.... jsme se zase trochu chlubily? Je tu čas dalšího převzatého
svátku, který u nás není domácím, a popravdě mne stejně jako Valentýn nenadchává. Už asi víte která bije. Jo, jo, mám na mysli Halloween. Ale jedna věc, která s ním k nám doputovala mne bavila a baví, i když už jí zrovna moc nepraktikuju. Vyřezávaní dýní. Když jsme se nastěhovali, jediná naše zahrada svítila různě velkými xichtíky a xichty s vlastnoručně vypěstovaných dýní. Neuteklo mnoho vody, a i u sousedů a jiných obyvatel vsi se začaly objevovat. A stejně jak s vánoční světýlkovou výzdobou vždy čekali na to co se z nás objeví aby to pěkně okopírovali a vystavili na své zahradě.
Děti odrostly, dýně už nepěstuju, a tak zmizely i od sousedů a dalších obyvatel vsi. Došly jim nápady, nebo jim došly děti, nevím. Ve čtvrtek jsem byla za holkama a Bobule se na mne hned ve dveřích vrhla s prosbou. Babiko, vyžežeš mi dýňáka? A už se hnala pro dýni aby mi jí předala. No může člověk takovýmu špuntovi odolat? Příkaz od dcery zněl Nesmí to být zvracející dýňák a nesmí to dopadnout tak, že až ho Bobule uvidí, bude mít šok. Tak jsem udělala dýňáka zcela nekonfliktního, nestrašícího malé děti. A napadla mne takový výzvička. Kdo takhle tvoříte, pochlubte se svými dýňáky. Nebo pokud někde uvidíte nějaké které za to stojí, nafoťte je a ukažte na blogu nám všem. Mají omezenou dobu životnosti, tak hurá do toho! Do článku napište Výzva Dýňák.
P.S. Janinka a Bevíčková už mají tedy dýňopýrem a krásnou kočičí dýní splněno!
No a tady je tedy můj výtvor. To co svítí po straně, jsou na přání Bobule ouška. Ještě chtěla náušničky, ale to jsem jí zamítla. Pořádněj Dýňák není žádná zženštilá dýně, která nosí náušnice!
a v tomhle divném období vám sešle jeden jediný slunečný den, je hřích sedět doma. Normálně bych byla, tedy za dobrého počasí, na chatě a pořádala tradiční výjezd na podzimní Dobříš, jenže za a) svátek vyšel dost blbě na prostředek týdne a za b) sice nám chalupy a chaty zůstaly vládou milostivě zpřístupněny, ale když je takhle hnusně, raději se vinu kolem radiátoru, protože mám teplo bez práce a zadarmo. A tak jsem muže vytáhla na náš pravidelný podzimní výlet konaný po dvou letech, mezi tím ho totiž nikdy nikam nedostanu. Na otázku kam tedy chci byla odpověď sice těžší, těch míst je víc, ale jedno mne naskočilo skoro hned. Klášter Hedeč. Povětšinou jezdíme na tenhle podzimní výlet na Zemskou bránu, Neratov a nebo na Šerlich, to jsou sice úžasná místa, ale už je znám. Tohle místo znám jen z vyprávění a občasných fotek na fb. A popravdě, zapadlo i trochu do schématu mých výletů téhle podzimní doby. Poutních míst. Proč zrovna poutní místa když jsem zapřísáhlý nepřítel církve fakt nevím, ale spíš mi jde o tu architekturu těchto míst než o nějaký genius locí, i když, pravda na některých místech je obrovská energie kterou cítí i takový echt ateista jako jsem já. Takže po Mariánské hoře u Lanškrouna, Neratovu, poutním areálu Skalka na Mníšku, Svaté Hoře v Příbrami tedy přišel na řadu klášter Hedeč.
.... se odehrál v roce 2016 koncert Live at Pompeii.
Komu se zdá, že jsem se trochu ztratila v čase, píšu tady nesmysly, nemusí se bát o můj zdravý rozum. Ano o koncertu Pink Floyd Live at Pompeii jsem tady už psala, hned po jeho shlédnutí na ČT art, ale tady se jedná o trochu jiný, byť by se možná dalo říct "Najdi pět rozdílů" koncert, který uspořádal jeden z protagonistů koncertu prvního. Po těch 45 letech totiž na stejném místě vystoupil živě zpěvák, skladatel, textař a kytarista a vůdčí osobnost skupiny Pink Floyd po odchodu Rogera Waterse, David Gilmour a nkoncert se jmenuje David Gilmour - Live at Pompeii 2- 2016. No a teď tedy jdeme hledat těch pět rozdílů .... Ono by se nemuselo hledat nijak namáhavě.
Rozdíl první. V roce 1971 kdy se konal první koncert byli hudebníci právě o těch 45 let mladší, v sestavě s Rogerem Watersem.
