Od motýlů zpátky ....

 

.... k bílé barvě. Ještě tu něco mám v zásobě

tak se můžete trochu zchladit při bílých obrázcích ....

Už podruhé jsem ....

 

.... měla na zahradě vzácnou motýlí návštěvu.

navíc nikdy nepozorovanou. Po Lišaji vrbkovém to tentokrát byl Přástevník medvědí. Našla jsem ho v záhonu když jsem vytrhávala z levandule trávu, a najednou koukám cože to tam je za motýla. Vytáhla jsem si ho do prostoru a nafotila. Akorát ty potvory si vždycky najdou chvíli kdy mám nasazené některé starosklíčko, takže detailnější záběry jsou trochu nanic ....

Komu se zelení ...

 

.... tomu prší i na fotkách. Tedy i když tady zatím neprší,

pršelo v noci a zřejmě i foukal hodně vítr, jenže to jsem tentokrát zaspala jak mimino. Ale co není teď, může být později. Mraky se honí stále, a občas z nich vykoukne sluníčko. No aspoň si zas můžu jít devastovat ruku a zkrášlovat záhon. Naštěstí není zima, takže se to ne zrovna letní počasí dá i snést. Rozhodně nemusím zapínat topení jako ve čtvrtek, kdy tedy byla v baráku solidní kosa jak se do zdí natáhla vlhkost propršeného dne. Včerejší krásné počasí jsem využila k pletí jedné a půl strany záhonu, ale před tím jsem hrdě vytáhla sekačku aby mi ovšem po posekání třetiny zahrady došel benzín. A tak jsem holt pokorně konečně zaklekla k tomu záhonu, kde musím srovnat a vyplít kraje kde jsem vyryla tulipány. Jak to tak vypadá, zas mi záhon o něco povyroste, protože ho musím pěkně zarovnat, teď má kraje jak nakopnutej had. Dlouho dneska dělat nebudu, zas mi dcera přiveze Bobuli, takže se budu muset věnovat jí. A popravdě dřív mne stopne ruka, která začne bolestivě stávkovat ....

 

Propásla jsem .....

 

.... I, propásla jsem J+K, a tak to L musím prostě zase dát.

O interpretech moc nepřemýšlím, prostě vždycky dám první kdo mne napadne. Zatím to povětšinou byli interpreti zahraniční, jen pár výjímek bylo z české hudební scény. Možná proto, že mne na ní moc zpěváků nebaví. Přin elku mne ale napadli hned tři výrazní představitelé české hudební scény. Josef Laufer, toho času těžce nemocný, Daniel Landa. Olga Lounová a skupina Lucie. Ze zahraničních tedy Led Zeppelin, patřící do mého rockového dinosauřího Jurského parku.

Ale zůstanu tentokrát doma. A to u zpěváka, který je taková trochu, no v posledních letech spíš hodně, kontroverzní postava. Nevím proč mnoho zpěváků, herců a sportovců zapomíná na staré dobré přísloví Ševče, drž se svého kopyta a pouštějí se ze zcela nevysvětlitelných důvodů do politiky. Tady se dokonale zdiskreditují a své, těžce vydřené úspěchy pohřbí pod hromadou politických sr*ček.

A takovou postavou je právě Daniel Landa. Jeho tvorba mne nikdy nic moc neříkala, on sám mi připadá jako pozér. Pořád jsem ho vnímala jako toho z Orlíku, holou lebku v bomberu a vysokých botách. Ovšem až do chvíle, kdy ho zcela nepravděpodobně oslovilo duo H+H a nenapsalo pro něj pár písní na své desky. A stalo se něco, co jsem nečekala. Z to "orlíkáře" se stal šansoniér. No, pravda, nedá se srovnávat z Brelem, Aznavourem nebo Becaudem, to i nedávno zesnulý František Segrado (taky objev dua H+H) zpíval ty šansony lépe, nicméně mne zaujal i nadchnul. A tak jsem pro písmeno L vybrala jeho šansoniérský převlek a písničku Díkůvzdání ....

Venku je přesně to ....

 

.... co jsme jako děti na prázdninách šíleně

nesnášeli. Zima a mokro, déšť na celý den. Chvilku provazy vody, pak zas jen vlezlé mrholení, ale celý den. Pokud  byl jen jeden, dalo se to přežít. Kanasta, šachy, člobrda nebo prší to pomohly skvěle zvládnout. Ale když to bylo víc dní za sebou, už nás to začalo nudit. Pro takové případy jsme vždy měli u chalupy v záloze zásobu borové kůry, z které jsme s bratránkem vyráběli lodní flotily a hned jak to bylo možné, nazuli jsme holiny, vzali si pláštěnky a hurá na rybník vyzkoušet kvalitu našich loďstev. 

