Myslím, že když si .....

 

.... uděláme maličkou přestávku v 

našem putování prvním adventním výletem do Krumlova nebudete se zlobit, protože se projdeme po zahradě. Od 25.12. tu každý den je bílé království, každý den se ráno vzbudíme do ojíněné přírody kolem, ale hlavně skoro každý den svítí sluníčko, což působí po těch dlouhých týdnech zamračených a upršených jako balzám na duši. 

A hlavně je to móc pěkný a fotogenický ....

Třetí dominantou Českého Krumlova ....

 

.... je kostel sv. Víta. Ten je významnou pozdně

gotickou stavbou. Nynější stavba byla vystavěna v letech 1407 - 1439 na základech starší stavby z roku 1309. Během staletí byl různě upravován a rozšiřován, poslední úpravy pochází z let 1883 - 4 a týkaly se posledního patra věže. V roce 1995 byl vyhlášen Národní kulturní památkou. Co mne trochu překvapilo, jak je člověk zvyklý pomalu i z každé vsi, že jsou takovéto památky krásně nasvícené, že v případě tohoto kostela tomu tak není. Už jen kvůli jeho dominatnímu umístění nad městem by si to zasluhoval. Jakés takés osvětlení tam bylo, ale hodně chudičké ....

Kvůli čemu se také ....

 

.... vyplatí zajet podívat do Krumlova? 

No kvůli zdejšímu hradozámeckému komplexu! A aby ne, vždyť po Pražském hradě je svou rozlohou 6 ha druhým největším hradním komplexem v Čechách a stejně jako Pražský hrad je i ten krumlovský zapsaný na seznamu UNESCO. Navíc je po Pražském hradě a zámku Lednice třetí nejnavštěvovanějším hradem či zámkem v ČR.

První zmínka o hradu je z roku 1253 kdy jej vlastnil zakladatel krumlovské větve Vítkovců, Vítek z Krumlova. Po vymření krumlovské větve přešel do rukou Voků z  Rožmberka kteří postupně rozšířili Dolní hrad, postavili Horní hrad, ten následně přestavěli. Poslední z Voků, Petr se jeho úpravami tak zadlužil, že musel zámek prodat císaři Rudolfu II. který jej následně věnoval svému šílenému nemanželskému synovi Juanovi d' Austria (Juliu Cesarovi). Císař Ferdinad II. hrad v roce 1622 rodině Eggenberků kdy začaly barokní přestavby, bylo postaveno dřevěné barokní divadlo (mimochodem jedno dnes z nejzachovalejších divadel svého druhu na světě) a zámecké zahrady. Od roku 1719 do roku 1947 patřil rodu Schwarzenbergů, kteří ale za své rodové sídlo zvolili Hlubokou a Krumlov ztratil na významu.

Hrad má pět průchozích nádvoří, z posledního pátého se vyjde na vyhlídku která pokračuje do zámecké zahrady v které se krom letohrádku Bellarie nachází i známé otáčivé hlediště. 

Ale dost dějepisu, zvu vás na malou prohlídku ....

Pokud nebudu brát ....

 

.... samotné staré centrum Krumlova 

jako dominantu, určitě tak budu brát tři stavby které "tvoří" Krumlov. Plášťový most, hrad a zámek a katedrála sv. Víta. Když jste fotomagor jako já, a trávíte půl dne v něčem tak krásném a ikonickém čím toto jihočeské město je, naflákáte hromadu záběrů z něj. Já tedy ten půlden rozdělila na víc částí. A dnes se budu věnovat první dominantě. Ono to ani nijak jinak nejde, protože ta se nedá minout ani náhodou a vidět je skoro odevšud ....

Plášťový most je stavba tak specifická a málo vídaná a nevím jestli ještě někde se v Česku vyskytující, že vás uchvátí hned na první dobrou. Je krásný a zároveň víceúčelový. 

Plášťový most (něm. Mantelbrücke) spojuje nekrytou částí se sochařskou výzdobou V. nádvoří a zámecké zahrady, a horní krytou částí s dvěma spojovacími chodbami Horní hrad se zámeckým divadlem a zámeckou obrazárnu se zámeckými zahradami a pokračuje přes ně až do minoritského kláštera na Lateránu.

Plášťový most se stavěl postupně v letech 1686, 1707, 1748 a 1765. Barokní podobu mu dal krumlovský vévoda Josef I. Adam ze Schwarzenbergu který velmi významně ekonomicky pozvedl jak město tak i celé vévodství. Za jeho vlády byl i barokně přestavěn celý zámek a vybudované zámecké divadlo ....

Krásné a klidné svátky ....

 

.... Vám všem kdo ke mě chodíte pravidelně

či jen občas zabloudíte ....

Jsem vám vděčná za čas který u mne strávíte a mohli by jste ho trávit třeba úplně jinak a jinde, i za Vaše komentáře které zanecháte ....

A tak jsme pomalu ale jistě ....

 

..... dospěli k výletům zvaným adventní.

Jen si, po zhlédnutí dnešních fotek, prosím neťukejte významně na čelo, a nepodezírejte mne z nějaké mozkové nedostatečnosti, ono to opravdu jsou fotky typu Advent? To jako fakt? ale když on sv. Petr to poslední dobou s echt zimním počasím nějak fláká. Anebo si říká, že když tak rádi jezdíme do Středomoří na dovolené v létě, částečně středomořské počasí nám tedy dopřeje i v zimě. Když mi po zhlédnutí mého příspěvku na fb poslala dcera fotku z jejich květnové návštěvy zámku, rozdíl byl jen jeden. Chyběla vánoční výzdoba.

Stejně jako za ten nejpohádkovější hrad u nás považujeme Karlštejn, tak ze zámků to je určitě Hluboká. A je proč. Bílá stavba plná cimbuří, okolní park plný zeleně a princezna žádající zahradníka aby jí zavázal střevíček.... 

Je sice zima, ale .....

 

.... počasí tomu absolutně nenasvědčuje. Místo

bílé zimy zablácený podzim. Jen jeden nebo dva dva dny to zatím vypadalo slibně. A navíc dokonce i k tomu svítilo sluníčko. Takže to alespoň jednou vypadalo trochu zimně. Naštěstí to bylo o víkendu, takže jsem měla šanci něco nafotit. Teď už je zas venku hnus hnusnej a do práce se kloužu místo po ledu po blátě. Bohužel to vypadá, že takové zimy nás čekají už napořád ....

Jak se blíží konec ....

 

.... roku, a blázinců s tím spojeným, 

vzrůstá únava nejen prací, ale i činnostmi s tímto blázněním. Čili tím chci říct, že prostě přijdu z práce, a jsem utahaná jak kotě a na cokoli co je něco jiného než odpočinek kácím. Pečení? Letos vypouštím, snad jen vzhledem k nadbytku lískových oříšků budou vanilkové rohlíčky. Úklid? Ten vždy přichází s datumem 23.12. Dřív je to naprosto zbytečná práce vzhledem ke smečce a manželovi. Okna jsem si umyla už dřív, takže to můžu vypustit. Výzdoba? Tu jsem si udělala přesně k prvnímu dne adventu, takže se tím nemusím také nijak zabývat. 

Jediná žádaná činnost je tak relax. Do toho mi ale tak trochu vlezly tři adventní zájezdy, které jsem, frajerka, tak nějak úplně dobře nerozložila. Dva víkendy za sebou v rozmezí týdne, třetí v odstupu dne a půl od druhého. Nějak mi nedošlo, že regenerace mého opotřebovaného organismu chce podstatně delší čas, takže ve středu už jsem byla docela grogy. S tím vším se i táhne nechuť psát a číst. I když teď jsem se to snažila napravit a něco si přečíst i na všech spřátelených blozích, stejně to nějak nedoháním.

Takže než se podíváme na adventní Hlubokou, Krumlov, Svídnici, Ksiacz, Budyšín a Žitavu, vrátíme se do říjnových brdských lesů. A tentokrát to bude pro změnu o krásných zářivých barvách pozdně podzimních bukových partií .....

Tak jsem si říkala ....

 

.... že když už mám hotovou výzdobu a

nemusím nic nahánět (cukroví letos úplně vypouštím a vánoční úklid s naší smečkou prostě nelze dělat dopředu, to musím tak dva dny před Štědrým dnem) první adventní výlet už mám taky za sebou, mohu se tedy věnovat zas blogu i blogům spřáteleným. Doteď to bylo trochu hoňka, měly jsme s dcerou tvořivé vánoční dílničky (vždycky někde něco vidí a pak po mě chce abych jí to ukázala, tedy rozumějte udělala) poté si něco vytvářím já, pak přijde víkend kdy v pátek zmizím z baráku a vrátím se až v neděli utahaná a zlámaná z autobusu, čímž se ovšem všechno co jde odkládá a já relaxuju. Ale teď mám zas do pátku klid, už jsem prolétla vaše blogy a zkoukla co jsem zameškala a je na čase se pustit i do mého povídání a obrázkování. Vzhledem k době by se sice hodilo něco adventního, ale svojí výzdobu jsem nefotila, fotky z výletu ještě nejsou úplně cajk, a tak co dát. Barvičky byly minule, ale vzhledem k tomu jaké je počasí posledních deseti až čtrnácti dnů, rozhodla jsem se držet jeho nebarevnosti a předložit vám vcelku s jistou dávkou škodolibosti druhou půlku černobílých fotek ....  

Dlouho tu nebyly žádné ....

 

.... květinky, tak si mezi další dávkou

černobílých fotek nějaké dáme. Byl zatažený a deštivý podzimní den, ale najednou se ukázalo sluníčko a tak jsem vytáhla foťák a obešla zahradu jestli nebude někde něco zajímavého k vidění. Co bylo, tak to vám teď ukážu ....

Podzimní výlety jsou za námi .....

 

.... nové teprve na mě čekají, a tak se 

zase hodí, co je takovým černobílým pelmelem z celého roku. Něco květů, něco krajiny, něco ze světa ...

Druhý z navštívených kostelů ....

 

.... v Dušníkách byl kostel Panny Marie Růžencové, 

patřící polskokatolické církvi. Původně se jednalo o kostel evangelický, švédského Svazu Gustava Adolfa. Stavba byla dokončená v roce 1845. V roce 1892 vznikl de facto nový interiér kostela.

Víc jsem o tomto kostele na netu nikde nenašla. Vždy mě udivuje

 rozdíl mezi evangelickým a katolickým kostelem. Jeden přezdobený ale i v té zdobnosti ponurý a člověk pod tou tíhou výzdoby skoro klesá. Druhý, jednoduchý až strohý, ale světlý a dalo by se říct útulný. Při naší návštěvě se vše chystalo ke mši, takže jsme nechtěly moc zdržovat a motat se dámám které kostel připravovaly pod nohy.

