Letní lásky ....

.... patří neodmyslitelně k nejkrásnějšímu co jsme o prázdninách zažívali. Prožíváme je na táborech, u babiček na vsi, u moře, prostě všude kde se dá. Já svou velkou prázdninovou lásku znala od svých čtyř let a tahle opravdu nevinná a platonická láska nám vydržela   až do doby než jsem se poprvé vdala. Když jsem začala jako čtyřletý špunt jezdit na chalupu k mému tatínkovi, spolu se svým o rok starším bratránkem jsme se stali členy velké dětské party kterou tvořili kluci z vesnice. Mezi nimi byl jeden, který vypadal tak trochu jako indián. Snědý, delší černé vlasy. A hrozně nesmělý. Skoro hned od začátku si mě vzal jako o tři roky starší pod ochranná křídla, když se mi snažil můj poťouchlý bratránek ubližovat, ael i když mi chtěl ublížit někdo jiný. Přece jen jako jediná holka v klučičí partě jsem to neměla lehký. Učil mě všem potřebným dovednostem, jako střílet z praku, vyřezávat z lískového prutu, hrát fotbal....

Vždy celé dva měsíce prázdnin jsme trávili tahle parta pohromadě a stali ze z nás všech na tu dobu nerozluční kamarádi kteří neustále lítali po lesích, chytali ryby a den co den večer trávili u táboráku.

Ale scházeli jsme se i během víkendů které jsme na chalupě trávili.

I mě tenhle kluk padl do oka, a jak šel čas, začal se jeho ochranitelský vztah měnit ve vztah více kamarádský a později i v klasickou dětskou a pubertální lásku. Jen jeho nesmělost se neměnila. Nikdy za žádných okolností nechtěl jít za námi do chalupy, a to i když pršelo a mi ho zvali sebevíc. To stál pod břízou na hrázi a čekal až přestane pršet a my zas s bratránkem vystartujeme ven. Když jsme si už byly schopní psát, vždy při našem příjezdu na chalupu se vynořil odněkud z lesa, sedl si na bludný kámen na hrázi a čekal až se vybalíme. 

 Ještě o něco později, když mě bylo nějakých  třináct let, jsem každé ráno měla před dveřmi krásnou kytici. Kolik zahrad za ty prázdniny musel zdevastovat nechci ani domyslet. V době kdy už jsem mohla chodit na zábavy jsem v něm měla neúnavného dvorného tanečníka, garde které mne doprovázelo až ke dveřím. Tehdy  také už svou  nesmělost trochu zkrotil a tak padly i první pusy a začalo to pravé bušení srdce při každém příjezdu a pohledu ke kameni na hrázi. Vždycky tam už čekal, vysoký, svalnatý a ještě díky dlouhým vlasům podobný velice v té době velmi populárnímu herci Gojko Mitičovi. Však mu tak i po okolí přezdívali. Celých 13 let jsme prožívali tuhle krásnou letní a zcela nevinnou

 prázdninovou lásku. Ještě i v době kdy byl na vojně jsme si denně psali. Jenže já našla to opravdové zalíbení se vším všudy paradoxně v jeho bratránkovi z vedlejší vesnice který rozhodně žádnou nesmělostí netrpěl, on se po návratu z vojny zakrátko oženil, pak jsem se vdala i já a naposledy jsem ho viděla když měla dcera rok. A jak jinak, opět na kameni na hrázi. Od té doby se naše cesty rozešly a já už ho nikdy neviděla. Vím jen že si postavil dům v nedalekém městečku, ale když jsem zaúkolovala toho jeho bratránka aby ho do dotáhl na naše po 25 letech obnovená setkávání, řekl jen že dům je prodaný a on se odstěhoval neznámo kam. Dodnes se mi občas zdává, že jsem přijela na chalupu, jdu po hrázi a najednou se z lesa vynoří on. Tmavé dlouhé vlasy, štíhlá vysoká postava a snědá usměvavá tvář indiánských rysů, tak jak jí znám z té nejkrásnější a nejdelší a nejplatoničtější letní lásky ....

Zas od bílé ....

.... barvičky si dáme kytičkové fota. Jak rozkvétají všechny možné květy po zahradě, ale i u sousedky, sbírají se mi fotky s tématem na všechny možné barvy. A tak zas znovu jedem další kolo od bílé ....

Time ....

