Od .....

.... nebytí někdy člověka dělí strašně málo. Jeden intuitivní krok stranou, minutové opoždění, jeden nádech navíc... Jsou to někdy chvilky které si ani neuvědomíme a přitom nám kolikrát zachrání život. Nevím co z toho zachránilo kdysi život mě, ale je jisté, že to tenkrát opravdu bylo na hraně.

S rodiči a prarodiči jsme v Praze bydleli ve dvoupokojovém bytě s maličkou koupelnou, kde byl sprchový kout a plynová karma. Malé okénko na větrání se skoro nedalo otevřít a navíc v zimě když mrzlo z něj člověku velmi nepříjemně táhlo na záda a hlavu, což při sprchování nebylo fákt nic příjemného. Já jsem teplomilec a tak jsem si vždycky vodu dávala na tu nejteplejší možnou, takže karma jela na plný pecky. Nebyla nejnovější a tak se jednou stalo co se stát muselo....

Zase jsem se jednou večer po návratu z nějaké diskotéky sprchovala, pro páru nebylo v té maličké místnůstce skoro vidět. Vylezla jsem ze sprchového koutu, šáhla pro ručník a .... Proč ležím na zemi? Napůl v koupelně a napůl v předsíni? Nade mnou vyděšené obličeje rodičů a babičky, já v hlavě černo a nechápu co se děje. Na otázky jestli mne něco bolí jen vrtím hlavou a snažím se zbavit mrkáním těch divných barevných kruhů a skvrn před očima.

Vstávám, oblékám si noční košili a zas. Opět se probírám na zemi, a to už maminka volá na pohotovost, že se mnou není něco v pořádku.

Dovedli mne do postele, a stále se mne, přes moje protesty, snaží  udržet vzhůru. Je pozdě a já už jsem tak nesmírně unavená...

Konečně dorazí doktor, proměří všechno co proměřit může, prohejbá mi hlavu, ruce, nohy a div ne i uši, aby nakonec zkonstatoval, že šlo o otravu  oxidem uhelnatým ze spalin karmy které se díky počasí neodvětraly tak jak měly a kudy měly, ale vlezly zpět do té maličké místnosti. Prý to bylo už vzhledem k dvojímu bezvědomí málem o život. díky tomu, že jsem dlouhá a koupelna malá při prvním bezvědomí jsem vypadla do předsíně kde už byl čistý vzduch. Zůstat v koupelně, mělo to fatální následky...

Naštěstí jsem měla jen lehký otřes mozku, ale hned druhý den jsem musela absolvovat kolečko po doktorech. Nejdřív psychiatr, aby se vyloučil pokus o sebevraždu, neurolog aby se zjistilo, jestli to nezanechalo následky (podle nich ne, podle mne ano a velké) a EEG jestli je mozek v pořádku (od té doby mám dojem že tam ani není a jsou tam jen piliny)  všechno bylo O.K. a já odcházela s neschopenkou na pár dní domů do postele.

Dodnes nevím co mi tenkrát zachránilo život, jestli to byl nějaký krok navíc, nadechnutí nebo únava která mne hnala do postele, kdoví. Ale hranice od mého nebytí byla strašně tenká....

Proč tohle všechno píšu? Včera mi to připomněla televize, protože případů otrav oxidem stále přibývá. A ne každý má to štěstí jako já...

Voda zmrzlá ....

.... jako (zatím) poslední záchvěv zimy. Letos jsem nafotila jen jeden! rampouch. Byla vážně divná ta zdejší letošní zima. Nebo že by byla chyba ve mně? Tak nechtělo se mi nějak vůbec opouštět dům na nějaké procházky, takže jsem tím pádem toho taky moc ani neměla šanci nafotit. Vylejzala jsem jen když nebylo zbytí a to jsem ještě ani sebou foťák neměla ....

Z jiného soudku....

.... dnes budou fotky. Bylo tu v komentu přání aby se tu objevily fotky Bobule a psů a žádnej sníh. A jelikož mi jsou vaše přání svatá, dnes tedy nebude sníh (nó, i když i on se na fotkách objeví) ale budou psi a Bobule. Ostatně oboje tu už dlouho nebylo a já se stejně chystala nějaké fotky sem zas dát, takže nakonec se přání i úmysl sjednotily v dnešním na fotky o něco bohatším článku ...

Když po dlouhé době vysvitlo sluníčko ....