Rozdíl druhý. První koncert se konal sice na stejném místě, ale za dne, bez diváků a bez onoho jevištního megaspektáklu kterým se později Pink Floyd proslavili, zatímco koncert, vlastně dva, se sice konal ve stejném amfiteátru (mimochodem nejstarším na světě) ovšem při každém koncertu byla plocha zaplněná do posledního místa diváky a odehrány byly s plnou floydovskou parádou.
Rozdíl třetí. Zatímco při prvním koncertu zněly písničky pouze z vrcholného psychedelického období skupiny, na druhém už zněly nejen písničky ze sólových alb Davida Gilmoura "On The Islands" a "Rattle That Lock", ale i ty z vrcholných let tvorby Pink Floyd, kdy nesmí chybět moje oblíbené Run Like Hell, High Hope, Money, Wish You Were Here, Shin of The Crazy Diamond, a také Milošova milovaná Comfortably Numb. Zajímavá je i skladba ze sólového Gilmourova alba "Rattle That Lock" Stone Face s nádechem židovské melodiky a hudebnosti která je ve spojení s klasickou Gilmourovou rockovou kytarou hodně zajímavým počinem. Samozřejmě že se koncert neobešel bez klasického promítání na kruhovou plochu nad jevištěm, a starou známou laserovou a ohňovou show.
Rozdíl čtvrtý. Hudebníci. Jsou a nejsou to Pink Floyd. Z aktérů prvního koncertu zůstal jen David Gilmour, ale na basovou kytaru hrál Guy Pratt, který nastoupil do skupiny po odchodu Rogera Waterse, tedy dlouho po prvních Pompejích. Ostatní jsou ovšem stejní špičkoví hudebníci. Klávesy místo již zemřelého Ricka Wrighta pro tento koncert převzal klávesák z Rolling Stone Chuck Lavell, bubeníka Nicka Masona vystřídal Steve DiStanislao.
Rozdíl pátý. A tady jsme u toho, že co se týče Davida Gilmoura prostě není. No, maličko bych se opravila. Je v tom, že už tenhle koncert neodehrál svlečený do půl těla, zmizela bujná hnědá kštice po ramena, ale to je tak vše. V jednasedmdesáti hraje a zpívá jak za mlada, naplno a skvěle. Jeden koncert obsahuje 22 skladeb při průměrné délce deset minut, tudíž solidní nálož i pro mladšího zpěváka.Takže když zavřete oči, zmizí ten rozdíl let a stále na pódiu slyšíte toho geniálního kytaristu který se před těmi 45 lety pekelně soustředil na svou hru, stále skromně se tvářícího jako by stále v údivu nad tím, kam až se za ty roky dostal. Co mne ovšem na Gilmourovi baví je to, že zní stejně jak na studiové nahrávce tak na živáku, což se o mnoha známých a o sobě si hodně myslících zpěvácích nedá říct( v tomhle směru je pro mne snad nejhorším překvapením Madonna) a že čas a prozpívaná léta bylo pro něj v tomhle milostivá. Dost rockových zpěváků ve starším věku ztratila ze svých hlasů, občas i nepěkně začali mečet nebo ztratili schopnost vyzpívat čistě výšky (to mne docela vadilo v posledních letech u našich dvou hlasem špičkových zpěváků, Evy Pilarové a Karla Gotta, a neberu třeba u něj poslední nemocí poznamenaná léta) ale tady pořád zní stejně mladistvý, lehce nakřáplý hlas jako v roce 71. Zvuk tohoto seskupení je naprosto stejný, plný, žádná odchylka, takže prostě máte dojem že slyšíte starý dobrý Floydy. Navíc je dokonale poznat, kdo byl vůdčí osobností skupiny co se týče soundu, a hudby protože Gilmourovi písničky z posledních sólových let po skončení působení Pink Floyd dokonale zapadnou mezi ty původní floydovské skladby, takže máte stále dojem že slyšíte jen méně hrané písně z různých jejich alb. I s klasickým doprovodem dívčích hlasů, ovšem tentokrát s jedním mužským. Z obou koncertů vznikly i dokumentární filmy Pink Floyd Live at Pompeii a David Gilmour Live at Pompeii 2016 a oba se dají najít na YouTube. A asi i stáhnout na některém z úložišť.
A jak jsem na něj přišla já? Úplně náhodou, poslední dny, kdy neposlouchám rádio, neb i manžel ho konečně přestal pouštět, při práci na počítači si na YT jako podkres pouštím právě koncerty Floydů. A když jsem tak brouzdala a koukala co je k mání, naskočilo mi pár videí s názvem David Gilmour Live at Pompeii 2016, což jsem samozřejmě nemohla přejít bez povšimnutí. A jsem ráda že jsem se podívala a poslechla si to....
