02 října 2012

Trocha zkoušení z přírodopisu....

Když tak chodím po lesích, jak tady nebo na chatě, vyskytují se tam dva velmi podobné strom, jak tvarem listů, tak barvou a texturou kůry a navíc na mnoha místech rostou i vedle sebe. A někdy jsem si je i pletla. Než mne syn zahradník vysvětlil rozdíl. A tak mě napadlo že vyzkouším i vás.

Řeknu vám o jaké stromy jde, ale neřeknu který je který, to bude na vás to správně přiřadit. A věřím, že to pro vás nebude nic těžkého.... jde o to který strom je buk a který jilm....

A:


B:



Tak a můžete odpovídat....Mrkající

01 října 2012

Pomóc, měním se ve svou matku a Nouzový východ...

Nebojte se , nezbláznila jsme se ale chtěla bych se s vámi podělit o zážitky z jedné knihy a jednoho filmu....

Pokud jste si v dětství dámy říkaly, že v životě NIKDY nebudete jako vaše matka tak vězte, že už v tu chvíli JSTE jako vaše matka. Protože i ona si říkala to samé aby se posléze stala svojí MATKOU.
Nejen že se vám jednoho dne stane že se na vás ráno z vašeho zrcadla dívá tvář vaší MATKY, ale i vaše děti se na vás začnou dívat s určitým despektem a budou si mezi sebou potichu šuškat a vy zaslechnete slova MATKA a její MATKA a při vaší poznámce k manželovi " Zlato, pokud začnu být jako moje matka tak mne zastřel !" se oslovený na vás podívá se shovívavým úsměvem a odpoví vám " Zlato, ale to už jsi!"......
A v těchto okamžicích vám pomůže se s touto situací vyrovnat i kniha spisovatelky Giny McKinnonové POMÓÓÓC, měním se ve svou matku kde zjistíte že tento vývoj je prostě nezvratný a že k tomu stát se svou MATKOU je odsouzena každá z nás. Už tím, že se narodí jako žena. I když nevím co je větší neštěstí, stát se svou MATKOU nebo svým OTCEM?

.....nikdy nebudu stejná jako moje matka! Ha ha ha....

Je jedno, že všechny peskujeme kvůli nepořádku, že si připadáme nedoceněné a unavené, že esnášíme rodinné sešlosti, které nás stojí spoustu nervů a práce.Odměnou nám je poznání, že koloběh života se nezastavil, že jsme navázaly na odkaz svých MATEK a ty zas na odkaz všech generací MATEK před námi. Změnu neberme jako prohru, ale jako vítězství a utěšujme se škodolibou jistotou, že totéž jednou potká i naši pubertální, vzpurnou ( a rádoby tak odlišnou) dceru.
Vývoj všech žen směrující k nesmrtelnému symbolu MATKY je neodvratitelnýMrkající.....

Já nevím v čem a jak moc jsem nebo nejsem svou MATKOU, ale vím že ona by si nikdy nenalakovala ve čtyřiceti letech nehty na zeleno a na černo. Ostatně to by neudělala ani jako mladší. Že by si k padesátinám nenechala určitě vytetovat na krk obrázek. Že by nechodila se psem po výstavách a už vůbec by nelezla všude možně v přírodě po kolenou či se neplazila po trávě a nehledala ten nejlepší úhel záběru......
Jo jedena věc mne teď napadá. Když mi odvezla rychlá mého muže do špitálu začala jsem doma všechno uklízet, mýt a přerovnávat...stejně jak ona po smrti svého muže.....


NOUZOVÝ VÝCHOD ( REVOLUTIONS ROAD)

