mne čeká ještě jeden. Ale mezitím jsem se zatoulala pár dní před koncem října do Vídně. Byla jsem tu už na adventním výletu, a tak jsem si říkala že by se hodil třeba i takový podzimní. Byť název byl Vídeň v barvách podzimu, byla to spíš Vídeň pozdně letní, protože sluníčko svítilo a hřálo ostošest. Co už nebylo tak příjemné bylo ranní vstávání ve čtvrt na tři. Nějak jsem nechápala proč, když vlastně jsme byly předposlední zastávka a pak už jen Hurá Vávro na Vídeň. Vysvětlení se nám dostalo od paní průvodkyně. Nejen že se musela ve Svitavách udělat přestávka řidičů kteří byli na cestě už od půlnoci, ale vzhledem k tomu, že byla zamluvená prohlídka v Schönbrunnu od devíti hodin tak prostě raději volili o něco dřívější odjezd. A nakonec se i vyplatil protože už za Hradcem Králové se dostali do kolony za bouračkou. Navíc pokud v Rakousku nejste v devět na značkách, máte smůlu a i když máte prohlídku rezervovanou tak vás při zpoždění už nevezmou. My dorazili na místo o půl deváté, takže jsme měli možnost se na půl hodiny ještě projít do parku. I když jen v jeho dolní partii, dojít až ke Glorietu by znamenalo sprint nahoru do kopce a zase dolů. Nějak mi to zas tak moc nevadilo protože u něj jsem byla při minulé návštěvě.
Bohužel ukázat vám pokoje nemohu protože nyní je zde zákaz focení. Dřív tedy nebýval, ale co naplat ....
.... v horní partii anglického parku. Tady má park
trochu jinou podobu. Jelikož se nachází na skalnaté vyvýšenině, a má tak slunnou a teplejší podobu než jeho dolní část kolem Huťského potoka, i jeho podoba je trochu jiná. Stromy které jsou vystaveny mnohem víc rozmarům počasí jsou tu tvarovány větrem a mají roztodivné tvary, tady převládají spíš borovice a duby a pak různé náletové keře. A také tu najdete spoustu stromů mrtvých, které občas vypadají i trochu strašidelně. A těm jsem pár fotek věnovala ....
sluníčko i užili, nicméně bylo zima a nebarevno. Ráda bych vás teď pozvala do jiného slunečného dne kdy bylo, ač na začátku října, krásné počasí se skoro letní teplotou a ještě bylo všechno krásně zelené. Jsem zvyklá jezdit na chatu až o svátku 28. října kdy tak nějak zakončuji sezónu. Ovšem po pár minulých let se stalo že všechny tři podzimní svátky mi vyšly krásně slunečné a teplé. Letos tomu bylo trochu jinak, vzhledem k tomu že jsem chodila už do práce a náhradnice která za mne občas zaskočila nebyla. Takže můj poslední delší pobyt se vázal k prvnímu, zářijovému, svátku. A i první tři říjnové dny jsem si vyprosila. Ale vzhledem k tomu co všechno se mi podařilo absolvovat tenhle závěr sezóny byl opravdu vyvedený. I když při mé již klasické návštěvě dobříšského anglického parku chyběla ona zlatá atmosféra zbarvených buků.
Nicméně trochu náznaků toho že je podzim přece jen bylo ....
trochu odpočinuli, mám pro vás něco trochu méně únavného. I když jak se to vezme. Nebudete namáhat tělo, anóbrž hlavu. Objevila jsem jednu zajímavou apku která mě tedy hodně baví. (Ostatně letošní moje PFka vznikla v ní) A tak jsem si řekla, že by díky ní mohla vzniknout nová zábava. Hádanky .... Jmenovitě hádanky fotografické aneb Jak znáte dobře naše památky? Jedná se o to, že vám sem předhodím vždycky nějaké notoricky známé památky, ovšem upravené v téhle aplikaci a vy budete moci hádat o jakou památku jde ....
Takže jdeme na to.
Jen napovím, že první památka se nachází nedaleko druhé a zbylé dvě fotky jsou jedna a táž stavba. Obzvlášť druhou fotkou jsem tuším dost napověděla o které stavby jde 😉 ....
vedla od sv. Gabriela Švédskou ulicí, pak zkratkou mezi vilami na Hřebenka a odsud je to už jen co by kamenem dohodil do Petřínských zahrad. A tady se vám začnou ty pohledy pomalu objevovat. Nejdřív se můžete kochat pohledem na pražský Manhattan, čili na výškové budovy nad Vyšehradem. Pak jak procházíte po cestě zahradami vidíte na Smíchov, na Vinohrady s kostelem sv. Ludmily, a pak už se před vámi začnou objevovat Staré Město, Malá Strana, Hradčany ....
