Lázně Karlova Studánka....

Klimatické lázně Karlova Studánka se nachází v nadmořské výšce 800 metrů, a svou polohou a přírodním rámcem patří mezi jedny z nejhezčích lázní u nás. První pokusy o využití zdejších železitých pramenů k léčbě jsou dokázány v 17. století.

V rove 1785 na místě zvaném HUBERTOV byly založenay první lázně. Nynější podobu získaly lázně v letech 1803 - 1893 kdy byly postupně stavěny lázeňské domy. Lázně slouží k léčbě prašných onemocnění plic a horních cest dýchacích....

Tolik chytrý bedekr o historii lázní.

A já říkám, že lázně Karlova Studánka jsou nádhernou ukázkou jak zasadit krásné domy do ještě krásnější přírody, nenásilně a s citem. Jsou skvělou ukázkou řemeslné dovednosti staveb ze dřeva a kamene. Krásný park, spousty vodních ploch a fontán, a všudypřítomné ohromné keře rododendronů a azalek. Jak by ne, vždyť to jsou horské keře. Vysoké majestátní buky a javory dokreslují přírodní ráz.

Je zde i volně přístupný pavilon z pramenem železité minerálky, kterou si místní berou i domů. Tedy nevím co jim na tom chutná, je to jak když cucáte rezavou tyč a k tomu přicumláváte šumák, brrrrr. Dovedu si představit, trávit tu lázeňský poby, protože když se vám omrzí chodit do parku nebo po městě, stačí sednout na autobus a nechat se vyvést nahoru na Ovčárnu a pak pěkně procházkovým krokem na Praděd...nebo zvolit cestu nahoru k Petrovým kamenům či na Švýcárnu.

Přímo u parkoviště vás přivítá hukot vodopádu vysokého 850 metrů....

Je to vodopád umělý, jak se můžete dočíst na informační ceduli.....

Ostatně on není vidět moc ani teď když je listí....

Největší lázeňský dům, Slezský dům dominuje celým lázním....

Hudební pavilon...

Kouzelný domeček, alespoň na mne tak působil....

Celým městečkem protéká Bílá Opava, která napájí různá jezírka, potůčky a jiná větší či menší vodní dílka....je nádherně křišťálově čistá a svádí k napití. Zvlášť včera kdy bylo pěkně teplo!

A spousty nádherných kamenů jsou zde zakomponovány, a před stanicí autobusu je geologická expozice Jesenicka. Jen pohled zdálky, protože nebyl čas , jel už nám autobus....

Další fotky najdete v Dandíkově galerii v sekci Karlova Studánka.

A hurá nahoru, a zase dolů....

Do cíle naší cesty, Karlovy Studánky jsme se škrabali do hodně vysokých ale také nádherných kopců, z údolí říčky Desné, přes Loučnou, Kouty až na Červenohorské sedlo. Zatimco tady se už pomalu zeleň všech listnáčů víceméně sjednotila do stejného odstínu, tady se ještě duby chlubily jemnou zelení nových listů. Okolo Šumperka navíc nádherně kvetly v zahradách rododendrony a azalky v úžasných někdy až kýčovitých barvách, jenže to se s auta moc fotit nedalo, i když některé opravdu za to stály.....

Jen pár záběrů z cesty, to už mi bylo o dost líp a neklepaly se mi ruce....

Jak je vidno na tabuli u silnice, jeli jsme přes Velké Losiny. Míjeli jsme i onu slavnou ruční papírnu v Losinách, kde se dodnes vyrábí ruční papír stejně jak před nějakými třemi sty lety. Velké Losiny jsou také nechvalně známé svými největšími proces s čarodějnicemi které se na území Čech odehrávaly. Však kdo by neznal knihu a film Kladivo na čarodějnice, inspirovanou právě těmito procesy....

A hurá, už jsme se konečně vyškrabali až nahoru, na Červenohorské sedlo. Hotel a chata Červenohorské sedlo.....pak jsme zase padali jen dolů a zase se škrabali nahoru..... Tom, velký motorkář jásal nad těmi zatáčkami a ostatně jak bylo celou cestu vidět, trasa po níž jsme jeli je opravdu motorkářským rájem....

Nečekaný výlet....

