Jak se maluje ....

.... na porcelán. Tak to vám ukážu dnes. Koukat pod ruce malířek bylo zajímavé a poučné. Je to strašná piplačka a i když mají na talíři předlohu vypíchanou, nikdy neudělají ten dekor stejný, dokonce i každý z malířů a malířek má jiný rukopis, byť se to člověku ve finále tak nejeví. Ale oni si svou práci poznají vždycky. 

Přiznávám, že ač jsem kreativec, tahle práce by mne asi moc neuspokojovala. Navíc to je šílená rasovina na oči i záda...

Aby u cibuláku i jiných vzorů věděli jak ho namalovat, na nevypálený talíř či jinou věc se položí šablona v podobě kovové folie, pak se nástrojem podobným rádlu vzor přejede, a pak se talíř prvně vypálí. Vzor na něm zůstane v podobě malých teček, které pak malířům pomáhají udržet meze. Pak se maluje kobaltovou barvou. Její zvláštností je, že než se vypálí, má nehezkou šedozelenou barvu. Až teprve vypálením nádherně zmodrá....

Jiné vzory se malují kysličníky kovů, a  třeba i ty krásné purpurové míšeňské růže jsou před vypálením hnědé. A co je vůbec nejzajímavější, jsou zlaté okraje. I tady se nejdřív na výrobek nanesou, jak papír tenoučké plátky zlata, vypálí se a jelikož jsou po vypálení úplně černé, leští se kouskem achátu. Prostě přes ten kraj tím kamenem rejdí tak dlouho, dokud není zlato úplně zlaté a lesklé.

Jak se dělá ....

..... ta porcelánová krása? To se máte šanci podívat buď při dni otevřených dveří anebo omezeně v ukázkových místnostech manufaktury. Jak vzniká křehký šálek nebo hlavička anděla, jak dostanou svou krásnou kobaltovou výzdobu, jak vznikají jemné kresby na talířích .... 

Ve všem máte možnost nahlédnout pod ruce zdejších odborníků a kochat se tou nesmírnou šikovností. Já se pokusila alespoň něco z jejich umu zachytit, když se mi podařilo chytit správný flek a tak se můžete podívat alespoň zprostředkovaně.

Prohlídka pokračuje .....

Muzeum porcelánu je dosti rozlehlé, a členité takže projít celou expozici a něco nevynechat dá docela fušku. A nafotit zajímavé věci, které mne něčím zaujaly a které by se líbili i návštěvníkům blogu ještě větší. Takže teď si projdeme další část muzea abychom stihli následující program, a tím je návštěva v ukázkových ateliérech ....

V muzeu .....

.... nevíte kam se dřív podívat. Tedy alespoň skalní příznivci porcelánu a výrobků z něho. Já jsem toho slintání před vitrínami zcela ušetřená, protože mám ráda jednoduchost, a přezdobenost porcelánových servisů z Míšně mi zrovna nelahodí. Ostatně ani náš cibulák není tím co bych musela nutně mít a sbírat. Nepotrpím si na tyhle serepetičky, pro mne je porcelánový servis jen k tomu, aby se na něj dávalo jídlo a já se neklepala o každý talíř aby se náhodou nerozbil. Ovšem na druhou stranu smekám před tvůrci, ať před těmi dávnými či moderními. A co mne zajímá víc, než celý finální výrobek je to, jak vzniká.To pro ty, kdo by mohli namítat proč že jsem tedy na takový zájezd jela....

A to se mi také splnilo, takže za mne spokojenost. Ale i tuhle návštěvu jako tip na výlet vřele doporučuji. A doporučuji hlídat stránky porcelánky, protože pořádá dny otevřených dveří do všech částí výroby, od začátku, přes vypalování až po ateliéry malířů. Pokud nejede v termínu otevřených dveří, máte možnost nahlédnout pod ruce lidí tvořících tento porcelán jen v ukázkových prostorách a vyslechnout si v češtině výklad o tom, co a jak se tvoří. Tedy nemáte možnost vidět a zažít vypalování a jiné procesy.

A teď tedy vzhůru do muzea....

Nevíte co s penězi? Tak hurá do Míšně.....

...... protože tady nakupuje porcelán každý co něco znamená. Ať už mezi evropskou šlechtou, nebo mezi těmi nejvyššími společenskými patry. Protože míšeňský porcelán je pojem ...

Míšeňská porcelánka je nejstarší evropskou porcelánkou, vznikla v roce 1710 z příkazu a podpory saského kurfiřta a polského krále Augusta II. Silného. První manufaktura vznikla přímo v zámku Albrechtsburgu, vypínajícím se nad Míšní. 

Od roku 1722 také veškeré výrobky nesou označení dvou zkřížených mečů, které se ručně malují na každý z výrobků. O výjímečnosti míšeňského porcelánu také mluví jeho výroční limitované edice, které navrhují designeři s letitou zkušeností a jsou vyvíjeny po mnoho měsíců.

Dnes je porcelánka dole ve městě, kde je přístupné muzeum výrobků porcelánky, obchody kde si můžete (pokud na to máte) koupit nějaký ten výrobek zdobený zkříženými meči, nebo navštívit ukázkové dílny kde uvidíte jak tento nejznámější porcelán vzniká.

Když si tohle všechno projdete, dojde vám, PROČ je tak drahý. Všechno, i ty nejmenší detaily jsou ruční práce, včetně kompletování a malování. Takže každý kus, byť vypadají stejně, je originál. 

