A bílá ještě ...

.... jednou. Krom jedné fotky opět starosklíčko v akci ...

Bílá ...

.... jede! No tedy, ona už jela dříve, ale teprve teď jsem si mohla stáhnout všechno co jsem měla nafocené v době kdy jsem měla noťas na opravě. Anebo co už bylo stažené, leč jsem se k tomu jaksi nemohla dostat. Jo, a zase vás čeká velká nálož fotek květinových, stromových, krajinových a sem tam i nějaké to

 psisko ....

Konečně ....

.... mám noťas opravený doma, stažené fotky z uplynulých dní, kdy jsem měla sice v plánu jen lehkou práci na zahradě,ale spíš víc procházek, ale znáte to. Člověk míní .... a tak skutečnost byla taková, že jsem od pátku 1.5 ( s výjimkou soboty, kdy jsme jeli s Myšpulínem do Bíliny na návštěvu a úpravu k chovatelce) až do středy 6.5. stále jen likvidovala škody na trávě způsobené nesprávným sekáním (muž a křoviňák prostě nejsou zrovna kamarádi), suchými zimami kdy se nerozložilo to co se posekalo ale neshrabalo, či opětovnou návštěvou divokejch prasat i stále patrné stopy po hrabací činnosti sousedovic Belky v době kdy tam bydleli. Takže jsem sekala a hrabala, zase sekala a zase hrabala no a pro změnu napotřetí zas sekala a hrabala. A když ne, tak jsem přehazovala komposty. Někde se mi podařilo trochu terén srovnat, ale povětšinou prostě stále vítězí trčící zbytky trsů trávy a mezi nimi dolíky kam se propadám do mechu. Jediná šance na srovnání je, a to jsem také někde začala praktikovat je zavážení kompostem a následné zválcování. Což jsem také vyzkoušela. Suma sumárum, ano vypadá to lépe, ale za cenu že jsem si uhnala silné namožení šlach v loktech po vyvožených cca 50 koleček přesátého i nepřesátého kompostu, a byla jsem ráda, že jsem vůbec uzvedla hrnek s kafem bez toho, že mi vypadl bolestí z ruky a pěknou alergii na plísně a prach s přídavkem pylové alergie díky kvetoucím jehličnatým stromům a všudypřítomné řepce. Takže jsem si ve čtvrtek 7.5 ráno po probuzení řekla dost, a zbytek dní už jen lenošíš (no.... ještě jsem tedy vyplela dva záhonky a ostříhala túje) a procházkuješ. To jsem tedy dodržela a dala si ve čtvrtek nějakých šest sedm kilásků kolem Mníšku a v pátek opět po dlouhé době s Padesátkou jsme vyrazily na mou oblíbenou trasu anglickým parkem u dobříšského zámku, ovšem s tím, že jsme odbočily směr Stará Huť a památník Karla Čapka. Trochu jsem doufala, že bude alespoň otevřený park kolem domu, ale bohužel nebyl. Otvírali až o čtyři dny později. Tak jsme si prošly naučnou stezku okolo a zamířily zpět do Dobříše na autobus, což dalo zhruba nějakých deset kiláků (furt si říkám, že si musím stáhnout nějakou apku která by mi měřila ty moje procházky) návštívily cukrárnu u stanice autobusu (zmrzlinový pohár luxusní, tedy cena taky luxusní, za to dort sice napohled pěkný, ale ve finále předražené nic, zlatí Jarolímkovi na Mníšku) a pak cesta domů. Odpadla jsem a jen s povděkem zalezla do křesílka a čekala až muž ugriluje mňam masíko. Víkend už byl opravdu čistě relaxační, s dvěma projížďkami na kolech které mi polovice po letech zprovoznila. V pondělí rozlučka a cesta domů. Sice jsem klidně mohla zůstat ještě skoro celý týden, nakonec jsem do práce nemusela, ale zimy jsem si užila ten předchozí týden dost, takže jsem tuhle variantu zamítla. A hádejte, co budu dělat tady.... tedy až přestane pršet a uschne tráva ...

Tak trochu...

.... neplánované blogové prázdniny mi nastaly od pátku. Chtěla jsem konečně zase dát notbůčkovi čistý kabátek, jenže místo očekávané čistící pěny mi na klávesnici vylítlo něco silně připomínající jednu tělní tekutinu kterou pánové vylučují ve chvílích nejvyššího vzrušení. Docela mne to vyděsilo, honem jsem ten divnej matroš rozmatlala po celém noťasovi, pořádně vyčistila, vyleštila a s láskou se kochala že zas vypadá jak nový.

