Kde se vzalo, tu se vzalo ....

 

.... teplo. Letní teplo. Přímo letní vedro. Já za sebe

můžu říct že jsem spokojená. Vzhledem k tomu že v práci bývám jen občas a dopoledne, mám celé odpoledne na to abych mohla tepla velká i ta nadměrná přežívat v bazénu. Takže jsem spokojená. Nemít tu možnost tak budu s ostatními brblat a nadávat jak je to nesnesitelné. A ono by to opravdu bylo! 

To jsem si vyzkoušela dneska, když jsem jela do města konečně po více jak čtrnácti dnech zjistit jaké vlastně jsou ohlasy na tu mou výstavu. Prý se líbí, hosté neprchají, a dokonce i kvitují že fotky z měst, tedy ty staré středověké uličky, jsou černobílé. Z toho jsem měla docela strach, protože barevných fotek je jen pár, tak jsem se bála aby nebyla ta čb fádní. Naštěstí v hlavním prostoru to je namíchané, barevné i čb, v horní částí jsou soustředěné skoro všechny čb. Sama majitelka si už stihla oblíbit dvě fotky, takže je možné že se i něco prodá. 

Další zastávka byla koupě společenské kabelky. No jo, už mě to nějak dohnalo. Dneska jedeme do Litomyšle na Smetanku, sice ne na klasiku ale spíš na něco trochu veselejšího, i když ve svém žánru se vlastně o klasiku už také jedná. Opět zhruba po měsíci jdeme na Ondřeje Havelku. Toho si vlastně litomyšlští vybrali jako koncert na přání v rámci SL, a to tak nadšeně, že první koncert byl vyprodán během půl hodiny, druhý, přidaný, za hodinu. Třetí sice byl také pořadateli požadován, ale jelikož host OH Adam Plachetka už zas musí být jinde, zůstalo jen při těch dvou. Tento koncert je pásmo písní V+W a na podzim bude k shlédnutí i v Praze v Lucerně.

Boty jsem si koupila už v neděli ale zjistila jsem že nemám žádnou kabelku takže jsem musela něco koupit. U mě ovšem díky posedlosti vše fotograficky dokumentovat je to trochu složitější. Nesmí to být bágl, musí být elegantní a alespoň tak velká aby se do ní vešlo bezzrcátko. Nakonec jsem jednu takovou ulovila a ještě šla sehnat volného kadeřníka. Toho jsem také ulovila, resp.kadeřnici vyplázla 400 stovky za něco co bych si udělala zadarmo i doma a vypravila se na cestu domů. Pěkně tím teplem, ba dá se říct vedrem. Naštěstí větší část se šlo ve stínu takže se dalo, ale i tak jsem dorazila domů pěkně spocená a ušlá. No bazén to jistí....

Stejně jako jsem se .....

 

.... vyřádila s focením když pampelišky kvetly

stejně tak jsem se vyřádila když odkvetly. Na louku jsem se vrátila zhruba čtrnáct dní po prvním focení, protože jsem očekávala stejnou záplavu tentokrát stříbra. Trochu mi ho pokazily pryskyřníky kterých také kvetlo hojně, ale nakonec jsem tu skoro hoďku pobyla a něco nafotila. Ovšem bylo to trochu ztížené větrem který mi v tu nejméně vhodnou chvíli vždycky vybranou rostlinu rozkomíhal či rovnou rozfoukal. I když odkvetlé pampelišky většinou převádím do čb, tentokrát jsem udělala výjimku právě kvůli kontrastu stříbrných hlaviček se žlutými pryskyřníky ....

Od detailů květin si ....

 

.... odskočíme trochu do širšího okolí,

a podíváme se do krajiny i na oblohu. Na to doufám se podívám už dnes i já, ale napínat mě budou až někdy do půl třetí do kdy by měl pilot dát vědět že se buď letí nebo neletí. Ale zpátky k zemi a pohledům z normální člověčí perspektivy ....

Kapkování ....

 

.... jarní, ale i zimní. Jak postupně vyklízím fotoarchív 

nacházím tu fotky nejen jarní ale i ještě pár zimních. Tentokrát všechny spojují kapičky. Některé po dešti,  jiné  v podobě námrazy. Sice nevládnou žádná vedra, dokonce stále i přes to že je půlka června je ve stínu občas cítit stále trochu ledu ve vzduchu, i tak myslím že se i rádi osvěžíte ....

Něco zelené ....

 

.... něco modré. To jsou dnešní barvičky. 

Jde vlastně jen o tři rostlinky které mi nabídly své květy, resp. zajímavé listy v první květnové dekádě na zahradě. Dvě už u mě bydlící déle a jeden nováček ....

S pampeliškami jsme ....

