.... představila, sice ne v kvalitních fotkách, neboť něco
takového jsem nečekala, tudíž jsem neměla delší sklo, nového, resp. nové, neboť se jedná o párek, obyvatele naší přehrady. Včera totiž zas po delší době svítilo krásně sluníčko, doma mi nic tak moc nehořelo aby to nemohlo počkat na později a tak jsem vzala foťák a šla se po dlouhé době projít i po zdejším okolí. Původně jsem měla naplánované jít úplně jiným směrem, jenže díky posledním deštivým týdnům je všude neskutečné bahno a jít se tak dá jen po těch zpevněných cestách které se tu a tam vyskytují, takže po poli nebo lesem by to byla sebevražda. Nakonec tedy jsem to vzala klasicky k přehradě. Tam mne zaujal zvláštní pohyb pod hladinou, na rybu to bylo moc velké, navíc se to ve vodě občas zavrtěl, občas udělalo kotrmelec. Myslela jsem si nutrie, ty se teď dost rozmnožily po celé republice, jenže ta se nevydává pod vodou tak daleko. Bobr? to už by někde na potoce byla přehrada. Ondatra? Možná, jenže pak se to vynořilo a já koukám jak blázen, ono to má v hubě rybu! A bylo jasno.... a ještě víc když to doplavalo k břehu, vyskočilo a začalo to všelijak pískat a poštěkávat a se stejným zvukovým doprovodem se k tomu přidal i druhý jedinec.... no, takže už je jasné, kdo se nám tu usadil. No přece
.... do Rybníka. Tedy ono nás dělilo nějakých 70 kiláků, ale ty
jsme sfoukli ani ne za hodinu. Kdyby s tím mým mužským byla řeč, to by jsme si nadělali výletů! Vždyť to všechno krásné kolem máme dostupné všechno do hodiny. Ale ne, on na to prostě není. Je pravda, že co podniká, jezdí po servisech celé dny, takže se mu moc nedivím, že nechce ještě o víkendech, ale ani v Praze se mu na výlety nechtělo.
Vraceli jsme se domů přes Hanušovice a Šumperk kde jsou kouzelné silnice mezi lesy lemované zlatými a bronzovými buky, občas se na louce zazlatí osiky. Občas se mezi nimi zablýskne kostel se svou bílou fasádou. Takže dnes jsou fotky ryze cestovní z auta, tudíž občas se tam objevují nechtěné záblesky nebo odrazy věcí na palubce. A bude jich trochu víc... Zastávku jsme už nikde další nedělali ....
.... na Dolní Moravě. Jak každý ví z hodin zeměpisu, řeka Morava pramení na Králickém Sněžníku. A odsud si hopká jako horský potok stále dolů, pak se trošku rozšíří, takže vypadá jako o něco větší potok, a hopká si dál, a narůstá, rozšiřuje se, leniví až nakonec dospěje do majestátního toku opravdové řeky. A na Dolní Moravě vypadá jako takový trochu širší potok. Jak do ní svítilo sluníčko, byl to potok krásně jiskrný. A jako nás vždy po cestě okolo Neratova na Zemskou bránu a dál doprovází Divoká Orlice a tvoří hranici mezi Čechy a Polskem, stejně tak nás doprovázela na cestě domů Morava. Do Hanušovic, do Šumperka až nakonec se naše cesty rozešli, a my jsme se každý dali jiným směrem ....
.... pokračovala naše cesta po horách dál. Tedy, nejdřív
mi muž řekl kam chci dál, jestli to vzít jako tradičně přes Neratov a Zemskou bránu, nebo přes Dolní Moravu. První variantu už znám, a tak jsem volila druhou. Když už nepůjdeme na Stezku v oblacích, tak jí alespoň vidět zezdola. On by muž se mnou nahoru nešel, nesnáší výšky a musel by čekat celou dobu v autě, neb ani do restaurace na nealko pivko by nemohl. Na tuhle návštěvu se budu muset dohodnout s někým jiným...