Včera jsem měla velké dilema co si vybrat v televizi....musím říct že po dlouhé době.....měla jsem na výběr mezi příběhem rodiny Tugendhadtových a vzniku architektonického skvostu jakým je jejich vila i o tom jak probíhala její dvouletá rekonstrukce a americkým filmem Nouzový východ. Nakonec jsem zvolila film, už proto, že byl o tom co znám velice dobře na vlastní kůži. O tom jak je těžký přerod z činorodých lidí žijících svoje doposavadní životy v městě, v ruchu a neklidu v lidi žijící na malém městě (vsi) kde je nejvíc vzrušující návštěva se sousedy v městečku v baru a jak je strašně těžké se vzdát svých snů.....
Děj filmu se odehrává v padesátých letech kdy se na předměstí Connecticutu přistěhují mladí manželé April (Kate Winslet) a Frank (Leonardo DiCaprio). Ona bývalá herečka, on člověk jen tak proplouvající životem. Koupí si dům, zapadnou mezi sousedy, narodí se jim dvě děti a jejich zprvu idylické manželství se bez zjevné příčiny proměňuje v peklo vzájemných výčitek, obviňování a nenávisti, které se dál navenek tváří jako splněný americký sen. Aby se dál nepropadali do šedého průměru lidí a jejich životů kolem, přijde April s nápadem odstěhovat se do Paříže,kdy kdysi Frank po válce byl a o které neustále básnil. Frank i přes počáteční nechuť nakonec jejímu nápadu přikývne a začnou se připravovat na přestěhování. Jenže jako blesk z čistého nebe přijde zjištění že je April těhotná. Ta ovšem své touze se odstěhovat dál všechno podřizuje a Frankovi řekne že si chce udělat potrat. On samozřejmě něco takového okamžitě zavrhne. Sám navíc je osloven šéfem firmy pro kterou pracuje a je mu nabídnuta vyšší a samozřejmě o mnoho lépe placená funkce. Ovšem svůj souhlas April zatají. Od toho okamžiku se jejich manželství ocitne na pokraji propasti ke které se oba i když nenápadně ale jistě sunou. Frank svou ženu podvede s kolegyní v práci a April se sousedem po jedné z pravidelných společných návštěv baru. Navíc i April začíná být jedno co vlastně a ským Frank dělá a její frustrace jí nakonec dožene až k onomu rozhodnutí udělat si potrat. Ten ovšem zaplatí životem......

Film sám je velice emocionální a když se k tomu připočtou skvělé výkony Kate Winslet a LeonardaDiCapria kteří se po letech zase sešli jako dvojice je opravdu se na co dívat. Zejména Leonardo ukazuje že vyzrál ve skvělého herce a že dávno není tou líbivou tvářičkou z Titanicu či Pláže. O tom že je skvělým hercem ostatně nebylo pochyby ať již ve filmech Gangy v New Yorku, Chyť mě, když to dokážeš, Skrytá identita či Počátek. Ale již v jeho prvním z filmů, Co žere Gilberta Grappea, kde v roli mentálně zaostalého chlapce přehrál i Johna Deppa v roli jeho staršího bratra a ukázal že hrát umí.
Film Nouzový východ natočil v roce 2008 Sam Mendes v té době ještě manžel Kate Winslet.

A ještě něco se mi včera moc líbilo, a to dokument z cyklu Příběhy slavných o Petru Novákovi. Ten jsem si taky hodně užila, protože Petr Novák patří k mým Velkým hlasům.....

Počmáraná obloha....

Minulý čtvrtek jsem jen tak náhodou vylezla navečer s foťákem
na zahradu, nafotit něco do 365ky a obloha byla takhle zvláštně
počmáraná křížem krážem. Něco byly mraky, něco stopy po letadlech....


Pokaždé si říkám, že další mraky ne, protože už jich bylo tolik
ale stejně zase a znovu neodolám a ....


Každou minutou se mění a mění se i barva. A tak si vždycky počkám
a fotím s rozdílem třeba půl hodiny


Nebo zkouším jiné módy na foťáku. Tohle je rozdíl mezi auto a módem pro západ
slunce.


Nevím jak dlouho mi to předsevzetí vydrží....zřejmě do prvního
západu který bude stát za to....

Den ode dne barevnější....

Každý den když roztahuji závěsy nebo vyjdu na zahradu zjišťuji že jsou okolní stromy barevnější. Je to celkem fofr, v pondělí je žlutý jeden strom a v neděli už hraje dalších dvacet různými odstíny červené, oranžové a žluté. Když jsme jeli v sobotu do Brna a zpět, tak jsem se nemohla vynadívat jak krásně jsou už v kopcích okolo Kuřimi stromy barevné, a to nemluvím o javorech okolo silnice...A ostatně i na zahradě už začínají stromy nenápadně měnit zelenou barvu na žlutou...I když teď nepotěším ApokalyPSÍKA, který prohlásil že ty červený a vůbec barevný listy mu lezou na nervy protože to znamená jedno, že se totiž fofrem blíží ta hnusná zima....








A když náhodou žloutnou pomalu, postará se o zlato zapadající slunce které pozlatí rovnou celou stráň nebo kabely jdoucí nad zahradou


30 září 2012

Osamocení....