Tak, tak....na nečekaný výlet mne včera vzali dcera s přítelem. Jelo se totiž na Praděd! Jaj, jak moje fotografická i cestovatelská dušička zaplesala! Nejdřív jsem nevěřila vlastním uším, když se mě Tom zeptal jestli s nimi jedu také, ale opravdu to tak bylo a já nemohla i přes značně nevrlý pohled dcery odmítnout. Anebo právě proto? Důvodů bylo hned několik. Ještě nikdy jsem tam nebyla, hory znám jen v zimě, budu moct fotit a s mužem se nikdy nikam nepodívám, protože prostě on odmítá se pokud to není na skutru, jakýchkoli výletů účastnit. A na tom zase odmítám jezdit já, protože mi to nic neříká. Čímž jsem se ovšem sama odsoudila k tomu, věčně sedět doma a čekat, jestli se náhodou vzbudí někdo s dětí dobře naladěn a pozve mne někam na výlet. Což se vlastně týká jen dcery, syn je celý tatínek....

Jenže klasika, já se těšila a v poledne to už vypadalo, že se nikam nejede. Odjezd byl totiž stanoven na půl jedenáctou nejpozději a ještě v půl dvanácté jsme už dost otrávené, a dcera navíc už dost vzteklá, seděly na terase a čekaly až Tom dorazí. Kdo někdy jel na Ovčárnu a pak šlapal na Praděda, ví, že se tam jezdí kyvadlovou dopravou, tedy pokud nechcete vyhodit čtyři stovky za právo vjezdu osobním autem. A ten autobus jezdí buď z Karlovy Studánky anebo z parkoviště nad ní a to každou hodinu a to samé zpět s Ovčárny. A poslední autobus dolů jede v pět hodin odpoledne. Pak už se musí jít zpátky pěšky. Není to daleko, tak pět šest kilometrů, ale jít to s člověkem který moc není zvyklý na pěší pohyb a navrch s dvouletým capartem je dost ošidné. Cesta odtud tak hodina a půl, pak čekání podle toho jak se trefíte do času mezi těmi autobusy, dvacet minut nahoru a dalších tři a půl kilometru na Praděda, tam se pokochat, něco sníst, pak zase zpátky, chytnout autobus dolů a už vám vychází, že to s odjezdem ve dvanáct prostě nestihnem.

Nakonec Tom dorazil, a domluvili jsme se tedy že to dáme jen na Ovčárnu a Praděd holt někdy jindy. A nastal další problém. Od malička trpím kinetozou a sedět vzadu v autě bez uklidňujících účinků Kinedrylu či jiného podobného léčiva je pro mne nemyslitelné, a navíc když se máte šplhat do kopců ostrými zatáčkami. Sice jsem to avízovala, ale dcera jen pohodila hlavou a řekla že to holt budu muset vydržet. Mňo, když holka myslíš.....

Samozřejmě, že už po prvních deseti kilometrech na mě vyskočil studený pot a začal po mě téct intenzitou horské bystřiny, po dalších dvou jsem už přestávala komunikovat a chytala barvu zeleného jablka a po dalších pěti jsem už hodně zdušeným hlasem zakřičela Stop....tohle prostě nedám....Na značně roztřesených nohou jsem se přesunula na přední sedačku a začala se pomalu vzpamatovávat. Nakonec jsem i sáhla po foťáku a pár obrázků z jízdy udělala. Ale stejně jsem byla ráda, když jsem v Karlově Studánce vylezla na čerstvý osvěžující vzduch..... a že byl! Aby taky ne, když to jsou klimatické lázně na léčbu nemocí dýchacích cest.....

Borůvkové knedlíky, borůvkový koláč, borůvky se šlehačkou....

Tohle všechno slibuje ohromné množství květů na třech keřích kanadských borůvek. Doufám že ta prozatím slibná úroda vydrží, na rozdíl od jabloní, kde by mi vůbec nevadilo kdyby už teď ty malinký jablíčka opadaly....a možná že to po tom mrazu i dopadne.....protože zatím jich je tedy spousty.....a taky jsem dneska na těch borůvkách naháněla čmeláky....ovšem marně, nedali se vůbec chytit při činu, jen jsem na něj zaostřila frnk! a byl zas vedle....a tak jsme se honili okolo keřů až nakonec jsem tu honbu za fotkou vzdala.....

Ale už se těším na ty knedle !

A na ten koláč, s mákem a drobenkou.....

Na lívance s borůvkovým žahourem....

Na palačinky s borůvkovou marmeládou....

Ach jo, a pak ta kila nahoře.....

Rosa rugosa.....

Jak se rodí voňavá krása růže svraskalé ? Můžete se podívat....dneska jsem zjistila, že už začíná rozkvétat.....a vonět. Mimochodem nádherně a intenzivně. Však se taky používá ve voňavkářském průmyslu.....

Je to rostlina která vytváří opravdu majestátní keře ale taky se dokáže podzemními výhonky rozrůst do hodně širokého okolí.....

