Strachů máme v sobě nespočet. Ať se jim říká fóbie, běsy, démoni,
úzkosti pořád nás drží ve spárech. Stále se o něco, něčeho nebo někoho bojíme celý život. Jsou
nám věrnými průvodci ve dne v noci. Pereme se s nimi, zkoušíme se jich různě zbavit ale ony
se nás drží jak klíšťata. Nedají se zahnat. Možná tak někdy na chvíli se zmenší, zalezou do
kouta duše, aby při nejbližší příležitosti zas vyskočily a začaly hryzat s ještě větší intenzitou.
Já si těch strachů užívám v posledních letech dost a dost. Ať už je to strach o manželovo zdraví
v okamžiku kdy mi před očima z ničeho nic upadl do bezvědomí a já nevěděla co se děje, co bude.
Je to strach který vás dokáže ochromit a začne vás trhat na kusy. Nebo strach o to, jestli dokážete
dál fungovat tak aby vám neustále nehrozila z nějaké strany exekuce, by vás nenažraný stát
nechal alespoň chvilku nadechnout než se zas začnete potápět pod hladinu nezplacených závazků.
Strach z noci kdy víte že vás neutišitelná bolest zase odsoudí k tomu aby jste jí skoro
celou prochodili, kdy máte chuť mlátit hlavou o zeď aby jste ji alespoň trochu přehlušili.
Mým posledním velkým strachem byly tyto dva minulé měsíce, kdy bojujeme s Bobešovou nemocí,
která udeřila najednou a bez varování. Strach kdy jsem každou noc poslouchala se zatajeným
dechem jestli a jak vůbec dýchá, když ho pozorovala jak neutišitelně zvrací až k naprostému vyčerpání.
Strach takový, že se mi až dělalo fyzicky zle. Protože jsem nemohla vůbec nic dělat, jen doufat.
Někdo může namítnout Vždyť je to jen zvíře! Být to člověk chápu, ale zvíře? Nejde o to jestli
je to manžel, dcera, syn rodiče či některý z našich zvířecích mazlíků ten strach uvnitř je stejný
a stejně intenzivní a útočný. Dokáže vás dostat stejně na kolena a je neodehnatelný.
Někdy se s nimi snažíme vyrovnat tím, že děláme něco co zrovna není košer. Někdo je zahání
alkoholem, jiný přejídáním, další zas nadměrným nakupováním. V důsledku se ale ještě víc
trestáme protože to prvotní nadšení nebo skvělý pocit odezní a ještě víc si ty strachy uvědomíme.
A stydíme se za to jak jsme se chovali. Snažím se, ale stejně ten strach uvnitř nejde popsat
tak jaký opravdu je, co se mnou dělá, jak mi je. Snažím se ho nějak racionálně zbavit, zahnat,
uklidit někam hluboko aby nemohl už vylézt, ale v okamžiku něčeho nestandartního,
něčeho co vybočí z normálu je tu zas ......
Strach je přirozená součást života a tak ho musíme přijímat.
OdpovědětVymazatNejhorší je strach o život toho, koho máme moc rádi....
OdpovědětVymazatZvíře, nezvíře, je to přece člen rodiny a bojíme se stejně.
OdpovědětVymazatDobře zpracované téma týdne, Vendy, napsala jsi to moc pěkně, ale mnohem lepší by bylo, kdybys v tomto případě neměla o čem psát.
OdpovědětVymazat[1]: Tak to už by ze mne dávno byl alkoholik ..... ono toho strachu už je opravdu nadmíru.
OdpovědětVymazat[3]: Takový názor tady kolem nás tedy zrovna moc nepanuje
OdpovědětVymazat[4]: Ano, na můj vkus už jich je hodně a trvá to moc dlouho tahle strachová životní epizoda.
OdpovědětVymazatDobře napsané, co dodat.
OdpovědětVymazatAčkoliv se snažím si strach nepřipouštět, stejně ho mám.
OdpovědětVymazat[9]:Nejsi sama - každý máme nějaký strach.
OdpovědětVymazat[9]: Nejsi sama, kdo máme strach. Někdo se ho snaží skrývat. Někdo říká, že strach nemá, ale ví,že to není pravda.
OdpovědětVymazatTo je zvláštní - komentář č.10 se nezobrazil-napsala tedy jsem nový č.11.
OdpovědětVymazat[12]: Jsou tu oba
OdpovědětVymazat[7]: Taky se mi zdá.
OdpovědětVymazatAni nevíš, jak moc dobře ti rozumím. Tenhle strach jsem zažívala s naším Mazlunkem, několik týdnů. A nakonec jsem ho musela odvézt na tu poslední injektici a i když vím, že by mu nic nepomohlo, stejně si to vyčítám, možná jsem to měla spíš nechat přírodě. Nevím, dodnes nevím. Nechci to srovnávat s Bobšem, on měl zase jiné, určitým způsobem bolestivější projevy, které i víc vyčerpávaly. A už vůbec bych neshazovala strach o milovaná zvířátka. I když nejde o lidi, jsou to tvorečkové, kteří s námi sdílí životy a přinášejí nám spoustu radosti.