Zhruba před rokem jsem vyfotila ale na zcela jiné cestě také takový osamocený spadlý list. Uprostřed šedé prázdné cesty jeden barevný list. Někdy si tak připadám taky, uprostřed davu ale sama. Někdy se najde někdo kdo ten list zvedne a vezme si ho domů aby mu dělal ještě chvíli radost někde ve vázičce, jiný ho založí do knihy aby na něj za pár let přišel a připoměl mu, že zrovna tenkrát byl z něčeho smutný ale díky té jeho barevnosti ten smutek nebyl tak černý. A jiný na něj bez výčitek šlápne..... Zajímavé jak se naše životy mohou podobat těm listům. Klidně se třepotáme životem a najednou přijde bouře, která nás může zavát až bůh ví kam. A pak jen můžeme čekat jestli nás někdo zvedne nebo na nás šlápne....

Tomuhle jsem prostě neodolala....


Opět jsme si uřízli docela slušnou ostudu, nevím s jak velkým rozsahem, ale celoevropskou určitě. Absolutní profesionální selhání prezidentské ochranky v Chrastavě (zdravím Čemeřici) bylo i přes prohlášení jejího šéfa o tom, že něčemu takovému se NEDÁ zabranit, opravdu něco co by se dalo nazvat školáckou chybou. Je pravdou že u nás se moc s atentáty na politiky nesetkáváme takže asi došlo k určitému zimnímu spánku lidí k tomu určených, nicméně pokud jsou placeni z našich peněz měli by se sakra otáčet. Jenže to stejně jak i spousta jiných věcí které financujeme všichni u nás nikoho nezajímá a vesele se těmito penězi plýtvá na věci zcela jiné....

Ale jak je z přiložených obrázků z Fb vidět, český netový svět si umí hned se vzniklou situací poradit po svém...


28 září 2012

Když si hrát, tak si hrát....

Říká se, kdo si hraje nezlobí.....
Já když si hraju, zaberu se do toho hodně.
A tak je ode mne na čas klid.
Jenže, co já vlastně kde a kdy po kom chci?
Raději si většinu věcí dělám sama.
Je to rychlejší a bez neustálého ptaní...





Co mi je jedno?



Je mi to jedno! Říkáš a odcházíš,
můj pláč a prosby obloukem obcházíš....
Proč měl bys na ně dbát, možná
že měl si mne někdy rád, jen nevěděls
to sám....

Je mi to jedno! Říkám a zuby zatínám
když bolest těla na sto zámků zavírám,
zaháním jí pryč na ní hledám bič, jenž
vyhnat by jí mohl.....však co na bolest
duše? Jak červ v ní hlodá, a nikdo
nepomohl....

Není mi jedno, že radost sice mám,
leč hloupé slovo zkazilo jí, jež vypuštěno
neuváženě, snad ublížilo....i když nechtěně....

Je nám to jedno, co na duši tě tíží,
nás musíš poslouchat co nás bolí
a tíží....tvé problémy jsou nic, to naše
bolest je větší, ty řešit ji s námi musíš
vždyť povinností je to tvou....
Pak teprve svou si můžeš vyplakat,
se svými bolestmi si nákládat...
Nech si tu svou, pro nás nezajímavou!





27 září 2012

Pilná včelka, líný čmelák a něco navíc....

Zatímco včelka se činila na květu slunečnice
líný čmelák spal v květinkové postýlce....
Fialovomodré, pro čmeláky dobré...
Jméno její astra, slunečnice na ní hledí spatra....
Taková malá, taková modrá, jen pro líné čmeláky dobrá....
My žluté víme co je krása, při pohledu na nás
každý jásá...
Dobrou náladu a úsměv dáváme, a také
na to dbáme, aby vždy na našem květu
pilná včelka v cuku letu, svůj úkol splnila,
nektaru se napila a domů pyl donesla....
K tomu škumpa bručí, já chci klid!
Teď barvou hýří podzimní
na ní jak na refýži nastupuje víno psí
po ní se pne a své rudé listy slunci nastrkuje....
Podívej se bručoune jak moje listy září
však je také měsíc Září, sice na sklonku
ale ze stonku mi ještě hned tak nespadnou.
Svou krásu ukazují všichni, jen na krátký čas
kdy vymezeno je zas a zas hýřit barvami.






P.S. Mám dilema, líbí se mi takhle zarámečkované fotky, jenže jsou menší.
A tak se ptám, mám
či nemám takhle dál fotky své vám předkládat,
zda zrak váš je schopen jejich vjemu,
či zachovat původní jejich tvář
a velikost. Co na to každý jeden můj host?

Když pršelo.....

....zalíbil se mi na autě tento odraz na střeše, a pak
kapičky na hagusech.....