Zatracený zmrzlíci jedni opoždění.....

Tak jsem včera nedala na sebe ale na dala jsem na radu rodinky. A nepřikryla jsem si fuchsie. Vždyť přece ty mrazy hlásí skoro celý týden a nic, tak se na to vykašli ! A vykašlala....jenže ten mráz přišel a všechny ty kytí který byly před čtrnácti dny krásně zeleňoučký a narostlý mi zmrzly.....

Jenže to jsem si podělala sama, ale co jsem ráno zjistila a co mě fakt naštvalo je to, že mi zmrzla ta moje čtyřmetrová magnólie a katalpa....tak letos asi nebudou fotky ani květů katalpy ani magnólie. A budu vůbec ráda, jestli budou mít vůbec nějaký listy.....

Před týdnem.....

A po dnešku.....

Sakra, sakra, sakra zatracený zmrzlíci jedni opoždění.....

Tady a teď.....

Seděla schovaná v nějaké bývalé komoře a věděla jistě, že tady a teď se rozhodne definitivně její boj....

Snažila se pomalu zklidňovat dech, aby se mohla plně soustředit na to co mělo přijít.....

Zavřela oči a začala odpoutávat svou mysl a zaostřovat vnitřní zrak kolem sebe.....

A najednou je viděla, šel každý z jedné strany chodby a pomalu se blížili k její skrýši.... A ona věděla že bude muset zaplatit a ublížit ...... sobě i svému alter egu, svému dvojčeti.....

Když jí díky jejím schopnostem převelili do společné hlídky, nebyla moc nadšená tím, že bude pracovat zrovna s ním. Přece jen se dlouho vyrovnávala s jeho kdysi tak náhlým a nevysvětleným odchodem z jejího života, kterým jí připravil pár krušných let, kdy neustále bojovala se svojí sebedůvěrou i důvěrou v jiné muže. Obviňovala se, že to byla její chyba a nedokázala se dlouho toho pocitu zbavit. A pak se dozvěděla že je zpět a že s ním má vytvořit zásahovou hlídku.....

Po pár společných zásazích najednou byla ta léta pryč a oba věděli že dál půjdou spolu. Všude. V práci i v soukromí. A pak jí navíc zachránil i před Dantem, což byl důsledek toho, že až moc přestala sledovat dění kolem sebe, používat své vyjímečné vlastnosti kvůli kterým se dostala do Galaktických hlídek a věnovala se své lásce. I když ho viděla s jeho malou dcerkou, přesto všechno věděla že stejně budou spolu. Ale co nevěděla, že se vrátila plná nenávisti její sestra, její jednovaječné dvojče, její alter ego.

Nejdřív měly ideály společné, společné známé i podobné lásky. Jenže pak přišel Dante a její sestra se dala na jeho cestu, na cestu zla. Když jí On zachránil život a Danta na nějaký čas umlčel odvrátila se od ní úplně a přísahala, že jí tu bolest jednou vrátí.....

Po poslední akci mu řekla, že pokud chce být s ní, dá mu čas na rozmyšlení a nebude ho nijak ovlivňovat a až si bude jistý, že to dělá ze své vlastní vůle, že se k ní vrací sám od sebe, tak jí najde na známém místě. Na jezeře. V malém domě na břehu, s loďkou uvázanou u mola. Dorazil tam nakonec dřív než ona, ale dorazila tam i Dasha. A jí nezbylo nic než se jen dívat jak vše co mělo být řečeno jí, říká její sestře, jak všechna láska v jeho očích zalévá její sestru a co hůř, že už stačila v jeho mysli dokonale její podobu zaměnit za svou a přesvědčit ho o tom, že ho zradila. Což byla zase její zvláštní schopnost....a vzpoměla si na její přísahu. Že jí tu bolest jednou vrátí....A taky jí najednou došlo, že On je tím koho kdysi její sestra taky, leč tajně milovala a kvůli komu odešla za Dantem. Když On dal přednost jí....

K jejím schopnostem nepatřilo jen to, že se uměla dokonale odpoutat a oprostit mysl ale i vjemy od těla a sledovat globálně co se okolo děje, ale i stát se na určitou dobu neviditelnou některým lidem. Naštěstí to platilo, byť omezeně i na její sestru.

Nyní se tedy musela pokusit o to, aby jí opět začal vnímat, a začal s ní komunikovat. Věděla z minulosti, že ta jejich mentální bezeslovná komunikace vždy skvěle fungovala, ale neměla tušení jak moc už jeho smysly dokázala Dasha ovládnout.