V porcelánce najdete na 30 000 forem všech výrobků od zahájení výroby. Takže kdekoli na světě se rozbije nějaký šálek ze servisu, není problém vyrobit nový. Ovšem za cenu luxusního auta....

Nejznámější míšeňský dekor je jednoznačně "cibulák" byť jde o broskev a granátové jablko, jehož předlohou byl čínský šálek z období Kangxi. Okamžitě si vydobyl takovou popularitu, že jej okopírovalo na 60 porcelánek, včetně té karlovarské. Nakonec musel v roce 1926 Německý nejvyšší soud prohlásit "Meissener Zwiebelmuster " za veřejný statek a tím zabránit dalšímu kopírování. Dalšími velmi známými výrobky jsou figurální pastorální výjevy, rokokové tanečnice či nádherné květinové dekory a porcelánové hodiny nebo porcelán zdobený malovanými purpurovými růžemi či fíkovými listy.

V reprezentačních místnostech areálu před samotnými výrobními prostorami také naleznete největší volně stojící porcelánovou sochu na světě. Je to socha Saxonie čili saské sochy svobody, která vznikla v roce 2014 u příležitosti 25.výročí znovusjednocení Německa. Na její sukni naleznete 8000 drobných kvítků porcelánových kvítků, váží 800 kg a vypalování trvalo celé 3 týdny.

Nejlevnější co si tu můžete koupit je třícentimetrová hlavička andílka, bez glazury za 15 euro, ale také si můžete koupit talíř za 84 000 euro. Takže si doma pěkně projděte památeční porcelán a podívejte se, jestli náhodou na něm někde nenajdete dva modré, zkřížené meče ....

Saxonie ....

.... a krásná vánoční výzdoba reprezentačních prostor. Samozřejmě že nesmí chybět moravská hvězda. Tu totiž v Sasku najdete všude. 

O ní si ještě povíme, stejně jako navštívíme muzeum a ukázkové dílny a projdeme se vánoční Míšní ....

Loučíme se s Moritzburgem ....

V dnešním článku se rozloučíme se zámkem saského kurfiřta a polského krále Augusta Silného Moritzburg a s výstavou v něm věnovanou filmu Tři oříšky pro Popelku. Těm z vás, kteří přemýšlí že by se tam vypravili s dětmi nebo vnoučaty jí vřele doporučuji, ale máte na to už jen dva měsíce. Výstava trvá do 3.3.19. Nemusíte se bát, že by jste něčemu nerozuměli, protože je německo - česká. Všude jsou k dispozici české popisky, doprovodné promítání je s českými titulky. Pokud by jste jeli s cestovkou, neměl by být problém se vstupem, ale jestliže by jste jeli sami po vlastní ose, asi by bylo lepší se na stránkách zámku objednat na určitou hodinu. Zájem o výstavu je opravdu velký a tak jsou termíny prohlídek hned plné. My jsme to dokonce měli protekčně, protože zámek otvírá v deset, ale jelikož měla ta cestovka co s ní jezdím vypravené dva autobusy, a nevešli by se do objednaných prohlídek, otevřeli kvůli nám už o půl desáté....

O natáčení, i ledacos okolo ....

Dnešní zastavení jsou i nejsou o natáčení. Ale představují občas i něco jiného, co mne na zámku zaujalo. Jako třeba pozvání pana krále na prohlídkovou trasu. Kdyby jste se nemohli totiž rozhodnout, jestli jít tudy nebo tamtudy, rád vám to ukáže ....

Kostýmní část II ....

Včerejší prohlídku kostýmů jsme započali v přízemí zámku

a skončili jsme v prvním patře. Takže vystoupáme opět o jedno patro výš a pokračujeme dále do pohádky....

Přání ....

Krásné a klidné vánoce všem!

A velké poděkování Majce (MarijaKes) za tohle krásně stvořené prání.

Kostýmní část výstavy I .....

Po dvou dnech přestávky, kdy jsem vstávala o půl páté, mazala do práce, tam až do půl druhé vlála jak urvanej plakát, jen s pár krátkejma přestávkama, doplazila se domů, případně si ještě odskočila uklidit na penzion, a pak už jen přemáhala křeče v nohách a brutální bolest v rameni, mám konečně zase svůj pravidelnej režim. Tedy ne že bych nic nedělala, dneska bude až do odpoledne čistě kapří a úklidový den, ale můžu vstát aspoň o půl osmé a dát si na probuzení v klidu kávu. A napsat nový článek, prorejdit ostatní blogy co je kde nového a odepsat na komentáře.

Dnes tedy se podíváme na originální kostýmy z filmu, tak jak jsou

naaranžované na výstavě ....

Výstava Tři oříšky pro Popelku .....

Jak už jsem podotkla, v Německu je film Tři oříšky pro Popelku natolik populární (skoro nastejno s Včelkou Májou) že v zámku Moritzburg je každý rok výstava týkající se natáčení tohoto filmu. Jsou zde zapůjčené i originální kostýmy, dozvíte se zde spousty věcí ze zákulisí natáčení, drby o hercích, můžete si v interaktivní části výstavy vyzkoušet různé dovednosti které jsou při natáčení filmu potřebné...

Mě třeba strašně dlouho vrtalo hlavou, co se stalo s hercem Jaroslavem Drbohlavem (ten tmavovlasý z dvojice princových kamarádů) Jako mladý holce se mi hrozně líbil a najednou zmizel. Nejdřív jsem si myslela že emigroval a proto se o něm nemluvilo. Ovšem pak prošel rok 89 kdy se navraceli emigranti z řad hudebníků a herců a nic. Ticho po pěšině. Až na výstavě jsem se dozvěděla, že zemřel v 38 letech na následky těžké cukrovky. Své poslední divadelní představení hrál skoro úplně slepý....