......a bylo nádherně ojíněno, jela jsem zrovna k dceři na návštěvu. Skřípala jsem zubama, protože na takový den jsem čekala celou zimu abych mohla jít fotit. Takže jedinou fotku jsem udělala před nádražím. A prosila sv. Petra aby mi nadělil aspoň ještě jeden den.

nějak mne vyslyšel ale nebyly úplně stejné podmínky a tak ojíněn

byl jen sníh. Chtěla jsem se podívat na kopec jestli nebude někde kolem námraza. Tak jsem vzala psiska, foťák a vyrazili jsme....

Zimní plody ještě jednou ....

Dnešek je ještě sluníčkovější než včerejšek, a tak si zase dáme trochu sněhových vzpomínek. Druhá a poslední várka letošních zimních plodů se právě otvírá ....

Zimní plody .....

Další co si dáme v zimním hávu jsou různé plody. I těch se dá něco málo v zimě najít. Já mám moc ráda z estetického hlediska barevný kontrast jasně červených bobulek kaliny a bílého sněhu. Jsou takovým hodně silným barevným kontrapunktem v černobílé zimní krajině. A tak si je vždycky vyhlédnu jako první na focení.

Dalšími jsou šípky, i když některé jsou už zčernalé, ale najdou se také krásně červení jedinci svítící na keřích do dálky ....

Zimní sušiny ....

Venku valem ubývá sněhu, meteorologové prý předpovídají brzký nástup jara (to bych jen uvítala) ale tady na blogu ještě pár dní bude zima hrát prim. Co fotit v zimě když je všude sníh .... námrazu, pokud jsou vhodné podmínky ke vzniku anebo moje vcelku oblíbené sušiny. Zbytky listů na větvích, suché trvalky, bodláky....

prostě vždycky se něco na zasněžených loukách a u cest najde.

Něco jsem teď našla i já a také vyfotila, ostatně jak jinak 😉

Po stopách ....

.....  se vydáme dnes za trochou zajímavostí.

Hned na prvních obrázcích navážu na předchozí fotku běžců. 

Občas se dívám i pod nohy (tomu mne naučil TlusŤjoch) a všimla jsem si krásných pravidelných stop pejska běžícího s nimi. A o něco dále zajímavého otisku běžcovy boty. 

Cesta nás jako vždy dovedla k přehradě. Po hodně dlouhé době 

tu zase lovila volavka. Už jsem myslela, že jí někdo něco udělal.

Ale je také možné, že to je jiná, která uprázdněné místo obsadila.

Svoje třístovkové sklo jsem prodala, protože jsem ho využívala opravdu velmi málo, teď mi trochu chybělo. Ale i dvoustovkou se dá něco málo pořídit...

Když jsem mívala papoušky ve větším množství, tak třeba rozely jsem měla celoročně venku. U andulek mne to nenapadlo, ale nakonec jsem je klidně taky mohla nechávat venku a nestresovat je dvakrát do roka odchytem. Ale i tak mi vydržely hodně dlouho....

Stopami jsme začali, stopami skončíme. 

Nevím jak vy, ale já už delší dobu pozoruji že mizí z přírody veverky. Ještě tak před čtyřmi pěti lety jsem mohla každý den pozorovat jak se honí po stromech ve stráni proti nám, nebo na stromech v sousedovic zahradě. V zimě jsem je vídala u nás dělat inventuru v krmítku pro ptactvo, nebo si hopsat v lískových keřích. I na chatě nám lozily a hopsaly po stromech a v lese už vůbec nebyl problém na ně narazit. A to ani nemluvím o městských parcích. Jenže najednou kde nic tu nic. Když už vidím veverku, tak placatou na silnici anebo jednou za rok hopsat ve stráni na stromě. Našel se nějaký predátor který si na nich pochutnává, nebo je zdecimovala nějaká choroba? Může to mít souvislost s nadměrným výskytem strak a sojek? O sojkách vím, že loví drobné ptáky jako jsou sýkorky a jim podobní. Takže možná není pro ně problém ani ulovit veverčí mládě. Možná někdo z vás bude vědět kde je jádro pudla....

Z téhle veverky jsem viděla už jen stopy ....

Zimní cesty ....

Oblíbené, a taky vlastně jediné místo na příjemné celoroční procházky je tady u nás, nepočítám - li lesy, cesta údolím k přehradě a pak dál ke studánkám. Už pár hezkých let honosná Naučná stezka údolím Skuhrovského potoka. Ráda po ní chodím s psiskama, a občas na ní vezmu ojedinělou návštěvu která k nám zabloudí (že Majko 😉) protože to je také jediné místo, na které jsem tady docela hrdá. 

