Ohlédnutí za rokem 2017 .... Říjen

Říjen sice už naplno ukázal, že prostě podzim je tu, že je utrum ze sluníčkem

a teplem, ale občas se nějaký krásný den přece jen zrodil. Naštěstí v době

kdy jsem to brala všemi deseti, protože jsem byla zrovna na Brdech. A to je

na podzim, když se po hřebenech zlatí stromy, krása nesmírná. Jenže tahe cesta je

ještě trochu v nedohlednu. Zatím jsem tady, uklízím částečně zahradu, konečně

jsem se dokopala k tomu, abych vybrala starý kompost, a udělala si místo na nový.

Mám tu už dva na zpracování, ale samotné mi to jde pomalu a pak, nevím pořádně

kam s ním. Něco dohazuju na záhony, něco do bylinkovníku a z části jsem udělala

bylinkovník nový. Ale nafest ho navozit na záhon se mi nechce, protože toho

plevelu co z něj je, bych ani nestíhala likvidovat. Když nejsem na

zahradě, pendluju mezi Rybníkem a Litomyšlí abych si užila

Bobuli anebo jí pohlídala, když si dcera potřebuje

něco vyřídit. To pak vezmu kočárek a

Matesa a jdem se procházet ...

---

Začátek října byl občas i deštivý a na zahradě mi začaly bujet všude možně všelijaké

houby. Sice houby sbírám, ale tyhle zahradní moc neovládám a tak je většinou

nechávám být. Krom václavavek. Ty likviduji, protože je u nich riziko toho,

že se po kořenech rozšíří na stromy. A jak známo, václavky jsou houby cizopasné.

Ale tuhle jednu jsem nejdřív zdokumentoavala. V jedenáctý říjnový den

V ten samý den, ale dopoledne po dešti jsem nafotila i kapky na túji. Tentokrát ale ne heliosem

ale starým industarem. Ten má hodně ostrou kresbu i s mezikroužky, ale chybí mu ten zajímavý

bokeh heliosu

Dvanáctý říjnový den jsem objevila nedaleko domu dcery na

prázdném pozemku tyhle krásně rozkvetlé vlčí máky. Bylo to docela překvapení,

protože za celé léto jsem nenarazila tady v okolí ani na jeden. A najednou

podzim a taková krása

A už mne čekala další cesta na Brdy, a s ní krásné babí léto. Celý předchozí týden byly nádherné

slunné dny, teplo, prostě babí léto jak má být. A tak není divu, že mne to táhlo mezi

prací na zahradě na procházky. Blíž anebo i dál ....takhle se to v lese zlatilo

o šestnáctém říjnovém dni

Hned druhý den, sedmnáctého, jsem vyrazila do Dobříše s plánem fotit u Huťského

rybníka. Jenže už podruhé jsem dorazila k vypuštěnému bahňáku. A tak nastalo dilema

co teď. Když jsem dávala dohromady první dandičí sraz, jedna z variant byla dojít

pěšky na Strž kde je památník Karla Čapka. Zkoumala jsem kudy tam jít a teď jsem si

na to vzpomněla. Ostatně zajít si na Strž znovu jsem měla v plánu hned po dalším

srazu, který se konal právě tam. A tak jsem vyrazila. Sice jsem asi dvakrát zakufrovala

ale nakonec jsem se trefila na cestu která mne navedla směrem, který už jsem znala.

Cesta k Huťskému rybníku, to jsem ale ještě nevěděla že je vypuštěnej. Ve vzduchu

ještě byl zbytek ranního oparu, ale sluníčko se už činilo ...

Den na Strži byl skvělý tím, že tu byl klid. Žádné zástupy lidí, jen sluníčko, kočka,

dva zahradníci a ochotná paní ředitelka která mi udělala v bufetu kávu a usadila

mě na lavičku i s podprdelníkem. A já si to užívala. Vzduch voněl spadaným a

hrabaným listím, já se vyhřávala a popíjela kafe a vůbec se mi nechtělo ani vracet

se na chatu, ale vlastně ani sem.

Z místa, kde sedával a psával Karel Čapek, je krásný výhled na rybník Strž. Vůbec

se mu nedivím, že patřilo k jeho oblíbeným. Myslím že i v jeho době tu byla

skála k cestě osázená skalničkami. Ostatně něco ze skalniček je tu ještě i vidět

i dnes ...

Osmnáctý říjnový den jsem se vzbudila do mlhy, která nevěstila nic dobrého. Přeci

jen ta předpověď nelhala a babí léto vzalo hodně rychlý konec. Sice se ještě trochu

sluníčko snažilo mlhu prorazit, a chvíli to vypadalo, že se mu to povede, ale když

jsem dorazila domů z lesa, definitivně souboj prohrálo a schovalo se na dost

dlouhou dobu.

Nastal čas vyrazit do Prahy za maminou, i když jsem už věděla jak z vlastní zkušenosti,

tak ze zpráv od sousedky, že se její psychický stav hodně a hlavně velmi rychle horší.

Navíc jsem se chtěla podívat na jednu fotovýstavu. Takže devatenáctý říjnový den

jsem všechno na chatě sbalila, sedla na autobus a odjela do Prahy. Jenže ačkoliv

měla být výstava otevřená, navíc i komentovaná autorem, když jsem dojela na

Malostranské náměstí a vešla do Malostranské besedy, přivítal mne nápis Dnes zavřeno.

A už podruhé jsem řešila problém kam a co, když původní plán vybouchnul. Naštěstí

Praha skýtá mnoho možností a já si vzpomněla, že věž kostela sv. Mikuláše je přístupná.

Vystoupala jsem hromadu schodů, ale byla jsem za to odměněná nádhernými výhledy

na město, bohužel ovšem dost zamlženými, protože bylo od rána dost šeredně.

Těch věcí, které jsem v náhradním programu viděla a které jsem se překvapivě dozvěděla

i z historie bylo hodně a byla jsem ráda, že jsem ho zvolila. Ještě poslední ohlédnutí

za kostelem a pomalu jsem se přes Petřín vracela domů

Doma to samozřejmě zas hodně jiskřilo, opět došlo na hádky a mě pak bylo strašně

líto, že jsem tak vybouchla, ale to by neudělal asi jen světec. Bylo víc než jasné, že

bude potřeba začít řešit stávající situaci i s obvodním lékařkou. Jenže mamina si postavila

hlavu a tak jsem odjížděla nejen rozzlobená ale i smutná.