.... prostě jinak než touhle muzikou nešlo dnešní článek začít. U Marty se objevila letní výzva věnovaná času, respektive jeho měřidlům - hodinám. A u nás se jich prostě najde opravdu hodně. Hlavně díky mé mánii kupování ne zrovna obvyklých náramkových hodinek. Dodávám, že jsem  už několikery prodala, jelikož jsem na ně přestala vidět. Teď když mám brýle skoro pořád na nose, můžu už zas hodinky začít nosit. Jen musím nakoupit do nich baterky ....

Zákon schválnosti ....

.... je neúprosný. Celý týden svítí slunce od rána do večera, já celá natěšená na víkend, jak si budu vyhřejvat na lehátku starý kosti a rozhánět ve vodě plaváním zatuhlé a bolavé rameno a záda, namáhané v práci, samozřejmě v sobotu dopoledne zjistím, že je zataženo a po sluníčku ani památky. Stejně tak i dcera se těšila na to, že se přijedou všichni k nám koupat. Dojela tedy s Bobulkou, bez věcí na plavání. Jenže co naplat, zákony schválnosti zaúřadovali a vylezlo sluníčko. Bobulka smutně koukala na vodičku, a chtěla dělat kopy, kopy...

Slitovala jsem se nad ní a vzala jí do bazénu jen tak se ráchat v náručí. Objevila kouzlo skákání do vody ze schůdků a chtěla pořád skákat do vody. Nakonec si pro své staré plavky co tu má došla i dcera a Bobule vydržela skákat do té vody dobrou hodinu ....

Tudíž jsem si nakonec i té vody trochu užila. Dnes je počasí jak přes kopírák, tak si říkám, že až dopeču králíka k obědu, douklidím co jsem za týden nestihla a vyperu co je potřeba vyprat, snad se mi podaří i do té vody se dostat ....

Mějte hezký den a celý týden

Nejsem příliš ....

.... stará na hraní jakéhokoli druhu. Ať je to šití, háčkování, špendlíčkování, focení nebo nejnověji nehtařina, dokážu blbnout s Bobulí, ale jsem už dost stará a opotřebovaná na pracovní provoz který posledních čtrnáct dní musím zvládat. Vstávat o půl šesté, sednout na kolo a jet do práce, kde se nezastavím celých sedm hodin, sednout na kolo jet domů, pokusit se něco málo udělat, pak se vyškrabat do pokoje lehnout a vzbudit se ve čtvrt na pět, sednout na kolo a znovu další tři hodiny lítat jak urvanej plakát v práci. A to všechno u horkých ohřívačů na jídlo, horké vody na mytí a horké páry z konvektomatu v místnostech které nemají klimatizaci, jsou v plechové budově osvícené sluncem ze všech stran a průvan zde neexistuje. V posledních dnech lahůdka. Každý pátek už padám na hubu, mozek mi dává vale a odlétá někam do pryč, je ze mne spíš než člověk automat. Ani následné ochlazení (no, pokud má vzduch 28°C a voda 32°C tak se nedá o něčem takovém ani mluvit) v bazén po návratu ze mně už toho člověka neudělá. V sobotu tak vstávám někdy kolem desáté (to jsem naposled praktikovala o prázdninách) a vrhám se na úklid domu, a doháním všechno co za týden nestihnu. V neděli večer padnu utahaná do postele a ráno proklínám budík hlásící že je půl šesté a kolotoč začíná...

Ono se regeneruje jinak ve dvaceti a jinak skoro v šedesáti, a navíc oproti mnoha lidem jsem takovou pracovní dobu nikdy neměla, v obchodě to nebylo potřeba, takže teď, když jsem na stará kolena do tohoto pro  mnoho lidí normálního kolotoče vlítla, to  prostě nedávám. A to si ještě můžu fandit, že se mi snad podařilo i s tím minimem mozku co mi zbývá k dispozici zvládnout i DPH. A dnes, kdy jsem se těšila že se budu moct neomezeně koupat a relaxovat na sluníčku, je opět ošklivo, stejně jako minulý víkend ....

P.S. Na vaše blogy na B.cz chodím, čtu ale nekomentuji, opět všechny mé komenty končí jako spam a já nemám náladu neustále opakovat své komenty aby se mi neustále opakovaně ukazovala hláška že můj koment byl vyhodnocen jako spam...

Tolik let ...