My jsme to s Padesátkou vzaly hlavní cestou kolem jezírka s lachtanem, okolo zříceniny bývalé hájovny k průchodu strážnicí v Hladové zdi, odsud k vyhlídkové restauraci a stanici lanovky Na Nebozízku. První naše zastávka byla na místě kde to zapíchneme vždycky. V bistru nad restaurací Petřínské terasy. Dřív jsme si tu dávaly výborné víno z černého rybízu, ale zjistily jsme že tu mají nejlepší a nejlevnější Aperol který jsme kdy v Praze pily, takže si dáváme klasicky ten. Odsud dál směrem po cestě která vede pod Strahovským klášterem. K němu jsme ale nešly, zhruba v polovině cesty jsme po schodech sešly do ulice Vlašská okolo vily kde žil a tvořil Cyril Bouda. Krátce jsme nahlédly přes už bohužel zamčené dveře do kostela sv. Karla Boromejského. Ve Vlašské sídlí v palácích Schönbornském a Lobkovickém asi dvě nejdůležitější velvyslanectví v Praze a to velvyslanectví USA a SRN. Před německým se Vlašská roztáhne do malého náměstí z kterého jsme pokračovaly ulicí Tržiště dolů směrem k Malostranskému náměstí. Tady jsme objevily jednu velmi příjemnou a zcela novou kavárnu Lžička caffé. Z původní zamýšlené jen krátké zastávky byly nakonec asi dvě nebo tři hodiny, kafe, Aperol a sklínka vína. Aperol tedy nebyl nic moc, asi jsme se prostě namlsaly na tom Petříně, za to Hibernal který mne v nabídce hodně překvapil byl velmi dobrý.
Pak už jsme se skutálely dolů na Malostraňák a tady jsme si počkaly na tramvaj k Andělu a mě dál ke Smíchovskému nádraží .....
Padesátky. Dalo by se říct, že měla štěstí že narazila na odborníka. Tedy ne úplně na stavbu samotnou, ale na okolí a cestu k němu. Patří totiž do míst která znám velmi dobře od mala. A tak jsme dva dny po mém leteckém dni vyrazily v sobotu na Smíchov. Sraz u Smíchovského nádraží, tramvají k Andělu a nákupním centrem přes Kartouzkou ulici nahoru parkem Sacre Coeur ke kostelu do areálu bývalého kláštera sv. Gabriela. Tenhle kostel byl pro mne od mala takovou tajemnou stavbou. Zpoza vysoké zdi vykukovaly dvě štíhlé věže a režné cihlové zdivo s okny v románském stylu ještě tu tajemnost podtrhovaly. Místo samo přístupné bývalo jen v době kdy se tu konala nějaká velká mezinárodní filatelistická akce, budova totiž patřívala České poště. I když stavba vypadá jak není stará, opak je pravdou. Byla postavena v letech1888 -1891 jako první řeholní konvent benediktinek beuronské kongregace v Praze. Jeho součástí je právě i kostel Zvěstování Panny Marie, známější jako kostel sv. Gabriela. Kostel sice přístupný je, pořádají se zde bohoslužby, ale mimo ně se bohužel do něj nedá dostat. Zbylé úžasné prostory opět není možné vidět pokud zde nepořádáte svatbu, konferenci, workshop, firemní večírek či jinou komerční akci. (Nicméně dají se zakoupit vstupenky na prohlídky s hraběnkou Monicou Bubna - Litic která vás provede jak po areálu tak i po kostele). Zhruba deset dní po naší návštěvě se zde konala Umisťovací výstava koček na kterou se Padesátka vydala už sama. A dokonce nezakufrovala! Ale interiéry můžete znát i z filmů a které si pronajímají zahraniční produkce ale i čeští filmaři ....
to vypadalo když jsem pozorovala tandemové seskokem padákem. nejdřív se přihnala parta ženských doprovázených několik členy rodin, po nich pro změnu banda mladých Asiatů. Ženy byly až z Lišova u Českých Budějovic, dobrovolné hasičky a doprovázely jednu ze svého středu, která tandem dostala jako dárek k narozeninám. S ní to bylo těch pár rodinných příslušníků. Odkud byla banda Asiatů nevím, vím jen to, že to jsou děti vysoce postavených Číňanů, kteří tu v Čechách podnikají či jsou v dozorčích radách různých firem a svým dětem platí takováto dobrodružství po celé Evropě.