Postavila se tak, by jí viděl on, ale její sestra co nejpozději a soustředila se na to, aby se na ní dokázal podívat. A snad i pochopit. Chvíli tak zvláštně očima tápal, jako by nevěděl co a jak, ale najednou jí uviděl. Chvíli na ní nechápavě civěl, ale když se jí podařilo naladit se na jejich komuikační "vlnu" z náhlého ucuknutí před Dashinou rukou věděla že jí zaregistroval. A že ji konečně uviděl, poznal a pochopil.

Jenže z jeho pohledu čišel jen nekonečný chlad a nenávist. Dashe se tedy její trik zase opravdu dokonale povedl....

Rozběhl se s tou nenávistí v očích za ní a Dasha okamžitě také. Věděla, že se musí pokusit je rozdělit aby mu mohla vysvětlit co se vlastně děje, a tak vyrazila zpátky od jezera do uliček malého městečka na jeho břehu.... Byli ale oba rychlejší než čekala a navíc i ta nenávist byla opravdu natolik silná aby si uvědomila, že jí chce zničit. Umlčet. Stejně jako kdysi Danta. Hnal se za ní jak lovecký pes a jí nezbývalo než rychle se někam schovat a promyslet co dál.

A tak tu teď seděla v té komoře již dávno neobydleného a zchátralého domu a snažila se se uklidnit....

Zaostřila vnitřní zrak a viděla jak jde každý z jedné strany chodby a blíží se k její skrýši..... Viděla neústupný chlad jeho očí i vítězný záblesk v očích své sestry.....

Věděla že bude muset ublížit.....jemu, sobě i svému alter egu, svému dvojčeti.....

A v tom okamžiku jí oba naráz uviděli.....Věděla že už nic nezmůže a pomalu vstala a vyšla na chodbu......

......jéžiš, ta káva nádherně voní....a ten sen byl tedy fakt zvláštní......pořád se mi z něj něco vrací a jako by na mě stále působil . A proto tu sedím a vypisuji ze sebe ten divný pocit.....snažím se, ale sny se musí prožít, protože pokud se vyprávějí jsou ploché, bez toho pocitu z nich a v nich, z té zvláštní atmosféry, mrazení, ale i o síle té lásky a bolesti a toho co je v nich část reality a co patří jen do snu a jak se v nich vypořádáme s těmi na kterých nám kdy záleželo a záleží .....

Vždyť vlastně sny jsou také takovým odpoutáním mysli od těla, bloudíme si v nich v jiných světech a jiných dimenzích. Prožíváme zvláštní příběhy, které se nám za bdělého stavu nemohou nikdy stát. Nebo snad ano?

Taky se vám tohle někdy stává?

Pelmel ze zahrad.....

....jen taková směs dnešních úlovků zpoza plotů zahrad tady ve vsi.....

Upolín, zahradní forma

Drobné kapradí ve spárách podpěrné zdi

Detail zdi....mimochodem přemýšlím, že půjdu asi kousek uzmout do spár bylinkovníku.

Doufám, že mě neprásknete!

Květenství okrasného česneku. Toto je největší odrůda....

A zase azalička, azalka....Mám ráda nepřeberné množství jejich barev a tvarů květů.

Samozřejmě nesmí chybět můj oblíbený Clematis montana, tentokrát mu podporu dělá červenolistý japonský javor.

První květy na mých přezimovaných pelargoniích. Mají letos nové stanoviště

na altánku pod střechou.

Hloh.....

O tom jak tu všechno kvete se zpožděním jsem se opět přesvědčila teď. Když jsem byla ten poslední dubnový víkend v Praze, možná si vzpomenete na fotku krásně naplno rozkvetlého červeného hlohu. Tady také jeden kousek od domu stojí a říkala jsem si, že už jsem ho v kvetení propásla. Jenže, on ještě ani nekvetl ! A začal až v pondělí.....

Sama jsem netušila, že má tak krásné květy, jak malé růžičky....

Kaštan.....

Když rozkvetou kaštany, nikdy mi moje maminka neopomene zavolat a sdělit že: Kvetou kaštany, brzy budou vánoce.....

Mě to vždycky dost silně vytáčí, protože si uvědomím, že není zase až tak daleko od pravdy. No řekněte sami, jen ty květy opadají udělají se ježci a už to jede....a najednou začnou ježci padat, kutálet se z nich kaštany a aby se začaly shánět vánoční dárky a rozepisovat recepty na vánoční cukroví.....

Ale zatím jsme jen na začátku, a tady jsem měla šanci si jeden kaštan nafotit....

