Tady a teď.....

Seděla schovaná v nějaké bývalé komoře a věděla jistě, že tady a teď se rozhodne definitivně její boj....

Snažila se pomalu zklidňovat dech, aby se mohla plně soustředit na to co mělo přijít.....

Zavřela oči a začala odpoutávat svou mysl a zaostřovat vnitřní zrak kolem sebe.....

A najednou je viděla, šel každý z jedné strany chodby a pomalu se blížili k její skrýši.... A ona věděla že bude muset zaplatit a ublížit ...... sobě i svému alter egu, svému dvojčeti.....

Když jí díky jejím schopnostem převelili do společné hlídky, nebyla moc nadšená tím, že bude pracovat zrovna s ním. Přece jen se dlouho vyrovnávala s jeho kdysi tak náhlým a nevysvětleným odchodem z jejího života, kterým jí připravil pár krušných let, kdy neustále bojovala se svojí sebedůvěrou i důvěrou v jiné muže. Obviňovala se, že to byla její chyba a nedokázala se dlouho toho pocitu zbavit. A pak se dozvěděla že je zpět a že s ním má vytvořit zásahovou hlídku.....

Po pár společných zásazích najednou byla ta léta pryč a oba věděli že dál půjdou spolu. Všude. V práci i v soukromí. A pak jí navíc zachránil i před Dantem, což byl důsledek toho, že až moc přestala sledovat dění kolem sebe, používat své vyjímečné vlastnosti kvůli kterým se dostala do Galaktických hlídek a věnovala se své lásce. I když ho viděla s jeho malou dcerkou, přesto všechno věděla že stejně budou spolu. Ale co nevěděla, že se vrátila plná nenávisti její sestra, její jednovaječné dvojče, její alter ego.

Nejdřív měly ideály společné, společné známé i podobné lásky. Jenže pak přišel Dante a její sestra se dala na jeho cestu, na cestu zla. Když jí On zachránil život a Danta na nějaký čas umlčel odvrátila se od ní úplně a přísahala, že jí tu bolest jednou vrátí.....

Po poslední akci mu řekla, že pokud chce být s ní, dá mu čas na rozmyšlení a nebude ho nijak ovlivňovat a až si bude jistý, že to dělá ze své vlastní vůle, že se k ní vrací sám od sebe, tak jí najde na známém místě. Na jezeře. V malém domě na břehu, s loďkou uvázanou u mola. Dorazil tam nakonec dřív než ona, ale dorazila tam i Dasha. A jí nezbylo nic než se jen dívat jak vše co mělo být řečeno jí, říká její sestře, jak všechna láska v jeho očích zalévá její sestru a co hůř, že už stačila v jeho mysli dokonale její podobu zaměnit za svou a přesvědčit ho o tom, že ho zradila. Což byla zase její zvláštní schopnost....a vzpoměla si na její přísahu. Že jí tu bolest jednou vrátí....A taky jí najednou došlo, že On je tím koho kdysi její sestra taky, leč tajně milovala a kvůli komu odešla za Dantem. Když On dal přednost jí....

K jejím schopnostem nepatřilo jen to, že se uměla dokonale odpoutat a oprostit mysl ale i vjemy od těla a sledovat globálně co se okolo děje, ale i stát se na určitou dobu neviditelnou některým lidem. Naštěstí to platilo, byť omezeně i na její sestru.

Nyní se tedy musela pokusit o to, aby jí opět začal vnímat, a začal s ní komunikovat. Věděla z minulosti, že ta jejich mentální bezeslovná komunikace vždy skvěle fungovala, ale neměla tušení jak moc už jeho smysly dokázala Dasha ovládnout.

Postavila se tak, by jí viděl on, ale její sestra co nejpozději a soustředila se na to, aby se na ní dokázal podívat. A snad i pochopit. Chvíli tak zvláštně očima tápal, jako by nevěděl co a jak, ale najednou jí uviděl. Chvíli na ní nechápavě civěl, ale když se jí podařilo naladit se na jejich komuikační "vlnu" z náhlého ucuknutí před Dashinou rukou věděla že jí zaregistroval. A že ji konečně uviděl, poznal a pochopil.

Jenže z jeho pohledu čišel jen nekonečný chlad a nenávist. Dashe se tedy její trik zase opravdu dokonale povedl....

Rozběhl se s tou nenávistí v očích za ní a Dasha okamžitě také. Věděla, že se musí pokusit je rozdělit aby mu mohla vysvětlit co se vlastně děje, a tak vyrazila zpátky od jezera do uliček malého městečka na jeho břehu.... Byli ale oba rychlejší než čekala a navíc i ta nenávist byla opravdu natolik silná aby si uvědomila, že jí chce zničit. Umlčet. Stejně jako kdysi Danta. Hnal se za ní jak lovecký pes a jí nezbývalo než rychle se někam schovat a promyslet co dál.

A tak tu teď seděla v té komoře již dávno neobydleného a zchátralého domu a snažila se se uklidnit....

Zaostřila vnitřní zrak a viděla jak jde každý z jedné strany chodby a blíží se k její skrýši..... Viděla neústupný chlad jeho očí i vítězný záblesk v očích své sestry.....

Věděla že bude muset ublížit.....jemu, sobě i svému alter egu, svému dvojčeti.....

A v tom okamžiku jí oba naráz uviděli.....Věděla že už nic nezmůže a pomalu vstala a vyšla na chodbu......

......jéžiš, ta káva nádherně voní....a ten sen byl tedy fakt zvláštní......pořád se mi z něj něco vrací a jako by na mě stále působil . A proto tu sedím a vypisuji ze sebe ten divný pocit.....snažím se, ale sny se musí prožít, protože pokud se vyprávějí jsou ploché, bez toho pocitu z nich a v nich, z té zvláštní atmosféry, mrazení, ale i o síle té lásky a bolesti a toho co je v nich část reality a co patří jen do snu a jak se v nich vypořádáme s těmi na kterých nám kdy záleželo a záleží .....

Vždyť vlastně sny jsou také takovým odpoutáním mysli od těla, bloudíme si v nich v jiných světech a jiných dimenzích. Prožíváme zvláštní příběhy, které se nám za bdělého stavu nemohou nikdy stát. Nebo snad ano?

Taky se vám tohle někdy stává?