Dneska tu je zima ....

.....  i se sněžením, a tak se hodí tahle kolážička. 

Jen doufám, že to jsou ty poslední záchvěvy....

Sice ještě není léto, já vím ....

....a navíc je šeredně, tak snad dnešní letní koláž přijde k dobru

a zlepší vám náladu....

Jaro se už přibližuje .....

.....a je to hodně znát. Hlavně na krokusech, rozkvétají v čím dál tím větším množství (ovšem pokud mají šanci. Myšpulín se rozhodl, že nejsou jeho oblíbenou květinou a tak se rozhodl všechny mi se záhonu vyhrabat, a s Bobešovou pomocí i sežrat) a to nejvíc na hrůbku u Matýska. Vyhrabat je tam Myšpulín, roztrhla bych ho jak hada. Už takhle mne zbavil všech žlutých, zachránila jsem z nich jen pár cibulek. Stejně tak mi zlikvidoval hyacinty připravené na zasazení do země, a ten který už tam byl, jsem zachránila na poslední chvíli. Ale objevila se už i první kvetoucí bledulka. Jak říkám, jde to hopem ....

Protože jsem .....

..... druhou část roku úplně vypustila práce na zahradě, jak kvůli počasí, tak i nenáladě zůstalo mi na záhonech hodně neostříhaných trvalek. A jak už víte, když není co fotit, vydávám se na lov sušin.

tentokrát jich na focení zbylo fákt hodně ....

Jaro se blíží ....

....víc a víc. Je to vidět na zahradě na spoustě věcí. Tulipány, narcisy a krokusy se derou překotně na povrch, drobné kultivary krokusů na slunečných místech už kvetou, to samé sněženky a pod lískami začínají vylejzat bledule. A na naší převislé vrbě, která si dělá co chce, se po dlouhé době objevilo víc jak tři kočičky.

Dělám všechno podle návodů na pěstování, stříhám nakrátko jak se má, větve narostou krásné dlouhé a silné, ovšem když přijde na věc, kočiček je na ní tak do deseti kousků. Přitom sousedi kolem je mají vždy úplně obalené. Dělá si prostě co chce ....

Rok 2018 v obrázcích, part 2 ...

Dnes se tedy podíváme na druhou část loňského roku, která se začala už v posledních dnech měsíce června ukazovat jako ne zrovna standartní. V půlce června se ozvala sousedka s tím, že by přece jen možná bylo dobré začít pomalu vyklízet byt po mamině, protože už je více než zřejmé že se do něj nevrátí. Jenže ono se to řekne hodně jednoduše, ale dejte se jen tak do vyklízení místa, které pro vás bylo od narození domovem, kde jste vyrůstali, rozum začali brát, prožívali první lásky i zklamání z nich. Kde visel na zdi obrázek který jste mamince k MDŽ vyrobili v první třídě a ona si ho tam hrdě pověsila. Vyhazujte věci které jste mívali denodenně v ruce a které dodnes jsou v šuplících.... Jenže nebylo zbytí, já majitelkou bytu nebyla a tak jsem proti tomu nemohla nic namítat.
Ještě že jsou blogy a ochotné blogerky, které
se s vámi podělí o zkušenosti a doporučí vám již ozkoušenou vyklízecí firmu. Domluvili jsme se, pán se přijel podívat a stanovili jsme datum. Jenže do toho se mi koncem června zbláznil muž. Zcela regulérně se zbláznil a skončil na psychiatrii, odkud musel být převezen na neurologii aby posléze opět ještě pár dní pobyl na psychiatrii. Stres z podnikání, nadmíra prášků na spaní i alkoholu způsobilo totální psychický kolaps.
Tudíž se akce Kulový blesk musela odvolat a já čekala co bude dál. Po měsíci ve špitále se muž vrátil domů a vypadalo to, že problémy jsou zažehnány. Jenže poslední červencový den mi ráno v šest začal zvonit telefon. Volali z LDNky, že maminka krátce po půlnoci zemřela. Ve spaní, na masivní plicní embólii. Vedra si opět vybrala svou oběť.... A tak začal blázinec okolo pohřbu, vypovídání všech
možných smluv a znovusjednání další akce Kulový blesk ....

