.... spíš takové zamyšlení. Inspiroval mne k tomu
jeden článek který jsem četla na netu. Napsala ho jedna paní učitelka, a týká se až přehnaného dohledu všech nad dětmi. Jde o to, že dnes vlastně nenecháváme dětem od mala určitý čas volnost, ale musíme neustále dohlížet nad tím co dělají. De facto nejméně deset hodin denně. Ve škole všude hlídají učitelky, doma pak mají děti neustále vedle sebe někoho z rodičů. Neustále hlídáme aby se tuhle neuhodilo, támhle si neodřelo náhodou koleno, případně nedej bože se neumazalo. Pokud se na pískovišti děti začnou hádat o lopatičky, okamžitě se strhne mela mezi maminkami která z nich má většího sígra, který jejich miláčkům ubližuje a ať si ho srovná.
Děti žijí v bublinách které okolo nich vytvářejí rodiče aby je chránili před vnějším světem. Neuvědomují si ale, jak tím svým dětem ubližují. Život není bavlněný kokon v kterém je všechno růžové a zalité sluncem, kde se nemusí nic řešit, protože tu jsou hned po ruce rodiče a všechno za své děti vyřeší. Když dojde na konfrontaci, děti se neumí rozhodnout, nevědí jak se zachovat a co dělat. Jsou bezradné protože nikdy nedostaly příležitost samy řešit problém. Samy si určit co chtějí, co budou dělat. Neumějí se bránit agresi. Jsou ze střetu s realitou života frustrované, protože tu vždy byly ochotné rodičovské ruce, které umetly cestičku aby na ní nebyl jediný kamínek problému, jediné řešení nepříjemné situace.
Není divu, že přibývá mezi dětmi, dospívajícími ale i dvacátníky a třicátníky psychických onemocnění. Protože je nikdy nikdo nepostavil před problém a neřekl Najdi řešení sám, není to vůbec těžké. Neříkám že by se dětem neměla věnovat pozornost, samozřejmě že ano, ale ne za každou cenu a neustále. Vysvětlit jim jak se mají chovat venku, ANO. Vysvětlit co je a co není správné, ANO. Naučit je opatrnosti, ANO. Ale nechávat jim volnost bez neustálého dozoru. Věřit jim, že co jsme s nimi probrali umí zpracovat a chovat se podle toho. Případně je sledovat opravdu zpovzdálí, nestát jim neustále po boku připraveni okamžitě zasáhnout. Všimli jste si, že dnes vidíte opravdu vzácně dětskou kamarádskou partu někde běhat po venku? Chodit v partě kamarádů do a ze školy? A proč? Protože dnes už se děti pořádně neumí ani kamarádit, to totiž chce aby byly sami sebou a mezi svými, aby si uměli mezi sebou řešit své spory. Ať už slovně nebo i nějakým tím pohlavkem. Jenže tomu brání neustálý rodičovský dozor. A běda pokud se o takové řešení děti pokusí.... Do školy je rodiče vozí autem. Nevím jak vy, ale já své dětství prožívala v naprosté volnosti. Ano, byla jsem vybavená radami jak se chovat, ale nikdo i když jsem byla jedináček a ještě vymodlený, mi nestál neustále za zády a neřešil moje dětské spory za mne. Po škole jsme se celá naše dětská parta sešla a hráli si kde a s čím se dalo. Lezly po stromech, jezdili na kolech, padali z obojího, rozpory mezi sebou řešili i třeba tou fackou, ale taky jsme se uměli domluvit, a i když ta facka padla, stále jsme se kamarádili, neutíkali jsme domů za maminkou, nebo ona nepřispěchala aby si to s případným "agresorem" vyřídila. Prázdniny na chalupě byla kapitola sama pro sebe. Od rána v trapu, přišli jsme jen na oběd, a zas letěli. Chodili jsme na několikakilometrové vycházky po lesích. Sami nebo v partě. Chytali jsme ryby, háčky neustále zaseknuté tu v uchu, tu v prstu. A všechno bez toho že by nás rodiče omezovali nebo neustále byli s námi. Přežili jsme ve zdraví, problémy jsme uměli řešit sami, nehroutili jsme se z toho že nám něco nejde nebo něco nevyšlo. Koupali se v rybnících a lomech. Sami. Jedli jsme ovoce ze stromů, pili vodu z potoků. Žádné dětské sterilní pitíčka, žádné svačinové krabičky. Co nám upadlo jsme sebrali, ofoukali a z chutí zblajzli. Nepotřebovali jsme ani žádné školní ombducmany, žádné školní dětské psychology ....
Při průzkumu mezi mladými vyšlo najevo, že mnoho z nich ani nejde na jídlo do restaurace. Ne že by na to neměli, ale oni mají psychický blok si objednat jídlo. Neumí to a bojí se vůbec oslovit personál.
