Nečekaný výlet....

Tak, tak....na nečekaný výlet mne včera vzali dcera s přítelem. Jelo se totiž na Praděd! Jaj, jak moje fotografická i cestovatelská dušička zaplesala! Nejdřív jsem nevěřila vlastním uším, když se mě Tom zeptal jestli s nimi jedu také, ale opravdu to tak bylo a já nemohla i přes značně nevrlý pohled dcery odmítnout. Anebo právě proto? Důvodů bylo hned několik. Ještě nikdy jsem tam nebyla, hory znám jen v zimě, budu moct fotit a s mužem se nikdy nikam nepodívám, protože prostě on odmítá se pokud to není na skutru, jakýchkoli výletů účastnit. A na tom zase odmítám jezdit já, protože mi to nic neříká. Čímž jsem se ovšem sama odsoudila k tomu, věčně sedět doma a čekat, jestli se náhodou vzbudí někdo s dětí dobře naladěn a pozve mne někam na výlet. Což se vlastně týká jen dcery, syn je celý tatínek....

Jenže klasika, já se těšila a v poledne to už vypadalo, že se nikam nejede. Odjezd byl totiž stanoven na půl jedenáctou nejpozději a ještě v půl dvanácté jsme už dost otrávené, a dcera navíc už dost vzteklá, seděly na terase a čekaly až Tom dorazí. Kdo někdy jel na Ovčárnu a pak šlapal na Praděda, ví, že se tam jezdí kyvadlovou dopravou, tedy pokud nechcete vyhodit čtyři stovky za právo vjezdu osobním autem. A ten autobus jezdí buď z Karlovy Studánky anebo z parkoviště nad ní a to každou hodinu a to samé zpět s Ovčárny. A poslední autobus dolů jede v pět hodin odpoledne. Pak už se musí jít zpátky pěšky. Není to daleko, tak pět šest kilometrů, ale jít to s člověkem který moc není zvyklý na pěší pohyb a navrch s dvouletým capartem je dost ošidné. Cesta odtud tak hodina a půl, pak čekání podle toho jak se trefíte do času mezi těmi autobusy, dvacet minut nahoru a dalších tři a půl kilometru na Praděda, tam se pokochat, něco sníst, pak zase zpátky, chytnout autobus dolů a už vám vychází, že to s odjezdem ve dvanáct prostě nestihnem.

Nakonec Tom dorazil, a domluvili jsme se tedy že to dáme jen na Ovčárnu a Praděd holt někdy jindy. A nastal další problém. Od malička trpím kinetozou a sedět vzadu v autě bez uklidňujících účinků Kinedrylu či jiného podobného léčiva je pro mne nemyslitelné, a navíc když se máte šplhat do kopců ostrými zatáčkami. Sice jsem to avízovala, ale dcera jen pohodila hlavou a řekla že to holt budu muset vydržet. Mňo, když holka myslíš.....

Samozřejmě, že už po prvních deseti kilometrech na mě vyskočil studený pot a začal po mě téct intenzitou horské bystřiny, po dalších dvou jsem už přestávala komunikovat a chytala barvu zeleného jablka a po dalších pěti jsem už hodně zdušeným hlasem zakřičela Stop....tohle prostě nedám....Na značně roztřesených nohou jsem se přesunula na přední sedačku a začala se pomalu vzpamatovávat. Nakonec jsem i sáhla po foťáku a pár obrázků z jízdy udělala. Ale stejně jsem byla ráda, když jsem v Karlově Studánce vylezla na čerstvý osvěžující vzduch..... a že byl! Aby taky ne, když to jsou klimatické lázně na léčbu nemocí dýchacích cest.....