Jednoduše. ČB .....

Je hnusně, dokonce je venku nadmíru hnusně. Zataženo, mokro, rozplizlo a tak si myslím že dneska se hodí ty černobílé fotky. Zvlášť po té barevnosti motýlů. Pokud si budete říkat, že máte takový dojem, že už jste tyhle fotky viděli, je správný. Jsou to fotky, které se mi líbily jak v barvě, tak převedené do čb, a u některých jsem použila i nějaký ten filtr. 

Rozloučení s motýly ....

Pro dnešek se rozloučíme s Papilonií dalšími fotkami. Myslím, že kdo bude v Praze na výletě s dětmi, určitě by sem měl zajít. Chce to ovšem držet děti na uzdě a stejně tak peněženku. Těch lákadel je neskutečné množství a chápu naprosto, co to pro děti musí znamenat. Já sama jsem byla jak u vytržení. Navíc jsem kdysi na učňáku rok v hračkách prodávala a ještě si pamatuju jak jsem si to užívala. Nicméně tady zaměstnance lituju.Je to tu jak na pouti, v každém patře jiná hlasitá hudba, do toho se překřikují nakupující, protože se přes ten hudební rachot neslyší, uječené a uřvané děti které nejsou rodiče schopni zvládat.... Ale pokud zvládnete

 rychle proběhnout od vchodu k výtahům, sjet do suterénu, čeká vás za 130 Kč vstupného klid kambodžské džungle. Ještě

 že si můžete odložit do skříněk kabáty a bundy, i tak budete na konci prohlídky pěkně opocení.....

Chytila jsem na zadnici motýlka .....

.... no motýlka, trochu ošuntělou nádheru s modrýma křídlama. Ono taky žádný mladý motýl v plné síle si takové pozadí nevybere ani náhodou 😁. Takže i takový trochu opelichaný motýl se někdy hodí. Byť nechápu, proč ostatním přistávají na rukou, u mne si vybral zrovna tuhle partii....

Takže z úvodu už jste asi poznali, že jsme se s Blondí procházkou přes Karlák do Vodičkové, z Vodičkové do Jungmannovy a z Jungmannovy na Příkopy dorazily na druhé místo, kam jsme se před setkáním s Padesátkou chtěly podívat. Do Papilonie - Motýlího domu v suterénu hračkářství Hamleys. Už samo to hračkářství je zážitek, ohromný prostor kterému dominuje v přízemí velký kolotoč, nejsou tu jen hračky ale i různé miniatrakce, a v suterénu zážitkové místnosti. Mezi nimi vede onen Motýlí dům.

Interiér místnosti imituje vzhledem i podmínkami džungli v oblasti slavného kambodžského chrámu Angkor Vat a motýli tak mají i podobné životní podmínky. Na ploše 150 m2 poletuje kolem 600 motýlů několika druhů, ovšem občas je problém je díky zbarvení najít. A musíte dávat velký pozor kam šlapete. Platí zde, že opravdu najdete motýla na každém kroku.

Dokonce si zde můžete počkat a pozorovat v líhni jak se líhne motýl......

Hurá na orchideje III .....

Dnes se do Botanické zahrady podíváme naposledy. Doufám, že se trefím do všech rodů, které dnes ve fotkách uvidíte. Ono vlastně není úplně pravda, že by to byla poslední návštěva, fotila jsem i v ostatních sklenících, ať už kaktusy nebo i jiné rostlinky, ale ty mám rozdělené v barevných článcích, takže při zelené dojde i na zdejší krásné exempláře kaktusů, v modré na jednu vcelku známou letničku, ale v podobě trvalky a jiné rostliny a květy v různých barvách ....

Dendrobium

Dendrochilum cobbianum

Cirrhopetalum

Paphiopedilum liemianum

Pephiopedilum bellatulum

Omamně vonící Zygopetalum

Opět zřejmě další druh Oncidia

Phragmipedium

Brassia rex hybridy

Odontoglossum hybrid

Tolik orchideje, další vás budou čekat až na jaře. To máme naplánované s Blondí dva orchidejové výlety. Jeden do Drážďan a druhý do Botanické zahrady v Tróji. I když Pražák, tak tu jsem ještě neviděla. Byla obnovena dlouho po tom, co jsme se odstěhovali a já si zatím do ní výlet neudělala, i když už jednou na spadnutí byl ....

Hurá na orchideje II ....