Takže jsme si udělaly pár fotek a vysmahly. Dál se nám zjišťovat další pamětihodnosti nechtělo, počasí opravdu moc nepřálo. Takže jsme sedly do auta a vrátily se zpátky do hotelu. Zašly jsme tentokrát na jídlo do protější chaty, protože kolegyně zjistila na netu že tu mají mé oblíbené masové pirohy. Poseděly jsme a vrátily se zpět na hotel a hurá do bazénu a vířivky. Večer bylo kupodivu na sobotu klidno, asi byli všichni ve vedlejším areálu v music baru. Ten jsme zaznamenaly až v neděli při odjezdu. Škoda. 

Ráno opět lukulské snídaňové hody, pak jen zabalit a rozloučit se a odjezd domů ....

Alespoň jeden výlet ....

 

.... jsme si během wellnessového víkendu 

s kolegyněmi udělaly. A to do nedalekých lázní Dušníky. Zdá se, že zdejší oblast je na zdravé prameny bohatá, protože nedaleko odsud je i dříve navštívená Kudowa - Zdrój. Dušníky (Duszniki - Zdrój) jsou stejně jako Chudoba nevelké město, ale de facto díky horské části Zieleniec když někam jedete máte dojem že třetina Polska jsou Dušníky 😁. Ve zdejších lázních se léčí obdobné nemoci jako v Chudobě. Ale nemají tak dlouhou historii, jsou mnohem mladší. Počasí nebylo zrovna žádná hitparáda, sice tu nebyla ta šílená mlha jak nahoře, ale pro změnu mrholilo což na procházení se městem a hledáním různých pamětihodností které se zde nalézají. Takže jsme si obešly malé náměstíčko, mrkly do dvou kostelů v jeho blízkosti a vyrazily zase zpátky do hřejivé náruče našeho přechodného domova. Takže do vířivky, bazénu a v mém případě i do sauny ....

Letos mě hodně ....

 

.... láká Polsko. První letošní polský výlet

byl onen trochu rozpačitý do Bludných skal, druhý plánovaný je na advent do Svídnice, ale mezitím se našel ještě jeden který nebyl plánovaný vůbec. A to wellnessový. Přišla s tím nápadem jedna z kolegyň v práci, ostatní se toho chytly a tak jsme první říjnový víkend vyrazily směr Duszniki - Zdroj a horský resort Zieleniec. Rovnou dodávám, že já za sebe jsem z toho měla dost velké obavy, protože nějak jsem si nedovedla představit co si s nimi budu povídat celý víkend, když mi popravdě vždycky úplně stačí těch několik hodin v práci. A postavit si celovíkendovou zábavu na pomlouvání vedení mě rozhodně moc neláká. Doufala jsem tedy tajně, že alespoň okolí bude vhodné k procházkám a únikům do přírody ....

Co čert nechtěl. Jakmile jsme dojely do vyšších poloh Orlických hor obklopily nás mraky a mlha tak hustá, že vidět do okolí bylo úplně nemožné. Takže vlastně vůbec nevím, jak okolí resortu vypadá! 

A takové počasí vydrželo celý víkend. No mělo to svoje kouzlo v tom, že když jsme byly naložené ve vířivce nebo bazénu, dívat se z tepla do té sloty bylo velmi příjemné. Samotný komplex hotelu jménem Szarotka byl velmi příjemný, moderní a útulný. Jídla výborná a ty snídaně!!! Tam jsme dokázaly strávit dvě hodiny a přitom si dávat jednu mňamku za druhou. Sýry, ovoce, pomazánky, uzeniny, koláče, vynikající pečivo to všechno v množství víc než velkém a neustále doplňovaném. A jako tečka vlastnoručně upečené vafle. To bylo pro všechny magnet a vaflovač tak byl v neustálém obležení ostatních strávníků. Ostatně jídlo bylo výborné i v protější chatě Hanka a věřím že stejné to bylo i v ostatních. 

Páteční odpoledne se neslo ve znamení průzkumu co nabízí hotelová wellness zóna a kuchyně, večer se pak pokračovalo v konzumaci dalších dobrot z kuchyně i baru což mne velmi bavilo, a samozřejmě i v onom pomlouvání, což už mne nebavilo vůbec. Takže jsem na radu kamarádky jen chápavě přikyvovala hlavou nebo krčila rameny. Jedině tak se nějak ten víkend co se týká těchto aktivit dal vcelku normálně přežít  .....

Než se opět podruhé ....

 

.... vypravíme k sousedům do Polska, uděláme

si malou odbočku k trochu jiné fototvorbě. Tedy vy, kdo chodíte na blog k Petrovi / Čerfovi už jí moc dobře znáte. Jedná se o focení metodou ICM čili s úmyslným pohybem fotoaparátu. Mě to nedalo, a musela jsem to začít zkoušet taky.  Samozřejmě že Petr má v tomhle předstih a proto i jeho fotky jsou mnohem propracovanější a sofistikovanější. Takže mi dovolte abych vás pozvala na výlet do abstraktního fotosvěta ....

Tématicky se v dnešním článku .....

 

.... od dandíků příliš nevzdálíme. 21. září se 

totiž na výstavišti v Českých Budějovicích konala výstava ke stému výročí Klubu chovatelů teriérů. A dandíci tam samozřejmě nesměli chybět. A kdo tentokrát nechyběl, byl můj dlouholetý kamarád který způsobil, že jsem vlastně k dandíkům přišla, od něj jsem měla Bobeše a s ním a Bobešovým tátou objížděli po pět let výstavy. Podařilo se mi ho totiž po mnoha letech dokopat k setkání a k tomu, že nebyl v danou dobu na třech místech najednou jak většinou bývá jeho zvykem. Takže mě v pátek vyzvedl na chatě, a vyrazili jsme k němu na chatu, která byla vždycky naším základním táborem a místem odkud jsme vyráželi na výstavy.

Musím říct, že když jsme tam přijeli dost jsem byla překvapená, protože za těch deset let co jsem tam nebyla se zahrada hodně změnila. Narostly stromy, jiné zas zmizely, přibyl popíjecí a hudební pavilon, rozmnožilo se ovčí stádo, přibyla dvě vietnamská prasátka se čtyřmi malými, zmizelo vodní ptactvo a přibyl k šedým pštrosům jeden bílý. Co zůstalo byla nekonečná sranda která s ním vždycky byla. A luxus sauny.

 V sobotu jsme dopoledne vyrazili do Budějek na výstaviště omrknout kdo všechno se z našich výstavních známých účastní. No za ta léta co jsme oba z výstavami skončili ty řady velmi prořídly. Mnozí s chovem skončili nebo se chystají končit, jiní už mají tak vysoký věk že je to zmáhá a další už ani dandíky nemají. Mladí se do tohoto odvětví nijak nehrnou a tak i tady u nás hrozí, že za chvíli v Čechách nebude žádný dandík k mání ....

No, a jsem už .....

 

..... doma. Ale jak to začalo? V sobotu mi

moje lidská maminka pořád šeptala do ucha, že si pro mě přijedou nová maminka s tatínkem, že už je prostě čas abych se vydal do samostatného života, že to je prostě úděl nás malých pejsků, stejně jako to jednou čeká i lidská mláďata. A že nebudu zas tak úplně sám, protože se mnou bude bydlet i starší bratránek Myšpulín. Tomu jsem nějak moc nerozuměl a tak jsem si šel hrá se svým bráškou a sestřičkami. Když přijeli, lidská maminka nás všechny vypustila ven aby jsme mohli návštěvu správně přivítat a nechat se od ní drbat a hladit a drbat a hladit a chválit. Já se trochu toho všeho kolem mě bál a tak jsem pokukoval jen zdálky. Ale viděl jsem, že nová maminka nás má ráda, protože se pořád s někým z nás mazlila a říkala jak jsme krásní ....

A pak to přišlo. Maminka předala moje dokumenty, jídlo a deku, nová maminka mě vzala do náručí a sedla si se mnou do auta. Pokukoval jsem vzadu po Myšpulínovi a přemýšlel jestli budeme kamarádi. Pak mi lidská maminka zamávala, viděl jsem že skoro brečí a já začal trochu pobrekávat taky. Ale nakonec jsem to vzal sportovně a už jsem pak jen koukal z okna co se děje venku.

Dojeli jsme do takového dřevěného domečku, tam jsem začal prozkoumávat co je tam zajímavého a snažil se kamarádit s Myšpulínem. Ten sice na mě ani nevrčí ani neštěká, ale kamarádit se moc tedy zatím nechce .... 

Jen jsem si zvyknul na tenhle domeček, zase mě maminka vzala do auta a zase jsme jeli jinam. Tedy už do mého definitivního nového domova. Čekalo tu na mě překvapení v podobě dvou divných stvoření, které jsou mnohem větší než já, divně mňoukají a tak nějak zvláštně na mě koukají. Jako kdyby viděli místo mě jídlo. Jsem z toho takový trochu rozpačitý a raději se kolem nich vždycky plížím tak, aby mě neviděli. Krásně jsem se v novém domově vyspal a i když jsem musel část dnešního dopoledne být v klícce, protože maminka i tatínek šli pracovat, vynahradil jsem si to odpoledne s maminkou na zahradě. Ta pořád dělala do země nějaké díry, pak zase sypala něco na zem, to kráásně vonělo a moc pěkně se v tom válelo a byli v tom kousky dřeva které jsem jí kradl a nosil po zahradě.

No, a já se vlastně úplně zapomněl představit! A to jsem prosím hódně slušně vychovaný. Takže to musím honem napravit. Mám hodně hvězdné jméno které se kryje z nadcházejícím zimním obdobím.

 Jmenuji se totiž Orion z Roxburku sun. Oríšek - Bobíšek, čili budu prostě Bobeš 😉

V dnešním pokoukání ....

 

.... se ještě jednou vrátíme do 

Chotěšovského kláštera. Tentokrát ale v černobílém provedení. Ony tyhle tajemně vypadající staré budovy tak získají ještě silnější nádech tajemna. Pro mne tedy určitě ....

Dnes si trochu .....

 

.... zalétáme v balónu. Resp. v balónech. Cestou do

Bludných skal, jsme u vodního díla Rozkoš natrefili na starty horkovzdušných balónů v rámci jejich setkání. Kdo kdy letěl ví jaká to je krása tam nahoře, a kdo ne, ale někdy na start balónu natrefil ví jaké to je zajímavé pozorování. A kdo si zažil oboje, tedy přípravu i let si jen povzdechne a řekne si Jak já bych letěl zas. A to přesně jsem si říkala i já když jsem viděla to hemžení na obloze. Ale nebyla jsem sama, všichni v autobusu áchali a fotili za jízdy a vznesli požadavek na zastavení aby si to mohli pěkně v klidu vyfotit. Kupodivu, pan šofér neměl nic proti a zastavil. Ale kdo byl proti byli ostatní řidiči kteří vytrvalým troubením a různými gesty dávali najevo co si o tom myslí. Kdo zná tah z Náchoda do Polska pochopí. Provoz tu je hustý, silnice ne zrovna široká a když na ní najednou zastaví velký zájezdový autobus, z něj se vyhrne hejno kobylek a začne fotit, je to ne zcela bezpečná situace. Takže šup, šup, nacvakat nějaké fotky a zas davaj fofrem dál. Ale bylo to opravdu krásná podívaná ....

