Opět si dáme malou ....

 

..... přestávku mezi výletováním, a podíváme se

postupně co mi kdy kvetlo na zahradě během květnových, červnových a červencových dnů. Připadlo mi že něčeho kvetlo víc a něčeho míň než jiné roky. Třeba okrasné česneky mi letos kvetly velmi málo. Astilbe taky, za to některé rozrazily se mi vysemenily po celém záhoně. Záhadou mi jsou růžové, které nemám už dost dlouho, a najednou mi rostou na dvou místech kdy nikdy nebyly. Za to modrý jsem buď rozdávala nebo likvidovala. Rozkvetly mi dvě rostliny eremurusu, a zašly mi obě Kleopatřiny jehly které jsem měla od Libby. Když jsem dnes obcházela velký záhon, tak jsem si říkala, že budu muset celý asi zrekonstruovat. Mnohé trvalky se už tak rozrostly, že dusí jiné, jiné mi zašly a zůstalo po nich prázdno, či jsem je zasadila, jako v případě host na jiné místo. Jenže na takovou práci musím mít fakt chuť, a když se s tím patlám sama, moc se mi do toho nechce.... uvidím jaká bude nálada a podle toho se do toho buď dám, nebo to nechám být 😉. Je pravdou, že po těch mnoha letech kdy mi dělal radost by si nějakou

 ozdravnou kůru zasloužil ....

Včera jsme skončili .....

 

.... s procházením kousek před další zastávkou,

a tou byla Valdštejnská zahrada. Je pravdou, že s Padesátkou jsme tam už jednou byly, ale jen v jedné její části. Tentokrát jsme šly do druhé, kde je velké jezírko. Z něj jste viděly fotky krásných koi kaprů, které byly v posledním vodním článku. U jezírka i podél cest krásně kvetly červené kaštany. Zakoukala jsem se i do zdejšího skleníku kde kvetly hvězdníky a bílá Kristova koruna. Obešly jsme si všechno kolem dokola a vracely se zpět alejí soch, prošly ven na náměstí před Valdštejnským palácem a odsud na Malostranské. To byla definitivní tečka za mým květnovým výletem do Prahy ....

Venku vládne zataženo a deštivo ....

 

.... a tak se budou hodit sluníčkové fotky

z předposledního květnového výletu. To se mi podařilo být na chatě celých deset dní a tak samozřejmě došlo i na naše již tradiční toulání s Padesátkou po Praze. Jako vždy se začalo na náplavce na farmářských trzích, tam máme místo scuku a procournutí se sice davy lidí, ale je to takové courání co v člověku navozuje dobrou náladu a pocit že je klidně třeba ve Francii, Anglii, Německu či jinde v nějaké jiné evropské metropoli. Zní tady totiž babylon jazyků mnoha turistů a myslím že i cizinců kteří zde pracují a žijí a jsou na  takové trhy zvyklí. Tady si dáváme v některé z mnoha zdejších kavárniček a kaváren svou dopolední kávičku a drink po kterém se tato setkání a procházení nazývá. Aperol tour 😁. A při kávě a drinku si rozmyslíme kam půjdeme.

Tentokrát jsme to vzaly přes most Legií na Kampu, odsud do ulice U Lužického semináře k Hergetově cihelně, pak dál do Vojanových sadů a z nich do Valdštejnské zahrady, na Malostranské náměstí odkud jsme se rozjely každá do svého domova. Tedy já do toho dočasného na chatě. Takže můžeme vyrazit? Ano? Tak jdeme ....

Jednoduše pampelišky .....

 

..... a myslím že už dál asi není potřeba

nic dodávat ....

..... no tedy asi ještě jedna tráva .... 😉

Od výletování si dnes ....

 

.... na chvilku odpočineme aby jsme nabrali

sílu na další putování a vrátíme se v čase zpět do května na jednu cestu do města v okamžiku kdy kvetly sakury. Zadařilo se mi zas po letech je odchytit, protože nebylo tak moc teplé počasí jak v minulých letech kdy odkvetly hodně rychle. Fotit je chodím do parčíku u místního gymnázia kde jsou už velké a letité stromy ....