Jen mi někdy vadí, že to je i příjezdová cesta do chatové oblasti a restauraci a to, že mnozí řidiči nerespektují danou rychlost a občas chytám psy na poslední chvíli před náhle se vynořivším  rychle jedoucím autem. Nepomáhá ani značka ani retardéry.

Při každé sněhové nadílce se cesta stane sněhovým loubím

když se do sebe pod jeho tíhou zaklesnout větve stromů které cestu lemují ....

Hrátky z koulí .....

Až dodatečně jsem včera zjistila, že minulý článek by třítisícístý uveřejněný za skoro devět let blogování. Je pravda, že ze začátku kdy jsem byla natolik nadšená jsem třeba těch článků za den uveřejnila čtyři až pět. Postupně jsem se dopracovala k tomu, že jsem se zkrotila na jeden denně, občas, když jsem na chatě, tak vynechám i tři dny. I tak vím, že pro mnohé z vás je to stále hodně a nestíháte. Jenže já jak jsem ukecaná, jsem i upsaná, jiná už prostě nebudu 😉. Na dnešní jsem si připravila dalších pár hrátek.

Tentokrát se skleněnou koulí. Tu jsem si koupila za pár šušní na Ali, protože jsem si chtěla vyzkoušet kouzla, která

se s ní dají dělat ...

Hrátky z oky ....

Byť by se podle názvu mohlo zdát, že se chci chlubit nějakým ručním tvořením, pravda je jiná. Za a) plést neumím, takže si s oky a očky hrát ani nemůžu, a za b) jde o oka sítí. Když jsem se šla podívat na hřišti k potoku po nějakých ledounech, přišla jsem zde na několik branek sloužících zdejším fotbalistům při tréninku. Na nich sníh vytvořil zajímavé útvary a průhledy. 

A ty jsem se nějak snažila nafotit ....

Zima opět ....

..... v dalších záběrech. Dneska svítilo sluníčko, tak jsem šla s pesanama na procházku na kopec, podívat se, jestli bych tam nenašla nějaké pěkné námrazy. Nebylo to nic moc, ty správné podmínky se zatím ještě nedostavily. Ale věřím, že se ještě vyřádím, podle meteorologů se má po víkendovém oteplení zas vrátit zimavo a sníh a že prostě ty námrazy dám !!! 

Jen ta nálada po včerejšku je pořád na bodu mrazu, takže mrzne venku i ve mě a ani ta dnešní procházka to nějak nerozehnala.

Aby ne, když bylo -4°C .....

Zima ....

Jako člověk který fotografuje (schválně neříkám fotograf, za toho se rozhodně nepovažuji, protože k tomuto pojmenování mi ještě mnoho chybí) miluju zimu se sněhem a sluncem. Jako osoba Vendy nesnáším zimu jako roční období. Právě proto, že těch slunečných dní s mrazem a sněhem, kdy se člověk kochá a kochá je minimum. Poslední zimy byly vůbec hnusně šedé, rozblemcané a lezavé. A já bez sluníčka jsem jak když mi odpojí přívod energie, a nemám ho kde čerpat. A když se k tomu ještě přidá dnešní telefonát od šéfové a neoprávněné podezření z diskriminace Romů na pracovišti (samozřejmě z mé strany) telefonát ve smyslu, my o tu cikánku nechceme přijít, laskavě změňte své chování (jaké proboha?Já tu holku beru skoro jako dceru, už proto, že je skoro stejně stará jak ta moje, pro mne to je prostě máma která se sama stará o dost nemocné dítě a jestli je bílá, žlutá nebo hnědá neřeším) naladí vás taková šedá zima do hnusné nenálady. A tak  pomalu začínám uvažovat o tom , že když nechtějí přijít o cikánku, tak ať si jí nechají a skončím já, protože mám čisté svědomí a takové jednání mne dost uráží. Navíc na to vážně nemám sílu a obrana je naprosto bezvýsledná. A že to není poprvé. 

Navíc ještě je dneska zas hnusno a šedivo, takže mám zkaženou náladu na entou....

V pondělí jsem si šla konečně nafotit zimu. Bylo sice nádherně nasněženo, ale zataženo a tak všem fotkám chybí sluníčko, energie a radost.

Stejně jako mě.

Alpské kůly mají své kouzlo ....

Hory ....