i po těch třiceti letech dvě velké bariéry. Jedna, že na nás stále pohlížejí jako na Pražáky, tudíž něco jako nepřátele, a druhá, že v době, kdy jsme se sem stěhovali byli sousedé buď o nějakých deset patnáct let starší, anebo tu byli samý puberťáci osmnáctiletý. Jo, trochu to šlo, jenže jak začali stárnout začaly zakysat víc a víc a víc jim vadilo to že jsme z Prahy a tak to jde stále. Věř mi že já se snažila, zvala sousedky ať přijdou na kafe jak jsem tomu byla zvyklá v Praze a víš co mi řekly? Proboha, co by tomu řekli lidi? Že nemám nic na práci a jen někde vysedávám.... Takže na sebe raději hulákají z jednoho balkónu na druhej i když už jsou dávno v důchodu a nesejdou se. Oni totiž se nedružej ani mezi sebou, nebo jen minimálně a nikoho mezi sebe nepouštějí. Takže jsem své snahy vzdala. Ano jsem sama. Ano musím se spoléhat sama na sebe, a taky jsem to pořád dokázala ustát, díky koníčkům a díky té mojí vrbě, díky tomu že můžu zmizet občas na chatu a nic tam neřešit. Jenže už jsem taky o 30 let starší než na začátku a přestávám to občas zvládat. No spíš čím dál tím víc. A mám pořád nesmírný strach. Já jsem prostě jiná než ty, neumím být tak zabejčená, nemám to v povaze.

      Vymazat
  2. Loňský rok byl jedním z nejhorších, ne-li nejhorším, jaké jsem kdy zažila. A letošek úspěšně navázala a evidentně si v tom libuje, hajzl jeden! :D

    OdpovědětVymazat
  3. Čas má jednu výhodu - že jde pořád jen jedním směrem. I když někdy teče pomaleji, než je člověku milé, protože by bylo zapotřebí něco přeskočit nebo vynechat, stejně teče, a tak zase časem doteče do vlídnějších míst.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ráda bych se těch vlídnějších míst dožila ještě vcelku v dobré kondici a při plném vědomí...

      Vymazat
  4. Máš to krásně sepsaný, já si nepamatuju nic...! I k tomu ročnímu soupisu si musím během roku dělat poznámky.
    Já Ti věřím, že nemáš kde hledat nový lidi, znám to, v Prdelákově to jde těžko..!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Můj deník jsou uložené fotky. Podle nich jedu a vzpomínám. Zatím to ještě naštěstí funguje!

      Vymazat
  5. To jak jsi popsala minulý rok není zase až tak zlé. Život prostě přináší dobré i zlé. Chápu Tě, že když chybí dobrá kamarádka, kamarád, tak s tím má člověk problém. Protože jen tak s někým klábosit o ničem žádný velký přínos není. I když.... někdy i to člověku pomůže. Nějak blíž Tě neznám, ale z Tvého blogu je znát, že nejsi povrchní člověk, že se umíš nadchnout, že vidíš díky focení třeba i to, co jiní nevidí. Ber dny jak jdou... v podstatě souhlasím s komentáři Blondýny.
    Klidnou neděli!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale jo, já vím že kecat o ničem taky pomůže, však i s Míšou a Símou když probereme vážné věci dokážeme čtyři hodiny kecat o ničem, ale i o ničem kecáme tak že mě to baví. A když pomlouváme, tak neubližujeme, neroznášíme to a neventilujeme to na veřejnosti. Tady to je pravý opak. Dozvědět se co nejvíc a pak to co nejrychlejc rozkecat po celý vsi. nebo fabrice. Možná právě proto kdybych byla jen povrchní člověk bez koníčků, měla bych život mnohem jednodušší. Ono jinak se rozhoduje ve dvaceti, když jsem dokázala odejít od muže, ale jinak se rozhoduje skoro v šedesáti, bez rezerv, bez pořádný práce a bez stoprocentní kondice a zdraví.

      Vymazat
  6. Život Ti minulý rok přinesl hezké i ty nepěkné chvíle, jak už to bývá. A Ty si umíš ty krásné chvíle vychutnat a ještě je pro ostatní zaznamenáš a podělíš se o ně. Trochu mi připomínáš moji bývalou kolegyni a zároveň spolužačku ze střední. Žije ve vztahu, který nemá perspektivu, ale bojí se z něj odejít, nemá kam. Tak si to kompenzuje cestováním a teď v důchodu si plní své cestovatelské sny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, ono už asi ani to občasné cestování jako kompenzace nebude. Všechny rezervy které jsem měla padly na to, aby nám neodpojili elektriku, plyn, internet a nepřišli o auto, a teď už si to z platu nebudu moct dovolit. Veškerá přilepšení která jsem si z nich platila už skončila...bohužel, muž si nějak neuvědomil, že když se z kasičky jen bere a nevrací, za chvíli se vyprázdní.