Díky určité neznalosti, ale i vlastně .....

 

.... díky omylu, jsme další část putování 

skončili úplně někde jinde než jsme měli. Což se zas ukázalo jako ne úplně špatná věc. V případě deště, a ten se opravdu spustil už když jsme sjížděli z Pusteven do Dolní Bečvy kde byla naplánovaná zastávka na oběd, jsme tedy razili na poslední část výletu. Původně mělo jít o návštěvu muzea Tatry v Kopřivnici, jenže naše průvodkyně si to nějak popletly či co, a my skončili místo v muzeu Tatry v Old Timer muzeu. 

Špatné to vůbec nebylo, protože přece jen prohlížet si tolik aut která jsou v muzeu zrovna pro ženské, kterých bylo mnohem víc, není úplně to pravé ořechové. Tady byly taky, krásný, a bylo jich tak akorát aby se to člověku nezprotivilo. A ještě si mohl navíc posedět v útulném retro koutku u kávy nebo seběhnout po schodech dolů do cukrárny. Našlo se tu i pár opravdu raritních aut i autíček která by spíš člověk tipoval na šlapací než ta s motorem. A tak vás zvu na krátké zastavení. Více fotek najdete  v galerii zde .....

Ztratilo se spoustu času ....

 

.... a on tak rychle utíká. Máme tu konec července 

a já vám dlužím už tolik výletů. Ještě jsem neskončila ani s květnovými beskydskými zastaveními a už mám mezitím fotky z  dalších několika výletů po vlastech českých. A samozřejmě i mnoho fotek  květů divokých i těch šlechtěných, ba dokonce i něco málo exotiky. Takže se nebudeme zdržovat a vrhneme se na další ikonické místo České republiky, a tím jsou Pustevny.

Své jméno dostalo toto místo podle poustevny (pústevny) která zde byla v polovině 18. století postavená u první kaple na tomto beskydském hřbetu. Poslední poustevník jménem Felix zde zemřel pravděpodobně v roce 1874. Krása Pusteven přilákala členy frenštátského spolku Pohorská jednota Radhošť, kteří si dali za úkol zpřístupňovat odlehlá místa Beskyd, značit turistické trasy a stavět horské hotely a ubytovny. A tak v roce 1891 zde byla postavena první horská útulna nazvaná Pústevňa a po ní a vedle ní o tři roky později Šumná. Jelikož s nárůstem a velkým zájmem turistů brzy obě útulny přestaly stačit, oslovila jednota slovenského architekta Dušana Jurkoviče a ten pro Pustevny navrhl a postavil další dvě útulny ve slohu lidové secese Libušín a Maměnku.

Obě byly zpřístupněny v roce 1899.

Ale i toto bylo málo a tak v roce 1929 vzniká moderní horský hotel Tanečnica a v roce 1935 mezi Pustevnami a Radhoštěm hotel Radegast. Jenže Jurkovičovi útulny se během let pomalu dostávaly do havarijního stavu a až teprve v osmdesátých letech 20. století přišlo Valašské muzeum v přírodě s návrhem jejich rekonstrukce. Realizovala se až od roku 1995. V roce 1999 se otevřel znovuotevřela restaurace Libušín a v roce 2023 hotel Maměnka.

Ke zdejšímu koloritu patří už sto let i dřevěná Jurkovičova zvonička,  která byla v roce 1997 zrekonstruována též.

V roce 2014 ale došlo k ničivému požáru útulny Libušín, který prakticky zničil celou stavbu kde se nacházela i nádherná, umělecky cenná secesní jídelna. Šest let trvalo znovuzrození Libušína a tak 30. července 2020 znovu útulna otevřela své dveře prvním návštěvníkům.

K dalším stavbám patří i nová budova stanice lanovky z roku 2017 a Valaška - stezka mezi korunami stromů. 