.... jsem nedostala žihadlo, na to byla léto co léto expertka dcera, ale během posledních třech neděl jsem dostala už pět. A z toho dvě dneska a jedno včera. Navíc od hmyzu, o kterém na netu píší že není vůbec agresivní. Prd! Všimla jsem si, že mi okolo mého slunícího lehátka brousej takový divný vosy s předlouhejma nohama, a furt mi lezou po područce, jak jsem si lehla namazaná na sluníčko, okamžitě začalo okolo brousit a nalétávat nejmíň deset těhle potvor, a jak jsem se oháněla byly dotěrnější a dotěrnější až mi jedna dala žihadlo. Pak zas zmizely, a byl klid. Včera jsem si na chvíli sedla na lehátko a okamžitě hned začaly okolo lítat a otravovat. Když jsem si stoupla lup! a zas. Žihadlo! To už není možný.... kde se tu furt berou? Koukám, a ony zas rejděj po a kolem područky. Tak jsem položila lehátko na bok a koukám jak péro z gauče. Ony si to mrchy udělaly hnízdo v té područce! 

Vlítla jsem na net a hledala co to je za mrchy.  On to Vosík francouzský... neagresivní, byť žihadlo má. Jenže zcela negalantně, na to že má být Francouz na mne útočí kde na ně narazím. Dneska jsem šla odnést sklo do kontejneru, jen otevřu poklop, už jsem ho měla zas!! To je už tedy moc. Za tohle bude tvrdá odplata. Muž dostal příkaz koupit něco na likvidaci, dovezl a já pomstychtivě vystříkala tu područku. Zhynulo všechno co v ní sídlilo a doufám, že bude klid. Ovšem zapomněla jsem na včely. Za to ony na mě ne.... Jen jsem udělala pár kroků k nádrži, abych šla zalít kytky který jsem přesadila, už jsem měla pigáro v noze!

Kruci, co ty mrchy proti mě furt mají? Vždyť jsem jim tu udělala i napajedlo, aby se netopily v jezírku nebo bazénu. Inu, každý dobrý skutek musí být potrestán. 

P.S. Jdu odpajdat pro studený obklad na tu nateklou nohu ....

Taková odložna ...

.... na kytky, to jsem já. Dcera je má stejně ráda jako já, nesnese okna bez květin, jenže má malý, no spíš velký problém s přezimováním. Když bydlela v bytovce, dávala si ke mě domů přezimovat převislé pelargonie, ale to si je ještě brala další rok zpátky. Jenže v okamžiku kdy se přestěhovala do vlastního domečku, mi tu začalo nenápadně přibývat různých druhů pelargónií. nemají žádný sklep ani půdu či garáž a tak stále je nemá kde přezimovávat. Zůstaly mi tu tak ty její převislé, byť už z druhé generace, a teď k nim přibyly i vzpřímené. Z předloňska i loňska. Tedy ne že by mi to vadilo, mám hodně oken a tak na ně potřebuju i dost květů. Fuchsie už ve velkém nekupuji, begónie mi nějak nejdou, a tak se ty pelargonie hodí. Navíc jsou všechny krásné a krásně barevně ladí a tak opět chodí sousedky a závistivě pokukují. Letos mi tu snad nic nepřibude, poprvé má dcera jen letničky, ale na příští rok zas o těch pelargoniích uvažuje. Nabídla jsem jí, ať si je tedy zas vezme a sesadí jak chce, ale prý si koupí nové. Tudíž to zas vypadá na další přírůstky ....

Tento způsob léta ...

.... zdá se mi poněkud nešťastným. Jaká zlatá slova klasik stvořil! Opravdu to vypadá, že letošní léto je jak z Vančurovi knihy. Myslím, že páni Důrové provozující koupaliště a plovárny letos  budou ronit hořké slzy. A i když nelze věřit předpovědím na delší dobu než jsou tři dny, ty dlouhodobé nejsou zatím vůbec pěkné. Tak snad si alespoň trochu příroda vydechne a vzpamatuje se po těch vedrech. Ale zatím jsou předpovědi bez deště, což také není nic dobrého. Nějak se to prostě nechce zkoordinovat. A tak asi dále budou páni Důrové vzhlížet k nebi, ovšem jestli budou mít po ruce k rozpravám a stížnostem nějakého abbého a majora ve výslužbě, láhev vína a utopence bůh suď. Ale určitě nebudou mít možnost kochat se pohledem na krásné Anny, ty kvůli zimě totiž zůstanou doma ....