Nemám k dispozici ani kůru, ani holiny a ani ten rybník. Nevím co máte k dispozici pro takové dny vy, možná také nějaké takové vzpomínky, ale aspoň si zkusíme zvednout náladu nějakými pěknými kvítky, byť v nich tedy sluníčka je poskrovnu, co říkáte? 

Sice už ....

 

.... mám sbaleno, a dávám dovolené

a chatičce sbohem, ale ještě tu mám pár obrázků, které do téhle dovolené patří. Nepsala jsem o mém prvním ani druhém houbovém úlovku, neukázala jsem vám ještě pár záběrů z cesty vlakem z Mšeného na naší ikonickou horu, a konečně ani na ten můj výtvor v podobě schodů (to jsem se vážně dlouho rozmýšlela jestli je to vůbec ke koukání, ale k té dovče to patří) a ani o tom, jak se plné léto může po ránu změnit ve vrcholný podzim.Takže  ....

Lesní jezírko ....

 

.... které tu nikdy nebývalo a teď je. A ukazuje na to, 

jak moc jsou tu lesy plné vody. Aspoň tedy letos určitě. Jak se tu objevilo a začalo objevovat netuším, když jsem jako malá holka na chatu jezdila, nic v lese nebylo, a to jsme ho měli prolezlej skrz naskrz. Pravdou je, že v tomhle místě, kde teď to jezírko je, vždycky rostla taková zvláštní tráva, jezdili jsme na ní s kárkou a srpem, pak se sušila a babička s ní vycpávala slamníky na spaní. Tráva zůstala jen v pár trsech, za to se kolem ní objevila voda. Docela dost vody.

 Poprvé jsem to zaregistrovala před třemi lety, a od té doby po deštích je jezírko větší nebo menší, ale nezmizí docela. Když jsem se teď dívala na dokumenty o naší krajině, bylo tam řečeno, že voda má paměť a i po stoletích se najednou vrací tam kde kdysi byla a odkud zmizela nebo odkud jsme jí vyhnali. Možná to je případ i tohoto jezírka. A není samo, tentokrát když jsem se šla podívat na houby, bylo jich po lese víc. A vždy v místech kde roste ta zvláštní tráva.

Asi se vám už někdy stalo, že jste šli na troud suchým lesem a najednou k vám vítr přivál vůni vody, která ovšem nikde široko daleko nebyla. I mě se to dost často v lese na chatě stávalo, a tu vůni cítil i muž, nebyl to jen můj subjektivní pocit. Navíc z lodi jsme na tuhle vůni byli hodně naučení. Takže je možné, že ta voda tu pořád někde byla, ale pod povrchem, jen neměla tolik síly aby se dostala nahoru. Ale deštivé počasí jí pomohlo a ona se vrátila. Je to jen taková moje teorie, nejsem hydrolog.

Ať tak či tak, vznikla zajímavá místa k focení. Ovšem pokud máte na sobě něco, čím nepronikne komáří sosák. Jakmile se člověk u té vody zastavil, okamžitě byl oblepený komáry od hlavy k patě ....

Vzhůru dolů ....

 

.... ze zahrad do další. Tentokrát do Valdštejnské.

Asi se budete smát, co jsem to za Pražáka, že neznal ani palácové zahrady a ani tu Valdštejnskou, pro kterého byl objev Vojanových sadů a Vrtbovské zahrady velkým překvapením. No ono je to dané dobou kdy jsem vlastně vyrůstala. To totiž byly palácové zahrady i některé další veřejnosti nepřístupné. A  když se zpřístupnily, už jsme v Praze dávno nebydleli. A s našimi jsme spíš prolejzali Petřín nebo centrum Prahy. A to taky úplně ne. Třeba Židovské město jsem taky neznala... 

Takže je vlastně objevuji až teď v pokročilém věku. Však se říká Lepší později než nikdy, že? A já se toho v některých věcech držím zuby nehty 😉 ....

Hurá do zahrad ....

 

.... pod Hrad. No jo, zas a opět. A opět s Padesátkou.