OdpovědětVymazat[15]: Při poslední atace jsem fakt už měla strach že rána nedožije. Jak se blb nacpal těma kočičákama sežral s tím i ten kočkolit. Ten ovšem má tu vlastnost že vstřebává tekutiny tudíž mu to nadělalo v žaludku pěknou paseku. A to toho dost velkou část vyzvracel. takže teď mají kočky záchod na skříňce a je pokoj. A Bobeš se taky dává do pucu. I když to už vypadá asi na doživotní mixovanou stravu. Ale to se uvidí. Až se zas naskytnou nějaké peníze, nechám mu udělat znovu rentgen aby se vidělo jestli mu tenhle způsob stravy trochu nepomohl k tomu že se ten jícen zas trochu stáhne.
OdpovědětVymazatNepříjemnosti nechodí po horách, ale po lidech. Také to znám. Nejhorší je, když na to člověk ani nemá vliv.
OdpovědětVymazat[17]: Bezmoc ty strachy ještě o mnoho víc zhoršuje
OdpovědětVymazatMyslím, že strach o domácího mazlíčka je někdy ještě horší, než ten o lidi. Zvíře na vás jen bezmocně kouká, nedovede říct co ho bolí a jak mu je...
OdpovědětVymazat[19]: Víš, já jsem člověk kterej se moc neotvírá soucitu nebo podpoře. Jen když už toho je na mě moc. Když je mi hodně zle jsem raději zalezlá ve své noře a nesnáším když okolo mne zbytek rodiny poskakuje a pořád se ptá jestli něco nechci. Chci, aby mi dali pokoj ale to jim nemůžu říct protože je nechci zklamat. A tak je to i s těmi strachy. Mám je uvnitř a jen občas si dopřeju ten luxus že je vyplivnu ven, jako třeba v tomhle článku. Když už to opravdu nemůžu unést a je jich moc .....
OdpovědětVymazat[20]: Někdy to člověk sám nemůže unést a proto je dobré, aspoň to říct.
OdpovědětVymazat[21]: My to takhle máme nastavený všechny ženský v naší rodině. Jsme zvyklé svými problémy nezatěžovat druhé. Tedy ty v rodině. Spíš si vylít srdce kamarádce ale nedáváme to před rodinou najevo. Jen někdy když už to nejsme schopné udržet tak vybouchneme. No jo, to se stává že je dlouho klid a pak najednou bum a už to jede. Jen doufám že teď to zase bude jeho další klidná životní etapa.....
OdpovědětVymazatStrach je NAPROSTO K NIČEMU. Ničemu a nikomu nikdy nepomohlo to, že se někdo bál.
OdpovědětVymazat"Vždyť je to jen zvíře!" Tuhle větu fakt miluju. Ještě jsem slýchávala "Vždyť to byl jen pes!" Kdo nemiloval zvíře, nepochopí.
OdpovědětVymazat[24]: Když jsme se přestěhovali z Prahy sem se psem, kočkou, papouškama, rybičkama a o všecno se starali, pes byl s námi doma a ne venku na řetězu, když jsme si tu pořídili dalšího velkého, původně jaksi prý čistokrevného později se ukázalo že ne tak už mne zarazila reakce té chovatelky. Že nám vrátí peníze a štěnda která se jí vrátí nechá utratit protože nejsou čistokrevná. Po půl roce! A už vůbec mne překvapila hláška známé: No vidíš a ty se s ním pipláš jako s čistokrevným a on je to vořech.... když jsem odmítla kočky potom co mi dvě přejeli před domem pouštět ven a udělala z nich kočky domácí slýchala jsem tuto větu. Jéžiš, no a co, vždyť je to kočka a těch je ..... Vypadali jsme tu jak exoti že jsme se zvířaty chodili k veterináři místo toho aby jsme je vzali po hlavě motykou a pořídili si jiné. Prostě děs, děs, děs . Doteď lituju že jsme si nevzali tenkrát toho klokana aby ti místní debilové měli o čem přemýšlet. Pro mne byli, jsou a budou všichni naši miláčci členy rodiny a jako takoví mají stejná práva. Na lásku, na péči, na úctu .....
OdpovědětVymazat[23]: Umět se nebát a umět tak nemilovat. To bych se měla dobře....
OdpovědětVymazat[26]: Umět nemilovat? To by bylo smutný.
OdpovědětVymazat[27]: Neříkám nemilovat vůbec, ale umět milovat míň.....jo, jo. Klokana. Mám dlouholetého výborného kamaráda který hraje leta letoucí u Ondřeje Havelky a u nás dost často končí různí miláčkové členů orchestru kteří je z nějakých důvodů musí dát pryč, no a tak nám byl těsně před odstěhováním na ves nabídnut malý klokan skalní. Kdybych tenkrát věděla že jeho chov je tak jednoduchý tak bych ho samozřejmě brala všema deseti!
OdpovědětVymazat[28]: Aha :) No určitě by to bylo povyražení.
OdpovědětVymazat