Když jsem jela do práce, všechno to co paní učitelka psala jsem viděla kolem sebe. Děti které do školy deset minut od domu vede matka, a to i takové páťáky, šesťáky. Kolony aut v kterých vezou matky jednotlivě děti do školy, ačkoli jak odsud tak i sem jede autobus tak aby se děti v pohodě do školy dostaly. Stanice mají hned před školou. Děti, které když náhodou jdou pěšky do stejné školy chodí jednotlivě. Nebaví se mezi sebou, jako by každý šel uzavřený v neviditelné bublině.
A bylo mi smutno .....
Tohle je takové téma do pranice. Na jednu stranu mám taky pocit, že děti jsou opravdu pořád pod dohledem (ve škole, na kroužcích, na trénincích) a chybí jim takový ten neorganizovaný čas (který řada rodičů považuje za neproduktivní a nežádoucí), který podle mého děti taky potřebují. Na druhou stranu jejich svět je jiný než ten náš... (a snad každá generace říká "jo ta dnešní mládež"). Moje máma chodila do školy 5 kiláků přes les sama, my jsme měly někdy v páté třídě holčičí klub a dělaly jsme výlety (pravda jen v rámci pražské MHD)... A nebylo to tenkrát nic výjimečného. Já byla otrlá matka, takže můj syn (ročník 94) začal chodit sám domů ze školy v průběhu 1. tř., ale vím, že to už řada rodičů měla jinak. A jak to bude mít moje případné vnouče - to se teprve uvidí. Ale asi do toho nebudu moci moc kecat - přece jen to bude jejich :)
OdpovědětVymazatKdyž jsem šla do první třídy, chtěla jsem aby se mnou rodiče šli jen první den. Pak už jsem nechtěla. Chodila jsem i s ostatními dětmi sice po chodníku, ale podle dost rušné silnice ještě dál než zdejší děti. Nikdy nikdo s ostatních rodičů nikoho nedoprovázel, neb byli v práci a nebyli otroky svých dětí jako dnes. Ano, je to dnes o něco horší než bylo za nás, ale opravdu jak to vidím kolem sebe ta dětská pospolitost zmizela. Děti jdou tady třeba na fotbalový trénink. Rodiče dohlíží celou dobu, po tréninku je narvou do auta i když je na dětech evidentně vidět že by si ještě docela rády začutaly jen tak a hurá domů. To je jak píšeš ten neproduktivní čas který rodičům evidentně vadí protože zas by neměli nad dětmi kontrolu. Když jsme se sem nastěhovali tak ještě ta dětská parta tu byla, naše děcka zapadla skoro hned a pokud měl někdo nějaké řeči o blbejch Pražácích dokázala si svůj respekt vydobýt. Ale tohle už tady nikde není vidět. Chápu že svou roli hraje i to, že dnešní rodiče jsou mnohem starší než jsme bývali my a naši rodiče, takže jsou víc úzkostní a na svých dětech někdy až nezdravě závislí. Já to vidím u dcery. Já jí měla v 21 letech a syna ve 24. Ona měla Bobuli až v 35. I když dává Bobuli hodně velkou volnost, není ta matka která vodí za ručičku pořád, nicméně je hodně na ní závislá a bere všechno jinak než jsem to brala s nimi já. Mě nedělalo problém nechat je u babičky na víkend a nehroutila jsem se z toho že s nimi nebudu TŘI dny. Ona když nechá Bobuli u nás, už za dvě hodiny píše a volá jak je.
VymazatNení to podle mne tak hrozné. Já vídám právě partičky děti chodit nebo jezdit ze školy, postrkovat se na zastávce, když čekají na autobus ze školy do přidružené obce....Spíš vidím problém v tom, že děti se setkávají na sítích a na sítích se také šikanují. Šikanují se také ve škole, kde chybí větší dozor. Pokud si pamatuji, tak ve škole jsme o přestávkách nesměli lítat po chodbách, řvát, .....učitelé nás usměrňovali a hlídali. Je pravda, že část dětí vozí do školy děti autem. Je pravda, že na sídlišti kluci vlezou na strom, kývají se větve a někdo na ně řve, že ničí stromy. budují se pro ně hřiště, (jedno máme před domem) a tam mají děti volnosti habaděj a jsou tam bez rodičů. Spíš mi vadí, že právě rodiče děti nepoučí a nestanoví jakési mantinely, které by v rámci chování k druhým měly dodržovat. Je pravda, že jsme se ve školách nesetkávali tolik se šikanou. Jo posmívali jsme se, posmívali se nám, tvořily se skupinky spřízněných, ale toho násilí nebylo tolik. A nebylo tolik aut, všichni jsme absolvovali povinné očkování.....Nebáli jsme se tolik infekcí, zákeřných nemocí a tak podobně. Spíš vidím, že maminka nenapomene dítě, že kope do kolen protisedící osobu v autobuse, že nenapomene dítě, že stojí v botách na sedačce aby vidělo ven....když jsou maminy s menšími dětmi na hřišti, tak akorát čučí do mobilu. my jsme říkali rodičům na jejich poučování, že je jiná doba a nám to říkaly děti, že je jiná doba a ona doba opravdu jiná je. Vždycky tu bude generační problém. Mně jen vadí, že se toleruje a někdy i zametá pod koberec násilí ve školách. Asi to píšu zmateně, protože tohle je téma spíše na dlouhý článek.