 A víte ....

..... že Popelku měla hrát původně Jana Preisová, jenže otěhotněla a tak roli získala Libuše Šafránková, kterou tato role katapultovala do hereckých výšin. Film se totiž měl původně natáčet v létě a to by ještě nebylo moc vidět, případně by se to dalo maskovat kostýmy. Stejně jako tomu bylo u druhé herečky, Dany Hlaváčové která hrála Doru. I ona byla těhotná, ale tady se její boubelatost dala snést. Ostatně Jana Preisová svými těhotenstvími motala hlavy režisérům. I v roli maminky v prvním díle Velryby byla těhotná, jenže to naštěstí bylo ještě v začátcích a tak se nemuselo moc řešit...

.... že kůň Jurášek byl ve dvou exemplářích protože v době natáčení vypukla v Čechách epidemie slintavky a kulhavky a koně se nesměli převážet. Takže byl Jurášek český a Jurášek německý....

A proč se natáčelo v zimě? protože film si vyžadoval mnoho komparsistů, jenže ti měli léto plné, ale v zimě se tolik nenatáčí a tak měli volno. V Moritzburgu se moc scén vlastně ani nenatáčelo, a stejně se z něj stala ikona. Víc se natáčelo na hradě Švihov, nebo na Šumavě....

.... že bylo potřeba pro některé scény hodně sněhu, kterého se ale v přírodě (světe div se, i v roce 1973) nedostávalo a tak umělý sníh  pro potřeby natáčení dodávaly rybárny které ho měly pro uskladnění čerstvých ryb. To, jak musel neskutečně zapáchat si asi dovedete představit! ....

.... že i prince měl hrát někdo jiný, ale režisérovi Vorlíčkovi padl při konkurzech do oka tehdy 23letý student JAMU Pavel Trávníček, jenže u něj nastal velký problém v tom, že mluvil tak šíleně po brněnsku, že ho musel pro film předabovat Petr Svojtka ....

..... že třeba právě Pavel Trávníček na Moritzburg dost často při různých příležitostech stále zajíždí....

Stromy okolo zámku ....

Jak jsem psala v úvodu, parkové úpravy okolo zámku v podobě, v jaké je chtěl mít kurfiřt August Silný, nikdy nebyly dokončeny, ale i tak jste mohli z leteckých záběrů vidět že se alespoň část  trochu francouzské zahradě podobá. 

A druhá věc která mne překvapila byly ty tvarované jírovce. Nebývá moc zvykem používat tyto stromy jako okrasné.

A právě ty bezlisté, dalo by se říct řezem zmrzačené stromy dodávají okolí zámku zajímavou a trochu strašidelnou podobu.

Obzvlášť v tom zataženém a studeném dni ....

Moritzburg - barokní skvost uprostřed rybníků ....

Bylo, nebylo .... 

V jednom městečku nedaleko Drážďan, nechal v roce 1542 saský vévoda Mořic postavit uprostřed rozsáhlých lesů renesanční lovecký zámek. Zámek i městečko nese jeho jméno, Moritzburg.

V roce 1723 ovšem saský kurfiřt a následně polský král August Silný začal s jeho přestavbou do barokní podoby a vznikl tak lovecký letohrádek, který je ukázkou skvělé architektonické jasnosti a krajinné harmonie. Zámecký areál nebyl vlastně nikdy dokončen do podoby jakou chtěl mít August Silný. Jeho záměrem byl zámek obklopený zahradami ve velkolepém francouzském stylu.

Až v roce 1800 jeden z jeho vnuků zasadil zámek do širší krajiny. Vznikl Bažantí zámeček, maják a přístav s molem u Dolního rybníka u vsi Bärnsdorf ....

V roce 1933 se stal zámek sídlem wettinského (Wettinové byli saskou vládnoucí dynastií a saskými kurfiřty, Adleta Míšeňská byla první manželkou českého krále Přemysla Otakara I.) prince Arnošta Jindřicha Saského. Wettinům byl zabaven  a vyvlastněn v roce 1945. A bylo, nebylo, v roce 1973 si zámek vyhlédl český režisér Václav Vorlíček aby se zde natáčely některé scény jeho filmového zpracování pohádky Boženy Němcové O Popelce.

Jelikož jej natáčel v česko - německé produkci, Němci jej okamžitě vzali za svůj a je tu stejně populární jako u nás. A možná ještě o chlup populárnější, protože u nás nikde nevznikla tak rozsáhlá expozice o natáčení pohádky století. Skvělá pro děti, ale i rodiče, protože není jen statickou výstavou kostýmů, ale je interaktivní a můžete si tu polibosti hrát s oříšky a přitom se dozvídat věci o natáčení, ale dokonce si i vytočit nakonec nějakou odměnu. A dokonce si i vyzkoušet některé kostýmy. Jak dospělí, tak i děti, protože jsou k dispozici i v dětských velikostech....

Kdo by nabyl dojmu, že zámek leží někde uprostřed plání, z jedné strany a lesů z druhé, byl by hodně překvapený tím co dokáže filmový střih. Naopak, jak je psáno v názvu článku, je to perla ležící uprostřed vodní plochy.

Tedy nesmí být ovšem suché roky, to pak leží uprostřed bahna...