Že jsme vlastně skoro na hranicích, a to jak na vnějších tak i vnitřních, a na hlavní předválečné obranné linii naznačovalo velké množství malých, větších i velkých řopíků a tvrzí ale i informačních cedulí. Ono přímo v Králíkách je jedna tvrz jménem Bouda kde je zároveň i muzeum opevnění, při jízdě přes Suchý vrch se dostanete do nejznámější pohraniční pevnosti Hanička. Takže tady máte skvělou možnost vidět to, jak dokonale by jsme byli chráněni kdyby jsme nemuseli potupně všechno vyklidit. Platí tu opravdu, že na každém kroku bunkr, pevnůstka či velká pevnost. Zprava i zleva, v rozestupech pětiset metrů a na dohled ....
.... jste vy a to, co se před vámi otevře, když buď pracně
vyšlapete po cestě z Králík nebo si pohodlně vyjedete autem na kopec ke klášteru. Z jedné strany Bukovohorská hornatina s vrcholy Buková Hora (958 m.n.m.) a Suchý vrch (990 m.n.m), z další panorama Orlických hor, a ještě z další masiv Králického Sněžníku (1423 m.n.m) Dolní Moravy s vrcholem Sněžník (1116 m.n.m) a nakonec Jeseníků samozřejmě s nejvyšším vrcholem Praděd (1491 m.n.m)
Nějakých 200 metrů od kláštera na kraji hory kde areál stojí, najdete dva kamenné pilíře a mezi nimi stojí socha Pozorovatele a zadumaně hledí dolů do údolí i panorama Orlických hor nad ním. Oficiálně se jmenuje Pozorovatel, ale místní mu říkají rytíř Franta. Socha je dílem německého sochaře Karla Emila Wieleho a pochází z jednoho z kamenických sympozií která se zde v Králíkách pravidelně konají. A jen o pár set metrů dál, na vedlejším vrchu Val (788 m.n.m) stojí rozhledna stejného jména. Je vysoká skoro 35 m, samotná vyhlídková plošina je ve výšce 22 m. Z ní je vidět na Králický Sněžník, Hrubý Jeseník, Hanušovickou vrchovinu, Orlické hory, Bystřické hory a Kladskou kotlinu ....
.... jsme se zase trochu chlubily? Je tu čas dalšího převzatého
svátku, který u nás není domácím, a popravdě mne stejně jako Valentýn nenadchává. Už asi víte která bije. Jo, jo, mám na mysli Halloween. Ale jedna věc, která s ním k nám doputovala mne bavila a baví, i když už jí zrovna moc nepraktikuju. Vyřezávaní dýní. Když jsme se nastěhovali, jediná naše zahrada svítila různě velkými xichtíky a xichty s vlastnoručně vypěstovaných dýní. Neuteklo mnoho vody, a i u sousedů a jiných obyvatel vsi se začaly objevovat. A stejně jak s vánoční světýlkovou výzdobou vždy čekali na to co se z nás objeví aby to pěkně okopírovali a vystavili na své zahradě.
Děti odrostly, dýně už nepěstuju, a tak zmizely i od sousedů a dalších obyvatel vsi. Došly jim nápady, nebo jim došly děti, nevím. Ve čtvrtek jsem byla za holkama a Bobule se na mne hned ve dveřích vrhla s prosbou. Babiko, vyžežeš mi dýňáka? A už se hnala pro dýni aby mi jí předala. No může člověk takovýmu špuntovi odolat? Příkaz od dcery zněl Nesmí to být zvracející dýňák a nesmí to dopadnout tak, že až ho Bobule uvidí, bude mít šok. Tak jsem udělala dýňáka zcela nekonfliktního, nestrašícího malé děti. A napadla mne takový výzvička. Kdo takhle tvoříte, pochlubte se svými dýňáky. Nebo pokud někde uvidíte nějaké které za to stojí, nafoťte je a ukažte na blogu nám všem. Mají omezenou dobu životnosti, tak hurá do toho! Do článku napište Výzva Dýňák.
P.S. Janinka a Bevíčková už mají tedy dýňopýrem a krásnou kočičí dýní splněno!