Rok 2018 v obrázcích....

Sama za sebe se nerada dívám zpátky, ale jsou určité výjimky

kdy to dělám docela ráda. A to když si prohlížím fotky, a připomínám si co jsem za ten rok kde navštívila, prošla

a viděla. Připomenu si posezení na sluníčku na schodech před chatou, které předcházelo procházce po lese. Nebo ranní vstávání před dlouhou cestou na výjezd za hranice. I obavy z toho jestli počasí nezhatí mé plány. Ale i smutek z toho co definitivně skončilo, fotky míst kam už nebudu patřit. A zároveň zjišťuji o kolik zas méně jsem oproti loňsku a předchozím letům vloni fotila...

Jarní koláž .....

..... pokaždé když jdu tady do krámu nakupovat, kochám se 

krásně jarní igelitkou s koláží jarních květů. Proboha proč mne takový nápad nenapadl také? To vážně nemám žádnou fantazii abych něco takového taky vytvořila?? Ne, nemám ...

musím nejdřív vidět a pak vytvořit. A to je ten rozdíl mezi mnou a fotografy. Nebo mezi mnou a těmi kdo  vytvořili. Prostě sama se nenakopnu a neudělám, musím být nakopnuta. Možná snad ještě když jsem dělala pičvorkové ozdoby tak jsem tvořila něco co jsem sesumírovala, vymyslela a stvořila já, ale i v tomhle tvoření jsem ze začátku tvořila podle jiných .... no jo, jenže,  když už všechno 

bylo vytvořeno!

Včerejší předjaří ....

.... ač meteorologové slibovali na včera rekordní tepoty snad po celé republice, tady u nás, byť svítilo sluníčko, bylo studeněji než předevčírem. Nicméně jsem řekla psům jdeme, než zas bude hnusno a deštivo. Neodporovali, dostali kšíry a rozdvojku, já vzala, jak jinak, foťák a šlo se. Hned kousek za barákem jsem ale začala nadávat, protože místní minifarmář rozjezdil traktorem jedinou přístupovou cestu na louku a dál (pokud ovšem nechci obcházet půl vsi a to ještě po silnici kde pořád někdo jezdí) a místo cesty je bahniště. A to tam dřív jezdily maminky s kočárky, aby se právě vyhnuly autům když chtěly jít s dětmi na hřiště. Pročvachtali jsme tedy blátem na o něco méně blátivou cestu a když jsme došli k další spojce mezi dvěma cestami, další bahniště, tentokrát zas pro změnu vytvořené čtyřkolkáři! Bože, jak já tohle vozítko nesnáším!! Sice vím, že třeba pro některé vozíčkáře je to jediná šance jak se dostat do přírody (vím to z rozhovoru s již nežijícím členem Divadla Járy Cimrmana Janem Kašparem, který sám po úraze na vozíčku skončil a na něm dál hrál) jenže tohle dělají zdraví (tedy zatím) lidé a ničí cesty, dělají bordel po lese a otravují vzduch. Ostatně lesníci už dlouho žádají o zákazy vjezdu do lesů, jenže bezohlednost mnoha čtyřkolkářů je bezbřehá...

Že jsme domů dorazili od bahna všichni, nemusím asi dodávat a tak

Bobeš byl zahnán na pelech, Myšpulín do vany a já likvidovala stopy.

Šneček ....

..... na stromě? proč ne .... tenhle si v létě štrádoval 

po větvičce jabloně a z výšky se díval na svět. Všimla jsem si ho

čirou náhodou, a svištěla domů pro foťák. Naháněla jsem ho skoro jako když chci vyfotit Bobeše. Pořád se přede mnou snažil schovat

ale nakonec jsem ho přece jen nachytala a vyfotila ....