Se sluncem v zádech....

....se ocitla tráva i škumpa...








Zamyšlení nad zamilováním....

Když jsem zde dala recenzi na knihu kterou jsem nedávno dočetla, začalo se v komentech debatovat o tom zda nevěru tolerovat, či ne, zda je to normální nebo není....a v jednom komentu stálu, že se asi je těžké neubránit a pokud se nikdo nic nedozví je to vlastně jedno. JEN SE NESMÍM ZAMILOVAT.

Já si myslím opak. Celý život se zamilováváme a není to nic špatného, naopak být do něčeho nebo někoho zamilován je skvělá životní motivace. Já sama vlastně k životu tu permanentní zamilovanost potřebuji. Vždyť proč preferujeme celý život některé filmy? Ptotože jsme se kdysi zamilovali do herce/herečky kteří v nich hráli. To samé je i z písničkami. A oni nám celý život tu zamilovanost připomínají. Ovšem je rozdíl být do něčeho/někoho zamilován a milovat ho. Většinou pokud jde o nevěru jsme "jen" zamilovaní. Je nám na určitý čas s tím člověkem skvěle, zjistíme že za plotem je to opravdu na chvíli zelenější a sladší. A co si budeme povídat i to milování s ním je o dost zábavnější a příjemnější. Jenže...za nějaký čas zjistíme že vlastně se nám začíná spoustu věcí na něm nelíbit, že vlastně když se odhlédne od toho že je mladší, štíhlejší apod. přece jen má také ty neblahé zlozvyky, názory či vlastnosti které má i naše drahá polovička a že vlastně nám to ani za to nestojí do milovat. A že by bylo zcela zbytečné kvůli tomu opouštět své pracně vybudované zázemí o tom už ani neuvažujeme. Ale pokud dojde k nevěře musí tam být alespoň špetička nějakého citu nebo přitažlivosti. Tedy pokud nehupneme do kanafasu s někým z čistě zištných důvodů. Ale myslím že žen to jen minimum takových, které to umí. Možná se ovšem i mýlím. Já sama bych prostě na tohle žaludek neměla. A vlastně ani nikdy jsem to nevyužila, i když možnosti byly a mohla jsem se tím způsobem domoci velkých výhod.

Řekové rozlišovali zamilovat se, milovat někoho a mít rád. Zamilovávat se můžeme neustále, ale milovat většinou můžeme jen jednoho, dva lidi. (To se teď týče milování partnerů, ne dětí). To milovat ho, už je značně vyšší level než zamilovat se. Tady do hry vstupuje víc faktorů. Založení rodiny, vybudování společného domova a i přijetí všech povahových rysů protějšku. Jsem skeptik který nevěří na věčné milování, i když ano někteří lidé jsou toho schopni a ti mají mojí hlubokou úctu. Někde jsem četla takovou docela úsměvnou úvahu. Pokud žena svému muži před praním obrací smrduté ponožky, pak ho stále velmi miluje. Podle toho asi stále podvědomě svého muže miluji, a to hodně.
Jenže srdce říká něco jiného. Pokud se při nevěře dokážeme zamilovat a postupně přejít do stádia milovat dochází pak k dosti těžké situaci. Pak teprve zažíná to rozhodování zda odejít či neodejít od rodiny, zda to má budoucnost, co jsme všechno schopni obětovat, jak se srovnáme se ztrátou přátel, opovržením okolí a co je nejhorší jak to dokážeme ustát před svými dětmi.

Stádium mít rád je vlastně to co je v dlouhodobém vztahu. To že svého partnera sice už nemilujeme tou láskou horoucí z počátků manželství, ale máme ho rádi, takového jaký je, rezignovali jsme na nápravy jeho špatných stránek, jsme ochotní o něj pečovat a respektujeme ho jako kamaráda, přítele, rádce....máme o něj ještě stále strach když je mimo domov. A jsme nešťastní a vyděšení pokud se mu přihodí něco nemilého.

Takže zamilovat se není to nejhorší co nás může potkat, horší je když to neumíme vůbec nebo jsme schopní milovat jen sami sebe.....nebo máte jiný názor?

26 září 2012

Plyšák Mates nebo Mates plyšákem?...