No a tady je tedy můj výtvor. To co svítí po straně, jsou na přání Bobule ouška. Ještě chtěla náušničky, ale to jsem jí zamítla. Pořádněj Dýňák není žádná zženštilá dýně, která nosí náušnice!
a v tomhle divném období vám sešle jeden jediný slunečný den, je hřích sedět doma. Normálně bych byla, tedy za dobrého počasí, na chatě a pořádala tradiční výjezd na podzimní Dobříš, jenže za a) svátek vyšel dost blbě na prostředek týdne a za b) sice nám chalupy a chaty zůstaly vládou milostivě zpřístupněny, ale když je takhle hnusně, raději se vinu kolem radiátoru, protože mám teplo bez práce a zadarmo. A tak jsem muže vytáhla na náš pravidelný podzimní výlet konaný po dvou letech, mezi tím ho totiž nikdy nikam nedostanu. Na otázku kam tedy chci byla odpověď sice těžší, těch míst je víc, ale jedno mne naskočilo skoro hned. Klášter Hedeč. Povětšinou jezdíme na tenhle podzimní výlet na Zemskou bránu, Neratov a nebo na Šerlich, to jsou sice úžasná místa, ale už je znám. Tohle místo znám jen z vyprávění a občasných fotek na fb. A popravdě, zapadlo i trochu do schématu mých výletů téhle podzimní doby. Poutních míst. Proč zrovna poutní místa když jsem zapřísáhlý nepřítel církve fakt nevím, ale spíš mi jde o tu architekturu těchto míst než o nějaký genius locí, i když, pravda na některých místech je obrovská energie kterou cítí i takový echt ateista jako jsem já. Takže po Mariánské hoře u Lanškrouna, Neratovu, poutním areálu Skalka na Mníšku, Svaté Hoře v Příbrami tedy přišel na řadu klášter Hedeč.
.... se odehrál v roce 2016 koncert Live at Pompeii.
Komu se zdá, že jsem se trochu ztratila v čase, píšu tady nesmysly, nemusí se bát o můj zdravý rozum. Ano o koncertu Pink Floyd Live at Pompeii jsem tady už psala, hned po jeho shlédnutí na ČT art, ale tady se jedná o trochu jiný, byť by se možná dalo říct "Najdi pět rozdílů" koncert, který uspořádal jeden z protagonistů koncertu prvního. Po těch 45 letech totiž na stejném místě vystoupil živě zpěvák, skladatel, textař a kytarista a vůdčí osobnost skupiny Pink Floyd po odchodu Rogera Waterse, David Gilmour a nkoncert se jmenuje David Gilmour - Live at Pompeii 2- 2016. No a teď tedy jdeme hledat těch pět rozdílů .... Ono by se nemuselo hledat nijak namáhavě.
Rozdíl první. V roce 1971 kdy se konal první koncert byli hudebníci právě o těch 45 let mladší, v sestavě s Rogerem Watersem.
Rozdíl druhý. První koncert se konal sice na stejném místě, ale za dne, bez diváků a bez onoho jevištního megaspektáklu kterým se později Pink Floyd proslavili, zatímco koncert, vlastně dva, se sice konal ve stejném amfiteátru (mimochodem nejstarším na světě) ovšem při každém koncertu byla plocha zaplněná do posledního místa diváky a odehrány byly s plnou floydovskou parádou.
Rozdíl třetí. Zatímco při prvním koncertu zněly písničky pouze z vrcholného psychedelického období skupiny, na druhém už zněly nejen písničky ze sólových alb Davida Gilmoura "On The Islands" a "Rattle That Lock", ale i ty z vrcholných let tvorby Pink Floyd, kdy nesmí chybět moje oblíbené Run Like Hell, High Hope, Money, Wish You Were Here, Shin of The Crazy Diamond, a také Milošova milovaná Comfortably Numb. Zajímavá je i skladba ze sólového Gilmourova alba "Rattle That Lock" Stone Face s nádechem židovské melodiky a hudebnosti která je ve spojení s klasickou Gilmourovou rockovou kytarou hodně zajímavým počinem. Samozřejmě že se koncert neobešel bez klasického promítání na kruhovou plochu nad jevištěm, a starou známou laserovou a ohňovou show.