Žlutě ....

Pořád je bílo, a tak na fotkách bude dnes vládnout barva sluníčková. Dneska tady u nás svítilo celé dopoledne, teď už je

zas zataženo, přesně dle předpovědi. Jen doufám, že zas nebude sněžit. O nějaké kalamitní situace nemám zájem. 

Sice je čas sněhu, lyžovaček, sáňkování (vlastně ani už nevím, jestli o něj děti mají ještě zájem) a vůbec všeho, co k adventnímu času patří, ale já prostě ten sníh dvakrát nemusím. Jsem zvědavá na sobotu. Jedu na adventní zájezd do Míšně a na zámek Moritzburg , trochu nasosat zas jiné atmosféry. Pokud někomu nic neříká jméno Moritzburg, tak vězte že to je onen zámek kam jela Popelka na ples.... jelikož jsou Němci na tenhle film tak pyšní, je na tomto zámku stálá expozice o natáčení téhle dnes už kultovní pohádky.

Však co by to byly vánoce bez Tří oříšků. Stejně jako kdysi byly pro mne vánoce a Pyšná princezna jedno, dnes to jsou Tři oříšky a S čerty nejsou žerty, nověji i s Andělem Páně I a II. Takže budu mít takový pohádkový výlet....

Slunečná Praha ....

Další pražská zastavení na vás čekají právě teď. Odpoledne 

bylo krásně slunečný a já si to cestou na nádraží užívala.

 Tu a tam jsem se zastavila, podívala, pokochala, a samozřejmě nafotila. ..

Hlavně díky všednímu, byť už dost předvánočnímu dni, bylo všude celkem tak akorát lidí, nemusela jsem se prodírat neprostupnou hradbou. Já už několikrát říkala, že ten pražskej frmol a rumrajch mi hodně chybí a když tu jsem, užívám si to, ale co je moc, to je moc i na mě. 

Červeně .....

Jelikož je venku bílo (tedy alespoň u nás ano 😒) tak si dáme přestávku od Prahy a podíváme se zas na nějaké květy. A aby byl ten kontrast co největší, dáme si barvu červenou. Ostatně bílá a červená je hodně používaná vánoční barevnost tak se i hodí.

Všechny jsou tentokrát ještě z návštěvy v botanické zahradě,

stejně jako některé v dalších barvách....

Pražská zastavení předvánoční .....

Koncem listopadu jsem musela jet do Prahy kvůli dědickému řízení. Nebýt liknavosti a bordelářství soudu v Ústí nad Orlicí, nemuselo tomu tak být, jenže oni tam ztratili celý spis a tak se po téhle zkušenosti notáři nedivím, že si mne raději pozval do Prahy. Nějak moc mi to nevadilo, výlet si udělám vždycky ráda. Původní plán byl jet hned ráno rovnou na chatu, a odpoledne pak do Prahy vyřídit tu návštěvu, pocourat se a jet zas přespat na chatu a druhý den domů. Nakonec ale jsem zvolila variantu tam a zpět. Stejně nás tam čekala cesta na víkend pro Myšpulína. U notáře proběhlo všechno O.K. a já vyrazila hned zpátky na nádraží.

Ale nedokázala jsem nekoukat kolem sebe a nefotit. Tentokrát jen mobilem, táhnout se s foťákem jsem zavrhla. Aspoň jsem si vyzkoušela, co umí foťák v novém telefonu, a přiznám, že jsem byla docela překvapená. Mile....

A tak vznikla tahle moje malá pražská předvánoční zastavení.

P.S. Nakonec ze všeho nejdéle trvaly cesty. U notáře jsem byla hotová za dvacet minut (čekala jsem, že naopak tam to bude nejdéle) . A stejně mne těch dvacet minut stálo skoro tři tisíce ...😕😖

Svícny .... výzva Blondýny a Slunečnice

Do některých blogových výzev se přidávám velmi ráda. A tak jsem se rozhodla přispět do té, kterou uveřejnily Blondí a Slunečnice. Jedná se o svícny. To je pro mne hodně žhavé téma, protože když se rozhlédnu momentálně po domě, všude po něm nějaký svícny jsou. A to nemluvím o těch, které jsou schované ve skříňce, protože pokud bych měla do všech nakoupit svíčky, byl by to pomalu kamion. Ovšem musím také podotknout, že většinu z nich si koupila dcera, která na svícnech těžce ujíždí, a jen pár z nich jsem si koupila nebo vyrobila já. Něco jsem podědila po mamince a něco se k nám dostalo oklikou....

Textury II ....

Druhá várka textur se na vás chystá právě teď. Opět většina z nich

je z lesní procházky po lese na chatě. Vlastně letošní poslední, protože když jsme teď byli pro Myšpulína, vlítla jsem do lesa jen mrknout po chvojí a zas jsem valila zpátky. Vlastně jsem za celý víkend foťák vůbec nevzala do ruky. Hlídání Bobeše a Myšpulína mi zabralo všechen čas a na focení nebylo ani pomyšlení.

Jediný okamžik kdy jsem ten foťák vzala do ruky bylo 

po návratu kdy jsem valila nafotit nějaké zamrzlé fotky ze zahrady...

Jsem naštvaná .....