 

.... se konečně přesunuli do května, a v něm tedy bylo

 hodně co fotit. Jak rozkvétající přírodu tak i na výletech. Opět se zadařila chata a Praha (náplavková) zadařil se výlet do Beskyd a do Jeseníku, nezadařil se ani na pátý pokus let balónem (další je příští týden). Počasí se narozdíl od dubna ustálilo na slunečnu, což pro mne konečně bylo něco protože jsem mohla zahájit rochnící sezónu v bazénu. A že jsem si to užívala co to šlo. Zopákla jsem si po dlouhé době co to je chodit každý den do práce. To se prozatím zredukovalo na tři dny v týdnu. Ale je otázkou co bude dál s chorobou jedné spolupracovnice, je možné že to bude trvat delší dobu. 

Takže můžu za květen říct Za mě dobrý! ....

Dnešní článek ....

 

.... bude jen a jen o chlubení. A poděkování. 

Samozřejmě. 

Když jsem někdy ještě před kovidovými roky byla s Padesátkou Míšou na už nevím kolikáté výstavě fotek na zámku v Dobřichovicích kterou tam měl vcelku již ostřílený matador Petr  oba na mne zaútočili otázkou NO A CO TY? KDY TY UDĚLÁŠ VÝSTAVU? Na to jsem jim řekla že já se rozhodně necítím být natolik povolána ve focení že by se na mé fotky chtěl někdo koukat v reálu někde na zdi. Jo, na blogu je to něco jiného, v malém formátu se všechno ztratí, ale ve velkém?

 

Ďáblice - našeptávačka Míša se ale nedala jen tak odbýt a skoro při každé příležitosti na mne dřív nebo později tuhle otázku vypálila znovu. A občas se k ní přidal i Petr. Jednou takhle při cestě od očaře, kdy mi rozkapávali oko a já byla skoro slepá a taková trochu mimo jsem cestou na bus vlezla do dveří KC ve Třebové, a sebrala všechnu odvahu abych zeptala se co by to obnášelo uspořádat tam výstavu. Vcelku jediné co jsem se dozvěděla bylo to, že možné by to bylo, jen jaksi teď mají na dva až tři roky naprosto plné termíny. O dalších věcech které pro mne byly hlavně důležité jsem se nedozvěděla vůbec nic. Odškrtla jsem ty tedy položku Výstava jako zatím vyřízenou a dál se nezajímala. Jenže pak jsem nechávala Míše dělat jednu z mých fotek a jen tak mezi řečí jsem se v tiskárně zmínila že jsem uvažovala o vystavování, leč KC jaksi mám plno. A tam jsem se poprvé setkala se zmínkou o kavárně EVA jejíž provozovatelka dává také možnost prezentovat lidem svá díla u ní na zdech restaurace.

 Po jedné z dalších návštěv na očním (nevím proč zrovna oční má na mě tenhle vliv) jsem tedy zašla do restaurace a optala se jaké by byly podmínky. Velmi milá provozovatelka mi řekla že vlastně skoro žádné. Jen fotky v hlavní místnosti, možná po schodišti a pak v horní prostoře. Za to budou díla viset v restauraci tři měsíce a ještě mi v případě vernisáže udělá i pohoštění na účet podniku jako poděkování za to, že jim svá díla svěřím. A že nejbližší termín je od začátku května. Jelikož bylo teprve září, tak jsem na to kývla. Osm měsíců ještě prověří mé odhodlání a když tak můžu napsat omluvnou smsku že to vzdávám. Jenže omluvná smska přišla naopak z druhé strany, že zřejmě byl nějaký informační šum na straně předchozího vystavovatele (DDM) a volný termín bude až od začátku června. To mi sice přihrálo ještě jeden měsíc navíc a ukázalo se že ještě že tak, ale taky to, že nebude moct přijít dcera se zeťákem protože bude tou dobou s Bobulí už v lázních.

A začalo peklo. Vybírat fotky, určovat počet a velikost, to zas všechno úplně překopat a vymyslet jinou koncepci, shánět peníze, zahánět pochyby, euforie a zase pochyby, peníze nikde nebo jen část místo celé přislíbené částky, opět euforie že se našel jiný sponzor, opět zklamání že to nějak nepochopil o co jde, další peníze na obzoru jenže až v termínu který by byl hraniční, takže další dopisování si, abych nakonec poslední březnový týden zadala tisk prvních deseti fotek na které vyšly sponzorské peníze a za další měsíc a něco tisk zbytku už za své. Nakonec se tedy to zpoždění ukázalo jako výhoda, protože jsem alespoň relativně! v klidu dala všechno dohromady a mohla tak minulou neděli dopoledne navěšet za pomoci zdejší známé všech zhruba 30 fotek a odpoledne pak přivítat pár lidí kteří nezklamali a udělali mi radost tím že přišli. Tu mi trochu pokazili jiní jedinci, kteří sice ač přislíbili že dorazí nakonec nedorazili. Ani se nebyli schopní omluvit. Tak k něčemu to bylo dobré, alespoň jsem si tak nějak vytřídila jak se říká zrno od plev a vím na koho se můžu propříště spolehnout. Venkoncem bylo to nakonec příjemné komorní posezení a povídání které by se při vícero lidech asi až tak úplně nedalo. 