 Konečně jsem jí mohla předat fotku, kterou si u mne objednala a koupila. Ovšem tentokrát do těch které se při minulých návštěvách ještě opravovaly. Ledeburská a Malá Pálffyovská. První mne nadchla, druhá zklamala. Jak je Velká Fürstenberská opravdu velká, vlastně největší ze všech zahrad komplexu, malá Fürstenberská  má nejkrásnější dekorativní výzdobu a je nejčlenitější, Kolovratská a Malá Pállfyovská, nově opravená, si zachovaly svůj ráz zahrad užitkových, tudíž na jejich terasách najdete jen trávu anebo ovocné stromky, poslední, Ledeburská je zahrada jakou si opravdu člověk u šlechtického paláce i když ve stísněných městských podmínkách představuje. Rovnou plochu s krásnou salla terrenou, ale i pravidelná schodiště s terasami osázenými květinami. A samozřejmě nesmí chybět fontány. No a to nejdůležitější! Nádherné výhledy na Prahu.

My to měly ještě okořeněné rachotem střelby ozývající se z Palachova náměstí. Ne, nešlo o žádný krvavý převrat, i když dle intenzity a častosti střelby by se tak dalo i usuzovat, ale o natáčení amerického filmu Gray Man který tu jako jedna ze tří amerických produkcí které momentálně využívají Prahu, v hlavní roli s Ryanem Goslingem natáčí podle stejnojmených thrilerů společnost Netflix. Jinak by jste ještě mohli v Praze narazit na Adama Sandlera a Orlanda Blooma, ten už je tu pomalu jak doma.

Tak mi dovolte pozvat vás opět na procházku do

 palácových zahrad ....

Kostel sv. Jakuba, Ernestinum a ....

 

.... šlus. To je všechno, co je, alespoň pro mne na Příbrami

hodno dokumentace a co mne zaujalo. Kostel je na náměstí, takový mi na té velké dlážděné holé ploše připadá osamělý. Ovšem díky tomu se dá zas dobře fotit. A byl zavřený. Nějak nechápu systém. V Olomouci až na pravoslavný kostel všechno volně přístupné, a že těch kostelů a kaplí tam je dost. Příbram kostel jeden, na zóně pro turisty a zavřený. A to není jen tady. Já vím, že i v Praze či jiných městech nejsou všechny kostely přístupné úplně, ale dá se u mnoha nahlédnout do interiéru alespoň přes mříž v otevřených dveřích.

No, nic. Tak jsem si ho nafotila aspoň zvenku. Vlastně kousek za kostelem se nachází zámeček Ernestinum, budova na které je jasně vidět jak šel čas. Slouží jako infocentrum, obřadní síň i výstavní síň. Když jsem tam byla, zrovna probíhaly dvě svatby. A obě zřejmě milovníků veteránů, jak uvidíte z fotek ....

Voda v lahvi ....

 

.... i jinde. Ze Svatohorských schodů jsem se vykulila kousek od náměstí T.G.M. které je takovou centrální plochou města. Stojí na ní kostel sv. Jakuba staršího. Okolní zástavba je hodně socialistická, včetně dost předimenzované budovy ÚP. Protože jsem tedy velmi nutně potřebovala na WC první kavárna byla moje. A abych nebyla za křupana, tak jsem si tam dala kafčo. K celkové podobě náměstí dobře pasuje i docela velké vodní dílo s vodotrysky a velkou kamennou koulí. V noci na to musí být nádherná podívaná, neb vše je barevně podsvětleno. Což tedy přes den a za slunce zrovna moc neoceníte....

Při téhle zastávce voda jednoznačně zvítězila a tak dnešní příspěvek bude tak trochu monotématický ....

Výlet bez hádanky ....

 

.... protože všechno už bylo vyřešeno a uhádnuto.

I tentokrát to nebylo nic moc těžkého a také se vám hned podařilo hádanku rozlousknout. Moc opět děkuji za vaše tipy a komentáře. Opravdu se jedná o bývalé hornické město Příbram. Ale neznamená to, že se s ní hned rozloučíme. 

Při první návštěvě jsem si prošla jen baziliku na Svaté Hoře, ale tentokrát jsem měla v plánu z baziliky sejít po schodech až dolů do města, o této možnosti jsem se vlastně dozvěděla až když jsem se minule vrátila a hledala podklady pro článek.

Umínila jsem si, že tedy město navštívím ještě jednou, schody si sejdu a městem se trochu projdu. No co říct k samotné Příbrami abych neurazila případné čtenáře z ní, či rodáky žijící jinde ....

Nic moc. Já vím, jsem zhýčkaná posledním výletem do Olomouce, jsem zhýčkaná Prahou, Litomyšlí, Vroclaví či některými rakouskými městy a městečky. Příbram byť v krásné krajině, občas tedy zhyzděné stále nerekultivovanými hromadami hlušiny, doplácí prostě na svou hornickou minulost. V nejstarší části města se najde i pár krásných úzkých starých uliček, ale jinak paneláky, paneláky, paneláky. A místy skoro až do centra. 

