Ztratilo se spoustu času ....

 

.... a on tak rychle utíká. Máme tu konec července 

a já vám dlužím už tolik výletů. Ještě jsem neskončila ani s květnovými beskydskými zastaveními a už mám mezitím fotky z  dalších několika výletů po vlastech českých. A samozřejmě i mnoho fotek  květů divokých i těch šlechtěných, ba dokonce i něco málo exotiky. Takže se nebudeme zdržovat a vrhneme se na další ikonické místo České republiky, a tím jsou Pustevny.

Své jméno dostalo toto místo podle poustevny (pústevny) která zde byla v polovině 18. století postavená u první kaple na tomto beskydském hřbetu. Poslední poustevník jménem Felix zde zemřel pravděpodobně v roce 1874. Krása Pusteven přilákala členy frenštátského spolku Pohorská jednota Radhošť, kteří si dali za úkol zpřístupňovat odlehlá místa Beskyd, značit turistické trasy a stavět horské hotely a ubytovny. A tak v roce 1891 zde byla postavena první horská útulna nazvaná Pústevňa a po ní a vedle ní o tři roky později Šumná. Jelikož s nárůstem a velkým zájmem turistů brzy obě útulny přestaly stačit, oslovila jednota slovenského architekta Dušana Jurkoviče a ten pro Pustevny navrhl a postavil další dvě útulny ve slohu lidové secese Libušín a Maměnku.

Obě byly zpřístupněny v roce 1899.

Ale i toto bylo málo a tak v roce 1929 vzniká moderní horský hotel Tanečnica a v roce 1935 mezi Pustevnami a Radhoštěm hotel Radegast. Jenže Jurkovičovi útulny se během let pomalu dostávaly do havarijního stavu a až teprve v osmdesátých letech 20. století přišlo Valašské muzeum v přírodě s návrhem jejich rekonstrukce. Realizovala se až od roku 1995. V roce 1999 se otevřel znovuotevřela restaurace Libušín a v roce 2023 hotel Maměnka.

Ke zdejšímu koloritu patří už sto let i dřevěná Jurkovičova zvonička,  která byla v roce 1997 zrekonstruována též.

V roce 2014 ale došlo k ničivému požáru útulny Libušín, který prakticky zničil celou stavbu kde se nacházela i nádherná, umělecky cenná secesní jídelna. Šest let trvalo znovuzrození Libušína a tak 30. července 2020 znovu útulna otevřela své dveře prvním návštěvníkům.

K dalším stavbám patří i nová budova stanice lanovky z roku 2017 a Valaška - stezka mezi korunami stromů. 

Jsou místa která mají svůj pravý půvab na jaře a v létě, jiná zas na podzim a v zimě. A k těm patří, alespoň pro mě, Pustevny. To totiž vynikne jejich barevné kouzlo, které buď doplňují zlaté buky a duby nebo bělostný sníh ....

Když stojíte před znovupostaveným Libušínem, či vejdete do jeho nádherné jídelny, musíte se právem sklonit před těmi, kteří jej šest let trpělivě starými technikami znovu stavěli a přivedli k životu v celé jeho kráse

Narozdíl od zbytku výpravy jsme s kamarádkou zamířily nahoru k altánku a dál k soše Radegasta. Ostatní šli na stezku korunami stromů. Z altánku je mimochodem taky krásný rozhled po okolí. Být víc času došlo by i na tu stezku, ale takhle to bylo buď a nebo.... 

Na cestě mezi Pustevnami a Radhoštěm je spousta zajímavých stromů. Ať už živých nebo mrtvých

A jsme u dalšího symbolu Beskyd, u Radegasta. Radegast je slovanský pohanský bůh Slunce, úrody a hojnosti. Stojí na půlce cesty mezi Pustevnami a Radhoštěm ve výšce 1105 m.n.m. Podle pověstí byla původní socha dřevěná s pancířem ze zlata. Ale Cyril s Metodějem přikázali modlu strhnout, rozštípat a spálit. Pohanským kněžím se ale sochu podařilo ukrýt v nitru Radhoště spolu s dalšími poklady a prý tam odpočívá dodnes....

Nynější podoba sochy je od sochaře Albína Poláška z roku 1924. Na soše, resp. její podobě pracoval již v Americe kde v tu dobu působil. V roce 1930 si pronajal v Praze ateliér a zde nakonec vznikla socha v té podobě jak jí známe. Socha byla nainstalována v roce 1931 a slavnostně odhalena 5.7.1931. Sochu financovali američtí krajani, kteří jí věnovali své bývalé vlasti. Velkým problémem pro zdejší  drsné podnebí se ale ukázal materiál z kterého byla socha vytvořená, tedy beton z kamennou drtí. A tak roku 1980 socha prošla prvním restaurováním. Degradace materiálu i přes nákladnou restauraci ale pokračovala dál, a tak byla socha v roce 1996 odvezena a nezbytném zrestaurování skončila v hale frenštátské radnice ... 

V červenci roku 1998 se na úbočí Radhoště vrátila kopie z žuly, která je vůči zdejšímu podnebí mnohem odolnější

Od sochy je vidět na vrchol Radhoště s kaplí sv. Cyrila a Metoděje

Vyhlídka z vyhlídky. Dole jsou Trojanovice

Ještě jednou Radhošť s vysílačem a kaplí

Pochválena buď horská údolí a jejich obliny

A jsme zpátky u zvoničky a útulen

Druhá z útulen která byla na Pustevnách postavená, Šumná.

Krásná, znovuzrozená jídelna Libušína

Lanovka z Trojanovic na Pustevny

Kdo chce, vyjede si nahoru, kdo má fyzičku tak si ten krpál vyšlápne po svých

Čekání .... na koho asi

Jen si tak sednout a kochat se

Když se někdo nemůže zbavit dojmu, že mě vždycky musí přistihnout v té nejméně lichotivé póze při focení 😁

Z hor se zas vrátíme na jídlo do nížiny a po dobrém obědě už v dešti vyrazíme do Kopřivnice ....

P.S. Po napsání článku mi to nedalo, a ještě jsem si našla něco k identické soše Radegasta v pražské ZOO. V šedesátých letech se totiž našla v jedné zahradě při výkopových pracích ještě jedna socha Radegasta. Protože nikdo nevěděl co s ní, věnovali jí pražské ZOO. Ona zahrada bývala kdysi součást ateliéru kde Albín Polášek sochy tvořil. To že existují dva originály asi vědělo jen málo lidí nebo vůbec nikdo. Socha v ZOO si prošla ale stejnou anabází jako ta na Pustevnách, protože i u ní se ukázal být použitý materiál dost nevhodný pro městské prostředí. I ona prošla náročným restaurováním a dnes, až se půjdete podívat do ZOO, můžete si zajít nejen na Radegasta, ale i za Radegastem aniž by jste museli až na Pustevny ....