..... ba co víc, jsem přímo nebetyčně nasraná! Nepotřebovat tolik těch pár šušní co dostanu za těch pár hodin práce, už bych po dnešku vážně plácla klíče a kartu na stůl a zmizela co nejdál od téhle fabriky kde jsem momentálně zakotvila. Aby jste byli v obraze proč. Mojí pracovní náplní je výdej večeří. Od půl šesté do půl sedmé. Jeden týden směna o max 45 lidech, druhý týden směna s cca 56 lidmi. Tři jídla plus dvě polévky. Jsme na to dvě. Já na hlavním výdeji a polévky, kasa a myčka druhá. Jenže na výdej jídel se také musí ta jídla připravit, ohřát, mýt černé nádobí. Takže se od čtyř hodin do sedmi zastavím max na pět minut, když čekám na další várku lidí. A v té době si buď odmývám odmočené lodny, nebo ty co se mi zatím po vydaných jídlech uprázdnily.

A když nemyju nádobí, myju pracovní pulty. Tenhle týden mám zrovna tu silnější směnu. Dneska mi volá šéfová, že si na mě byli dělníci stěžovat, že já nedělám vůbec nic a všechno nechávám na té druhé a jen stojím a koukám. Což mne tedy rozpálilo do běla.

Řekla jsem šéfové, že přece se mnou už párkrát na večeřích byla, že mne při práci viděla a jestli tedy měla pocit že nic nedělám a stojím a ona tam dělá za mne. Sama konstatovala, že tenhle pocit rozhodně neměla. Ono to zdánlivě tak vypadá, že nemám nic víc na práci, ale to je dané tím, že já se pohybuji na cca 2 m. Ta co vydává polévky se naběhá od pultu k pokladně a pak od dveří k myčce s použitým nádobím. Tudíž to vypadá, že oproti mě je nadmíru zaměstnaná. Jenže já jedu s výdejem jídel pořád, od těch půl šesté až do sedmi a ona začne s mytím až v okamžiku kdy se objeví první prázdné tácy s nádobím což je zhruba kolem šesté.

Nejvíc mne naštvalo to, že já se musím obhajovat proti naprosto nesmyslnému obvinění, a pokud se objeví další obvinění už se bude k tomu volat oblastní ředitelka. A jestli je nebo není pravdivé to nikoho nezajímá. Vždycky jsem si tohle intrikování a udavačství zažívala v čistě ženských kolektivech, a to víc mne překvapilo a naštvalo, že to je v kolektivu mužském. A to se ještě člověk snaží vycházet vstříc jak ve velikosti porcí, tak v množství a druhu příloh. A ti hajzli kteří se vám culí do xichtu vám, když se otočíte,  vrazí kudlu do zad. Možná jsem paranoidní, ale já v tom všem cítím práci jedné zaměstnankyně. Už se jí podařilo vyštípat nejmíň tři jiné, a teď se snaží  skoro od začátku mého nástupu to znechutit mě. A že to opravdu dělá mi potvrdila má bývalá parťačka, která její "práci" zažila i zažívala její "přízeň" na vlastní kůži.

Proto jsem taky tak nebetyčně nasraná ....

Kapky podruhé ....

Sice dnes mrzne, a tak dešťové kapky (pokud nějaké  byly ) ve stavu kapalném  se asi nikde moc nevyskytovaly. Však také tyhle kapky jsem fotila už dřív a je to druhá část kapkových fotek.

Jinak jsem nafotila v pondělí po návratu tu ledovou pohromu, která tady zastavila, nebo hodně omezila vlakovou dopravu skoro v celé republice. Bylo to tu kolem jak v Mrazíkově, škoda že nebyl čas na to zastavit se a fotit, v lesích to bylo opravdu úžasné.

A tak jsem jen oběhla zahradu a tu a tam něco vyfotila. Ale to zas uvidíte někdy jindy. Dnes tu máme klasické dešťovky ....

Dodatek k článku Spolu u první svíčky....

Jak jsem slíbila, tak činím. Dneska vám chci představit náš chlupatý přírustek do rodiny i obrázkově. Včera nám nešla skoro celý den elektrika, ve vsi přepojovali elektriku na nové sloupy a když jí pustili, už jsem svištěla do práce, a tak jsem se k počítači dostala až dnes. Jsou to fotky z opravdu prvních chvil, kdy zůstal s námi a já doufám, že i zůstane. Proč? Protože se můj strach který jsem měla z toho jak se bude chovat Bobeš stává oprávněným. 

Nejdřív, když si myslel, že je Myšpulín u nás jen na návštěvě, choval se jako slušně vychovaný pes a s návštěvou si hrál. Jenže od doby kdy přišel na to, že není na návštěvě ale zůstane s námi, otočil a jen vrčí a na mladýho vyjíždí docela zle. Což znamená mít oči kolem celé hlavy a stále hlídat kde kdo z nich je a poslouchat jestli se ozve varovné vrčení a hned skočit a zasáhnout. Popravdě? Tomuhle napětí už jsem si odvykla a je to dost náročné si znovu zvykat.

Bobeše stále stavíme na první místo, hladíme, chválíme, mazlíme se s ním aby věděl, že o naší lásku nepřišel, no zatím to moc úspěch

nepřináší. Takže při dalším vrčení už přijde na řadu opačné chování, dostane prostě na prdel aby věděl, že pokud mu malej neubližuje, nebude ubližovat ani on jemu. Dneska zatím volí taktiku Nevidím tě, což znamená aspoň chvíli klidu.

Spolu u první svíčky.....