Bylo zajímavé to pozorovat. Vzlétlo letadlo, chvilku se nic nedělo, pak se odněkud z nebe ozvalo šílené ječení, pak ššššššššvuuuuum a už přede mnou seděl na zemi pár skokanů. A za chviličku zas, a tak pořád dál dokud nebyli všichni na zemi .....
budete hledat třeba takový vlak, že? Ta vzlétala tam a přistávala tu, a byl tam provoz jak na magistrále u Národního muzea. Dost mne to překvapilo, netušila jsem že je tak velký zájem o vyhlídkové lety.
Možná že mezi těmi všemi byly třeba i výukové lety, nevím, ale frčelo to opravdu jak na dálnici. Navíc bylo opravdu krásně takže se to asi tak nějak všechno sešlo dohromady. Je pravdou, že zážitek je to jak hrom, obzvlášť když si můžete zkusit zapilotovat, takže se třeba mnozí i vracejí aby si to zopakovali. Aspoň já k nim patřím a doufám, že se mi příští rok to repete podaří .....
moc času na nic nebylo protože jsem začala o něco víc chodit do práce tak ze začátku měsíce se rovnou přehoupneme do jeho svátečního konce. To mne čekalo pár dní na chatě, kam jsem hlavně vyrazila pro absolvování dárku který jsem si pořídila k svátku i k oslavě toho že jsem po skoro čtyřicet let ještě nezabila drahou polovici. O mých lítacích dárcích jsem psala v tomto článku, a dnes se tedy vracím ve třech povídáních na bývalé vojenské letiště Drásov, do krásného slunečného dne 28.9. a letiště, resp. jeho část vám dnes ukáži .....
po pátečních víc jak třiceti centimetrech sněhu není k vidění ani vločka, protože po včerejším Štědrém dni, který byl opravdu štědrý ale na déšť, všechno do mrtě zmizelo a máme krásných skoro třináct stupňů. Nebýt toho hnusnýho vichru bylo by ještě tepleji. Takže si myslím, že návrat do začátku září kdy bylo skoro stejně (až na ten vítr) asi ničemu neublíží.
To že se v Litomyšli vůbec nebojí i v těsné blízkosti památek vystavět ultramoderní knihovnu, přístavbu muzea nebo kostel je známo. A většinou vždy tato stavba dostane nějaké vysoké ocenění v různých soutěžích a prestižních kláních. Letos to je třeba nová lávka přes I/35. Ale i co se týče malých segmentů jako jsou různé lavičky, odpočívadla apod. jsou otevření všemu. A tak u rybníka který je kousek pod novou zástavbou kde má domeček i dcera vzniklo tohle parádní odpočívadlo. I když ještě bych ho vylepšila i stolkem. Já osobně bych ho na zahradě brala všema deseti! .....
Stejně jako Čerf i já vám nabízím letos dvoje přání.
Je jasné že prostě jednou vám musí popřát ten kvůli komu tenhle blog vzniknul, byť už ve svém následovníkovi, protože Svět podle Dandíka se bez dandíka neobejde. Druhé je z ranku starosklíčkových
trochu svérázných svou podobou. Ale jsou to dvě věci které miluju a které mne baví a o které se vždy s vámi ráda podělím ....
Stále doznívají dozvuky čtvrteční tragédie kterou u nás neznáme.
Něco jiného je číst o tom a vědět že to je sice neskutečná tragédie ale na opačném konci světa. Ovšem dívat se na záběry z místa které člověk zná velmi dobře, kudy mnohokrát šel, kde se těšil na koncert nebo kochal výhledem na Hradčany je úplně něco jiného. Zasahuje to do naší vlastní komfortní zóny kde neplatí To je daleko, to byl cizí maniak.... Ne, tohle zlo přišlo k nám, vztáhlo po nás ruku a byl to jeden z nás. Někdo koho potkáváme každý den a ani na vteřinu nezapochybujeme že to je slušný člověk. Jenže jací jsou takoví " slušní " lidé když se za nimi zavřou dveře? Co nastartuje jejich šílené a zvrácené myšlení a začnou se chovat jako monstra. Mnoho otázek, málo odpovědí, které se navíc budou těžko hledat.