Den pro ....

.... děti se zvířátky. Tak se jmenovala akce, kterou jsem navštívila s dcerou, Bobulí a jejím tátou. Bylo to na poslední školní den, jako  příslib prázdnin. Jen tedy možná ten název je trochu zavádějící, nešlo o den pro děti které mají zvířátka, ale naopak. Pořádal ho litomyšlský svaz chovatelů a byl spojený s různými soutěžemi vědomostními i pohybovými. Když jsme dorazili zjistili jsme, že je tu vlastně spousta prcků ve věku Bobulky, a tak soutěžit za ní jsme museli všichni tři. Dcera nastoupila na jízdu s kolečkem, skákáním v pytli a hrabání sena, s Michalem pak  na válení balíku se senem, já na házení balónků na terč (Bobule shodila víc) a na hádání obilovin, a na šikovnostní disciplíny nastoupil Michal. A když den se zvířátky, tak se tu našla i nějaká ta zvířátka. A co bylo fajn, děti si je mohly pohladit, pochovat a prohlídnout. Nejvíc Bobuli zaujal ohromný kohout, a pak králíčci. Ze začátku to s ní šlo, zajímalo jí všechno, ale pak začala být čím dál tím protivnější, vzteklejší a zlobivější. Přičítali jsme to velkému teplu a cestě po sluníčku, a tak jsme se po krátkém osvěžení pivkem a klobáskou vydali na cestu domů. Jenže už doma, když jí dcera změřila teplotu se ukázalo, že to není tím teplem, ale že je tu nějaký problém. Navíc se jí ještě po těle začala objevovat vyrážka a dcera začala vyšilovat se spalničkami. No ve mě dost hrklo, ne ze strachu, že bych je dostala, v dětství jsem je absolvovala, ale to, že by kvůli mě museli všichni kdo se mnou přišli do styku do karantény, a to by bylo na odstavení celé fabriky! Naštěstí se tahle varianta nepotvrdila, ukázalo se , že šlo o nějaký druh virózy, ale pronásledovalo je to ještě i v prvních dnech dovolené ....

Tak už ....

....se rozhodni. Rozhodla jsem se dnes podívat jaké je na bývalém domovském blogu téma týdne. A ejhle, ono téma jak stvořené pro minulé moje dny. Já, člověk někdy rozhodující se až zbrkle a intuitivně, jsem se nemohla rozhodnout v okamžiku kdy už se ukázal být Bobí lepší a muž v pořádku jestli se sebrat a odjet nebo ne. Stalo se mi něco, co se mi ještě nestalo. Připadala jsem si jak natahovaná žvýkačka, která se na jedné straně strašně těší a říká si co všechno ještě může stihnout, co by potřebovala stihnout a co by nutně měla stihnout a na druhé straně se mi nechtělo, dostavovalo se dokonce něco  podobné strachu,  při každém dni kdy jsem si říkala pojedu, jsem měla sevřený žaludek a hledala důvody proč to odsunout na další a pak na další a další den. A stejně jako se nedá žvýkačka natahovat do nekonečna a přetrhne se, i já se nakonec rozhodla definitivně nejet. Ale ono to nějak neskončilo. Každý den mám nějaký blok když sednu k počítači a mám něco napsat. Vím že bych chtěla, moc, ale najednou se zas dostaví ta známá nechuť. Sedím a civím na monitor, prohlížím fotky a nemůžu se rozhodnout které dát, koukám všude možně, drbu se v hlavě .... A co víc, stává se mi to častěji a častěji a to i u věcí které mne nesmírně bavily.... Pak si ale řeknu "Tak už se rozhodni" a já se rozhodnu a stvořím nějaký takový paskvil jako je tenhle článeček ....

 A co vy, míváte také někdy pocit že vás rozhodování vycucává, že chcete a zároveň nechcete? Že už si říkáte Tak se rozhodni, ale nemáte na to rozhodnutí sílu? Napište mi ....

Úplně obyčejné ...

.... třapatky. Kytička ze zahrádek našich babiček, které snesou snad cokoli. Úpal i stín, sucho i krátkodobé přemokření. A co je jejich výhodou, že se starají samy o sebe. Vysemení se a tak si zajišťují neustálou obnovu. A navíc mají krásnou optimistickou barvu. Můžete je mít buď jako trvalku anebo jako dvouletku. Navíc už neplatí ani ten striktně žlutý a jednoduchý květ. Jsou plnokvěté, hnědé, dočervena, či různých kombinacích žlutohnědé.