      Vymazat
  7. Všechno jsem přečetla a konstatuji, že to byl rok celkem vyvážený, když se na něj člověk podívá s odstupem a s informacemi, které si svěřila. Nikdy není nic jen ideální a beze skvrnky. Základem všech emocí pohledu na život je práce. Tak jsi to měla opravdu špatné a od toho se odvíjí vše. I ve volných chvílích pak probíráš události a zatěžuješ se tím, jak je řešit. S prací manžela snad svítá na lepší časy a i když si ztratila kamaráda(y), je naděje, že zase třeba nové získáš v tomto roce. Přeji ti, aby rok byl klidnější, aby tví věrní kamarádi pejsci se měli dobře, manžel i ty měla práci a třeba i ten výlet někam za hranice všedních dnů.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vždycky jsem se snažila věřit že něco se děje pro to, protože se pak bude dít něco lepšího. Stejně tak vždycky věřím, že když někdo zmizí ukáže se někdo jiný. Jenže to nějak moc nefunguje. Vždycky když už to vypadá, že je všechno za náma, že už se blýská na lepší časy, najednou bum a další rána...

      Vymazat
  8. Jednou si dole jednou nahoře...Tak to asi chodí u většiny z nás.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To ano. Jen mě připadá, že dole jsem už pořád.

      Vymazat
  9. Měla jsi to loni jako na houpačce,jen se to dobré nestřídalo s tím zlým pravidelně, a tak tě to asi více vykolejilo. Jak jsem tě za ta léta poznal, tak se z toho špatného určitě zase vyhrabeš a ještě všem ukážeš, zač je toho loket !!! Budu ti držet pěsti,aby jsi to překonala co nejdřív a zase se mohla radovat ze života !!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Víš co začínám zjišťovat?Že se začínám čím dál tím víc mé babičce. Začínám být zahořklá, včera jsem zjistila, že mi vadí potkávat na procházce lidi (no ono se snad včera ve stejnou dobu rozhodlo camrat po lese všechno z Rybníka co má taky psy, a navíc jsme potkávali takové zapšklé typy, které se na Myšpulínovu veselou snahu o kamarádění tvářili jak kdyby snědli kilo citronů.Až mi ho chudáka bylo líto) a všechno se mi zcvrkává jen na to jak nemám peníze na to co potřebuju a jak a kde je seženu. Fakt už začínám na hodně věcí rezignovat....

      Vymazat
    2. Nemyslím, že zrovna já bych mohl nějak rozumovat,ale podle mě je dobré, že si ještě uvědomuješ, že se měníš. Horší bude,až si to špatné o tobě budou myslet všichni,jen ty ne

      Vymazat
    3. Ono co si o mě myslí jiní jsem se dozvěděla v práci. A nebylo to vůbec nic lichotivého. Pražská kráva bylo asi to nejslušnější. Moje babička neměla ráda lidi tak nějak všeobecně, co si jí pamatuju, takže vlastně až do doby než umřela. Nejšťastnější byla, když mohla jít po mém rozvodu bydlet do garsonky kterou jsem dostala v rámci výměny bytu za dva menší. Na druhou stranu se jí zas tak moc nedivím, protože vlastně celý dospělý život své dcery bydlela s ní a jejími manžely. Takže pořád plný byt. Ale pak začala opravdu lidi nesnášet a velký problém byl v domově důchodců než jí našli do pokoje parťačku která jí sedla. Já tohle mám taky, strašně těžko si pouštím do života jiné lidi a trvá mi dlouho než tak udělám. A stejně se ukázalo, že jsem se v tom posledním roce strašně v těch, kterým jsem to dovolila spletla.

      Vymazat
  10. Život je jako počasí - dny slunečné i zataženo.
    Z tvých výletů ti nejvíc závidím ten polský, Wroclaw patří mezi nejkrásnější města a opravdu nádherný zámek Ksiacz si pamatuji z tvých článků.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud to letos bude možné, chtěla bych zajet do Wroclawi s dcerou zas na advent. Prý tam jsou jedny z nejhezčích adventních trhů. A tentokrát se podívat na město i z výšky, z některé kostelní věže. Asi nejlépe na Tumském ostrově...

      Vymazat

Jsem ráda, že mi zde své komentáře zanecháváte ....