O tom, že je Mates ač nejmenší a nejmladší zároveň ten nejdominantnější pes naší smečky se přesvědčujeme denodenně nejen my, ale i ostatní členové. Všechno si hlídá jak oko v hlavě a běda když se někdo přiblíží nebo Matěj vyhodnotí akci jako případný pokus o uchvácení té které hračky, prázdného kelímku, vodítka nebo té poslední zapomenuté granule za krabicí s tonery. A běda pokud přijde nový pytel s krmením a postaví se do rohu! To před ním celý den leží a vrčí na všechno a na všechny. A na tak malého psa pěkně ostře a nahlas.. To pak nezbývá nic jiného než ho vzít za flígr jak to dělává máma psice a pořádně s ním zatřepat, případně ho poslat na místo na hanbu.
Pesani mají všechny své plyšáky ve velkém boxu a berou si z něj zrovna tu se kterou mají chuť si hrát. Mates se natahoval z postele, protože normálně je na něj ten box dost vysoký a jak se ta natahoval a natahoval, zahučel tam po čumáku. Dopadl do měkkého, ale zároveň zjistil, že tam je všechno s čím si chce hrát a tak si pěkně začal všechno hlídat. Běda když jsme se jen přiblížili, to vyjela malá špičatá tlamka a zuby se blejskaly na všechny strany.
A nakonec tam z toho všeho hlídání usnul....



Vrabčí hygiena....

Pozorovala jsem tuhle zase ty "naše" vrabčáky jak se tu všelijak upravují, probírají peříčka a vůbec se všelijak dávají do pucu. Taky aby ne, protože to byly vrabčí dámy. A jako takové tomu věnovaly opravdu velkou pozornost....A když jsem se tak na ně dívala říkala jam si proč se vlastně říká že je rozcuchanej jak vrabec?Vždyť ony se snažily seč mohly aby vypadaly pěkně úpravně....








Oni jsou vůbec dost na hygienu. Každý den se chodí koupat na plachtu bazénu, protože je v ní voda a jim se tam krásně ráchá, když uschnou jdou se napudrovat do záhonu kde se popelej jak slípky, probírají si pírka....to ani někteří lidé tak o sebe nedbají....

Rezignace nebo nezájem?.....

"Je mi to jedno!"
....výraz rezignace.... nezájmu ....nebo životní postoj? Asi to záleží na úhlu pohledu. Pokud to říká vaše dítko které tak reaguje na vaše lamentace na další špatnou známku v žákajdě a obligátní otázku rodičů "Co z tebe bude?" je to naprostý nezájem o to co z něj bude, protože tuto otázku a to si šáhněme do svědomí, jsme si nikdy ani mi sami nekladli. Nebyla pro nás důležitá.
"Je mi to jedno!"
Řekne-li to člověk který zastává názor, že si vystačí sám se sebou po celý život, je to spíš výraz sobectví. Protože kolem něj je spousta lidí, kterým na něm záleží a kteří by s ním rádi sdíleli jeho problémy, starosti i radosti.

"Je mi to jedno, dělej si co a jak chceš!"
Jakmile se tato odpověď začne ve větší míře objevovat mezi partnery je něco hodně špatně, je to rezignace na to co se doposud dělalo společně, co doposud ty dva spojovalo. Znamená to, že se od sebe začínají vzdalovat, protože je přestává zajímat co by chtěl nebo co dělá ten druhý, nezáleží už na tom. Není to už pro ně důležité.

"Je mi to jedno jak vypadám, stejně to nikoho nezajímá!"
Jsou slova absolutní rezignace uštvaných žen, které rodina považuje za roboty a automaty na vaření, praní, žehlení bez jediného slova díků pro ně a které jsou jen ten stín v pozadí pro ty které i přes to bezvýhradně milují.

Ale nejhorší je když se tak staví stát vůči svým obyvatelům, když vytváří prostředí kde spokojeně mohou profitovat podvodníci, lháři a zloději beze strachu z trestu. Kdy politikům je jedno jaké zákonné paskvily schválí, hlavně že mají své jisté. Kdy se beztrestně mohou vykoupit ze svého zločinu penězi a zaplatí těm kteří jsou jejich obětmi. A je smutné že oběti to přijímají. Jistě, peníze jsou potřeba, jenže trest by měl podle zákona přijít. Protože k čemu potom zákon je? A spoléhat na boží mlýny?

Žijeme v době, kdy se každý stará víc jen o to svoje než o to, aby bylo lépe i jiným, nejsme na světě sami to je něco co bychom si měli stále více uvědomovat. A tak pokud říkáme " Je mi to jedno! " je to nezájem o to jaká bude naše další budoucnost. A když ne naše tak určitě našich dětí.

Takže já nevím, má cenu se nad něčím pozastavovat a dělat si s tím hlavu? A není to vlastně jedno?