OdpovědětVymazatJá vím, že tohle je na dlouhý článek, o nedostatku mantinelů dnešních dětí je taky dlouhé povídání. Ono výsledkem toho přehnaného dohledu jsou buď děti které se bojí vlastního stínu, nebo ten druhý extrém, zpovykaní prevíti kteří si myslí že můžou všechno protože je tatínek nebo maminka kteří ho celí život vodí za ručičku ze všeho vysekají. Vrcholem je v dnešní době hyperkorektnosti advokát rodičů u maturitních zkoušek jejich dětí, který zajišťuje aby náhodou pan učitel neřekl jejich dítku něco nevhodného co by mohlo způsobit jeho doživotní trauma.
VymazatLezarts
OdpovědětVymazatTo vše jsem prožila stejně. Souhlasím s pisatelkou, ale doba nás vychovává k naprostému individualismu ve všem. Začíná to, že má každý svůj pokoj, kde se nemusí o nic dělit a nikoho tolerovat atd.
Rodiče mají děti stále ve vyšším věku. Jinak vychováváme dítě když je nám 20, než 30 a výše!
Jo, tak to vidím u dcery. Měla Bobuli v 35 letech, takže je opravdu úplně jiná máma než jsem byla já. A to dává Bobuli hodně volnosti. I když já bych bývala svůj pokoj brala všema deseti, bydleli jsme s babi a dědou ve dvou pokojích a já neměla nikdy svou vlastní alespoň malou trucovnu kde bych se prostě zavřela. ;-) Ono to je složitější, ale opravdu mi přijde že to dětské dětem opravdu rodiče upírají víc a víc. Byť z jejich pohledu v dobré víře, ale ničí jim tím nejkrásnější období.
VymazatNaprosto přesné!!!!
OdpovědětVymazatNaštěstí u nás na polovesnici to funguje ještě jakžtakž; doprava do školy autobusem, lítání po ulicích (obytná zóna!), jen do té přírody se jim zas až tak moc nechce.
Jistěže je větší provoz než kdysi za doby kočárů, ale taky nejde o mimořádnou událost, když projedou tři auta za sebou; děti to vnímají a zvykají si, čím dříve, tím lépe. Stejně tak k životu patří i stres - komu se ho nedostane (v přiměřené míře) v dětství, nebude ho zvládat možná nikdy.
V té souvislosti mě napadá téma "přijímací zkoušky", po kterých rodiče hýkají, že byly obtížné a stresující - ano, to je jejich úkol, vybrat z populace jedince, kteří byli schopni jednak pojmout potřebné znalosti, ale jednak se i vyrovnali z nezbytným psychickým tlakem.
Copak že hýkají že to bylo obtížné a stresující, to ještě jde. Ale podle mě je vrchol když rodiče pošlou k maturitním zkouškám s vlastním potomkem i svého advokáta aby bděl nad tím, aby náhodou učitelé neřekli jejich zlatíčku něco z čeho by mělo doživotní trauma. Třeba aby neurazili jeho xté pohlaví .....
VymazatSvět se celkově změnil nástupem sociálních sítí. To jsme my neměli a také jsme se museli i fyzicky zapojit do domácích prací. Mýt nádobí, uklízet si pokoje, pokud měl někdo svůj, a na venkově se zapojit do práce v hospodářství. Dnes by to bylo považováno jako vydírání dětí prací. Ale jak jinak se mají naučit spoustu základních zkušeností, než že si to vyzkouší udělat impod dohledem dospělých? Nejhorší dnešní trend je to, že mnozí rodiče zastávají názor, že si na to dítě musí přijít samo na to, co smí a co ne a to úplná blbost. I zvířata svá mláďata učí dodržovat určitá pravidla. To by bylo na dlouhé psaní a celkem zbytečné. My tu dobu už nezměníme.
OdpovědětVymazatAle my si taky museli na spoustu věcí přijít sami a uměli jsme to. Neměli jsme z toho žádné trauma které by nás dohnalo k psychologům. Když jsme jeli na školní výlet, vždycky jsme se snažili učitelům vzít dráhu aby jsme měli čas na naše zájmy. Dneska dostanou děti rozchod a ony nevědí co mají dělat! Čekají na to že jim někdo bude linkovat další postup! A proč? Protože se neumí sami rozhodovat, když jsou zvyklé že jim všechno rozplánují a naplánují rodiče. Takže si dřepnou do nejbližšího mekáče a dřepí tam. Nemají touhu cokoli objevovat, proč. Ano, je to i dobou.
OdpovědětVymazatJe to tak. Ta péče kolem dětí se přehání. Bych se opakovala, kdybych se rozepsala. Ale ten čas dětství a mládí jsme měli bohatší. Doba je sice jiná, ale......
OdpovědětVymazatHanka
Asi tak ....
VymazatMyslím, že bych mohla vyprávět z každodenní školní reality …byly by to pohádky Tisíce a jedné noci)))
OdpovědětVymazatEva http://es-ideas.blogspot.com/
Tak to ti věřím.
Vymazat