15 února 2013

Vzpomínky podruhé....

Záplavy v roce 97 začaly celkem nenápadně. Jeden den přišla bouřka a kroupy.Ale za to pořádné. Lítali jsme kolem auta (tenkrát to byl Olcit) a házeli na něj deky, Já obíhala kolem své nové magnólie a nadávala jak mi u ní kroupy rozšvihávají listy, před domem nám právě dělali kanalizaci a na ní měl přijít chodník, takže bylo teprve všechno zasypáno pískem. Domnívali jsme se, že to je taková letní bouřka která se přežene a bude klid. Jenže nebyl. kroupy sice přestaly ale déšť ne. A ani v dalších dnech neustával a řeky se pomalu začínaly plnit a plnit a pak přetékat a vylévat se do krajů, do vsí a páchat škody a brát životy. Nikdo si do té doby nepřipouštěl že by po všech možných regulacích řek k něčemu takovému mohlo vůbec dojít. A to mělo být o pár let později ještě hůř, a měla to odnést Praha a vůbec okolí Vltavy a Labe.
Tady u nás vsí protéká taková malá říčka, spíš větší potok, přes rok je v ní tak maximálně třicet centimetrů vody a od našeho domu je vzdálená tak padesát metrů, dost pod úrovní terénu a navíc máme dům vystavěný na metrové podezdívce nad terénem. Tím jsme se utěšovali když jsme pozorovali jak den za dnem a hodinu za hodinou řeka stoupá a stoupá. Sama o sobě pro nás velkou hrozbou nebyla, co bylo tak to je jeden z největších rybníků v kraji z kterého voda odtéká právě do téhle říčky. Ten se totiž naplnil po okraj a hráz začala povolovat. Patří rybářskému svazu a je to rybník chovný a nikdo z nich nechtěl povolit, aby se voda začala upouštět rychleji než se rybník plnil. Mlelo se o ztrátách, práci a všem možném, ale už nikdo nechtěl slyšet o tom, co by se mohlo stát kdyby hráz praskla a zatopila vesnici pod rybníkem a co by napáchala následná vlna na řece dál.v okamžiku, kdy hráz opravdu začala povolovat museli uznat že je reálná hrozba protržení a urychleně zvedli stavidla. A děly se věci, řeka se najednou začala blížit velkou rychlostí k našemu domu, a my začali stěhovat na půdu psy, kočky, papoušky, peneženky a doklady. Před oběma vchody byly už naskládané pytle z pískem a jen se čekalo co bude. Přišel večer a přestávalo být vidět ale voda stále stoupala. Z chodníku byla řeka s peřejemi a víry které se točily kolem dosud nezadělaných kanálů, hučela víc a víc a nervozita rostla a rostla. Některým lidem, kteří bydleli přímo u řeky voda protékala skrz dům okny a někteří už na svých zahradách jezdili vodní slalom na loďkách.
Děti to braly trochu jako dobrodružství, trochu jako bojovku ale naštěstí usnuly. my s manželem drželi stráž a stále hlídali jak voda stoupá. Přiznávám, že já odpadla ve dvanáct.....
Ráno jsem se okamžitě letěla podívat z okna jak vypadá situace a zjistila jsem, že máme před domem vodní příkop hluboký metr a půl a stejně tak široký a plný vody. Ta totiž všechen písek vymlela a odnesla do zatáčky silnice kde vytvořil metrovou hradbu.....Od manžela jsem se dozvěděla že nejvýš byla v noci voda u našeho druhého schodu, což je bráno na výšku hladiny + tři metry nad normál. Aby jsme se dostali z baráku, dali nám hasiči přes ten vodní příkop dveře od nějaké kůlny, které se u nás zarazily.

Nemuselo to vůbec dojít až tak daleko, respektive vysoko, kdyby se rybáři rozhodli včas a dali přednost bezpečí před penězi. Nakonec stejně tím, že museli tak rychle začít vodu odpouštět o spoustu ryb přišli a nám ještě dva dny po opadnutí vody nosili psi dom uhynulé a řádně smrdící ryby ze zahrady.....