Na rozdíl od minulého článku, kde jsem s určením rodu orchideji

až tak problém neměla, u dalších fotek už jsem si musela vzít k ruce pár z mnoha knížek o orchidejích, které už dlouhou dobu vlastním. A stejně jsem tam dva druhy nenašla. Jedna je hodně zvláštní, jak sami uvidíte. Nakonec krom těch dvou, se mi podařilo rody určit u všech ostatních. Doufám, že pokud tam bude nějaká odchylka, Blondí mne opraví....

Hurá na orchideje ....

Dnes se tedy konečně dostávám k jádru pudla, k době a první části mého setkání s blogerkami Blondýnou a Padesátkou. Blondí je nadšená obdivovatelka a hlavně dlouhodobá pěstitelka orchidejí, já je mám taky strašně ráda, za to Padesátka tohle "křoví" jak to sama nazvala nemusí, a tak se naše první oťukávání in natura odehrávalo v nádherných kulisách skleníku Botanické zahrady Na Slupi. Každá známe něco jiného, já valnou většinu pokojových rostlin, které zde člověk může vidět ve velikostech jakých se dorůstají ve svých domovinách, ona zas ze sebe sypala latinské názvy vystavovaných orchidejí. 

Navíc já patřím k fotomagorům kteří si všechno musí nafotit, čímž dokážu iritovat skoro všechny kteří mě doprovázejí, pokud zrovna nejsou ze stejného těsta, takže zatímco já se všelijak kroutila před, pod i nad kvetoucími rostlinami, Blondí se kochala jejich krásou. A byly jsme tak spokojené obě dvě. A ještě jsme u toho dokázaly semlít naše životy, lásky, strasti i radosti. 

Protože jsem fotila a fotila, rozdělila jsem fotky do dvou

a možná i tří článků. To proto, že se jedná většinou

o jednotlivé rody, a k těm ještě musím dohledávat názvy. Holt mi tu Blondí se svou perfektní znalostí názvosloví chybí ....

Podzimní plody ....

Jako patří k podzimu barevné listí, patří k němu podzimní plody.

Ozdobná jablíčka, šípky, ale i podzimní druhy hub. Všechno tohle jsem po různých místech viděla a nafotila. Na Mníšku, v Dobřichovicích, tady v Rybníku... na víc míst jsem se tentokrát nedostala. Letos jsem vynechala nějaký ten podzimní výletek za hranice, nic nového nebylo a navíc letos je ten zbytek podzimu trochu takový na volné víkendy chudý....

Sušiny ....

Podzim je doba, kdy ke slovu přichází sušiny, tedy čas kdy ubývá čerstvých květů k focení a přibývá v přírodě suchých zbytků kdysi kvetoucích rostlin. Já je nejraději fotím v zimě, buď když je námraza anebo když se zadaří a je námraza ve spojení se sněhem 

a slunečným dnem. Možná to zní protichůdně, ale občas se taková konstelace počasí vytvoří a to jsou pak sušiny, obzvlášť zbytky merlíkovitých, nejkrásnější. To co vám předkládám dnes, 

je směs těch spíš podzimních snímků, tedy takových sušin, které

se dají nafotit v pozdním létě anebo prvních podzimních dnech....

Listy .....

K podzimu patří barvy, a co je nejvíc vybarvené? Ano, listy stromů, keřů a rostlin. Ony dělají tu největší podzimní parádu.

Bez nich by to vlastně nebylo to co podzim dělá podzimem.

Pár listových podzimních fotek tedy dneska na téma barevného podzimu tu uvidíte....

Kudrnaté modelky ....

Trochu dnes odbočím od podzimních témat, byť i tyhle fotky vznikly na podzim. Tedy přesně 28.9. při mých toulkách kolem mníšeckých rybníků. Říkala jsem si, že bych si mohla najít nějakou přímější cestu, nebo zkratku a tak jsem se jí jala hledat...

Při té příležitosti mne upoutal nově instalovaný elektrický ohradník a na něm lístky s prosbou o nekrmení. Kdopak se tam skrývá? U lesa, ve starém sadě... Koníci? Nebo daňci? 

Šla jsem tedy kolem ohradníku a stále nikde nikdo. Už jsem si říkala, jestli tam vůbec něco je. Dokonce tam stál i stan, ale zvěř prostě nikde. Jak mi křupaly větve pod nohama, najednou se objevila jedna hlava, za ní druhá, třetí .... a za chvíli přede mnou stálo malé zvědavé stádečko oveček! 

A krajina potřetí a zatím naposledy ....