Horší to ovšem bylo v sobotu, když jsem ho chtěla pustit. Nejdřív se ozval táhlý nepřerušovaný tón připomínající sirénu, takže jsem ho okamžitě zas vypla. Při druhém zapnutí bylo sice ticho, ale objevilo se zas nějaké hlášení. A tak to šlo pořád. Siréna, hlášení, siréna, hlášení... Když jsem to předvedla polovici, řekl že zřejmě to čistidlo slepilo klávesnici či přerušilo kontakty a vzal notbůčka ven kde mu prosprchoval klávesnici lihem. To mělo za následek to, že sice opět při zapnutí začala ječet siréna, ale po chvíli přestala a noťas normálně naskočil. Ovšem velmi nenormálně (ne) funguje klávesnice. Takže dnes musí notbůček do nemocnice. Doufám že mi ho tam uzdraví, protože psát cokoli delšího než smsku nebo odpověď na chatu na tabletu je šílený vopruz, navíc vkládání fotek jsem doposud taky nezvládla, nemluvě o tom, že nevím jak do něj ty fotky vůbec dostat.

Tudíž suma sumárum. Číst vaše blogy ano, odpovídat to už bude horší a u mě ticho po pěšině. Doufám že ne napořád. 

Tak nám soud ...

.... trochu počechral peříčka. Tedy spíš vládě a její strategii. Vyhlásil, že některá z opatření která de facto zlikvidovala valnou část třídy podnikatelů a živnostníků, zákaz pohybu a ještě něco málo navíc byla neoprávněná, nebo vyhlášená dle špatného klíče, a že tedy jsou neústavní. Vláda, aby si zachovala alespoň poslední špetku důvěry a zachovala tvář tedy dovolila lidem pohyb volný, ovšem jen po deseti lidech (cizích) rodiny můžou mít počet členů jaký chtějí. A otevřela hranice! Aspoň pro Čechy, kteří si prostě nemůžou pomoci a místo poznávání naší krásné země, kterou vlastně už některé generace mnohdy ani neznají, musí jezdit všude možně jinde. Neříkám, že nepoznávat i širší svět není dobrá věc, nicméně stále si myslím že by mělo platit že zdraví je na prvním místě, a trajdat po světě není až taková priorita. A teď jen můžeme čekat co z toho všeho vzejde. Soudní výnos pootevřel cestu podnikatelům k žalobám o náhradu škody, které se stát chtěl vyhnout tím, že zrušil jedno opatření (to o krizovém stavu, kdy by platit musel) a nahradil ho jiným ( tím o zdraví, kde se placení náhrad vyhnul). Pro mnohé to asi je dobrá zpráva a žaloby asi začnou lítat vzduchem jak vlaštovky před deštěm, jenže otázkou je, kdo tohle všechno zaplatí.... mocná strážkyně státní kasy už teď chrastí zbraněmi v podobě zvýšení daní, byť její rodné sdružení ve svých volebních kampaních svatosvatě slibovalo, že ono daně zvyšovat nebude! Aby ANO, mohlo být líp.... jako člověk, který podnikal a jako žena drobného živnostníka který už dlouhou dobu bojuje o přežití chápu, že to je pro mnohé jediná šance jak alespoň trochu zachránit svoje firmičky a podnikání, leč mám velké obavy, a ekonomové to potvrzují, že nakonec všechno to co nám vláda tak krásně servírovala a čím se chlubí jako podporou, ve finále zaplatíme opět všichni na vyšších daních ze všeho ....

Kvítka lesní i zahradní ...

.... která jsem kde objevila. Některé jsou opravdu úlovky z lesa, jiné, byť je tam také můžete najít, jsou ze zahrady kde mi také rozkvétají ....

A zpátky ...

.... ke květům. Jmenovitě ještě ke koniklecům. Ti už mi rozkvetli všichni, a musím říct že mi udělali ne malou, ale ohromnou radost. Vloni zakoupení v Polsku, takoví nijací chlupáčci s jedním květem a pár listy se stačili za zimu zmátořit do solidních bochánků plných květů. A stále rozkvétají nová poupata. K nim o něco později přibyl i jeden koupený tady, ten se tedy pochlubil jen dvěma květy. Takže jen ten, který je tu už tři roky se letos moc neukázal. Ale jsem ráda za to, že alespoň vydržel a nezašel. No je vidět, že tu není jejich hlavní likvidátor Bačí, nevím proč, strašně si oblíbil je očůrávat, čímž mi je vždycky spolehlivě zahubil ....

To sluníčko mi ...