Po jednom komentování ....

 

.... u Siraelxy na blogu, se mi o několik

dní později do mejlu ozvala jedna dáma, a nabídla mi jestli náhodou nechci spolupracovat. Že již spolupracují s řadou blogerek a tak jestli nechci rozšířit jejich řady. Trochu jsem popřemýšlela, vyzvěděla jak by spolupráce měla vypadat a nakonec kývla. 

Došly mi dvě poukázky na nákup do dvou e- shopů a poté jsem mohla napsat o své (ne)spokojenosti s výrobky plus dodat odkaz na určité zboží. Jeden z e- shopů má pod palcem veškerou zubní péči, což je jak určitě každý uzná, v dnešní době nedostatku míst u zubařů velice vhodný artikl. Pravda, bolavý zub si sami nevytrhneme, ale je v naší moci dělat všechno proto aby jich bylo co nejméně .... 

A teď se podíváme co všechno jsem vybrala.

Vzhledem k tomu, že používáme s mužem elektrické zubní kartáčky, jasnou volbou byly náhradní hlavice, které jsou hodně namáhané. Vybrala jsem si balení normálních a balení pro citlivé zuby. Musím říct že je opravdu rozdíl jestli se koupí originál nebo hlavice neoriginální. 

Další položka je bělicí pasta. Ty používám opravdu hodně, od různých značek, ale zatím jsem nezaznamenala nějaký zvlášť viditelný výsledek. Tudíž když jsem viděla v nabídce pastu s označením Extreme, řekla jsem si, že za vyzkoušení by to stálo. Zkouším pilně, ale zatím ani tady nějak markantní bělení nevidím.

Poslední položka nákupu byly pasty na citlivé zuby. To je záležitost

hlavně dcery, ta už dlouho s citlivostí zubů bojuje, a tak jsem pro ní vzala jedno větší balení past, protože u ní mizí hodně rychle. Tuhle značku používá a je s ní spokojená. Suma sumárum, spokojení jsme zatím všichni, i když u mě se viditelné bělení zatím neprojevilo. Zřejmě mám tmavší sklovinu, takže výsledek by se asi dostavil jedině při opravdu profesionálním zákroku u zubaře. A jelikož tuhle instituci zrovna nemusím, nezbude mi nic jiného než se spokojit s tím co je ..... 

Že je vám přes šedesát .....

.... to neznamená, že rezignujete na nákup 

pěkného spodního prádla. Alespoň já tedy mám moc ráda hezké, více či méně sexy (podle příležitosti) prádlo.  I když ho není komu předvést, tak pro vlastní příjemný pocit z toho že něco takového máte na sobě. A stejně jako Siraelxy, která si tam zakoupila nové plavky, i já si ráda kupuji prádlo u stejné firmy. U Astratexu. Paradoxně kdo mě na tuto firmu před lety přivedl byl kamarád, který se mnou konzultoval nákup pro svojí ženu. Prý, máte stejný vkus, tak co by sis vybrala ty. Musím říct, že já si tedy vybrala, a on na mou radu vybral i něco pro manželku. A tak od té doby pravidelně prohlížím, zkoumám a házím do košíku. Musím říct, že nejsem žádný drobínek, spíš více prostorově v některých partiích výrazná a tak mi vyhovuje velký výběr prádla, a to opravdu pěkného, v mé velikosti. Navíc na stránkách najdete i velmi dobře propracovaný návod jak se správně oměřit aby všechno sedlo jak má. A že sedne!

Jediné co si tedy moc netroufám vzhledem k postavě nosit jsou dámské legíny. Ano, mnohými zatracované jinými milované. Já tedy patřím k té první skupině, ve mě totiž evokují trauma z dětství kdy jsem musela nosit kamaše. Myslím že tím je postiženo hezkých pár generací, které si  peklo zvané kamaše zažily. Navíc i díky mé postavě jsou věc, která k ní zrovna moc lichotivá není. Ale nakonec jsem dala přednost pohodlí a domů si k dlouhým trikům koupila dvoje černé. Tříčtvrteční a dlouhé. Zjistila jsem totiž, že se mi v nich výborně zahradničí. Jsem zvyklá lozit po kolenou a to v džínách, mém nejoblíbenějším oblečení, není úplně pohodlné.....