Před necelým týdnem vyhlásila Blondí téma na první adventní neděli "Spolu u první svíčky". Vzhledem k tomu že jsem mimo domov a tak nemohu svou první svíčku zapálit  a přidat tak obrázky s vánoční tématikou a ani výzdobou,  natož nějaké fotohanbárny, což mne docela lákalo  můj první adventní příspěvek bude zcela jiného druhu.  Jsem na chatě proto,  že jsem si sem jela pro trochu předčasný vánoční dárek  A taky pro nové starosti.  Jak víte, museli jsme se rozloučit s Bačím kvůli jeho těžké a neodvratné diagnóze rakovina.  Bobeš mi připadal smutný  i doma to bylo neúplné a tak jsem začala koketovat s myšlenkou na nového psíka.  Věděla jsem  že velkého už ne, ale nějaký jezevec že by se třeba hodil. Ale nakonec zasáhla prozřetelnost podpořená dvěma dandíkářkama a oslovila mne třetí s tím, jestli bych nenašla u nás místo pro malého pepřáčka.
Samozřejmě jsem zajásala,  ale vzápětí mi došlo,  že na něj finančně nedosáhnu  leda že by jsem byla spolumajitelka. Chovatelka na to přistoupila a včera jsem se stala spolumajitelkou šestiměsíčního kluka. 
Jediný kdo naše nadšení absolutně nesdílí je, jak jinak, Bobeš. Místo aby byl rád že nebude sám, žárlí a na prťouše vyjíždí a vrčí. Doufám že se to uklidní a že se přece jen skamarádí a já nebudu muset prcka vracet nebo nedej bože pořád za nima chodit a hlídat aby se něco nestalo.. Po tom co se stalo s Matýskem jsem už pořád vyplašená. Budoutto teď hodně náročné týdny které snad nakonec přinesou kýžený výsledek ...
Prcka jsem nafotila ale zjišťuji, že na tabletu nemám možnost přidávat fotky a tak ho uvidíte až se dostanu k noťasu.  Zatím všem přeji krásný zbytek první adventní neděle a držte nám všem všechny palce co máte ...

Textury ....

Nezapírám, že inspirace k nafocení následujících obrázků jsem 

měla hned dvě. První, už docela obvyklou, je mi Čerf s jeho 

cyklem fotek s detaily stromové kůry, a druhou blog jedné fotografky a lektorky focení. Jedná se o textury kolem nás. Najdeme je všude, na zdech, plotech, zemi, v lese ...

Moje inspirace poskytl hlavně les, ale pár jich je i z jiných míst.

Jak se mi (ne)povedly můžete posoudit sami ....

Kapky .....

Marná sláva, podzim, a vlastně v posledních pár letech i zima, jsou ve znamení kapek. Deště, občas dost silná rosa nebo mlhy dávají spousty možností k jejich focení. Tedy pokud se vám zrovna chce ven. Mě tedy v takovém počasí moc ne. A tak jen oběhnu zahradu a mrknu, jestli tam nejsou někde možné nějaké pohledné kapkové záběry. Povětšinou v tomhle vedou moje ozdobné trávy, protože na nich se ty kapky udržují ve velmi nepravděpodobných 

pozicích zcela popírajících gravitaci ....

Ještě jednou čb .....

Dnes si dáme druhý nášup černobílých fotek. Zatím poslední, než zas nějaké nastřádám. Asi to nebude moc dlouho trvat. Touhle dobou většinou mám takovou nenáladu, že čb fotky, tedy pokud vůbec fotím, jsou odpovídající mému rozpoložení. 

Sice mi teď přibude nový objekt na focení, dalo by se říct, že vánoční dárek, jen o něco dřív, ale mám i trochu obavy jak to přijme Bobeš. Takže se těším, netěším, a říkám si jestli jsem udělala dobře když jsem na tohle kývla, byť se jedná tak trochu o splněný sen ....

Zkouším nové staré sklo ....

Jak už jsem několikrát zmínila, stala jsem se velkým fanouškem focení s digitálním foťákem ale se starými manuálními objektivy. A občas nějaký tu a tam koupím, nebo dostanu, či objevím na vlastní půdě. Jenže jak stoupá obliba těchto objektivů stoupá i jejich cena.

Nedávno se mi podařilo zakoupit další, jen má rozbitou clonu, a stále fotí na plnou díru. Z druhé strany u mnoha těchto skel je nejhezčí bokeh právě na nejnižší clonu (plnou díru) ovšem pak je problém s ostřením, které je také u těchto skel většinou manuální.

Ale zas se to těmhle sklům dá odpustit. Kvůli barevnému podání, kvůli bokehu, trochu nostalgickému focení, protože se musí

všechno dělat manuálně....

Moje nová akvizice  je tentokrát německé provenience (dosud to byly spíš ruské objektivy a jeden starý japonec) Domiplan 2,8 / 50 Meyer - Optik a teď vám představím jak si vede.

Foto - grafie .....

Výraz fotografie znamená doslova malování světlem. Na Petrově výstavě, respektive na jeho blogu, mne vždycky zaujaly jeho fotky z cyklu " Kouzelná zahrada ", které vznikají zoomováním během focení. Ještě dřív než u něj, jsem tenhle způsob objevila v několika fotoeditorech a zkoušela jsem si tak některé fotky upravit.

Šlo to, ale přece jen to člověku nedá, aby to nevyzkoušel tak jak se opravdu má. Tedy rovnou při focení. Má to jednu výhodu, nemusíte si lámat hlavu s ostřením. Při letošní návštěvě výstavy na mne opět vykoukly další fotky ze zahrady a tak jsem si to při jedné podzimní procházce vyzkoušela. Není to opravdu nic těžkého, jen to chce najít příhodný objekt a alespoň trochu sluníčka. Tedy rovnou podotýkám, že na Petra ještě nemám, další pokusy jsem zatím nedělala, ale určitě nějaké budou ....