Má takové zvrácené chování své kořeny v neutěšeném dětství? V šikaně ? Nevíme.... jen se můžeme dohadovat proč byla nenávist tak veliká že kvůli ní muselo zemřít tolik nevinných lidí včetně miminka které ještě nestihlo nikomu ublížit.
Přes to všechno vám všem kdo jste pravidelní nebo příležitostní čtenáři, z Čech nebo ze zbytku světa, přeji klidné a láskyplné vánoce!
Začátkem září mi přistála na messengeru od syna zpráva. Ty jdeš s náma určitě do Lanškrouna na Olympic, co? No jasně!!! O tom přece žádná! A kam? Na náměstí. Pak mi to docvaklo, vždyť on je každoroční svátek dálkoplazů, čili Lanškrounská Kopa a při té příležitosti je vždy celý víkend na náměstí velice kvalitní doprovodný program. A v jeho rámci tu při pátečním slavnostním zahájení vystoupil Olympic při jedné ze zastávek svého turné k šedesátému výročí vzniku skupiny.
Tak jsme v pátek osmého září dorazili do sousedního Lanškrouna a trochu nám vyrazilo dech množství lidí. Ono zdejší náměstí není zrovna velké a radnice kde byla stage je zhruba v jeho dvou třetinách, navíc je do kopce a všude kolem bylo hafo stánků které už tak malý prostor ještě zmenšovaly. Tudíž najít místo z kterého by bylo vidět přes lidi stojící před vámi na pódium bylo zhola nemožné. Nakonec jsme vzali zavděk bočním pohledem na velkoplošnou obrazovku na které jsme celý hodinový koncert odkoukali. Tudíž ani nečekejte ode mne nějaké kvalitní fotky, fotila jsem jen pár fotek a ještě mobilem, spíš jsem natáčela videa.
Před Petrem Jandou, takovým trochu českým Davidem Gilmourem hluboce smekám, v osmdesáti je v kondici jak mnohý mladší ne a celou hodinu hráli a hráli jednu písničku za druhou. Pecku za peckou, od prvního alba Želva z roku 68 po Kaťata z roku 2020.
Ostatně album Želva nebylo jen jejich prvním albem, ale albem zlomovým vůbec, protože to de facto bylo první české bigbítové album. A želva je zvolená i jako takový maskot tohoto turné.
Úžasné bylo, že celou tu hodinu s nimi zpívalo i celé náměstí, až z toho člověku šel mráz po zádech. A složení diváků? Od takových kteří je zažívali v začátcích jako puberťáci a měli sebou už svá pravnoučata, přes dnešní puberťáky, třicátníky a čtyřicátníky až k nám šedesátníkům.
I když dnes je opravdu Olympic tak jak vzniknul jen Petr Janda, po něm druhý služebně nejstarší Milan Broum přišel do skupiny až v roce 75, ostatní členové jako Mirek Berka, Petr Hejduk, Jan Antonín Pacák, Milan Peroutka, Miki Volek, Pavel Bobek, Pavel Chrastina a další jsou už v muzikantském nebi.
Málokdo asi ví, že v letech 63 - 64 s Olympicem zpívala i Yvonne Přenosilová. Jiří Korn v letech 71 - 73, Josef Laufer v letech 63 - 65. František Ringo Čech v letech 62 - 66, Ladislav Klein v letech 65 - 72 a Pavel Sedláček v letech 62 - 65. A mnoho dalších i když už dnes méně známých hudebníků touto kapelou prošlo.
Nynější složení Olympicu je Petr Janda, Milan Broum, Martin Vajgl a Pavel Březina.
Odcházeli jsme ve skvělé náladě a v hlavě nám doznívala Želva, Dynamit, Otázky, Jasná zpráva, Okno mé lásky, Osmý den, Dědečkův duch, Bon soir Mademoisell Paris nebo Pálím tvář....
Turné Olympic 60 začalo v Lucerně a skončilo tento týden v O2 aréně. Nicméně legendám sluší Lucerna a z ní také můžete na iVysílání ČT tento koncert zhlédnout. Vřele doporučuji, stojí to za to!
ještě o kapkách, ale už trochu barevněji než v předchozím článku. Z valné části díky tomu že občas jsem vychytala sluníčko, ale i proto, že tentokrát jsem se nevěnovala jen travám, ale mým oblíbeným květům a kapkám na nich jak za deště tak za ranní rosy. Zároveň to bude co se týče focení letošních květů i poslední co se k nim váže. Ono v září už toho letos moc nekvetlo, protože mokré počasí většině trvalek moc nepřálo ....