Vloni jsem si zde koupila plavky a letos nějaké spodní kalhotky. Ale psssst, ty jsou jen mé osobní tajemství, které se hned tak někomu nevyjeví 😉

Myslím si, že když ....

 

.... že když se v roce 2012 stavěla v rožnovském

skanzenu rozhledna podle víc jak sto let starých plánů architekta Dušana Samo Jurkoviče nikdo si nedokázal asi představit, že o dva roky později se ukáže že to byla generálka na mnohem větší stavbu. Obnovu vyhořelého Libušína na Pustevnách. Obě stavby se stavěly stejně jak se stavělo před těmi sty lety, používaly se stejné postupy u všech prací. Od klempířských přes kovářské po tesařské.

Z Jurkovičovi rozhledny je možné vidět Vigantice, Hážovice, Tylovice, Kramolišov, centrum Rožnova s kopcem Hradisko, městské části Rožnova, obce v západní části Rožnovské brázdy či masív Radhoště ....

Na řadě je procházka ....

 

.... Valašskou dědinou. Vzhledem k tomu, že 

další cíl nás dvou byla i Jurkovičova rozhledna, a času nebylo nazbyt,  nevěnovaly jsme se úplně všem stavbám které v ní jsou. Ale podívat se do muzea, mlýna a juknout na kozla Vaška, který se klidně popásal na louce u jedné z chalup jsme musely. Stihly jsme to ale všechno naprosto v pohodě, žádný stres a krásně jsme se prošly. Dneska bude tedy zas o něco víc fotek. Ale nebojte, rozhledna bude mít svůj vlastní článek ....

V minulém článku jsme se rozhlédli ....

 

.... po části skanzenu jménem Dřevěné městečko. 

Podívali jsme se do kostela, prošli kolem obchodu a poštovního úřadu, i kolem dalších dřevěných domů. Dnes se tedy do některých podíváme i dovnitř, tak jak vypadaly když se v nich v minulém a předminulém století žilo. Jak mají tyhle skanzenové domy, chalupy a chaloupky občas rozličné podoby podle míst odkud jsou zrovna přivezeny, vnitřní vybavení se většinou moc neliší ať jste ve skanzenu na Vysočině, středních Čechách nebo na Valašsku. V chalupách bohatších sedláků jsou světnice pohodlnější a vzdušnější, v chalupách obyčejných chalupníků jsou co do prostoru i vybavení mnohem méně komfortní ....

Na rožnovský skanzen ....

 

.... jsem byla hodně zvědavá. Nejen kvůli tomu,

že se o něm všude psalo a píše, ale i díky setkání s ním na blozích jiných. Takže jsem jeho návštěvu velmi vítala. Asi jsem měla ale větší očekávání, možná právě kvůli tak velké popularitě jsem čekala něco jiného, ale za sebe (opravdu jen a jen za sebe) jsem byla docela rozčarovaná. Hned řeknu proč. Skanzeny mám ráda, o tom žádná, ale nějak mám pod kůží ten na Veselém Kopci plus Betlém v nedalekém Hlinsku. Asi jsem jimi nějak zhýčkaná, připadá mi že tam je víc rozmanitosti ale i takové jakési útulnosti. Možná proto, že jsou tam chaloupky a chalupy víc u sebe, že se k sobě tak nějak choulí. Je možné že na Valašsku byly a dosud jsou ty chalupy takhle rozeseté po kopcích. Možná že to pravé kouzlo je zde v zimě, možná při různých slavnostech. Ale asi zas bambilion lidí při nich taky moc kouzlo nepřidá. Nevím, ale pro mě osobně je prostě větší 

srdcovka Veselý Kopec.