.... prostě nedá spát. O víkendu si pro změnu vybralo za cíl stěnu nad schodištěm. Tam jsem kdysi udělala takovou polici ze starých dřevěných futer která jsme měnili. Byla krásně tvarovaná a bylo mi líto je vyhodit. Takže jsem jen obrousila starou barvu a natřela novou lazurou. A jelikož zrovna tohle místo je děsně naprd s úklidem, protože dodnes tam není hotové zakrytí izolace střechy, není možné tam tak dobře mít všechno vymazlené a uklizené, navíc je i špatně přístupné, jako dekorace tam mám jak staré zajímavé lahve které jsme tu našli, tak i novější od vína které se mi něčím zalíbily. Do nich sušený řebříček a je hotovo. Čistě náhodou jsem nahoru pro něco šla a zaujalo mne nasvícení stěny. Takže hupky dupky zas dolů pro foťák a vyzkoušela jsem si pár záběrů ....

Když se zamiluje ...

.... Smrt. Zajímavá myšlenka, že? Pokud si myslíte, že to nejde, tak se podívejte na film " Seznamte se. Joe Black "...

Téma určitého kamarádství Smrťáka se smrtelníkem je nám Čechům velmi dobře známo z filmu Dařbuján a Pandrhola. Byť se pan Lohniský zhostil role více než dobře, s ním opravdu nerad člověk odcházel. Režisér Brest ale šel jinou cestou. Smrti dal tvář krásného mladého muže s úsměvem za kterým by šel člověk světa kraj a očí modrých jak letní obloha.

Pár dní před svými šedesátými pátými narozeninami začne slýchat do té doby život si užívající mediální magnát Bill Parrish (Anthony Hopkins) divný hlas. Opakuje jeho myšlenky, jeho slova a ozývá se v tu nejméně vhodnou dobu. Jeho starší dcera Allison (Marcia Gay Harden) mu chystá obrovskou oslavu narozenin, jeho spolupracovníci ho tlačí do něčeho co on nechce a do toho začne mít velké problémy se srdcem. A hlas se ozývá dál a chce od Billa jednu jedinou odpověď, aby Bill poznal kdo je.

Mladší Billova dcera Susan (Clair Forlani), lékařka, která má velmi nudný vztah s jedním s otcových spolupracovníků potká v kavárně neznámého sympatického mladíka (Brad Pitt) s kterým se dá do řeči a po společně vypité kávě a hodinách povídání zjistí, že si oba jsou nesmírně sympatičtí. Nicméně oba se rozejdou jako cizí lidé s tím, že už se snad někdy zas potkají. Jenže co Susan netuší je to, že v zápětí po jejich rozloučení mladíka srazí auto.

Bill ve svém newyorském bytě pořádá pro rodinu večeři, když náhle zas zaslechne ten hlas který mu říká, že stojí před dveřmi a che aby ho pustil dál. Pošle tedy služebnou otevřít a ta s překvapením přijde ohlásit, že venku na něj čeká nějaký mladý muž. Bill ho nechá uvést do knihovny a jde za ním. Nikde však nikoho nevidí. Ale začne s ním rozmlouvat ten hlas. Najednou ovšem začíná Bill chápat kdo a co to je. Z hloubi knihovny se tedy vynoří Smrt. Má podobu onoho mladíka z kavárny, od kterého, jak říká si potřeboval půjčit tělo a udělá Billovi nabídku. Za to, že ho provede světem živých, ukáže mu jak to v něm chodí, a pomůže mu poznat lidi dostane odklad. Bude si moci užít svou oslavu, rozloučit se s dcerami a uspořádat svoje záležitosti a až řekne, mohou odejít. Má to však jeden háček, Smrt s ním bude neustále, bude s ním všude chodit a on ho musí všude sebou brát. Tudíž i na tuto rodinou večeři. 

Bill tedy představí překvapené rodině neznámého mladíka který působí velice nezvyklým dojmem jak svého nového a velmi důležitého spolupracovníka jako Joea Blacka. Když dorazí na večeři Susan, je velmi překvapená, že u stolu vidí onoho mladíka z rána. A od té doby se začíná rozvíjet úžasná zápletka o tom jak to vypadá, když se Smrt zamiluje .... jak to dopadne, to vám neřeknu. Kdo viděl ví, kdo ne a koho to zaujalo může si film stáhnout nebo se podívat do archivu na Nova Cinema. Film byl zařazen do žánru drama, ale podle mne spíš si zaslouží označení romantický. Ale je v něm i něco veselého a laskavého. 