Jednoduše. ČB .....

Je hnusně, dokonce je venku nadmíru hnusně. Zataženo, mokro, rozplizlo a tak si myslím že dneska se hodí ty černobílé fotky. Zvlášť po té barevnosti motýlů. Pokud si budete říkat, že máte takový dojem, že už jste tyhle fotky viděli, je správný. Jsou to fotky, které se mi líbily jak v barvě, tak převedené do čb, a u některých jsem použila i nějaký ten filtr. 

Rozloučení s motýly ....

Pro dnešek se rozloučíme s Papilonií dalšími fotkami. Myslím, že kdo bude v Praze na výletě s dětmi, určitě by sem měl zajít. Chce to ovšem držet děti na uzdě a stejně tak peněženku. Těch lákadel je neskutečné množství a chápu naprosto, co to pro děti musí znamenat. Já sama jsem byla jak u vytržení. Navíc jsem kdysi na učňáku rok v hračkách prodávala a ještě si pamatuju jak jsem si to užívala. Nicméně tady zaměstnance lituju.Je to tu jak na pouti, v každém patře jiná hlasitá hudba, do toho se překřikují nakupující, protože se přes ten hudební rachot neslyší, uječené a uřvané děti které nejsou rodiče schopni zvládat.... Ale pokud zvládnete

 rychle proběhnout od vchodu k výtahům, sjet do suterénu, čeká vás za 130 Kč vstupného klid kambodžské džungle. Ještě

 že si můžete odložit do skříněk kabáty a bundy, i tak budete na konci prohlídky pěkně opocení.....

Chytila jsem na zadnici motýlka .....

.... no motýlka, trochu ošuntělou nádheru s modrýma křídlama. Ono taky žádný mladý motýl v plné síle si takové pozadí nevybere ani náhodou 😁. Takže i takový trochu opelichaný motýl se někdy hodí. Byť nechápu, proč ostatním přistávají na rukou, u mne si vybral zrovna tuhle partii....

Takže z úvodu už jste asi poznali, že jsme se s Blondí procházkou přes Karlák do Vodičkové, z Vodičkové do Jungmannovy a z Jungmannovy na Příkopy dorazily na druhé místo, kam jsme se před setkáním s Padesátkou chtěly podívat. Do Papilonie - Motýlího domu v suterénu hračkářství Hamleys. Už samo to hračkářství je zážitek, ohromný prostor kterému dominuje v přízemí velký kolotoč, nejsou tu jen hračky ale i různé miniatrakce, a v suterénu zážitkové místnosti. Mezi nimi vede onen Motýlí dům.

Interiér místnosti imituje vzhledem i podmínkami džungli v oblasti slavného kambodžského chrámu Angkor Vat a motýli tak mají i podobné životní podmínky. Na ploše 150 m2 poletuje kolem 600 motýlů několika druhů, ovšem občas je problém je díky zbarvení najít. A musíte dávat velký pozor kam šlapete. Platí zde, že opravdu najdete motýla na každém kroku.

Dokonce si zde můžete počkat a pozorovat v líhni jak se líhne motýl......

Hurá na orchideje III .....

Dnes se do Botanické zahrady podíváme naposledy. Doufám, že se trefím do všech rodů, které dnes ve fotkách uvidíte. Ono vlastně není úplně pravda, že by to byla poslední návštěva, fotila jsem i v ostatních sklenících, ať už kaktusy nebo i jiné rostlinky, ale ty mám rozdělené v barevných článcích, takže při zelené dojde i na zdejší krásné exempláře kaktusů, v modré na jednu vcelku známou letničku, ale v podobě trvalky a jiné rostliny a květy v různých barvách ....

Dendrobium

Dendrochilum cobbianum

Cirrhopetalum

Paphiopedilum liemianum

Pephiopedilum bellatulum

Omamně vonící Zygopetalum

Opět zřejmě další druh Oncidia

Phragmipedium

Brassia rex hybridy

Odontoglossum hybrid

Tolik orchideje, další vás budou čekat až na jaře. To máme naplánované s Blondí dva orchidejové výlety. Jeden do Drážďan a druhý do Botanické zahrady v Tróji. I když Pražák, tak tu jsem ještě neviděla. Byla obnovena dlouho po tom, co jsme se odstěhovali a já si zatím do ní výlet neudělala, i když už jednou na spadnutí byl ....

Hurá na orchideje II ....

Na rozdíl od minulého článku, kde jsem s určením rodu orchideji

až tak problém neměla, u dalších fotek už jsem si musela vzít k ruce pár z mnoha knížek o orchidejích, které už dlouhou dobu vlastním. A stejně jsem tam dva druhy nenašla. Jedna je hodně zvláštní, jak sami uvidíte. Nakonec krom těch dvou, se mi podařilo rody určit u všech ostatních. Doufám, že pokud tam bude nějaká odchylka, Blondí mne opraví....

Hurá na orchideje ....