Mě letos přibyly do zahrady od sousedky, která přesunovala záhon na rajčata a překážely jí tam. Tím pádem se mi zas po letech do zahrady vrátily ....

Jiný ....

.... úhel pohledu. To občas nezaškodí. Ve všem. To je věc, kterou bych ráda uměla, jenže neumím. Ušetřila bych si tím spoustu stresu a strachů. Dívat se na všechny problémy s nadhledem, nebo z opačné strany. A tak jsem se s nadhledu podívala alespoň na zahradu a na okolní svět hlavou dolů ....

Ty jsi má ...

.... levandulová ....

Jo,jo, nastal čas voňavé levandule. Kvete, voní, přitahuje včelky a motýle. Ty moje se tedy snaží, to se musí nechat. Jednu už jsem ostříhala, protože byla moc polehlá a překážela, ale teď mi dělá společnost na stole ve voňavé kytici. Na jaře jí budu muset sestříhnout hodně do hloubky, je to už starý keřík a potřebuje omladit a vytvarovat. Jen mi ještě chybí pár odrůd, stále nemám odrůdu s kompaktními paličkami květů a růžovou. Tedy tu první jsem měla, jenže mi zašla a je zvláštní že na tom místě zachází vše, co tam dám. No snad se zadaří někde tuhle odrůdu koupit ....

Po tom ....

.... co se a jak zchumelilo v poslední dny, mám k téhle barvě trochu averzi. Rozhodně pořád nejsem v růžové náladě, a jen opatrně si přiznávám, že se situace uklidňuje, že se Bobeš i muž lepší, že zub i po masivním zásahu po odeznění anesteze nebolel a že otok na noze, kam jsem včera po mnoha desetiletích dostala pigáro od včely ustupuje. Začínám být co se všech zlepšení týká opatrná, protože se většinou něco co začalo vypadat už dobře, zas zvrtlo zpátky. Jenže ouha, začíná se mi vyprazdňovat archív, o kterém jsem si myslela že ho doplním během tohoto týdne a tak nezbývá než vystřílet zbylé růžové fotky ....

Tak to vypadá ...

.... že místo po Brdech, se budu procházet tady. Protože mám pořád takový divný pocit, a ani počasí už by nemělo od čtvrtka začít přát výletům, řekla jsem si že to prostě odpískám a holt si tu dovču udělám jindy a v klidu (no, i když ...) nakonec se mi, přiznávám, tím rozhodnutím i ulevilo. Neměla bych stejně klid, pořád bych musela myslet na to jestli je doma všechno v pořádku.Počkám si v klidu na mužovo vyšetření na neurologii, zajdem s Bobešem na kontrolu a domluvíme další postup, já si během příštího týdne ty ztracené hodiny nadělám a pak, někdy, možná v září, si tu dovolenou dopřeju .... 

Asi se půjdu ....

.... zastřelit, utopit či jinak zlikvidovat. Protože pokud už teď za sebe za jedinej zub platím skoro 10 000 Kč, kolik budu platit dál? Za další případné zákroky? A kde na to budu brát....😖

Právě tahle perspektiva byla přede mne předestřena dnes u zubařky. Vyvrtala mi všechno co ještě šlo vyvrtat, narvala umrtvovací vložky, zaplácla cementem a bílou plombou, já zaplácla třináct stováků a 2.8. mám s paní doktorkou rande zas. Ovšem tentokrát na trochu delší dobu. Asi tak na tři hoďky, pokud půjde všechno dobře. Ovšem s tím co mi bylo řečeno o zubu, nevím, nevím. Ale pořád mne to vyjde levněji než ho vytrhnout. Vzhledem k tomu, že jsem exot který nemá nic ve svém těle normálně, tenhle jediný zub má kořen do S a trhat by ho trvalo tak 5 hodin, rozsekaná půlka huby, můstek, a ještě větší obnos. Nemluvě o tom, že bych musela jet až do Pardubic. Takže klidné léto? Tak to mne fakt nečeká ....

Sem se asi půjdu utopit 

Možná se ....