Rozdíl čtvrtý. Hudebníci. Jsou a nejsou to Pink Floyd. Z aktérů prvního koncertu zůstal jen David Gilmour, ale na basovou kytaru hrál Guy Pratt, který nastoupil do skupiny po odchodu Rogera Waterse, tedy dlouho po prvních Pompejích. Ostatní jsou ovšem stejní špičkoví hudebníci. Klávesy místo již zemřelého Ricka Wrighta pro tento koncert převzal klávesák z Rolling Stone Chuck Lavell, bubeníka Nicka Masona vystřídal Steve DiStanislao.
Rozdíl pátý. A tady jsme u toho, že co se týče Davida Gilmoura prostě není. No, maličko bych se opravila. Je v tom, že už tenhle koncert neodehrál svlečený do půl těla, zmizela bujná hnědá kštice po ramena, ale to je tak vše. V jednasedmdesáti hraje a zpívá jak za mlada, naplno a skvěle. Jeden koncert obsahuje 22 skladeb při průměrné délce deset minut, tudíž solidní nálož i pro mladšího zpěváka.Takže když zavřete oči, zmizí ten rozdíl let a stále na pódiu slyšíte toho geniálního kytaristu který se před těmi 45 lety pekelně soustředil na svou hru, stále skromně se tvářícího jako by stále v údivu nad tím, kam až se za ty roky dostal. Co mne ovšem na Gilmourovi baví je to, že zní stejně jak na studiové nahrávce tak na živáku, což se o mnoha známých a o sobě si hodně myslících zpěvácích nedá říct( v tomhle směru je pro mne snad nejhorším překvapením Madonna) a že čas a prozpívaná léta bylo pro něj v tomhle milostivá. Dost rockových zpěváků ve starším věku ztratila ze svých hlasů, občas i nepěkně začali mečet nebo ztratili schopnost vyzpívat čistě výšky (to mne docela vadilo v posledních letech u našich dvou hlasem špičkových zpěváků, Evy Pilarové a Karla Gotta, a neberu třeba u něj poslední nemocí poznamenaná léta) ale tady pořád zní stejně mladistvý, lehce nakřáplý hlas jako v roce 71. Zvuk tohoto seskupení je naprosto stejný, plný, žádná odchylka, takže prostě máte dojem že slyšíte starý dobrý Floydy. Navíc je dokonale poznat, kdo byl vůdčí osobností skupiny co se týče soundu, a hudby protože Gilmourovi písničky z posledních sólových let po skončení působení Pink Floyd dokonale zapadnou mezi ty původní floydovské skladby, takže máte stále dojem že slyšíte jen méně hrané písně z různých jejich alb. I s klasickým doprovodem dívčích hlasů, ovšem tentokrát s jedním mužským. Z obou koncertů vznikly i dokumentární filmy Pink Floyd Live at Pompeii a David Gilmour Live at Pompeii 2016 a oba se dají najít na YouTube. A asi i stáhnout na některém z úložišť.
A jak jsem na něj přišla já? Úplně náhodou, poslední dny, kdy neposlouchám rádio, neb i manžel ho konečně přestal pouštět, při práci na počítači si na YT jako podkres pouštím právě koncerty Floydů. A když jsem tak brouzdala a koukala co je k mání, naskočilo mi pár videí s názvem David Gilmour Live at Pompeii 2016, což jsem samozřejmě nemohla přejít bez povšimnutí. A jsem ráda že jsem se podívala a poslechla si to....
Samozřejmě, také si neodpustím srovnání. David Gilmour v Pompejích roku 71. I když hlavní zpěvní part má Rick Wright ....
.... a v roce 2016
Jasnééé, moje oblíbená ...
... a pro Miloše (i když nemá rád nic co nese v názvu Praha, nebo pražský 😉) a já se nedivím že tahle skladba se mu líbí, já mám při tom sólu hodně velké zimomravky