U Loučné ...

.... v místech kde se v Litomyšli říká Vodní valy je teď místo, kam musí Bobule každý den. Jsou tu totiž kačenky a vodní pejscí!

A to je teď její nejoblíbenější zábava oba tyto živočišné druhy chodit krmit. A pokud nevíte co jsou vodní pejscí (To "pejscí" )se teď naučila říkat a tak to využívá velmi často, protože má bafbafa (její první označení Matesa a jeho příbuzných) doma a zřejmě usoudila, že ona zubatá a chlupatá stvoření brázdící hladinu Loučné jsou prostě "pejscí" žijící ve vodě ....

Dělá mi holka radost....

.... která a proč? Dcera. Už dřív koketovala s focením, tedy takovým tím klasickým výletovým a dovolenkovým. Ale jak se odstěhovala do Litomyšle, začala si víc všímat všeho kolem sebe a hlavně přírody. Tak aby ne, v obou bydlištích má krásné výhledy a co se týče litomyšlských západů, tak ty jsou přímo lahůdkové. navíc scenérie města nabízí mnoho a mnoho fotografy vyhledávaných míst. I tady se dokázala vyřádit a to jen s mobilem. Foťák co měla dřív se rozbil a vlastně ani o žádný jiný nějak nestála. Jenže jak přišla na svět Bobule, už jí mobil přestával stačit a tak projevila přání si nějaký foťák pořídit.

Napadlo mne, že tu zahálí můj šroťáček, ultrazoom kterého se nejdřív po koupi zrcadlovky zmocnila polovice, něco málo nafotila a pak se zmocnila zrcadlovky s kterou nafotila ještě míň. 

Tak jsem jí foťák i s návodem dovezla aby si nejdřív ošahala focení s něčím jiným než mobilem nebo kompaktem  a pak se rozhodla jestli si pořídí něco jiného....

Študuje a zkouší, ale hlavně kouká! Kolem sebe a musím říct že oko má fakt dobrý. Některé snímky jsou opravdu super. A vyhledává místa i témata. Jako včera. Vezla mne z návštěvy domů, zlatá hodinka jak víno a když jsme vyjely do vsi nad Litomyšlí, krásně bylo do kraje vidět na zapadající slunce. Zastavily jsme u dvou ohromných lip mezi kterými stojí křížek, ona vytáhla mobil, já foťák a už to jelo. Kdysi se na mé focení šklebila a měla spousty pitomých poznámek a vida! najednou i ona sama zastaví aby se pokochala a nafotila.... Dělá mi holka radost!

Tak mi tady .....

.... zůstala na ocet nová Andělka. Objednala si jí sestra dceřinnýho partnera, prý  koupím, zaplatím,  dobře se odměním, nespěchá to ...

Takže když jsem dotvořila nové hnízdečko, které si objednala bývalá spolužačka, hned jsem sedla a vymýšlela anděla.

Hrála jsme si s ním celý týden, vymýšlela jak udělat křídla aby se daly šaty, které jsou samozřejmě, jak se na anděla sluší a patří bílé, vyprat, přešívala a zas zašívala, škrobila spodničku a tvořila stojánek. Když bylo hotovo, napsala jsem dotyčné že tedy má anděla hotového, napsala cenu a nic. Ticho po pěšině. Tak jsem napsala znovu, co tedy bude, jestli  jí chce a zas nic. Až asi třetí den se optala na velikost a když jsem jí napsala jak je velká tak mi napsala že je moc velká a že se jí nikam nevejde. Podotýkám, že při objednávce nebylo o velikosti nic řečeno, a panenka má standartních 35 cm. Takže mi bylo hned jasné, že vůbec nejde o velikost, ale o cenu. Prostě čekala, že já si tu budu hrát nějakou dobu s andělem, místo toho abych dělala jiné věci které jsem kvůli tomu odsunula a ještě jí ho dám za pár šušní, nebo nejlépe zadarmo když je to ta přízeň. Jenže to není moje přízeň a zadarmo dělám jen pro Bobuli. I nejlepší kamarád mi za panenky které jsem mu dělala zaplatil. A tak tu stojí a čeká....

