Březnové Idy 2....

Ach ta zima zas, místo aby stáhla ocas

a zmizela v historii, znovu a znovu mne drtí.

Sníh zasypává opět smetí které mám

v duši , zasypává to co člověk jen tuší.

Chce stále vládnout, drží se zuby nehty

i tehdy, kdy jaro dávno už převzalo štafetu.

Ale proč nechce vyhnat zrovna tuhletu paní

která nutí mne k zívání a přání zmizet

a v bookletu hotelů hledat slunce v stráních.

V březnových Idách rty mrznou

ruce tápají a hledají co nenaleznou.

Sněhová peřina, pokládá se znovu

tam kde včera ještě první z pozdravů

které jaro vyslalo, nesmělý to květ jenž

obšťastňoval již tak dost smutný svět.

Ach ta zima nekonečná, jak závistivá

příbuzná nevděčná, stále zas a znova

svá křídla rozpíná. Na nezvanou návštěvu

se vtírá....že je neoblíbená? Koho to dojímá?

Snad jen masochista si může libovat

v mraze a cítit se blaze v bílém světě.

Já nechci, nechci mráz, já sluničko chci

stále a zas. Chlad zmizet nechat

ze srdce, z hlavy...radovat se a jásat.

Teplé dny vítat, s radostí líbat květy

jež právě rozkvetly.

Za březnových Id Ceasar zhynul, snad zhyne i Morana

ta která od rána svou moc se snaží naposledy (snad) dokázat.