Po procházce městem ....

 

.... která nebyla zas až tak dlouhá na 

to, kolik jsme měli na ní času jsme se přesunuli na třetí a poslední místo zájezdu. Jednalo se o soukromou zahradu polských manželů, kteří svůj pozemek proměnili v nádhernou japonskou zahradu, a za své snažení byli dokonce odměnění cenou přímo od japonských zástupců jakési asociace japonských zahrad. U této návštěvy se zas naplno ukázalo že naše průvodkyně, která celý tenhle zájezd vymyslela je neskutečný chaotik. Návštěva byla předem domluvená na třetí hodinu, my dorazili o půl čtvrté, i přes ohromné cedule kudy se do zahrady jde, nás vedla úplně někam jinam, takže jsme se museli vracet čímž jsme se opozdili o další minuty, takže když jsme došli konečně kam jsme měli, bylo samozřejmě zavřeno. Proč by ne, když je jen do tří. Na zvonění nikdo nereagoval, na telefon taky ne, takže už to vypadalo, že se otočíme a pojedeme domů. Asi po dvaceti minutách kdy mu musel neustále zvonit, majitel zvedl telefon a pustil nás ne zrovna nadšeně dovnitř. Popravdě se mu ani nedivím. 

Zahrada je nádherná, ale jako průměrný zahradník, který i tak má se zahradou práce až nad hlavu, říkám rovnou že tohle bych nechtěla mít ani náhodou. Protože té práce co je s takovou zahradní úpravou, vážně děkuju nechci ....

Po protahování se .....

 

.... úzkými průrvami mezi skalami nás 

čekalo protažení těl a jejich navrácení do původních tvarů procházkou lázeňským městečkem Kudowa Zdrój. Mnozí ho mají spojené s cestami na jednu z největších polských tržnic. Ta už ale dnes nefunguje, takže je z něj opět malé lázeňské městečko. Hezky česky se jmenuje Chudoba, a já se toho tak nějak budu držet ....

Chudoba jsou nejstarší lázně v Polsku ale v Evropě vůbec. Zaznamenané jsou už v 15.století, kdy patřila oblast Kladska ke Koruně české, synem Jiřího z Poděbrad Jindřichem Minstrberským. Původní název tehdy ještě české vsi z roku 1477 byl Lipolitov. V 16. století byl název změněn na Chudoba, později Kudoba, Bad Kudowa až po válce získalo město dnešní název Kudowa Zdrój.

Chudoba měla mnoho majitelů z řad české šlechty, od Smiřických po Trčky z Lípy. V roce 1742 se musela po prohrané prusko - rakouské válce Marie Terezie Kladska vzdát ve prospěch pruského císaře Fridricha Velikého. Později se stalo součástí Německého císařství a Německé říše. Po porážce Německa mělo o území Kladska opět zájem Československo, ale Jaltská konference jej přiřkla Polsku. Čeští a němečtí obyvatelé obce byli vysídlení a v roce ve stejném roce 1945 získala prvně městská práva.

Rozkvět Chudoby jako lázeňského města nastal po roce 1783. O sedm let později ho navštívil pruský král Fridrich Vilém III. Po napoleonských válkách zde vznikly okázalé parky a promenády. Mezi hosty patřil i Winston Churchill, Alois Jirásek, F.X. Šalda nebo J.V. Sládek. 

Dnes se zde léčí onemocnění srdce a oběhového systému, poruchy zažívání a štítné žlázy. Zdejší minerální vody jsou bohaté na sůl a síru nebo arzen a železo .....

Když se vloni v nabídce .....

 

.... cestovky s kterou jezdím na jednodenky

objevily dvě novinky, zajásala jsem. Už skoro všechny momentálně nabízené jsem absolvovala, jiné k mé nemalé lítosti z nabídky zmizely, a na vícedenní mě to nějak neláká. Takže bylo jasné že si musím obě novinky vyzkoušet. Bohužel jedna byla vyprodaná tak rychle že jsem ani nestačila mrknout, ale druhá se v nabídce udržela natolik dlouho, že jsem si jí stihla rezervovat. Obě navíc nevyžadovaly předlouhé autobusové trmácení protože byly skoro za humny. Jedna v Rakousku a druhá v Polsku. 

Polsko jsem zatím navštívila čtyřikrát, z toho jednou na výstavě s rafany, tudíž žádná možnost prohlídky místa kde se výstava konala. Takže další návštěva mě lákala. Zájezd nabízel návštěvu Bludných skal v Adršpašsko - Broumovském regionu v rezervaci Stolové hory Bor, dále prohlídku lázeňského městečka Kudowa - Zdroj a překrásné soukromé Japonské zahrady v Jarkowě. (Jestli tak i zůstala nevím, naše návštěva se odehrála jen pár dní před letošními podzimními velkými záplavami) 

Dnes se podíváme na první místo, tedy do skal. No, jak to říct. Lidí moc, místa málo, občas se zasekl i člověk dost hubený, takže ti prostorově výraznější se museli občas spustit na všechny čtyři aby nezůstali zaklínění v průrvách. Možnost obratu a návratu zpět totiž pro velké množství návštěvníků a nemožnosti se přes ně probojovat neexistovala. Takže stále jen kupředu, zpátky ni krok. A to doslova a do písmene. Naštěstí lezení po čtyřech se mi vyhnulo, i když v jednom místě jsem se fakt taky málem zasekla. Nicméně jsem to dala, ale hodinu koukat na cizí zadky nebylo nic moc ....

Dnes se zase vrátíme do .....

 

.... pozdně letního záhonu. Kdysi jsem si od

blogerky Kosáčka přivezla z její zahrady sazenici rostlinky jménem Sporýš argentinský. Jeden rok mi krásně kvetla, ale druhý rok zmizela. Tak jsem se smířila s tím, že jsem někde udělala nějakou chybku a prostě jí zhubila. Jenže k mému překvapení se další rok znovu na záhonu objevila. A pak zase zmizela a zas se objevila. A pokaždé na jiném místě. Takové cestovní překvapení. Bylo mi to divné, protože jsem občas tuto rostlinu viděla klasifikovanou jako trvalka, ale u mě se chovala spíše jak letnička nebo ještě tak dvouletka. Já jí vždycky sesadila do jedné skupiny, ta příští rok zmizela, ale objevilo se víc rostlinek někde jinde. Jenže pak jsem našla článek po jehož přečtení se tahle moje zahradní záhada vysvětlila. On se skutečně u nás pěstuje jako letnička, nicméně velmi ochotně roste ze semen, která se rozlétají po nejbližším okolí mateřské rostliny když jí včas po odkvětu neostříháte. Takovým květinám se říká vrostlé, protože si vrostou do výsadby kam a jak se jim zachce. Já už ho musím dost krotit, letos jsem měla půlku záhonu plnou. Naštěstí je to květinka která je nadmíru pohledná, a snese bez problémů i přesazování klidně i období kvetení, takže si můžete vesele zaplevelit kolik záhonů jen chcete. Navíc ho milují jak včely, tak i motýli, takže je od prvních květů až po posledních v jejich obležení. A když už ho je fakt moc, tak se prostě vytahá jako jiný plevel. Jo, a ještě je navíc fotogenický 😉 ....

Připadám si tak ....

 

..... trochu v kůži Davida Černého, 

který je neustále napadán ze všech stran kvůli svým kontoverzním dílům ve veřejném prostoru. Tak nemusí se všem líbit, chápu, mě ale nijak nevadí, některá tnou do živého a jiné pobaví, a nemám potřebu svůj názor na ně nijak na sociálních sítích prezentovat jako jiní.

 Ale proč já?

Protože jsem si dovolila ve fabrice kde dělám, ukázat na fotkách že život není jen o kytičkách, broučcích, motýlcích, ale že je v něm i spoustu ošklivosti, deprese a jinakosti. 

Vzhledem k tomu, že jsem letošní výstavu věnovala fotkám starosklíčky, a jelikož jsem nějaké fotky měla navěšené v kantýně, vypůjčila jsem si je a místo nich dala černobílé. A mezi nimi je i fotka z Karlova mostu, kde jsem před lety nafotila jednoho z několika stálých žebráků. To jsem ovšem netušila, co tato fotka spustí za lavinu nesouhlasných komentářů a požadavků na její odstranění. Proč? Co komu vadí? Prostě i taková je realita dnešního života. Navíc mnohem hnusnější bezdomovci se válejí tady kolem nádraží .... Dokonce to došlo tak daleko, že fotku sundali ze zdi a otočili. Kantýnské mi jí tam ale zas pověsily a bavily se reakcemi. Vlastně i já si říkala, fajn, je to dobrá fotka, protože ta se pozná podle toho, že vyvolává emoce. Negativní i pozitivní. Ovšem do doby, než přišel příkaz jí odstranit. Že je depresivní, nehezká, že se zaměstnanci nechtějí dívat při jídle na špinavého bezdomovce, že je uráží, jak je možné že to Korado mohlo dovolit apod. Příkaz přišel od vedoucí stravovací komise, která za víc jak měsíc ani v kantýně nebyla, a fotku viděla teprve včera jen tak letem světem mezi dveřmi. Jenže si stěžovaly její kamarádky z kanclů, které si tam chodí na kafíčko a zákuseček a dělají si tam i selfíčka. Asi jim to zhořklo v puse a fotka se jim tam přimotala ....

No co dodat. Tři měsíce visela na výstavě v restauraci kam chodili dennodenně lidé na jídlo a nikdo proti ní nic nenamítal, spíš byly na ní kladné reakce. 

Zítra tam tedy pověsím fotku jinou. Když jí viděla na výstavě dcera, pravila: " To vypadá jak řiť" ....

Taky by vás tohle uráželo?

  

Pozor, změna ....

 

..... termínu. Nevím proč, ale zadala

 jsem datum možného setkání u mých fotek na 14.10. což vychází na pondělí. Jenže jsem měla na mysli neděli, kdy by byla restaurace otevřená jen pro účastníky. Takže se moc omlouvám, ale platí neděle 13.10. od 15:00 .....

Konečně mám doma .....

 

.... doma hotové všechny fotopanely 

a tak už mám jistotu, že můžu absolvovat druhou výstavu tady u nás ve městě. Termín jsem stihla tedy za pět minut dvanáct, i když úplně ne mou vinou, podvakrát mi je neměl kdo udělat protože měli dovolenou. Ale už je všechno cajk, panely jsou doma, jen ke třem posledním si musím přidělat háčky sama, protože jsou tak abstraktní, že nějak nevěděli co je dole a co je nahoře. A tak, kdo by se chtěl přijet podívat, může od 13.10. od 15:00 kdy bude takové přátelské setkání každý den krom neděle (tu mám zatím vyhrazenou jen toho čtrnáctého, jinak je zavřeno) do České Třebové do kavárny a restaurace EVA. Je to to samé místo, kde byla i loňská výstava. Otevřeno je od 8:00 do 22:00. Není daleko od nádraží, kde jsou i podzemní garáže.