Samozřejmě, také si neodpustím srovnání. David Gilmour v Pompejích roku 71. I když hlavní zpěvní part má Rick Wright ....
.... a v roce 2016
Jasnééé, moje oblíbená ...
... a pro Miloše (i když nemá rád nic co nese v názvu Praha, nebo pražský 😉) a já se nedivím že tahle skladba se mu líbí, já mám při tom sólu hodně velké zimomravky
Tudíž ten ech podzim, který ze mě vysává veškerou energii. A když v týdnu náhodou nepršelo (asi dvacet minut) musela jsem si vzít holiny a foťák a vykopala se ven na zahradu. Probrodila se porůznu místy, kde by mohla být kapková inspirace a něco nafotila. Víkend byl naprosto ve stejném duchu, původně jsem chtěla muže požádat aby jsme vyjeli kousek nad město do míst, která oslavila dvěstě let od vzniku, a já tam nikdy za těch třicet co tu bydlíme nebyla. Pršelo, mžilo, pršelo a tak bylo mnohem líp doma v teple. Dneska je JEN zataženo, tedy zatím, a tak doufám že to tak i vydrží. Té mokroty už mám fakt plný zuby. A myslím, že momentálně i zahrada ....
.... ta džínovina. Je zvláštní, co šikulky po celém světě
jsou schopné z ní vymyslet a hlavně ušít. Obrazy, hračky, přehozy, sedáky, piškvorky, závěsné mobily, květy ... dokonce i obšít celý vchod do domu, včetně schodů a sloupů! Což už je ovšem opravdu totálně mimoňské. Mě stačí když si můžu ušít pro sebe to co potřebuju. Nejdřív to byl batůžek (ten objednaný definitivně nepřijde) a k batůžku tedy o něco menší crossbody kabelka. A pak jedno zvíře, do kterého jsem se zamilovala na první pohled ....
.... jsou stejné, ale přitom každá je při bližším pohledu jiná.
A září sluníčkem které vyšlo na dvě hoďky po propršených dnech a tak jsem ještě před odjezdem do práce, když jsem šla kolem těch mečíků prostě neodolala tomu třpytu ....
naposledy v srpnu na dovolené. Za celé září jsem nevzala foťák do ruky. Tedy jen jednou, když jsem fotila ten nově ušitý batoh. Nicméně nic jiného jsem od srpna do včerejška nefotila. Ven mne vytáhly až kapky na všem kolem a také trochu víc světla, i když sluníčko vykouklo až hodně pozdě, kolem čtvrté odpoledne. Ale tím, že poslední dva dny nepršelo, ale jen tak mžilo, kapičkami bylo všechno skoro obalené. Obzvlášť travám to slušelo. Jenže jak se ukázalo letošní nejsušší rok jim svou záplavou vody dodal potřebnou vláhu a tak mi trochu víc narostly. Jak do výšky tak do šířky. Abych se dostala vůbec k tomu co jsem chtěla nafotit, musela jsem tentokrát vynechat má oblíbená starosklíčka, a vzít zavděk dlouhým sklem ....
.... jako když vyšije. To se včera a následně dneska
potvrdilo. Celej den pršelo, musela jsem předělávat a ještě budu něco co tvořím, po cestě domů pěšky neb na kole to kvůlivá silnému dešti nešlo, se mi vylila do batohu omáčka, což mělo za následek dnešní ranní uhynutí telefonu, ačkoli včera vypadal zcela netknutě. Zahrada čvachtá, a pokud ten déšť nedá pokoj, zas budu mít na ní jezero. Omlouvám se tedy všem, kteří mají stokrát horší problémy (Trvalko, speciálně tobě) ale mě už ten letošní rok opravdu nějak šíleně štve, ztrácím svůj nadhled a optimismus, začíná převládat pesimismus, rezignace, nejistota v tom čemu věřit a čemu ne. A strach z toho co bude dál. Prostě já nemůžu najít jediný pozitivní důvod proč mít ráda podzim! ....
Myslím, že tahle fotka nejvíc vystihuje situaci... na konci je možná líp, ale my tam nesmíme.
Aktualizace: Vylezla jsem ven a co nevidím, jezero! Hladina se pěkně čeří jak fouká větřík, kapičky si na něm dovádějí... je větší a hlubší než bylo to červnové a neustále se rozšiřuje. Fofrem jsem nosila domů kytky, odpouštím bazén a obávám se toho, že na jaře asi budu bez tulipánů a jiných cibulovin, neb dvě takovéhlé výtopně bez toho aby shnily podle mě nedají. V červnu to ještě šlo, to vyschla ta zem docela rychle, ale teď, před zimou to bude horší. Jak s teplotou tak s vlhkostí ...