Takže můj velký dík patří Míše a Petrovi že do mě tak dlouho šili, až jsem se do toho prostě pustila, provozovatelce restaurace že se mnou nevyrazila futra a ještě nás tak skvěle pohostila a pobavila, zbytku rodiny za to že to přežila aniž by se unudila, mé známé za skvělou fotodokumentaci a ještě navíc mému kamarádovi z party na naší chalupě z dob dospívání, který docela nečekaně dorazil také ....

A máme tu zlatý .....

 

.... květen. Tedy alespoň na jedné zdejší louce.

Po mnoha letech kdy jsem si stále říkala musíš, musíš ale samozřejmě nikdy to nestihla, letos konečně jsem se vykopala s foťákem mezi pampelišky. A bylo to fakt krása když si člověk klekl na jejich úroveň a rozhlédl se kolem dokola po té zlatožluté nádheře. Užívala jsem si to tedy náramně ....

S dubnem se rozloučím ....

 

..... několika tak trochu kuriozitami, které 

jsem nafotila při jedné z mála na počasí pěkných procházek po okolí. Je pravdou že se ty pěkné dny v dubnu vyzobávaly jak zrníčka zlata s písku, protože letos se choval jako pravý apríl. Takže když se náhodou udělalo pěkně, vystartovala jsem fofrem projít se do lesa ....

Návrat do dubna .....

 

.... s několika pohledy na různé rostlinkové zástupce ....

Zkoušela jsem objektiv který mi přenechala známá, jelikož manuální ostření jí dělá velké problémy a na její řadě foťáku prostě automat nefungoval. Moc se mi líbí jeho bokeh, byť víc ho používám na jiné focení, je to dlouhé sklo i když má i široký záběr

Představovat asi nemusím 😉

První z květů phylocactusu se nesměle klubal

Zkoušela jsem i co možná největší přiblížení co to umí

Docela se mi líbí focení s ním, byť jsem zjistila že se moc nehodí do ne zrovna dobře osvětlených interiérů. I co se týče ostrosti je oproti jinému zoomu o dost měkčí. Něco mezi normálním moderním objektivem a starosklíčkem, ale taky je možné že to ještě neumím úplně vychytat. Zatím s ním fotím jen občas, víc opět jede ten co jsem si pořídila místo toho který se mi rozbil. 

A jak se blíží víc a víc neděle kdy bude vernisáž, začínám se paradoxně na foťák dívat se stále větší nechutí. Navíc začínám být nervózní protože úplně nevím kdo z pozvaných vůbec přijde. Kdo přijde od pondělka kdy začne být pro veřejnost mě tak ani moc netrápí tak jako to co řeknou a jestli vůbec přijdou osobně pozvaní protože je mezi nimi pár lidí na kterých mi záleží a nerada bych je zklamala. 

Nějak jsem nachytala ....

 

.... skluz v psaní článků. Může za to jak moje opětovná

určitá nechuť k psaní a focení, tak skoro týdenní pobyt na chatě kam si vozím jen tablet a na něm psát víc jak dvě věty je naprostá šílenost nehledě na to, že v něm nemám fotky k patřičným článkům, k tomu práce na zahradě tady i na chatě, jeden výlet do Beskyd a po návratu z chaty nástup na záskoky do práce a samozřejmě opětovné posekání zahrady a zkulturnění domu po manželově hospodaření. Ale to už je takový folklor který mne provází od jara do podzimu. Do archívu mi tak přibylo pár desítek fotek z beskydského i pražského toulání, z jednoho koncertu a samozřejmě zahrady a zdejšího okolí.

A protože jsem fákt hodně zanedbala tak se budeme vracet v čase do začátků jara jak co začínalo kvést, bujet a krásnět ....

Z focení v plenéru ....

 

.... k focení doma. Koupila jsem si před nějakou

dobou takové zařízeníčko které se jmenuje light box nebo také fotostan. Je to bílá skládací "krabice" s dvěma LED pásky, jeden na přední svícení, druhý na zadní, která má možnost přidávat různobarevná pozadí. Používá se hlavně na produktové focení a já si jí koupila na focení těch mých šitých panenek. Jenže se ukázalo že panenky jsou větší než samotný box a tak mi slouží spíš k různým hrátkám s květy nebo skelety listů či květů. Na FB sleduji jednoho fotografa který má neskutečně jednoduché ale o to víc působivé fotky květin. Resp, detailů květů. A napadlo mne zkusit něco takového taky. No mám se ještě hodně co učit ....