 Přejdete u nádraží na druhou stranu, sejdete dolů do ulice Nádražní, po ní půjdete až ke křižovatce, kde se dáte doleva a sejdete dolů přímo ke kavárně. Pěšky je to cca deset minut. Výstava trvá od října do konce prosince ....

Hlásím, že během mé .....

 

.... služby , ehm, mé řádné dovolené se nic

zvláštního nestalo, až na to že jsem si vyhrála s částečným přetapetováním koupelny, vymýšlením toho, jak použít starou vyměněnou vanu na venkovní osvěžování, sekáním trávy, pletím záhonů a sázením živého plotu. Takže zbyl jen jeden možný termín, kdy se vypravit na plánovanou cestu do míst, které si sama pro sebe můžu na své životní mapě označit  slovy starých latiníků Hic sun leones! A to do chotěšovského kláštera na Čerfovu výstavu. Původně jsme měly jet dvě a to na vernisáž, jenže v práci jsem nedostala dovolenou, takže Pade jela sama a já taky. Naštěstí jsem se časově s dovolenou trefila do soboty, kdy byl klášter přístupný, spojení jsem měla přímo luxusní, a tak jsem se na závěrečnou část cesty mohla scuknout s Čerfem v Plzni na nádraží ve vlaku směr Domažlice, který v Chotěšově staví. Z nádraží to je opravdu k němu coby kamenem dohodil a zbytek došel, od skautů u vchodu jsme vyfasovali oba označení Účinkující které nás opravňovalo k určitým výhodám co se týče jídla a pití. Nicméně ani já, a tuším že ani Petr jsme toho nevyužili. 

Komentovaná výstava byla poučná i zajímavá, i když několik zájemců o prohlídku i přes Petrovo ujištění že mohou jít dál se leklo že vlezlo na nějakou soukromou akci a ve dveřích se hodně rychle obrátilo. Po prohlídce jsme se rozprchli po klášteře kde byly přístupné části které patří do již opraveného konventu a kde byly nádherné stropní fresky. 

Po procházce kláštera a jeho okolí jsem si potřebovala zjistit spojení nazpátek, takže jsem si k tomu dala vynikající Hibernal z Modrého vinařství a dala se do řeči s Petrovými bývalými pražskými spolupracovníky kteří byli účastníky prohlídky. A jak si tak povídáme, s velkým překvapením jsme s jednou dámou zjistily, že ona je Třebovačka dokonce s vazbou na Rybník. Aby toho nebylo málo, jejich kolega bydlel jen o dvě ulice dál na tom samém sídlišti co my, a teď je z něj Smíchovák. Stejně jako jsem byla já. No slovy klasika z jedné pohádky. Svět je velký a o náhody v něm není nouze....

Mezi mou tak trochu ....

 

.... neplánovanou a plánovanou dovolenou

jsem se mimo jiné, věnovala neustálému vylepšování a zkoušení ve focení heliosem s obrácenou přední čočkou. Je to taková trochu jiná disciplína, musíte se smířit s tím, že nezaostříte ani zaboha tak jak jste zvyklí ostřit. I když fotíte z větší vzdálenosti, je to sice o něco lepší, ale ani tak prostě nejsou fotky ostré jak břitva .... ovšem v celkovém vyznění fotky to zas tak moc nevadí, protože celková jejich atmosféra je taková trochu snová. Takže dnes vám chci ukázat co jsem za těch pár dní, ale i dni před tím nafotila. Jen na jedno chci upozornit. Kdo nemá rád kolotoče a točí se mu z nich hlava, nechť si následující fotky raději prohlíží opravdu dobře ukotvený v křesle nebo židli 😉 .....

Na skok v Praze ....

 

.... jako bych tušila, že příště to nevyjde, jsem

byla v červenci, kdy jsem dostala zcela neplánovaně den dovolené a tak jsem se rozhodla jet na chatu. Protože práce tam mám vždycky až nad hlavu, jet jen na normální víkend je zbytečné, ale protože byl v pátek svátek, čtvrtek jsem dostala nečekaně, protože bylo málo obědů, a jet jsem už mohla ve středu po práci, okamžitě jsem tuhle šanci chňapla za pačesy. Takže jsme si s Pade opět naplánovaly procházku, tentokrát do Umělecké zahrady pod Nuselským mostem. Jak to dopadlo, tak o tom Pade psala. Ano, neudělala jsem správně domácí úkol a nepodívala se kdy je opravdu otevřeno. Dala jsem na slova jiné blogerky která psala že je otevřeno od měsíce A do měsíce B. Já to vzala že tedy i každý den a s tím jsme vyrazily.

No, nebylo otevřeno a tak jsme si vyšláply schody nahoru ke stanici metra Vyšehrad a vydaly se procházkou k Vyšehradu samotnému ....

S malou odbočkou přes ...

 

.... kulturu než se opět vydáme na výlet.

Tou odbočkou je shlédnutí živého recitálu Marta na ČT art. Tato inscenace patří do řady životopisných představení letní scény Musea Kampa představující životy několika známých českých osobností z oblasti kultury. Jsou to představení Meda, o zakladatelce Musea Kampa a mecenášce Medě Mládkové, Forman o režiséru Miloši Formanovi, Werich o herci Janu Werichovi.

Jasné tedy  je, že Marta je o zpěvačce Martě Kubišové. Vznikl v roce 2022 ke zpěvaččiným 80. narozeninám. Zpěvačku v něm ztvárňují Hana Holišová a Berenika Kohoutová. Já naštěstí trefila představení s Hanou Holišovou, o které vím, že krom herectví naprosto skvěle zpívá. A rovnou říkám, že být to s Berenikovou Kohoutovou, tak bych se nedívala. Já tak nějak s touhle herečkou mám problém. Není mi dvakrát sympatická, a co se týče zpěvu tak mi taky moc nesedí. 

Zato když zpívala Hana Holišová, tak prostě slyšíte Martu Kubišovou. I co se týče fyzické podoby, je výborná. Představení je průřez životem zpěvačky od dětství, až do doby kdy znovu v roce 89 nastartovala pěveckou kariéru. Samozřejmě nesmí chybět i její spolupráce s Václavem Neckářem (Denis Šafařík) a Helenou Vondráčkovou ( Zuzana Stavná). Pěvecká čísla jsou věrnou kopií televizních vystoupení a klipů včetně kostýmů, nechybí ani ona známá "scéna" setkání s Alexandrem Dubčekem na letišti kdy spolu s Ivou Janžurovou mu chtěla předat jako dárek řetízek s přívěskem, aby z hrůzou zjistila, že jí někde s krabičky vypadl. 

Přestože toto představení trvá bez pár minut tři hodiny, zaujme a vtáhne vás od prvních minut. Překvapením může pro leckoho být, a já nejsem výjimkou, herci v doprovodné kapele, kteří výborně hrají na hudební nástroje. Tak u Vojty Havelky a Igora Orozoviče to až takové překvapení není, ale u ostatních, třeba u Jana Meduny, který je mimochodem i výborný dabér, jsem na jeho výkon jako trumpetisty koukala jak puk.

Možná úplně obsazení role Heleny Vondráčkové slovenskou herečkou Zuzanou Stavnou není to pravé ořechové, hlavně co se týče pěveckých partů, jinak ale myslím všechno šlape jak hodinky. 

Za mě je tohle představení na jedničku z mnoha hvězdičkami. Pokud jste ho někdo viděl v obsazení s Berenikou Kohoutovou, Janem Cinou a Sárou Sandevou viděl, napište mi jak se vám líbil.....

Poslední zastávka ....

 

.... květnového putování Moravou byla

v obci Klentnice. Tady, na bývalé faře, je velmi příjemná restaurace a kavárna s pensionem, a v domku přes ulici je Muzeum kávy. Tady se dozvíte ledacos o kávě, najdete zde stovky starých krásných kafemlejnků i historických kávovarů. Zdejší sbírka čítá přes 500 kávovarů, pražiček a mlýnků, a stále se rozšiřuje. Patří mezi jednu z největších sbírek v Evropě. Jediné co tu ale nenajdete je káva. Jo, jo. Muzeum kávy bez kofeinu. To mě fakt dojalo, protože jsem se těšila, že si tu třeba koupím nějakou exotiku, jenže velké nic. Levandulových výrobků jste si tu mohli pořídit v krámku co hrdlo ráčilo, ale ani jedno kávové zrníčko .....

Dnešní návštěva ....

 

.... nás zavede ještě mnohem, mnohem 

hlouběji do historie, a to do doby před 30000 lety. Do doby, kdy vzniklo jedno ze sídlišť vytvořených moderním Homo sapiens na svazích hřebene Pálavy. Kde se našlo mnoho artefaktů používaných dennodenně  lovci mamutů. Ať to byly nástroje pro běžný život, nebo život duchovní. Ocitnete se v úrovni vykopávek které zde probíhaly, uvidíte skládku mamutích kostí, tak jak jí tu obyvatelé zanechali. Dozvíte se kdo vlastně lovci mamutů byli, i to kdo pro nás jejich život znovu objevil. Ostatně věděli jste, že lovci mamutů vlastně až zas takoví lovci mamutů nebyli? Že ulovili tak jednoho párkrát do roka? Že jejich hlavní obživou byli pravěcí losi, koně, jeleni a další drobná zvěř? ....

Letem světem parkem ....

 

.... v nejbližším okolí zámku. Po procházce skleníkem jsme se 

z kamarádkou vydaly projít do parku. Nejdřív jsme ale zašly do příležitostného baru v momentálně prázdné zimní zahradě, velkolepé to stavbě s vysokými stropy a sloupovím. Tady jsme si daly (já jako tradičně ) Aperol a pocucávajíc ho jsme pokračovaly dál k jezírku a odtud kam nás nohy a cesty vedly. Nebylo to ale moc daleko, protože jsme se musely vrátit k autobusu ....

Kdyby to bylo za ....

 

.... Lichtensteinů, tak do místa kam dnes

nahlédneme bychom prošli jen skleněnými dveřmi, a rázem by nás obklopily tropy. Jukneme se do zámeckého skleníku. A že to není ledajaký skleník! Je dlouhý 92 m, široký 13 m a vysoký 7,5 m. Ve své době to byl přímo div divoucí, protože u nás žádný takový skleník nestál, a dodnes drží primát nejstaršího skleníku v Evropě. Konkurence v Anglii totiž  shořela. 

Skleník byl postaven na části plochy bývalé oranžérie z roku 1717.