.... začíná situace umoudřovat, Bobeš už v noci nenaříká, bobek vyprodukoval dneska v noci poprvé od pondělí potichu, a má tendence k tomu už skákat nahoru a dolů. Takže ho musím řádně krotit aby svou nově nabitou méně bolestivost zas neproměnil ve velkou. Muž se evidentně jen vybarvuje, když mi řekl jak letěl, musela jsem konstatovat že měl z prdele kliku, slušně prostě to štěstí nešlo komentovat. Zub, respektive zbytek je v klidu, jen mám od těch ostrých krajů trochu obolavěný jazyk. Znáte to, tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub .... počkám co dneska Bobeš v noci, nechám ho tu už mužovi a podle toho co se dozvím zítra od zubařky se rozhodnu jestli pojedu. Jen mne trochu seká v zádech, ale to přičítám tomu, že jsem v noci nemohla spát, pořád jsem poslouchala jak Bobeš ťápá po pokoji sem a tam a čekala kdy spustí nářek a já se tak všelijak na posteli kroutila a vykrucovala. A zřejmě se přeležela. Ale to už je prkotina, která se klidnou (snad) nocí dá spravit. A jelikož je tu naděje, že se vše v dobré obrátí tak si dáme něco modrých kvítků. Modrá je jak známo barvou naděje ....

Pták v trní ....

.... tak nějak si teď připadám. Bobeš je sice s krkem lepší, nicméně někde ještě je nějaký blok, protože to jeho noční bolestné naříkání pokračuje a je v souvislosti s vyprazdňováním. Vždycky totiž pod ním jsou bobky. Jak spí, vyprazdňuje se už samovolně dlouho, jenže teď je to spojené s bolestí. Takže někde je něco ještě zablokované v pánevní oblasti, čemuž by i nasvědčovalo to, že sice hlavou už hýbe, štěká (to nedělal protože ho to taky bolelo) a dokonce se už zas žere s Myšpulínem, ale pořád se plouhá. Muž dorazil domů i se skutrem, nevím kdo je na tom hůř, ale asi možná ten skutr, ten má zlomené kolo, muž zlomeného nemá naštěstí nic. Ale oba hrajou všemi barvami. Skutr to má od výroby, manžel od modřin. Tvrdí že je v pořádku a tak jsem začala vážně uvažovat o pondělním odjezdu. Jenže.... to bych nesměla být já, aby se ještě něco nepodělalo. V mém případě zub. Spokojeně si jím oběd (halušky se slaninou a nivou) když mi v tom začne něco křoupat mezi zuby. Jen tak pro kontrolu objedu jazykem zuby a .... a díra jak vrata! Půlka zubu zezadu fuč ! Teď mám velké dilema, nebolí to, tedy aspoň zatím, a tak přemýšlím jestli zavolat v pondělí zubařce, čekat nejmíň čtyři hodiny než přijdu na řadu, to v lepším případě, nebo bude mít dovolenou a já jsem nahraná a budu muset doufat, že mi to v tomhle stavu přežije ještě týden, případně celý měsíc, protože ze začátku září jdeme na prevenci. A jestli tedy risknout odjezd. A proč ten pocit ptáka v trní? protože kam se hnu, napíchnu se na nějaký trn problémů ....

Chocholatice ...

.... nebo také ananasový květ, je zvláštní cibulovina. Zvláštní svým vzhledem, protože zdálky opravdu vypadá, že vám na záhoně roste ananas. Dlouho jsem se po ní pídila, ale jak se říká kdo si počká, ten se dočká. A já se dočkala v Drážďanech, kde jsem zakoupila tři velké cibule a tak patří s Ismene letos mezi další novinky na mojí zahradě. Chocholatice, stejně jako Ismene se může zasadit do přenosných nádob anebo přímo do záhonu, ale nesmí se zapomenout vyndat ze země, v našich podmínkách (zatím) není zimuvzdorná, i když zimy které u nás v posledních letech vládnou si myslím v nejteplejších místech republiky mohla dát. Nicméně, raději vyndavat! 

Já jí do záhonu pro oživení zasadila, a příští rok se chystám k ní přidat i tu Ismene. A zřejmě bych si pořídila i jinou barevnost než mám. Ať to je pořádně v záhonu barevné ....

Nic nejde ...

.... jak by mělo. K problémům s Bobešem se ještě přidala i polovice. Včera se měl vrátit z chaty, leč nevrátil. Zavolal mi že se při zpáteční cestě vymlel na skútru, ten je jaksi porozbitý a on jen tak napůl. Tedy je celý obouchaný. Paráda. Jenže, co teď....