Úžasný nápad ....

.... napadl generálního ředitele České pošty. Po mnoha aférách s (ne)doručováním listovních a balíkových zásilek chce nedostatek a nekvalitu doručovatelů řešit tak, že se nebudou zásilky doručovat každý den ale třeba jen třikrát v týdnu v určené dny.

Bomba! Tak to je nápad hodný génia!

Vzhledem k tomu, že moje dcera i její tehdejší přítel u pošty dělala a v jeho případě to stále trvá, a vím, co po nich bylo neustále vyžadováno, se vůbec nedivím, že je většina zaměstnanců frustrovaná, nespokojená a tím pádem se ani nechtějí nějak dřít víc než je zdrávo. A to vše jen za opravdu smutné platy. (Jistě , asi je rozdíl v platech ve větších městech nebo malých, ale stejně nejsou nijak oslnivé)

Kdyby se ČP věnovala toliko jen tomu, k čemu primárně vznikla, tedy výhradně jen k doručování zásilek, myslím, že by měla o pár problémů míň. Jenže zaměstnanci jak za přepážkami tak doručovatelky v terénu musí nabízet životní pojistky, prodávat losy, na poště se mi při každé návštěvě přepážky snaží vnutit časopisy, kosmetiku a jiné. Vždyť od toho jsou jiné, renomované firmy!

Pojišťovny, trafiky, drogerie. Vedení se ohání tím, že se snaží klientům rozšířit nabídku a obzory.... no děkuji, nechci. Co potřebuju si koupím  v obchodu tomu určeném. Jenže zaměstnanci jsou za to, že neprodají to či ono sankcionalizovaní, jenže o tom se už vedení nezmiňuje. Takže se nelze jejich frustraci divit. 

Další kapitolou jsou mohutné sponzoringy mnoha společenských akcích, které ovšem nejsou určené pro zaměstnance, ale jen pro vyšší vedení a horních deset tisíc. Tedy naprosto zbytečné akce.

Všechno tohle odčerpává peníze které by mohli dostat zaměstnanci kteří by snad pak byli spokojenější a tím pádem příjemnější. 

Napadá mne při této příležitosti činnost, která by mohla otevřít obzory jiným. Že by jsme si začali pěstovat poštovní holuby.Štíhlé rychlé letce pro doručování doporučených dopisů, mohutnější plemena pro doručování balíků. Při jejich známé rychlosti a vytrvalosti by jsme měli zásilku doručenou během několika málo hodin. Neremcali by, neboť by svůj příděl zrní měli vždy zajištěný, nikdo by po nich nechtěl aby se zdržovali prodejem zbytečností. A navíc by na silnicích ubyla poštovní auta. Ostatně kdy asi napadne generálního ředitele, že se nebude doručovat vůbec?

Velebnosti, jdu blejt ....

Koníci, plemene Shire ....

.... patří ve světě koní k těm nejvyšším a nejtěžším chladnokrevným plemenům. Nad nimi už jsou co do váhy a mohutnosti Brabanti a Percheroni. Koně plemene Shire patří k potomkům starého anglického koně zv. Great Horse který ve středověku sloužil jako rytířský kůň. Později, když už nebylo třeba tyto válečné koně, v 16. a 17. století byli nakřížení frízskými a vlámskými koni.

Největším Shirem byl valach Velký Jack který měl v kohoutku 210 cm. Normální míra je 172 - 180 cm a váha až 1200 kg.

Tři krasavice tohoto plemene má synův šéf a tak když tu byla dcera s Bobulí, neopomněly jsme se za nimi zajít podívat ....