V roce 1842 ruší kníže Alois II. Josef tuto stavbu a zadává pokyn k výstavbě skleníku z velmi na svou dobu moderních materiálů jako je ocel, sklo a litina. Součástí skleníku je i jezírko s koi kapry. Na ty se ale netěšte, podmínky k focení nebyly vůbec dobré .....

Nic proti výletům ....

 

.... pro důchodce, je to dobrý nápad, ale 

už vloni jsem si všimla, že organizace zájezdu a jeho náplň značně pokulhává. Tím nemyslím, že zvolené destinace jsou špatné, ale spíš jde o to,  že nabízí mnoho míst najednou. OK, problém by to nebyl kdyby se jednalo o zájezd pro mladší ročníky, ale nějak mi přijde, že se nebere v potaz, že se účastní ročníky vyššího věku a někteří již s menší pohyblivostí. Přijde mi tak zbytečné vtěstnat do dvanácti, respektive do osmi hodin návštěvu tří míst, a z těch osmi ještě tak dvě hodiny přijdou na zamluvený oběd. Takže na prohlídky nám zbývá hodin šest. Myslím si, že pro tuto věkovou kategorii která je ponejvíc zastoupená, tedy 70 +, by stačilo jedno místo které se dá důkladně a hlavně beze spěchu prohlédnout a projít a druhé, s kratší zastávkou plus ten oběd. V případě návštěvy lednického zámku a jeho nejbližšího okolí by to bylo ideální. Protože tady je toho k vidění tolik. Skleník, Minaret, část parku .... jenže pokud jdete na prohlídku interiérů tak vám už moc času na to prohlídnout si co chcete dalšího nezbývá, a tak musíte volit buď to anebo to. My zvolily s kamarádkou prohlídku skleníku (no já prostě ty kytky nemůžu opominout) a vzdaly se Minaretu, protože to by jsme už nestihly. Ostatně ti kdo vyrazili po prohlídce interiérů jen na ten,  byli při návratu pěkně uhnaní aby to vůbec stihli. Další dvě navštívená místa, tedy Archeopark Pavlov a muzeum kávy v Klentnici mi připadly už docela zbytečné, protože proběhly stylem honem, honem aby se stihl návrat v šest hodin sem. Ty jsou dobré pro případ, že jste tu někde poblíž na dovolené a zrovna je deštivý den. Navíc by byly k vidění v areálu Lednice zajímavější věci. Letos alespoň jedno plus bylo, že s námi jeli profesionální průvodci, takže jsme tentokrát na první dobrou trefili co jsme trefit měli. Doufejme že se na obci už umoudří, a nebudou se snažit nacpat další zájezd mnoha místy která se proletí stylem letem světem ....

Každý rok, pořádá zdejší ....

 

..... obecní úřad zájezd pro důchodce. A tak

nějak se přihodilo, že už podruhé jsem se mohla zúčastnit i já. Vloni byly vybrány Pustevny, skanzen v Rožnově a muzeum veteránů v Kopřivnici. Na letošek jsme zas jeli směr Morava, jen tedy ta jižní. Zámek Lednice, Archeopark Pavlov a muzeum kávy v Klentnici. Přes Pálavu jsem jela už několikrát při zájezdech do Rakouska, tentokrát jsem se ale ocitla v jejím pomyslném středu, u Novomlýnských nádrží. Krajina je to krásná, ani se nedivím, že si jí vybrali lovci mamutů k svému pobytu. Ale k těm až později. Nejdříve se ale podíváme na náš nejnavštěvovanější zámek vůbec. Na státní zámek Lednice ....

Konec, šlus, ámen ....

 

... je pro tentokrát s květy. Na nějaký čas se s nimi 

rozloučíme, aby jsme se pro změnu podívali po naší zemičce. Tentokrát po vinorodé Moravě, kdy sice neuvidíte ani jednu hlavu vinné révy, za to krásné zámecké interiéry nebo ponor do naší úplně nejstarší historické epochy a něco z historie vaření kávy. Pozorní, a po Moravě zcestovalí čtenáři už asi tuší kam vás zavedu, ale zatím Psssst! ....

Předposlední nášup květinek ....

 

.... než se zas vydáme na výlet. Ale i na něm 

nebyla nouze o kytičky. Byť některé už se tu objevily, další mají své místo ve výletových článcích. A ještě tu číhají v záloze moje květinové hrátky s obráceným objektivem. Ty si ale nechám zase na nějakou mezeru mezi cestováním. Nejbližší výlet už se blíží mílovými kroky, hned první zářijový víkend vyrážím směr Polsko a chráněné území kousek za česko - polskou hranicí Bludné skály patřící do regionu Adršpašsko - Broumovsko ....

Pokračujeme dál ....

 

.... v květinovém reji. Dnes nás vrátí fotky do 

května, června a do doby ne zas tak minulé, do začátku července. Fotila jsem tady, na Moravě a v Brdech ....

od cestování si ....

 

.... zas na chvíli dáme oraz, a vrátíme se

zas na nějaký čas mezi květy. Tam se mi už nastřádal pořádný nášup neuveřejněných fotek, což ostatně podle květů poznáte i sami, že jsem fotila od jara až do teď. No, teď si tak trochu zas dávám od focení přestávku, přeci jen je teplo, to láká k tomu se po práci a po skončení provozních prací v domácnosti natáhnout na bazén a jen si tak plovat na lehátku. Případně se ve chvílích kdy už tak nepaří věnovat neoblíbené leč nutné práci, a to sekání zahrady. O pletí záhonu se raději nezmiňuji, v tom betonu se to ani nedá, takže jsem před odjezdem na dovolenou tento postříkala co kde šlo herbicidem. Teď tam sice není tolik plevele, leč je tam mnoho zhynulé trávy a jiných sajrajtů které je nutno vyházet, a už tam opět roste co nemá, to v místech kde pro vyšší růst květin stříkat nebylo možné. Když pršelo a bylo to ideálně navlhlé jsem byla pryč a teď zas se déšť nekoná ..... 

Rozloučení s Hallstattem .....

 

.... v takovém pelmelu fotek, aneb Hallstattské drobnosti.

Určitě to znáte, fotíte, fotíte, zpracováváte do článků, a kde se vzaly tu se vzaly snímky které se tak nějak do žádného článku nehodily. A tak je dál třídíte, přesouváte až nakonec zůstanou úplně bezprizorní. Ale aby tomu tak nebylo, prostě se z nich udělá takový jeden mišmašový článek 😉 .....

Co dělá Hallstatt ....

 

..... Hallstattem a jeho ikonickou podobu,

jsou dva kostely stojící skoro naproti sobě. První, který stojí na břehu jezera a najdete ho na všech fotkách, když si zadáte jméno města do vyhledávače, je evangelický Kristův kostel. Druhý, který dotváří známé panorama města je katolický kostel Nanebevzetí Panny Marie. Při první návštěvě jsme zamířily s dcerou jen do evangelického, tentokrát jsem si nenechala ujít návštěvu i katolického .....

Sice jsme ....

 

.... minule už přistáli u břehu a 

vystoupili z lodi abychom se prošli po městě, stejně nejdřív se ale vrátíme na pár snímků nahoru do výšin. I odtamtud je na městečko krásný pohled, nejen z jezera nebo přímo z jeho uliček. V těch jsem ale tentokrát moc nefotila, to už jsem udělala při první návštěvě, takže tentokrát jsem fotila hlavně od jezera, kdy se všechno nabízí krásně jak na dlani ....

Z vrcholu dolů ....

 

.... k jezeru nás nejdříve snese lanovka, a

pak cca 5 km naše vlastní nohy. A to krásnou procházkou nejdříve lesem a pak mezi loukami a horskými velikány až na břeh Halštatského jezera do vesnice Obertraun. Tady je nástupní molo pro cestu na opačný břeh do Hallstattu. Lodi brázdí evidentně jezero celé, ale nás se týkala jen cesta z a do. Na příjezd lodi jsme si počkali zhruba dvacet minut a tak jsem je využila na krátké posezení na břehu a kocháním se krásou okolo. A je věru se čím kochat ....

Na vrcholu Krippensteinu ....

 

.... najdeme hned dvě vyhlídky. Známou 

" Pět prstů " (Five Fingers) která vypadá opravdu jako pět roztažených prstů ve volném prostoru, a pak vyhlídku " Spirála ", která je na samém vrcholu hory. Krom těchto dvou turisticky vyhledávaných staveb na vrcholu stojí ještě malá kamenná kaple. Takže... Vzhůru na vrchol  ....

A konečně se dostáváme ....

 

.... k tomu, co vlastně bylo de facto

jedním ze zlatých hřebů výletu do Rakous. Tedy, když to tak vezmu, nedá se úplně vypíchnout CO bylo to nej, protože tohle místo je krásné ze všech stran, ale pohledy na majestátní vrcholky Alp táhnoucí se do dálky pod jasně modrou oblou, ozdobené tu a tam ještě zbytky sněhu v obklopení bílých mraků je prostě WOW !!! Ano, ti z vás kdo jezdíte do Alp lyžovat, cykloturistit či jinak je navštěvovat asi řeknete Co ta ženská tady blázní? To přece víme a známe. Jenže já nic z toho nepáchám, takže jsem z nich při každé možné návštěvě prostě poprděná. Ale být někde ve dvou tisících metrech a mít okolo ty velikány, se prostě nedá přejít jen mávnutím ruky a rozhodně mě to nenechá chladnou. 

A víte co? Nebudu se dlouho vykecávat a rovnou vás 

vezmu nahoru ....

Abychom se mohli ....

 

.... kochat pohledy na Dachsteinský masív a ledovec, 

či další místa která stojí za to vidět z ptačí perspektivy,

musíme se dopravit na nějaké vyvýšené místo. A jak se na takové místo dostaneme? Lanovkou.... Ta je v horách velmi užitečný dopravní prostředek byť ne asi pro každého. Kdo trpí závratěmi ten si asi moc cestu v ní neužije, ale komu pohled do hloubky skoro dvou tisíc metrů pod ním nevadí, ten si jízdu užije. Včetně houpáků při přejezdech nosných sloupů lan. Takže okolo jezer jsme dojeli do Hallstattu a pokračovali až k zastávce Dachsteinské lanové dráhy nad městečkem Obertraun, které leží na druhé straně Hallstattského jezera. To že jsme na správném místě dá na vědomost stará kabinka postavená před budovou dolní stanice lanovky. Aby jste se dostali z Obertraunu na Krippenstein musíte překonat zhruba 1400 výškových metrů a přesednout z jedné trasy na druhou. Nejdřív vyjedete z dolní stanice ve výšce 608 m.n.m do stanice Schönbergalm ve výšce 1350 m.n.m. Tady se můžete zajít podívat buď do Mamutí jeskyně nebo do Obří ledové jeskyně. Pak už ovšem nebudete mít čas na to, aby jste si vyjeli až nahoru na Krippenstein a prošli se na vyhlídku Five Fingers (kam jsme směřovali my) tedy v případě že jste účastníky zájezdu. 