Včera stejně jako dneska ráno bylo, pak se zatáhlo, včera dokonce lilo jak z konve, dnes ještě na vodu nedošlo, ale počítám že zas dojde, a momentálně sluníčko se snaží vykouknout, nicméně se mu to moc nedaří. A já zjistila, že i na mé buxusy zavítal velice nezvaný host jménem zavíječ zimoztrázový. Přišla jsem na to v sobotu když jsem sekala trávu před domem a říkala jsem si, že ty buxusy vypadají nějak divně. Aby ne, když tam mají ohlodané lístky a zůstaly tam jen středové žilky. Není to zatím úplně katastrofální stav, doufám že dnešní postřik a i ty v dalších dnech ty bestie zastaví. Víc jak dvacet let si ten rantl pěstuju, tak doufám že o něj nepřijdu. Nejhorší je, že od té doby se mi nedaří buxusy namnožit. Nevím proč, zkouším to rok co rok, hledám pátrám v literatuře a stejně se nedaří. Sousedka je jen tak píchne do země a už jich má tolik, že je má, různě tvarované snad na každém kroku. Dělám to podle ní, dělám to podle odborníků a nic. Všechno uschne.
Tak aby nebyl ten dnešní den bez sluníčka, tak sem dám jednu sluníčkovou ....
.... chytne, tak nevím kdy přestat. A to ať už se jedná o
focení, nebo jako v tomhle případě o šití ze starých džínů. Nejdřív to byli medvídci, pak malá taštička na nákupy pro Bobuli a teď, moje zatím poslední veledílo, batůžek. Měla jsem z Ali takový šikovný, černý koženkový který se dal nosit jak kabelka tak jako batůžek. Velký tak akorát že se tam vešel tablet, foťák, nic moc sportovního, prostě takový šik městský batůžek. Jenže rozbil se mi u něj zip, začaly se i trhat popruhy a tak skončil v popelnici. Sice mám už dva měsíce objednaný nový, ale ten jaksi díky covidu prostě někde bloudí po přístavech a něco místo něj se ukázalo být velmi potřebné.
No a tak přišla na řadu samodomo výroba. Inspiraci jsem našla na YouTube, tu jsem převzala z kabelek šitých tímto způsobem, a přizpůsobila si jí své potřebě. Proužky jsem díky své lenosti udělala o něco širší, což sice není až tak na škodu, nicméně ty užší asi mají své opodstatnění. Moc kapes jsem dovnitř nedávala, stačí jedna, tak na baterku do foťáku a telefon, ale po vzoru původního batůžku jsem si udělala i popruh pro nošení přes rameno. Hlavně se zachovalo to, že se dá srolovat a nacpat do většího batohu. Jen ho budu muset asi nastříkat impregnací aby v případě nečekaného zmoknutí mi úplně nepromokl. Jen jsem myslela že bude o něco menší. Neva, proužky ještě jsou, nebo si můžu udělat nové a užší, a crossbody kabelka a jak jí udělat se taky určitě nějaká na YouTube najde ....
letos v červenci, kdy jsme courali s Čerfem po Praze, a dorazili do Vodičkovy ulice. Tam totiž dlouhá léta byla moje domovská prodejna v pasáži vedle Lucerny. A mě to nedalo abych se nešla podívat co vlastně je ze všech těch obchodů a obchůdků které jsem znala, anebo co už z nich není a co přibylo. To že je z obchodu který byl znám po celé Praze všem kutilům restaurace vím už mnoho let. Nejdřív to byla restaurace Vagón a dnes je tam Indická restaurace, ovšem naroubovaná na ten vlakový design restaurace předchozí. Což vypadá ... no trochu divně. Když jsem viděla že se venku motá indický personál při úklidu venkovního sezení (no teď mi vlastně dochází, jestli se dá něco co je pod střechou a v budově nazvat venkovní sezení?) ale česky nás zdraví, dodala jsem si odvahy a zeptala se, jestli bych se mohla zajít podívat dovnitř, že tam kdysi byl obchod ve kterém jsem prodávala. Koukali na mě jako bych spadla z višně. Obchod? Tady byla jen restaurace! Tak dalece dobře česky, abych jim to vysvětlila, zas nerozuměli, tak jsem mávla rukou a po dovolení se šla podívat. No byla to nostalgie veliká, obchod který jsem tak dobře znala vlastně připomínala jen výloha. Ale interiér připomínající staré dřevěné vagóny je příjemný, jen se trochu tluče s tu a tam naaranžovanžovanými indickými artefakty.
Když jsem se vrátila domů, vytáhla jsem krabici s fotkami, neb jsem si vzpomněla že jsem kdysi v obchodě fotila naší prodavačskou partu a snažila se najít fotky tak, aby se dalo poznat jak se ony prostory změnily. A dneska bych vám je chtěla ukázat. Snad na mne moji bývalý spolupracovníci nepodají žalobu pro porušení pravidel GDPR, pokud by náhodou na fotky narazili a hlavně pokud jsou ještě naživu...