Výkony Anthonyho Hopkinse i Brada Pitta jsou špičkové, však jsou oba také špičkoví herci a nejednou to dokázali, ovšem musím za sebe říct, že Brad si střihnul svou roli opravdu virtuózně. Jeho Smrt je totiž nejen k sežrání, ale zároveň v sobě nese komično i smutek, údiv i zlo, laskavost i určitou pomstychtivost. A stoický klid. Dokáže skvěle kouzlit výrazy ve tváři. Jednou je to rozpačitý mladík, podruhé velké radostné dítě, pak neskonale překvapený a uchvácený muž nebo tvrdý byznysmen. V závěru filmu vlastně zjistíte, že tentokrát není Smrt vítězem, ale poraženým. Byť si svého člověka sebou odvádí. Když totiž Bill položí Smrti otázku " Je strašně těžké tohle všechno opustit, že? " Smrt po chvíli zaváhání odpoví "Ano, je to velmi těžké " ...

SEZNAMTE SE, JOE BLACK

Meet Joe Black

USA, 1998

Režie: Martin Brest

Kamera: Emmanuel Lubezki

Scénář: Bo Goldman, Kevin Wade, Maxwell Anderson

Hudba: Thomas Newman

Hrají: Anthony Hopkins, Brad Pitt, Claire Forlani, Jack Weber ...

Procházkojc, Doležalojc....

.... jste jedna horší jak druhá! 😉😀Tak tady jí máte! ....

Pokud by chtěl někdo tenhle obrázek poslat někomu na čarodějnice, klidně si ho stáhněte....

Z čeho všeho....

.... může mít jeden radost. A stačí k tomu jeden komentář. Jmenovitě Tlusťjochův a k fotkám úplňku. Že by čekal na jedné netopýra... Musím říct, že mne tím ponoukl k jednomu experimentu.  A dneska jsem si s tou jednou fotkou pohrála a předkládám vám výsledek. Mám z něj, tedy za sebe, docela radost, obzvlášť proto, že nejsem vůbec zběhlá v práci s pozadím a maskami a vůbec vším  co dovoluje vkládat naprosto přirozeně do jedné fotky další věci a v čem třeba exceluje Majka (MarijaKes) .

A tak v rámci mé výzvy "Blogeři radostí proti Covidu" a s tajným přáním, že to udělá trochu radost i jmenovanému nakopávači tedy můj dnešní "výrobek" trochu neumělý, ale snad vám třeba vykouzlí i malý úsměv. Pokud ano, výzva splněna! ....

Abych vás ...

.... stále nekrmila jen kytičkovými květy (ono když se moc nikam nesmí, a makám na zahradě jako šroub, co taky fotit) dneska si připomeneme poslední superúplněk. Vždycky si říkám co je na něm tak super, protože když se u nás konečně dostane nad obzor je to vždy jen klasický úplněk. Ten super rozměr je u něj vidět pouze v okamžicích kdy vychází, to pak je něco, jenže to tady nikde není možné sledovat. Ale tentokrát i když už byl výš přece jen byl malý rozdíl vidět. Fotila jsem dva dny po sobě a tady tedy máte jedny noční úplňkové ....

Tak takhle ...

.... to včera vypadalo celé dopoledne u nás. Prostě duben jak vyšitý. Sníh, chumelenice, pak sluníčko a vzápětí zas chumelenice. Zima, vítr... namlsání z posledních teplých dní se totálně vypařilo a zbyla jen potřeba se navléct při focení do zimní bundy, dát si kapuci na hlavu a hurá na zahradu. Že mi to rozhodně žádnou radost nedělá je jasné jak facka. Dneska už svítí od rána sluníčko, ale teplota je stále brrrrr. Doufám že zítra a v pátek už bude zas o něco líp, mám jít do práce, tak bych ráda jela na kole. Ale ne nabalená jak pumpa ....

Asi vím ...

.... komu dneska svým příspěvkem o radostech radost udělám. Mou velkou radostí (ale i starostí) a zábavou je zahrada. Vedená dědou od mala k lásce k zahradě a květům, se snažím o ně stejně pečovat jako on. A snažím se stejnou cestou vést i Bobuli. Její máma nikdy o kytky zájem neprojevovala, ale teď co má vlastní dům a zahradu i ona začala, byť zpočátku hlásila že nic než trávu na zahradě nechce. Takže vlastně i z toho mám velkou radost, že naše rodinná tradice má přece jen pokračování. Navíc obě sdílíme lásku k jednomu z nejkrásnějších stromokeřů, a to magnóliím. A  jedné z nich, mojí velké radosti Stellatě kterou mám sice jen tři roky, ale už mi zpříjemňuje pohled z okna svým čím dál tím větším počtem květů je dnešek věnovaný ....

Ještě jednou...

.... zlatá hodinka. Fotky z minulého týdne, kdy jsem přišla z práce právě včas abych chytla zas zapadající sluníčko a jeho zlaté světlo.

Tentokrát jsem jako modelku použila poslední větvičky pokácené třešně které jsem si nastříhala do vázy ....