Líbí se mi ta cukrátková barevnost květů, a musím říct že i pěkně lepí, opravdu jak kdyby byly polité cukrovou vodou. Měla jsem objektiv a foťák docela pěkně ulepenej ....

Pohledy přes plot.....

Když jsem šla včera do knihovny všimla jsem si, že díky tomu, jak se ochladilo tak ve vedlejší zahradě u sousedky rozkvetly ty z tulipánů, které patří k těm pozdnějším odrůdám....a tak jsem vzala foťák a......no ale hlavně jsem šla vyfotit kvetoucí kaštan. Včera jsem fotila jen telefonem tak jsem si dneska chtěla udělat makrosnímky květů pořádně...

Jelikož okukujeme zahrádku jedna druhé, většinou si kupujeme ty barvy a druhy které se nám navzájem líbí. Jenže mě jich pěkných pár někam zmizelo, buď je sežrali hryzci nebo mi cibule shnily, protože jsem si dneska uvědomila, že ten žluto zelený mi nekvetl, mám ho i v bílém a ten mi kvetl v jediném exempláři, a i ten růžovozelený a tmavě fialový se se mnou zřejmě rozloučily.....Uvidím jak napřesrok, až letos všechny tulipány vyreju, přeberu cibulky a znovu vysadím.

Příběhy obyčejných věcí..... Příběh o šeříku

Napadlo mne, že každá věc má svojí historii a svůj příběh. Někdy je známý a někdy se jen můžeme domýšlet jak to bylo....

Příběh o šeříku.

Šeřík, který mám tady na zahradě je potomek šeříku, který jsme měli v době kdy jsem ještě byla mládě, a to hodně malé, v Praze na zahrádce. Vysadil ho tam můj dědeček jako pokusného králíka na jeho pokusy s roubováním. Vzhlédl se totiž v jednom keři který někde viděl a na kterém byly naroubovány čtyři různé barvy. Původně to byl jen jednoduchý šeřík, na který se naroubovaly asi čtyři různé druhy a barvy, ale nakonec zůstal jen ten jediný plnokvětý. Vyrostl v nádherný keř, který vypadal zdálky jak jedna velká šeříková kytice a úžasně voněl do oken polovině nájemníků. Když se moji rodiče rozvedli, vzal si z něj můj otec pár větviček které také narouboval na chatě na obyčejný jednoduchý šeřík a historie se opakovala. Také se snažil naroubovat víc druhů ale zase se ukázalo, že tahle odrůda je nejživotaschopnější a tak i na chatě zvítězila a přežila. Když jsem ho tam při mém posledním dětském pobytu viděla byl to stromek tak 1,5 metru vysoký.

Uplynulo 35 let a já se na chatě ocitla znovu. Tentokrát jako majitelka. A první jaro hned mi přihrálo nádherně rozkvetlý, voňavý a velký keř šeříku. Neváhala jsem a odryla si z výmladků nové sazenice a zasadila si ho už v novém bydlišti. Vesele si roste a je z něj po deseti letech krásný keř který je součástí živého plotu. A připomíná mi lidi kteří hodně ovlivnili byť každý po svém a každý jinak můj život. A třeba i dlouho po své smrti....

Zapomenutá fota....

Je už sice jaro v plném proudu, a mrazy (alespoň doufám) už nebudou, tedy tady u nás snad nebudou, ale našla jsem fotky, které jsem hledala v době kdy byly aktuální. Ale nějak jsem je pořád nemohla objevit. Prošla jsem v noťasu všechna možná místa kde jsou uložené fotky, ale zaboha jsem je nemohla najít. Už jsem se smířila s tím, že jsem je prostě omylem vymazala. Až dneska, při úplně jiné akci jsem je objevila ve složce ve fotkách na manželově noťasu, kde jsem si před tím fotky ukládala a kde jsem vůbec nečekala že by podle žánru mohly být....Mech tady už byl zmoklý a tak teď mech zmrzlý....

Zvláštní ledový okraj vznikl tím, že byla v jezírku fontánka která zajišťovala aby led nezamrznul a rybičky se neudusily. Pokud teď nějaký čtenář zabystřil, jak to, vždyť jsem tvrdila, že mám rybičky v sudu na půdě, tak to je opravdu pozorný čtenář. Fotka je z loňska....tak dlouho jsem jí totiž hledala....

A ještě jedna zapomenutá a zašantročená fotka, ta už je z letošního zimního přechodu do jara a je to focené kolem sedmé večerní....líbil se mi ten kontrast ostrých trnů oproti té obloze....