Náměstí které je docela velké zdobí krásný kostel, a nedaleko stojí i malý zámeček Ernestinum, ale to asi tak je spolu s poutním areálem nad městem všechno. A pak ještě na Březových horách je největší muzeum hornictví u nás, s možností prohlídky části štol a  pozůstatek uranových lágrů z padesátých let v lágru Vojna sloužící jako památník obětí komunismu. 

Takže pro mne po Olomouckých hodech docela zklamání. Jediné co opravdu dává městu nějaké kouzlo je okolní krajina táhlých zalesněných vrcholů Brd. 

Nicméně to bych nebyla já, abych něco  nenafotila ....

Výlety s hádankou ....

.... potřetí a naposledy. Skvěle jste hádaly i tentokrát,

opravdu šlo o Lázně Mšené, a moc vám děkuji za komenty. Navíc kdo zabloudil o den dřív k Padesátce, ten věděl hned. Po šestnácti letech se hodně věcí mění, jiné jsou tak nějak neměnné. Tady se něco změnilo na první pohled, a něco nezměnilo. Tedy asi jak v čem. Už jsem psala, že před tím pavillonem kde jsem já bydlela zmizelo spousty vzrostlých stromů, stejně tak zmizely vzrostlé lípy ze vstupní aleje a jsou nahrazené novými mladými stromy, ale co naplat, ty než vyrostou do té majestátnosti původních stromů, tak to uplyne hodně vody. Dvorana má nově opravenou fasádu stejně tak je nově zprovozněná lázeňská kaplička. Vznikla tu i nová venkovní sportoviště, posilovna a venkovní bar s odpočinkovou zónou. Ovšem nejvíc je vidět úbytek lázeňských hostů. Ono o víkendech nebo svátcích spoustu pacientů odjíždělo tak nějak načerno domů, protože procedur bylo minimálně, ale kompenzovalo se to tím, že sem přijela spousta lidí na prodloužený víkendový pobyt, a pak, hlavně ty výpravy japonských studentů architektury, které byly opravdu velmi početné. A tak lázně byly stále plné, žily a dýchaly. Teď po změně pravidel, navíc i s různými covidovými zákazy a příkazy lázně zely prázdnotou. To co se dřív dalo počítat ve stovkách, se dalo pomalu spočítat na prstech dvou rukou. A můžu vám říct že to nebyl radostný pohled ....

Výlety z hádankou ....

 

.... podruhé. Nejdřív chci poděkovat všem za krásné

komentáře, a správně jste všechny poznaly nebo vyčetly na netu, že se jedná o město Roudnice nad Labem. Z něj se vydáme dnes do naší cílové destinace tohoto dlouhého výletu. 

A jdeme na nápovědy ....

Výlety s hádankou ...

 

.... aneb kdepak jsem (jsme) to byly? 

Napadlo mne, trochu to moje výletování obzvláštnit tím, že vás nechám hádat které místo, či místa jsem navštívila. Nebude to nic těžkého, o některých jsem už na blogu psala, takže by neměl být pro vás kdo chodíte pravidelně problém hádanku vyluštit. A pro ostatní tu budou v článku nápovědy.

První výlet byl tak trochu šitý horkou jehlou. Ne že by nebyl naplánovaný, ale na jindy. Původní plán byl úplně jiný. Praha a botanická v Tróji. Nějak se to ale zamotalo a tak přišel na řadu náhradní program. Celodenní výlet na místo, které je velmi milé. A v milé společnosti Padesátky. Trasa a spojení naplánované, ale díky letnímu spojovému řádu velmi knap při přestupech. Tak jsem raději poprosila souseda (stejně měl u mě vroubek za tu uřvanou párty do pěti do rána když jsme byly na chatě s dcerou a Bobulí) jestli by mne nevzal na Smíchovské nádraží autem, abych měla čas se dostat dřív na Hlavní nádraží. Tohle klaplo a tak jsme v pohodě našly s Padesátkou sebe i náš vlak. V místě přestupu jsme měly mít podle JŘ dostatečně luxusní čas na další přestup, ale chybička se vloudila, náš vlak měl zpoždění a navíc jsme musely hledat kde vůbec je autobusové nádraží. Takže autobusu který nás měl vzít dál jsme tak akorát mohly zamávat. Ve finále jsme zjistily, že zastávka je hned u nádraží, ovšem paní v pokladně nás poslala až na náměstí. Co teď... 

Čekat dvě hodiny na vlak, který jel do téže naší konečné destinace. Tak jsme si daly oběd, kafe, dort a ty dvě hodiny docela příjemně strávily. Vlak už na nás čekal připravený na nádraží a tak jsme mohly pokračovat dál ....