Dnes končí kochání se krajinou, kde jsem se během minulého měsíce vyskytovala. Ono to se mnou je vcelku jednoduché. Buď místa tady kolem nás, anebo Brdy. Jen občas se zadaří i nějaká ta cizina. A dnes bude posledních pár fotek z pomezí a pár z mého nedávného pobytu na chatě. Budu si muset pro příští sezónu najít nová místa na výlety jak okolo chaty, tak i ty za hranice všedních dnů a naší republiky. Tam mi v těch jednodenních už moc novinek nezbývá. Třeba někdy bude i na ty vícedenní, tam mám svůj velký sen. Skotsko ....

Krajina podruhé .....

.... na některá místa se může člověk dívat víckrát a nikdy se mu ten pohled neomrzí, a na některá když se dostane občas, je to pro něj svátek. Pro mne je tím svátkem, když se dostanu do míst vedoucích kolem Divoké Orlice tvořící hranici mezi Českou republikou a Polskem. Od Zemské brány až nahoru na Šerlich jsou ta místa velmi krásná, a krajina si zde zachovává stále ještě v něčem svou původní divočejší podobu..... 

Krajina ....

Možná jsem měla články dát opačně, nejdřív dnešní a následující fotky, a pak ty cesty. Protože cesty jsou neoddělitelnou součástí krajiny, po krajině nás vedou a nechávají nás nahlédnout do jejích zákoutí. Nebýt cest, asi bychom se prodírali různým houštím a trním. A až by jsme se nějak prodrali na možný vrchol kopce, teprve pak by jsme tu krajinu mohli vidět. Takhle nám nabízejí možnost vidět krajinu i hezky z nížiny. 

Že je naše krajina krásná, o tom není pochyb. Nesmíme do ní ovšem moc zasahovat. To jí pak akorát zničíme.....

Cesty běží dál .....

..... a vedou nás za nějakým cílem. Ať už velkým, nebo malým, za splněným přáním nebo snem. Když se na ní postaví ti odvážnější, vyrazí po ní kupředu rychlostí blesku. Ti srabíci (a to přiznávám jsem já, a hodně) na ní přešlapují, vracejí se, přemýšlejí, promýšlejí všechna pro a proti, někdy se pomalými krůčky přeci jen po ní vydají, anebo se definitivně otočí a jdou zpět....

Já v životě našla jen jednou či dvakrát odvahu jít po jiné, nové cestě. Dneska, s odstupem let vidím, že mi chyběla (a stále chybí) odvaha vybrat cestu za riskantnějším cílem. Asi bych byla mnohem šťastnější, a dělala to co mne baví a co mne naplňuje. Teď už vůbec neumím vkročit na cestu, kde není vidět jaký je její cíl a tak se jen pinožím a žiju svůj malý život. Ne nadarmo se říká, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly, něco na to je a těch pekel je spousty druhů....

Cesty ...

První sérii dalších fotek spojuje jedno téma. Cesty.

Ty nás vedou odněkud někam, dovedou nás často na rozcestí života kde se musíme zamyslet jakou cestou pokračovat dát. Někdy z cesty sejdeme a začneme bloudit v neznámu. Dostaneme se na scestí a je na nás, jestli půjdeme po cestě dobra nebo zla. Bloudíme cestami své duše a srdce. Někdy najdeme cestu ven, jindy zabloudíme v bludišti mnoha a mnoha cest a pak potřebujeme pomoc, abychom se z něj vymotali a vrátili se zpět. Umíme, nebo neumíme si najít cestu ke svým nejbližším a někdy jí objevíme buď na poslední chvíli, nebo jí ztratíme napořád. A někdy jí ani hledat nechceme ... občas se nám zdá, že jsme našli cestu k lásce s kterou po té cestě půjdeme už jen s ní. Ta cesta se může zpočátku zdát široká a přehledná ale po pár metrech se začíná zužovat, přibývá na ní překážek které je nutné obcházet, je čím dál tím užší, hrbatější, záludnější až najednou stojíme před rozhodnutím jestli vůbec má cenu po ní jít dál. Obzvlášť když zjistíme že někde cestou jsme na ní zůstali sami. 

Víkendové setkání pro mne je také cesta, na které jsem objevila 

zajímavé odbočky, a návraty na tu hlavní, cestu odněkud někam jsme absolvovaly nejdřív ve dvou a pak ve třech. A nejlepší je, že další cesty nás čekají. Čekají i na mne a vůbec na každého z nás.

Jaké budou a jak se po nich budeme pohybovat je jen na nás ....