Anebo přestoupíte na druhou lanovku a vyjedete do 2100 m.n.m odkud se vám již otevřou úžasné výhledy na okolní hory. A pokud tady budete chtít trávit třeba lyžařskou dovolenou, můžete pokračovat třetím úsekem do sedla Gjaidalm, kde je horská chata ....

Ještě chvilku vás ....

 

.... budu napínat, než vám ukážu tu jarní

krásu hor. Dnešní fotky jsou jako vždy ty, které většinou fotím po cestě na místo určení a které nezapadají úplně do systému článků. Ale nebojte, moc toho tentokrát není. Hallstatt není jen kouzelné městečko, ale také krásné Halstätter See. Čili Halštatské jezero na jehož březích leží. Není samo, protože ze čtrnácti nejkrásnějších rakouských jezer jich devět leží v tzv. Solné komoře, části která se táhne částí Horních Rakous a Salcburskem. Je to nádherná krajina vysokých alpských masívů, strmě spadajících dolů a tvořících břehy krásných jezer. A tvoří tak dohromady centrum kam se jezdí v létě Rakušané, ale i jiní turisté rekreovat. Pravda, jelikož se jedná o hluboká horská jezera, koupání v nich není úplně pro každého, někde spíš jen pro otužilce. I když to platí spíše pro cizozemce, místní jsou od mala na to zvyklí. Ale kdo si tu přijde na své jsou hlavně jachtaři a surfaři. No, a podél několika z nich jsme cestou do Hallstattu jeli. Patří k nim třeba Mondsee, kde se pravidelně na benzínce staví, nebo Atersee. Jelikož údolí Solné komory je hódně hódně dlouhé, máte občas pocit že jedete kolem jednoho nekonečného jezera ....

Dnešní květový příspěvěk ....

 

.... poslouží jako oslí můstek pro dalších 

pár příštích příspěvků. To co dnes uvidíte jsou květy nafocené v Alpách při mé letošní zřejmě poslední návštěvě v životě v krásném koutě Rakous, a to v Hallstattu a na Dachsteinském masívu. Poslední ne proto, že bych to tu nechtěla dál vídat, ale díky neustálým nájezdům asijských turistů, kteří se navíc chovají velmi nevychovaně, uvažuje město o stejném zavedení poplatků pro jednodenní turisty jaké třeba zavádí i italské Benátky, případně vůbec o nějaké regulaci a zákazu vjezdu. A po tom co jsem tu zažila při první návštěvě a co bylo na první pohled evidentní i teď, kdy nebyla ještě sezóna v plném proudu místní opravdu z jedné strany lituju. Prokletí oblíbených turistických destinací je velké, sice z turistů místní žijí, ale na druhou stranu je musí proklínat od rána do večera. A pak, devítihodinová cesta autobusem je i pro mne, ostříleného výletníka už fákt moc. Nepohodlí autobusu, jen s minimálním spánkem, protože já v buse prostě i s práškem na spaní neusnu, je dost velký opruz který člověku kazí radost z krásného zážitku. Navíc z něj vylezu s pocitem rozlámaný závory. A představa zpáteční stejně dlouhé cesty je brrrr. Autem výlet nepřipadá v úvahu, páč chlap na výlety není ....

Od motýlů se zas na chvíli vrátíme ....

 

.... ke kytkám. Je to zas takový pelmel květinek

z různých míst. A začneme právě odkvétajícími vlčími máky. Tedy odkvétajícími mě na záhonku. Od první rostliny která byla součástí jedné směsi a vysemenila se, další rok se objevilo víc rostlin, další rok ještě víc, letos i na dalším záhonku, a jelikož je zas nechám, tak za rok jich bude zase o něco víc. Nevadí to, já je miluju. A ráda je fotím. A další kdo je zbožňují jsou včelky a čmeláčci, takže co by pro ně člověk neudělal, když jim pořád sekám na zahradě trávu a nic tím pádem v ní nekvete ....

Motýl tady, motýl tam .....

 

..... motýl kam se podívám. Tak nějak to vypadalo

při naší návštěvě Faty Morgany s Padesátkou. Sice když jsme došly od Japonské zahrady k ní, stačila se vytvořit solidní fronta, když se ve skleníku začali hromadit lidé jak Cimrmanovi v dole, takže se musel změnit systém vpusti a výpusti. Po lidech sice nevyžadovali konzumaci luštěnin a dalších těžkých jídel, ale jen trpělivost a stání na docela palčivém sluníčku. Trochu jsme si v duchu nadávaly za to, že jsme nešly nejdřív na motýly a pak do zahrad. Naštěstí problém se za dvacet minut vyřešil a tak jsme byly vpuštěny i my. Nějaké motýlí frajery jsme viděly už s předstihem s Bobulí, ale teď jsme měly štěstí i na jiné druhy. Jednalo se povětšinou o exotické otakárky a babočky. Neznám jména všech, nevzala jsem si bohužel žádný doprovodný leták kde snad o nich bylo psáno, ale snažila jsem se něco málo zjistit na netu. No bylo toho málo, protože jsem měla málo indicíí aby je strejda gůgl schramstnul a vyblul odpovědi. Ono stejně tam bylo nejrozšířenějších asi pět druhů u kterých jsem jména našla. 

Takže vás zvu na Dalekou cestu, jak byla výstava nazvaná .....

Něco pravdy na tom .....

 

.... že se pachatel vrací na místo činu asi

bude. O necelých třináct dní později jsem před vchodem do Botanické stála zas. Tentokrát klasicky s Padesátkou, protože jsme mířily do Faty Morgany na výstavu motýlů. Nejdřív jsme, jako vždy, ale zašly do Padesátky oblíbené Japonské zahrady na bonsaje. Pár jich už venku bylo, ale zřejmě ty choulostivější ještě odpočívaly ve sklenících. Výjimkou bylo, že jsme nešly jako vždy hlavním vchodem, ale střihly jsme to přes vinici sv. Kláry. Jelikož to bylo po těch nešťastných dubnových mrazech, pohled na naprosto spálenou vinici byl hodně tristní. A nebyla to jen vinice, i pár stromů a keřů bylo spálených, krásné plnokvěté vistárie v Japonské zahradě měly jen několik živých květů a azalky také něco málo schytaly.

Když jsme si prošly zahradu, byl čas na malé občerstvení v podobě kávy a něčeho k ní. Sice místo krásné, ale nějak se tam neobjednává u stolů, ale musíte si jít objednat k baru. Moc jsme nepochopily proč, vevnitř sedělo jen pár lidí kteří už měli před sebou kávu či něco jiného a za barem stáli tři lidé. Evidentně rodina. Ale dojít ke stolku to ne. Trochu, no možná víc rozladěná Padesátka se chtěla sebrat a jít, nicméně potřeba dát si kafe byla silnější ....

Slíbila jsem vám ....

 

.... pokračování mé cesty lesem focené 

ovšem tak trochu speciálně upraveným objektivem. O téhle úpravě jsem ze starosklíčkářských skupin věděla dlouho, a přemýšlela kde bych si ho tak nechala upravit. Jenže pak se mi z téhož zdroje dostalo do rukou video jak na to, a zjistila jsem, že to je vlastně úplně jednoduchý proces a tak jsem se do toho dala. Sice jsem neměla ty patřičné nástroje k povolení šroubení které drží přední čočku, ale to bych nebyla já, abych nevymyslela něco jiného. Vyšlo to, v objektivu bylo dost místa , čočka padla kam měla a já konečně měla to co jsem vždycky obdivovala. Je pravdou, že takto upraveným objektivem všichni většinou fotí květiny, ona tak nejvíc asi vynikne ona úpravička, ale to bych zase nebyla já, abych si neřekla a co takhle zkusit fotit i větší části, třeba les? Cestu lesem? A tak jsem si to zkoušela a zkoušela. A co z toho vzniklo uvidíte právě dneska. V premiéře na blogu .....

Od kytiček ke .....

 

.... krajinkám. No spíš k jedné, a to kolem

Mníšku a Kytína. Jak už jsem zmínila, jsou dcera a Bobča nadšené hledačky kešek. Takže si dopředu zjistily, kde v okolí chaty se nějaké vyskytují. První byla ulovena hned první den našeho pobytu u rozhledny korunky v Černolicích, další v ZOO byla kvůli velké koncentraci mudlů oželena a tak jsme se ještě v neděli před odjezdem vypravily hledat do Kytína a Mníšku. V Kytíně byla v místě poeticky nazvaném Poutníkův trůn. A ejhle, on tam opravdu byl. Původně ale stával na návsi u rybníka. Místo samotné se také jmenuje Kytínská spirála a je to zdejší vyhlídka na samotný Kytín. Na vršku spirály stojí stožár s vlajkou Kytína, na jejím úpatí socha Poutníka ....

Krom ZOO, jsme navštívily .....

 

.... s dcerou a Bobulí i nedalekou Botanickou

zahradu. Napadlo mne, že by se Bobče mohla líbit Fata Morgana a nespletla jsem se. Jelikož týden na to začínala velká motýlí show, ve skleníku už nějací motýli poletovali, takže to bylo ještě ozvláštněné jejich přítomností. Je vidět, že Bobule má nejen podobové geny, ale i ty zelené, protože z každé kvetoucí rostliny byla nadšená a občas prohodila směrem k matce, že tohle přece mají doma, ale děsně mrňavý! Mínila tím klasickou velikost pokojovek oproti zdejším ohromným exemplářům ...

Dcera viděla skleník poprvé, protože byl dostavěný až v roce 2004, když už jsme dávno bydleli tady. Nutno dodat, že byla nadšená naprosto stejně jako Bobule, a stejně jako já vloni, když jsme tam byly s Padesátkou. Dál do zahrady jsme už nešly, protože přece jen pět hodin v ZOO nás utahalo, takže jsme vcelku ochotně nasedly do auta a jely zpět na chatu ....

Od vážna zase zpět ....

 

.... k věcem lehčím a zábavnějším. Tím myslím 

naší opětovnou návštěvu v ZOO Praha ve stejném složení jako v roce 2021. Tedy já, dcera a Bobule. Pár rozdílů by se ale našlo. Minule jsme se koukali na lední medvědy, letos už byl výběh prázdný protože budou někde jinde (o něco později dorazila i smutná zpráva, že jeden z medvědů, které jsem tenkrát fotila, Tom, zemřel v kazachstánské ZOO kam ho doporučila EAZZ pro rozšíření chovu) pavilon pro gorily byl z bezpečnostních důvodů nově postaven na horním konci ZOO za výběhem žiraf, v tom původním zůstal Richard se svými syny Kiburu a Nuru. Bobule, která tenkrát ještě chodila do školky je už letos školačka. Navštívili jsme i spoustu dalších pavilonů, protože v době naší první návštěvy jsme se stále potýkali s covidovými opatřeními a proto bylo mnoho pavilonů zavřených .....