A tady jsou ty slíbené fotky, nejsou kvalitní, protože pocházejí z oskenovaného
kinofilmu a fotil je můj tenkrát dvanáctiletý syn. Ta první je focená
kousek od našeho domu, časově tak nějak kolem čtvrté odpolední ,
kdy upouštění teprve začalo, poslední je focená dnes, ze stejného
místa pro ilustraci jak hluboko a daleko řeka je. I podle zábradlí
v dálce z kterého kouká nad hladinu jen nějakých třicet centimetrů
je vidět o kolik voda stoupla....

11 komentářů:

  1. To jsou dost drsné vzpomínky. Taky se nám domem prohnala voda a nerada na to vzpomínám.

    OdpovědětVymazat
  2. To je hruza,voda a ohen,to jsou zivly ze kterých mám strach,pred nimi neuteces!

    OdpovědětVymazat
  3. To byla kalamita. Hrozné. Pokud si vzpomínám, my v té době byli s mužem na dovolené v rekreačním středisku u Teplicko-adršpašských skal. Pak začalo pršet a lilo a lilo a lilo a v okolí nějak podezřele začala stoupat voda z potoků, no odjeli jsme dřív a měli jsme co dělat, abychom se dostali do Prahy.

    OdpovědětVymazat
  4. Na to si pamatuji, dceři byl 1 rok a já na kočáru vozila savo, hadry a různé věci na pomoc na sběrná místa.Malá pamoc snad taky pomoc.

    OdpovědětVymazat
  5. Některé vzpomínky by člověk radši vymazal. My sice stojíme na kopci a k Vltavě máme daleko, ale pamatuju se, že moje kamarádka se v červnu 2002 přestěhovala do přízemního domku, ležícího v podstatě na břehu Vltavy v Holešovicích. Byl to firemní byt podniku jejího muže, stojící na pozemku firmy, asi padesát metrů od vody. Dva měsíce jsme tam s nimi s manželem strávili při rekonstrukci a snaze z dost zanedbaného a v podstatě vybydleného prostoru udělat útulný domov.

    OdpovědětVymazat
  6. Já zažil povodeň u Drážďan v autě a málem jsem přišel o auto.

    OdpovědětVymazat
  7. Někdy to prostě je tvrdé, někdy je vzpomínání veselejší. Naštěstí krom nemilých vzpomínek na soužití s ex, které sice bylo naštěstí krátké, nicméně hodně bolavé a to doslova, pak nedávné z mužova záchvatu a následného kolapsu jsou ještě tyhle. Další špatné už mne ani nenapadají. Ale je možné že najednou někdy ještě něco vyplave na povrch.....

    OdpovědětVymazat
  8. Na některé neblahé vzpomínky je nejlépe zapomenout. Kdyby to ovšem šlo vymazat je z paměti, nebo aspoň profiltrovat. Tak se snažme na ně nemyslet a nahradit je pozitivními myšlenkami.

    OdpovědětVymazat
  9. Některé vzpomínky jsou nesmazatelné. Nejhorší je, když se tato kalamita vrátí se stejnou silou, jak už se stalo. Hrůza!Stačí už ty hrozné škody na majetku, spousta práce při uklízení a vysušování a nedejbože ztráty na životech.

    OdpovědětVymazat
  10. [9]:Tady už naštěstí se to neopakovalo. U rybníka postavili novou hráz, vyšší, lepší výpusť, nad ním pár poldrů...tak pokaždé když je hodně sněhu a taje tak se řeka trochu vyleje, ale jen v těch nejnižších místech.

    OdpovědětVymazat
  11. To nejsou zrovna pěkné vzpomínky, Vendy, i když s odstupem času to člověk asi bere trochu jinak. Hlavně že to u vás dobře dopadlo.

    OdpovědětVymazat

Jsem ráda, že mi zde své komentáře zanecháváte ....