Minulé fotky ze .....

 

.... ze Stromovky hýřily optimismem. Ty dnešní

už takové nebudou. Protože jsem na chatě měla hromadu práce a navíc nebylo úplně super počasí které by člověka hnalo na nějaké procházky, do lesa jsem se dostala jen jednou. A rovnou do likvidace škod po podzimní vichřici, nebo podle sousedů spíš po malém tornádu. Když jsem to viděla poprvé, vypadalo to zle, hodně. Ale nějak přes ty popadané stromy si člověk úplně neuvědomoval co to napáchalo. Jenže když pak jdete lesem a vidíte ty hromady vytahaných pařezů (přiznávám že jsem to tu viděla vůbec poprvé, že vytahovali pařezy) haldy větví do výšky vzrostlého stromu, naskládané výřezy kmenů a hlavně pahýly stromů na kterých je vidět jak s nimi vítr kroutil. To teprve člověku dojde jaký to asi byl blázinec. Jsem vcelku ráda, že jsem zrovna v té době na chatě nebyla, asi bych měla sakra nahnáno. A jaké bylo štěstí, že ten vír šel o kousek dál. Od toho, aby nám to vzalo stromy u chaty případně napáchalo škody na samotné chatě nás dělilo opravdu tak dvacet metrů. Škody stejně ještě nejsou poklizené doposud, hromady popadaných stromů ještě v lese jsou, některé úseky nejsou doposud schůdné ....

Opět a zas ....

 

.... a to už počtvrté, mi dnes zrušili plánovaný

let balonem. Říkala jsem si, že přece nemůžu mít takovou smůlu aby neplatilo do třetice všeho dobrého a zlého, ale ne. Venku je nádherně, svítí sluníčko, jen lehce pofukuje větřík a mě to zrušili z důvodu silného větru.... tak nevím. A jelikož další let je naplánovaný na červen, a mě platí prodloužení jen do června, zjišťovala jsem co a jak dál, pokud to nevyjde ani na popáté. Prý mi to zas prodlouží. No doufám že snad někdy to konečně vyjde. Připomíná mi to situaci s naším žádáním o příspěvek na byt. Nemáte výdaje, nemáte příspěvek. Máte výdaje, stejně ho nedostanete. Ale hlavně že vám  páni z vlády kladou na srdce žádejte si o to na co máte nárok, nestyďte se. Jo, nestydí se ti s opálením, a ti dostanou, já asi nemám prostě pro české úředníky tu správnou barvu. No jestli takové fiasko bude i s tou výstavou, tak už docela začínám mít nerva ....

Sny jsou prý od toho ....

 

.... aby se plnily. Nebo aby jsme si je plnili. Pár jich mám,

zatím jsem necelý týden (snad) od splnění jednoho a přesně za měsíc (pokud nenastanou nějaké nepředvídané komplikace) bych si měla splnit druhý.  I když o tom se domnívám že je to trochu drzost, protože si stále myslím, že nejsem až tak dobrá. Ale zase, když to nezkusím ....

Pochyb mám hodně a stálo mě to hodně odvahy se vůbec za ním vydat, ale nakonec jsem si řekla proč ne. Co horšího než že prostě nikdo nebude reagovat se stát nemůže.

A tak .....

Vím že pro spoustu z vás blogerů je to sem z ruky, o tom žádná, ale snad se najde pár z vás kteří to třeba tak daleko nemáte nebo nemáte (jako já) partnera který když před ním řeknete slovo výlet se okamžitě osype. Navíc ležíme na trase Praha - Brno nebo Olomouc - Česká Třebová či Ostrava - Česká Třebová kde jezdí vlaky dost často, takže není nutné mít auto. Takže pokud budete mít zájem, bude se vám chtít, nebo zrovna nebudete mít nic jiného na práci, jste zváni. Jen mi prosím napište do komentu že opravdu dorazíte aby se dalo vyřešit zdárně i nějaké občerstvení a abych vám nějak mohla vysvětlit kudy tudy. Navíc neděle je zavírací den, tudíž se mezi nás nebude motat nikdo kdo nebude přímo pozvaný. Takže by se to dalo pojmout i jako takové malé blogerské setkání. 

P.S. Zapomněla jsem dodat, že výstava bude trvat 3 měsíce, takže pokud máte termín plný, můžete se vypravit kdykoli během těch tří měsíců