Dnes bez obrázků, ale .....

 

.... spíš takové zamyšlení. Inspiroval mne k tomu

jeden článek který jsem četla na netu. Napsala ho jedna paní učitelka, a týká se až přehnaného dohledu všech nad dětmi. Jde o to, že dnes vlastně nenecháváme dětem od mala určitý čas volnost, ale musíme neustále dohlížet nad tím co dělají. De facto nejméně deset hodin denně. Ve škole všude hlídají učitelky, doma pak mají děti neustále vedle sebe někoho z rodičů. Neustále hlídáme aby se tuhle neuhodilo, támhle si neodřelo náhodou koleno, případně nedej bože se neumazalo. Pokud se na pískovišti děti začnou hádat o lopatičky, okamžitě se strhne mela mezi maminkami která z nich má většího sígra, který jejich miláčkům ubližuje a ať si ho srovná. 

Děti žijí v bublinách které okolo nich vytvářejí rodiče aby je chránili před vnějším světem. Neuvědomují si ale, jak tím svým dětem ubližují. Život není bavlněný kokon v kterém je všechno růžové a zalité sluncem, kde se nemusí nic řešit, protože tu jsou hned po ruce rodiče a všechno za své děti vyřeší. Když dojde na konfrontaci, děti se neumí rozhodnout, nevědí jak se zachovat a co dělat. Jsou bezradné protože nikdy nedostaly příležitost samy řešit problém. Samy si určit co chtějí, co budou dělat. Neumějí se bránit agresi. Jsou ze střetu s realitou života frustrované, protože tu vždy byly ochotné rodičovské ruce, které umetly cestičku aby na ní nebyl jediný kamínek problému, jediné řešení nepříjemné situace. 

Není divu, že přibývá mezi dětmi, dospívajícími ale i dvacátníky a třicátníky psychických onemocnění. Protože je nikdy nikdo nepostavil před problém a neřekl Najdi řešení sám, není to vůbec těžké. Neříkám že by se dětem neměla věnovat pozornost, samozřejmě že ano, ale ne za každou cenu a neustále. Vysvětlit jim jak se mají chovat venku, ANO. Vysvětlit co je a co není správné, ANO. Naučit je opatrnosti, ANO. Ale nechávat jim volnost bez neustálého dozoru. Věřit jim, že co jsme s nimi probrali umí zpracovat a chovat se podle toho. Případně je sledovat opravdu zpovzdálí, nestát jim neustále po boku připraveni okamžitě zasáhnout. Všimli jste si, že dnes vidíte opravdu vzácně dětskou kamarádskou partu někde běhat po venku? Chodit v partě kamarádů do a ze školy? A proč? Protože dnes už se děti pořádně neumí ani kamarádit, to totiž chce aby byly sami sebou a mezi svými, aby si uměli mezi sebou řešit své spory. Ať už slovně nebo i nějakým tím pohlavkem. Jenže tomu brání neustálý rodičovský dozor. A běda pokud se o takové řešení děti pokusí.... Do školy je rodiče vozí autem. Nevím jak vy, ale já své dětství prožívala v naprosté volnosti. Ano, byla jsem vybavená radami jak se chovat, ale nikdo i když jsem byla jedináček a ještě vymodlený, mi nestál neustále za zády a neřešil moje dětské spory za mne. Po škole jsme se celá naše dětská parta sešla a hráli si kde a s čím se dalo. Lezly po stromech, jezdili na kolech, padali z obojího, rozpory mezi sebou řešili i třeba tou fackou, ale taky jsme se uměli domluvit, a i když ta facka padla, stále jsme se kamarádili, neutíkali jsme domů za maminkou, nebo ona nepřispěchala aby si to s případným "agresorem" vyřídila. Prázdniny na chalupě byla kapitola sama pro sebe. Od rána v trapu, přišli jsme jen na oběd, a zas letěli. Chodili jsme na několikakilometrové vycházky po lesích. Sami nebo v partě. Chytali jsme ryby, háčky neustále zaseknuté tu v uchu, tu v prstu. A všechno bez toho že by nás rodiče omezovali nebo neustále byli s námi. Přežili jsme ve zdraví, problémy jsme uměli řešit sami, nehroutili jsme se z toho že nám něco nejde nebo něco nevyšlo. Koupali se v rybnících a lomech. Sami. Jedli jsme ovoce ze stromů, pili vodu z potoků. Žádné dětské sterilní pitíčka, žádné svačinové krabičky. Co nám upadlo jsme sebrali, ofoukali a z chutí zblajzli. Nepotřebovali jsme ani žádné školní ombducmany, žádné školní dětské psychology ....

Při průzkumu mezi mladými vyšlo najevo, že mnoho z nich ani nejde na jídlo do restaurace. Ne že by na to neměli, ale oni mají psychický blok si objednat jídlo. Neumí to a bojí se vůbec oslovit personál. 

Když jsem jela do práce, všechno to co paní učitelka psala jsem viděla kolem sebe. Děti které do školy deset minut od domu vede matka, a to i takové páťáky, šesťáky. Kolony aut v kterých vezou matky jednotlivě děti do školy, ačkoli jak odsud tak i sem jede autobus tak aby se děti v pohodě do školy dostaly. Stanice mají hned před školou. Děti, které když náhodou jdou pěšky do stejné školy chodí jednotlivě. Nebaví se mezi sebou, jako by každý šel uzavřený v neviditelné bublině.

A bylo mi smutno .....

Když pršelo .....

 

.... jen se lilo. A přestat pršelo, tak se fotilo.

Tedy pardon, trochu jsem si upravila text písně Jiřího Suchého na situaci při které vznikly dnešní fotky. Aneb venku mokro, tady mokro. Venku déšť, tady déšť .....

Od výletů si dáme chvilku ....

 

.... (tak jeden dva články) pohov, nicméně si 

uděláme výlety mezi květy. Do doby, kdy jsem byla v tom nej období zkoušení nových objektivů. Snad každý květ který v dubnu na zahradě vykvetl skončil v mém foťáku. A že jich bylo.... až tolik, že jsem musela dělat opravdu přísné výběry a stejně jich je hromada

a pěkně barevných 😉 ....

Černolické skály .....

 

.... jsem už na blogu měla sice 

dvakrát, a rozhlednu Korunka jednou, nicméně se domnívám, že je to místo natolik zajímavé a pohledné, že za třetí uveřejnění fotek z jejich návštěvy se na mne snad zlobit nebudete. Navíc jsem na něm byla v různé roční doby, takže i vzhled lesů kolem nich je pokaždé jiný. 

Tentokrát jsem je navštívila s dcerou a Bobulí při našem dubnovém pobytu na chatě. Vlastně to byl náš první výlet po příjezdu. Holky měly naplánováno po celý pobyt hledání kešek na místech kam se chtěly podívat. V ZOO jim to tedy kvůli nadměrnému výskytu mudlů nevyšlo, ale jak u Korunky tak pak na samotném Mníšku a Kytíně jim to už vycházelo. Jedna novinka se ale u Korunky objevila a musím říct, že jí asi každý návštěvník kvitoval s velkým nadšením. A jen doufám, že tam vydrží hodně dlouho ....

Slíbila jsem vám .....

 

.... zámecké magnólie, tak slib plním.

V zahradě zámku jsou celkem tři. Ta krásná ohromná klasická růžová, pak růžová stellata a ještě jedna mlaďoučká velmi pozdně kvetoucí fialová. Tu jsem nafotila při své druhé návštěvě s dcerou a Bobulí. Při první, kdy vznikla většina dnešních fotek, ještě nebylo po květech ani tucha. Když jsem tam byla sama, dala jsem se do řeči s místním zahradníkem a údržbářem v jednom, za prvé jsem se ptala jestli můžu i na trávník abych si mohla nafotit květy které se jako na potvoru otvíraly právě jen na jedné větvi, a samozřejmě ne na té která je u cesty, a za druhé jak je vlastně ta magnólie stará. Prý neví, ale patří k magnóliím které se dovezly z původní domoviny do Čech. Takže asi nějaký věk už má. Povolení ke vstupu na trávník jsem obdržela a tak jsem něco nafotila. Ono jak se dostanu k magnólii, nevím kdy přestat .....

Dnes vás vezmu ....

 

.... na jarní procházku kolem zámku na Mníšku.

Zatímco muž šel na lov jídla, já se šla podívat jestli už kvete zámecká magnólie. Kvetla, i když z celého stromu nakvétala jen jedna větev, na ostatních teprve poupata čekala na svůj čas. Bylo mi jasné, že za dalších dvanáct dní kdy jsme na chatu měly holčičí jízdu s dcerou a Bobulí ale bude všechna ta krása pryč. Nafotila jsem tedy co šlo, a vydala se na obcházku kolem zámku .....

Když jsem se vracela ....

 

.... z našich pražských toulek, chytla jsem autobus

který nejel až nahoru k chatě, ale pod ní. Většinou to nemám moc ráda, protože se vláčím do kopce, ale tentokrát jsem byla za to vděčná. Ona část silnice je lemovaná po obou stranách myrobalány a ty zrovna byly v plném květu. A to mi velice vyhovovalo, protože jsem chtěla vyzkoušet nové starosklíčko. Sluníčko které se pomalu schovávalo za les krásně prosvěcovalo kvetoucí keře, což bylo pro krásný bokeh základním předpokladem. Obrázky vám přiblížit můžu, ale co nejde přiblížit, je ona nádherná hořkosladká vůně rozkvetlých keřů ....

Dubnové toulky ....

 

.... s Padesátkou po Praze opět začaly na 

Smíchovské náplavce. Tentokrát jsem tam dorazila první a řídila se příkazem "Běž na trhy napřed, já dorazím".... A dorazila a vůbec nechápu jak mě mezi těmi davy zezadu i poznala! Náplavka je náš oblíbený výchozí bod kde si nejdřív projdeme farmářské trhy, pojíme něco dobrého a případně se tím i pokecáme, dáme kafe a Aperol. Ovšem tentokrát na něj nedošlo, protože jsme usoudily že platit za řidinu s obrácenými poměry prostě už nikde nebudeme. 

A u kávy si vybereme cestu kudy kam. Tentokrát jsem měla v plánu najít dvě uličky, které mne, milovnici foglarovek, prostě volaly Pojď se na nás podívat, pojď!