S Bobím nic moc, v noci doslova křičel bolestí, což je u teriéra opravdu už hraniční, mají totiž natolik vysoký práh bolesti, že jsou ve rvačce schopní se nechat i zabít, protože necítí bolest z ran. Takže dneska zas vet. Navíc jsem měla zítra odjíždět se synem na chatu já, aby se dovezly ještě ze Smíchova radiátory které majitelka bytu mění za podlahové topení a to je to nejmenší, co můžu udělat když jsem jí nechala na hrbu vyklízení dvou sklepů. A měla mi začít týdenní dovolená s nasmlouvanými setkáními. 

Měla, leč jak to vypadá asi nezačne. Zítra pro muže a rozbitý skútr pojede syn sám, a já, dle situace, bych buď vyrazila v neděli nebo pondělí anebo taky vůbec. Opět jsem si vzpomněla na přísloví Když člověk plánuje, bůh se směje. Já mu tedy dávám příčin k smíchu hodně, a zákony schválnosti u mne působí naprosto stoprocentně. Co stoprocentně, tisíciprocentně!

Teď koukám do kalendáře kde mám napsáno CHATA? Správně s otazníkem jsem to psala už před třema nedělema ....

Situace je ....

.... sice trochu růžovější, Bobí už může hýbat hlavou víc, už mne honí s jídlem, nicméně je vidět, že stejně ještě není ve své kůži. Zítra pro můj klid (stejně budu celej tejden nervózní) ještě zajedem na kontrolu k vetovi a zajistíme přísun léků pro případný další atak bolesti a pak děj se vůle boží. Takže dneska bychom si mohli dát část fotek v růžové. Těch se mi tu nastřádalo docela dost, a tak si dnes dáme takový rozjezd, a podle toho jak se bude situace lepšit, dáme i zbytek ....

Po včerejší ....

.... ne zrovna klidné noci, kdy jsme skončili s Bobím na veterině protože si bloknul krční páteř (nevím jak se mu to podařilo, zřejmě se zas chtěl vyrovnat mlaďákovi a blbě skočil či co) a protože vypadal vážně na umření a po následném zklidňování ještě pak doma, kdy jsme sice byli po injekci proti bolesti, nicméně než to zabralo byl hodně bolavej, a tak aby se mu rychleji ulevilo jsem mu namazala krk hřejivou mastí a zabalila ještě teplou šálou, moc barevnou náladu nemám. Bobeš je zdá se vyspalejší než já, už hýbá hlavou mnohem lépe, zatímco já bych jí nejraději strčila pod polštář a spala, a tak vypadá všechno o něco lépe. Zákon schválnosti je neúprosný, všechno tohle se děje buď těsně před odjezdem na dovolenou anebo když nemáte k dispozici doma šoféra, v mém případě oboje najednou. V pátek mám odjíždět na dovču a burcovat jsem musela synátora aby nás odvezl. Takže budu trochu (dost) celý ten týden nervózní jak Bobímu je ....

Smetanova Litomyšl ....

.... nebo také familiérněji Smetanka je už po mnoho desítek let (61) po Pražském jaru druhý nejstarší a nejprestižnější hudební festival klasické hudby. Koná se od roku 1949 a jeho hlavním dějištěm je nádvoří litomyšlského zámku. Ale nejen tam, ale i různě po městě a ba i v jiných městech v nejbližším okolí (Česká Třebová, Ústí nad Orlicí) se konají doprovodné akce. Před dvěma lety začalo město s tím, že i v Klášterních zahradách nedaleko zámku je pódium a ti kdo z nějakého důvodu nemají lístky na hlavní dějiště, mohou zde na velkoplošných obrazovkách sledovat koncerty ze zámku a tradičně i závěrečný koncert festivalu....

Jenže hudební složka není tou jedinou věcí, ona se totiž zároveň s hudební Smetankou koná i výtvarná, a tak jsou na mnoha místech města vidět artefakty všeliké. Předminulý pátek jsem byla hlídat Bobuli a tak jsme se vypravily po stopách té výtvarné Smetanovi Litomyšli. Nebylo to ani moc náročné, protože většina děl je rozmístěna v zámeckém parku, nádvoří a Klášterkách. Obešly jsme si všechno, bylo nám fajn, mamča se stačila vyspat po třech nočních za sebou a já si aspoň i něco nafotila ....