Dnes se tedy konečně dostávám k jádru pudla, k době a první části mého setkání s blogerkami Blondýnou a Padesátkou. Blondí je nadšená obdivovatelka a hlavně dlouhodobá pěstitelka orchidejí, já je mám taky strašně ráda, za to Padesátka tohle "křoví" jak to sama nazvala nemusí, a tak se naše první oťukávání in natura odehrávalo v nádherných kulisách skleníku Botanické zahrady Na Slupi. Každá známe něco jiného, já valnou většinu pokojových rostlin, které zde člověk může vidět ve velikostech jakých se dorůstají ve svých domovinách, ona zas ze sebe sypala latinské názvy vystavovaných orchidejí. 

Navíc já patřím k fotomagorům kteří si všechno musí nafotit, čímž dokážu iritovat skoro všechny kteří mě doprovázejí, pokud zrovna nejsou ze stejného těsta, takže zatímco já se všelijak kroutila před, pod i nad kvetoucími rostlinami, Blondí se kochala jejich krásou. A byly jsme tak spokojené obě dvě. A ještě jsme u toho dokázaly semlít naše životy, lásky, strasti i radosti. 

Protože jsem fotila a fotila, rozdělila jsem fotky do dvou

a možná i tří článků. To proto, že se jedná většinou

o jednotlivé rody, a k těm ještě musím dohledávat názvy. Holt mi tu Blondí se svou perfektní znalostí názvosloví chybí ....

Podzimní plody ....

Jako patří k podzimu barevné listí, patří k němu podzimní plody.

Ozdobná jablíčka, šípky, ale i podzimní druhy hub. Všechno tohle jsem po různých místech viděla a nafotila. Na Mníšku, v Dobřichovicích, tady v Rybníku... na víc míst jsem se tentokrát nedostala. Letos jsem vynechala nějaký ten podzimní výletek za hranice, nic nového nebylo a navíc letos je ten zbytek podzimu trochu takový na volné víkendy chudý....

Sušiny ....

Podzim je doba, kdy ke slovu přichází sušiny, tedy čas kdy ubývá čerstvých květů k focení a přibývá v přírodě suchých zbytků kdysi kvetoucích rostlin. Já je nejraději fotím v zimě, buď když je námraza anebo když se zadaří a je námraza ve spojení se sněhem 

a slunečným dnem. Možná to zní protichůdně, ale občas se taková konstelace počasí vytvoří a to jsou pak sušiny, obzvlášť zbytky merlíkovitých, nejkrásnější. To co vám předkládám dnes, 

je směs těch spíš podzimních snímků, tedy takových sušin, které

se dají nafotit v pozdním létě anebo prvních podzimních dnech....

Listy .....

K podzimu patří barvy, a co je nejvíc vybarvené? Ano, listy stromů, keřů a rostlin. Ony dělají tu největší podzimní parádu.

Bez nich by to vlastně nebylo to co podzim dělá podzimem.

Pár listových podzimních fotek tedy dneska na téma barevného podzimu tu uvidíte....

Kudrnaté modelky ....

Trochu dnes odbočím od podzimních témat, byť i tyhle fotky vznikly na podzim. Tedy přesně 28.9. při mých toulkách kolem mníšeckých rybníků. Říkala jsem si, že bych si mohla najít nějakou přímější cestu, nebo zkratku a tak jsem se jí jala hledat...

Při té příležitosti mne upoutal nově instalovaný elektrický ohradník a na něm lístky s prosbou o nekrmení. Kdopak se tam skrývá? U lesa, ve starém sadě... Koníci? Nebo daňci? 

Šla jsem tedy kolem ohradníku a stále nikde nikdo. Už jsem si říkala, jestli tam vůbec něco je. Dokonce tam stál i stan, ale zvěř prostě nikde. Jak mi křupaly větve pod nohama, najednou se objevila jedna hlava, za ní druhá, třetí .... a za chvíli přede mnou stálo malé zvědavé stádečko oveček! 

A krajina potřetí a zatím naposledy ....

Dnes končí kochání se krajinou, kde jsem se během minulého měsíce vyskytovala. Ono to se mnou je vcelku jednoduché. Buď místa tady kolem nás, anebo Brdy. Jen občas se zadaří i nějaká ta cizina. A dnes bude posledních pár fotek z pomezí a pár z mého nedávného pobytu na chatě. Budu si muset pro příští sezónu najít nová místa na výlety jak okolo chaty, tak i ty za hranice všedních dnů a naší republiky. Tam mi v těch jednodenních už moc novinek nezbývá. Třeba někdy bude i na ty vícedenní, tam mám svůj velký sen. Skotsko ....

Krajina podruhé .....

.... na některá místa se může člověk dívat víckrát a nikdy se mu ten pohled neomrzí, a na některá když se dostane občas, je to pro něj svátek. Pro mne je tím svátkem, když se dostanu do míst vedoucích kolem Divoké Orlice tvořící hranici mezi Českou republikou a Polskem. Od Zemské brány až nahoru na Šerlich jsou ta místa velmi krásná, a krajina si zde zachovává stále ještě v něčem svou původní divočejší podobu..... 

Krajina ....

Možná jsem měla články dát opačně, nejdřív dnešní a následující fotky, a pak ty cesty. Protože cesty jsou neoddělitelnou součástí krajiny, po krajině nás vedou a nechávají nás nahlédnout do jejích zákoutí. Nebýt cest, asi bychom se prodírali různým houštím a trním. A až by jsme se nějak prodrali na možný vrchol kopce, teprve pak by jsme tu krajinu mohli vidět. Takhle nám nabízejí možnost vidět krajinu i hezky z nížiny. 

Že je naše krajina krásná, o tom není pochyb. Nesmíme do ní ovšem moc zasahovat. To jí pak akorát zničíme.....