 Kdo zná knihy Záhada hlavolamu nebo Tajemná Řásnovka už určitě ví že jde o uličku Ve Stínadlech a Řásnovka. Jsou od sebe jen kousek, obě ústí na Haštalské náměstí a obě dokonale připomínají ponurost večerních výprav Rychlých šípů do Stínadel. Byť za slunečného dne jaký jsme měly my, už to tak patrné nebylo. Než jsme ale k nim došly, čekala nás cesta za Národním divadlem k rotundě  Nalezení sv. Kříže v ulici Karoliny Světlé, odsud na Betlémské náměstí, dál na Staromák, přes něj velkým fofrem, páč byly velikonoční trhy a hafo lidí do Dlouhé, přes Kozí plácek a hele! Ve Stínadlech je hned proti nám. Prošly jsme touto krátkou uličkou na Haštalské náměstí, poseděly na lavičce a přemítaly co dál. Padesátky návrh zajít na dršťkovou a točenou dvanáctku do Lokálu byl jednomyslně schválen a také hned zrealizován. Po občerstvení jsme se vydaly dál, druhou hledanou uličkou Řásnovka kterou jsme vyšly hned u kláštera sv. Anežky České. Po nábřeží k náměstí Jana Palacha (divný pocit vidět FF po tom co se zde stalo, byť na náměstí bylo živo protože i tady byly velikonoce v plném proudu) přes Mánesův most na Malou Stranu k metru Malostranská. Tady jsme měly v plánu posedět v zahradě u metra, jenže bohužel celé se to tam předělává, takže nic. Hupsly jsme na tramvaj a nechaly se pěkně dovézt na Malostranské náměstí a odsud jsme to vzaly do naší další oblíbené kavárny, Lžička caffé. Zde jsme v klidu spočinuly u kávy a pokračovaly v celodenním probírání života. Pak už jen jsme to vzaly pěšky k Tyršovu domu, tady sedly na tramvaj a dojely na Smíchovské nádraží kde jsme se každá rozjela na svou stranu k domovu. Za celý den jsme nachodily nějakých devět a půl kilometru a užily si slunného pražského dne ....

K dnešnímu článečku ....

 

.... mě inspirovala Evka z blogu ES - ideas 

která psala o své koupi krásných pivoněk, a svém pokusu je namalovat. Já malovat neumím, tedy barvami. Raději maluji světlem, čili fotím. S Evkou sdílím společnou lásku k pivoňkám, několik jich na zahradě mám, a stále vymýšlím kam dosadit další. A samozřejmě nikdy neodolám si je dát do vázy. Tím pádem se dostávám k jádru věci. Od loňska mám pár fotek kdy jsem si trochu hrála s vázou posledních květů které jsem po deštích ostříhala a foťákem. Nějak na něj stále nebyl čas, nebo se nehodil. Až teď, kdy nastává opět jejich čas ....

A zase hezky na ....

 

.... pevnou zem a z května do března. Protože všechno

začalo rozkvétat tak nějak kvapně a skoro všechno najednou, a já si zamilovaně zkoušela své nové akvizice na focení, lezla jsem a plazila se po zahradě o sto šest a zkoušela fotit z různých úhlů, pozic a výšek. U obou sonek si užívám luxusu výklopného displeje, byť tedy bych brala kdyby byl výklopný ve více směrech a ne jen dopředu. To už bych bývala musela hodně přitlačit, protože další řady už ho měly. Ale také tomu na bazarech odpovídaly ceny, které byly o mnoho vyšší. Nicméně i takhle je to ohromně praktické oproti statickému displeji nikouše. Takže se se mnou pojďte zase poplazit i projít jarně po zahradě ....

Už jste někdy strávili .....

 

..... první máj v nebi? A teď nemyslím že by jste

se vznášeli omámení láskou či nějakými jinými prostředky, ale opravdu opravdicky v nebi?

 Mě se to podařilo na 100 %. Asi mi je dáno trávit státní svátky na křídlech ..... Když mi vloni vyšel vyhlídkový let nad Karlštejnem a Slapy přesně k svátku a na svátek sv. Václava 28.9., domluvila jsem se se známým pilotem že na jaře až budu na chatě dáme druhý, tentokrát nad Orlíkem a Zvíkovem. Slovo dalo slovo a já minulý týden měla svou oblíbenou týdenní jarní dovolenou a jejímž rámci jsme na tento let byli domluvení. I když na sobotu 4.5. Jenže podle předpovědi měl v okolních končinách, ke kterým patří i letiště u Příbrami odkud se léta, úřadovat déšť, ba i bouřky. Takže jsme se dohodli na středě prvního května. Copak o to, sluníčko svítilo, bylo teplo, jenže taky funěl solidní vítr. Původně jsem myslela že i kvůli němu se nakonec let přeloží na jindy, ale pilot mne ujistil, že to není žádný problém který by se nedal zvládnout. Dobrá, on je ten kdo tomu rozumí, a když říká že ano, tak mu budu holt věřit. Takže na prvního máje byl sraz v jedenáct na značkách, čili u mě u brány. Dorazili jsme na letiště kde mě trochu sice vyváděl z míry vodorovně ve vzduchu ležící větrný rukáv, nicméně jsem si říkala ono to nějak dopadne. A kdyby jsme náhodou dopadli my, stejně by jsme to měli hned za sebou. 

Při nasedání jsem se trochu šprajcla, neb Cessna je o něco menší než Piper kterým jsem letěla minule, ale i to se vyřešilo, já se usalašila a mohlo se startovat. Od začátku by se dal náš let charakterizovat slovy Čert na koze jel. Ale na pěkně divoký a splašený. Vítr s námi nehezky házel a díky tomu jsem vlastně vůbec neměla čas mít strach. Spíš jsem měla co dělat, aby se i pilot neseznámil osobně s mou snídaní. Dalším problémem se ukázalo být focení. Když už jsem pracně zaostřila, tak se letadlo buď propadlo nebo naopak vylétlo nahoru a zas jsem mohla začít od začátku. Proto tentokrát nebude tolik fotek jak minule. Vzhledem k počasí jsem si ani nezopákla činnost z minule, tady to, že bych si chvilku zas zapilotovala. 

Při přistání si ještě na mě vítr připravil poslední lahůdku, a to, že jsme se zcela nečekaně propadli o pár metrů, a to s takovou razancí, že jsme oba na sedačkách nadskočili tak, že jsme hlavami vzali o strop kabiny. Ale aspoň se teď můžu v klidu ohánět tím, že jsem ofiko praštěná.

V sobotu sluníčko svítilo celý den, a venku se nepohnul jediný lísteček! 😖 Přemýšlím, kam se vypravit na příští státní svátek. Do oblak? Pod zem? Kdo ví ....

Když už jsem u toho zkoušení ....

 

.... tak jsem musela i vyzkoušet jak zvládají

strosklíčka fotit pohyb. A k tomu se nehodí víc, než pilné včelky na květech. Okolo krokusů jich bylo pořád dost a dost a tak jsem zkoušela heliose a nikouše. Předchozí fotografie byly focené prťoušem bezzrcátkem. Tentokrát jsem vzala těžší kalibr 😉 ....

Na tenhle objektiv ....

 

.... jsem byla hodně zvědavá. Na fb jsem ve

skupině starosklíčkářů vídala krásné fotky tímto objektivem, a když jsem ho náhodou našla na bazaru, neváhala jsem dlouho. A musím říct že se vyplatilo. Tohle starosklo vystřídalo na prvním místě v oblíbenosti Pentacony. Fotí krásně ostře do dálky i nablízko což jsem si teď vyzkoušela při focení v ZOO a to jsem občas dělala i brutální výřezy. A má fakt krásný bokeh ....

Pro srovnání jsou dnes ....

 

.... fotky z druhého úlovku, a tím je 

už je moderní objektiv na digitální foťáky. Je jím Sigma 24 mm 1/2:8 macro. Fajn že je pěkně široká pro focení ve městě, ale zároveň se dá fotit i nějaké to macro, tudíž je to takové 2 v 1 sklíčko. Jednu Sigmu už mám, ale ta je pro změnu zoom 24 - 300 mm, přenechala mi jí známá, protože na jejím nikonovi ostřila jen manuálně a ona špatně vidí, takže měla problémy s ostřením a musím říct, že mají svá určitá specifika narozdíl od nikoňáckých objektivů, byť jsou pro Nikon určené. Dalo by se říct, že jim pořád přicházím na chuť a nejsou to úplně skla kterým bych propadla hned jako třeba starosklíčkům ....

Bez starosklíček ....

 

.... to prostě nejde! A to tak, že se pomalu 

stávají jistou závislostí. Tedy jejich koupě 😁. Ne, ale vážně. Do staroskel jsem se zamilovala. Je s nimi sice trochu víc práce fotit než s novými digitálními objektivy, ale zase ty fotky mají své kouzlo. Pravda, občas nejsou ostré jak žiletka, většina z nich jsou pevné padesátky, takže se s nimi zoomuje nohama (jak s oblibou říká Čerf) ale věrné barvy a při focení na nejmenší clonu nádherný bokeh i určitá snovost fotek je jejich předností. A jelikož jsem měla narozeniny, a jelikož si dárky kupuju sama, čímž eliminuji takové, které jsou naprosto k ničemu, tentokrát jsem si k nim nadělila dvě starosklíčka, jedno normální digitální a když už, tak i nové i když věkem starší bezzrcátko. Samozřejmě postupně, ale měla jsem to všechno zamluvené na únor a březen. Výhodou bazarů je že fototechniku občas koupíte za hubičku. To se týká hlavně těch starosklíček. Vždycky jsem děsně napnutá, jestli mi to s nimi půjde tak jako těm ostatním kteří s nimi fotí, a u kterých na fb skupinách se člověk může učit. Dnešní fotky jsou ze starosklíčka které se ale dá bez redukce použít na Nikonovi protože má bajonet, ne závit. Takových moc není, a já jsem ráda že jsem na něj narazila za ohromně slušnou cenu. Jedná se o Helios 81N. Jaké z něj dokážu vydolovat fotky se můžete podívat dnes .....

Hurá do března ....

 

.... a hurá už poněkolikáté do rezervace

Králova zahrada na bledule. Každý rok se na tenhle okamžik těším, a každý rok mi zas a opět padne brada a já se pokorně skláním před tou krásou. Ostatně proč taky ne, když fotím. Předloni jsem si vyšlápla sama na kole, vloni jsem byla dokonce dvakrát a letos s námi opět šla jedna známá (no, bývalá skorotchyně dcery), já, dcera a Bobule. Ta se taky moc těšila, pro ní to je taky vždycky zážitek. Pro mě tedy byl zážitek chování některých návštěvníků, ale to je bohužel už takový folklór. Rezervace nerezervace, já můžu všechno. A s radostí to naučím i svoje děti a vnoučata. Letos jsem se už neudržela a sjela tam jedny prarodiče kteří pro pár fotek posílali děti do porostu bledulí. Prý vědí kde jsou a prý děti nic nepošlapou. Zkuste něco nepošlapat když jdete pozadu, že? O vyšlapaných dálnicích mezi bledulemi nemluvě. Nakonec bych se ani nedivila, kdyby ochránci přírody vstup do rezervace vůbec zakázali ....

Nefotila jsem sice tolik co jiné roky, ale i tak je fotek hodně a tak se na všechny můžete podívat tady ....