Když jsme si rozdělili vstupenky šly jsme si s kamarádkou svým vlastním tempem a programem samy. Nejdřív se nabízelo Dřevěné městečko jehož ústředním bodem je kostel sv. Anny s tzv. Valašským Slavínem kde buď přímo leží nebo nepřímo přes svůj pomník mnoho známých osobností s regionem Valašska a Rožnovska spojených. Namátkou Emil Zátopek, Jiří Raška, Jarmila Šuláková ....

Minule jsme sledovali krásy země ....

 

.... ze vzduchu, dnes se zase vydáme na pevnou

zem sledovat je tak jak to známe nejvíc. Tedy o pevné zemi se dá mluvit jen obrazně, protože se pohybovala rychlostí zájezdového autobusu. Dáme teď chvíli vale květům a protože prázdniny už buší na dveře, a ty jsou samozřejmě věnované mimo jiné i výletům, podíváme se trochu po republice. Jmenovitě do Moravskoslezského, Středočeského a  Olomouckého kraje. Nejdříve navštívíme taková ikonická místa jakými jsou rožnovský skanzen, Pustevny a Radhošt, opět a zas Prahu, pak z rovin zpátky do hor a to do Jeseníku, a květnové a červnové výletování skončíme procházkou po Olomouci, kam jsem se opět po dvou letech vrátila. Jak vidíte, čeká nás chození, chození a zase chození. A než dojedeme na první zastávku kterou byl skanzen v Rožnově, podíváme se, jak je mým zvykem, na krajinu kterou jsem fotila z autobusu. proto doufám omluvíte na některých fotkách nehezké odlesky nebo tu a tam nějakou tu tečku, kterou nezpůsobil prolétající pták ale nečistota na skle. I když jsem se jim snažila vyhýbat jak při focení tak i zpracování fotek jak čert kříži, vždycky se tam nějaká chybka vloudila ....

Na tento zájezd jsem jela poprvé s místními důchodci. No tak už k nim taky patřím takže to jsem brala jako jednu z mála výhod. Navíc se jelo do míst která znám jen z vašich blogů nebo televizních dokumentů a těšila jsem se tak na to že je uvidím na vlastní oči. Program byl vskutku velkolepý. Skanzen v Rožnově, Pustevny, muzeum aut v Kopřivnici, Helfštýn a Štramberk. Navíc obě poslední místa s velkým stoupáním. Tak možná k Helfštýnu by se dalo vyjet autobusem, nevím, ale na Štramberskou rúru těžko. Když jsem to tak spočetla, došlo mi, že při odjezdu v šest ráno a návratu v šest večer, zbude nám čistého času na každé z míst tak hoďka a něco. A to vzhledem k tomu jakou rychlostí se valná část účastníků pohybovala se prostě nemůže podařit. A taky že ne. Jenže ne z důvodů nedostatku času, ale počasí. Holt jsem se těšila tak moc, že předchozí slunečné a teplé dny které šly krásně v řadě za sebou zrovna na ten náš musela přijít studená fronta s lijáky. Byť ráno tomu ještě nenasvědčovalo. Svítilo sluníčko a na polích a loukách podél silnice se válela krásná ranní mlha .....

Říká se, že sedmička .....

 

.... je šťastné číslo. Nevím, protože numerologie

mě nějak nebere. Mám životní číslo 8, což by podle numerologie mělo být něco extra buřt, jenže zatím celý dosavadní život tedy nějak nic moc. Ale tentokrát mi sedmý pokus konečně přihrál rok a půl odříkaný let balónem. Ale nesměla bych to být já, abych to neměla s komplikací. V ten samý den měla Bobule oslavu šestých narozenin. Sice start byl časován na 18.30, leč museli jsme se přesunout přes kopec k nám. Já si pro jistotu vzala věci sebou, i když tedy foťák bych měla stejně, ale ještě nám bylo v propozicích připomenuto, že si máme vzít pokrývku hlavy. Při odjezdu se se mnou šla rozloučit celá široká rodina, možná doufající že se vidíme naposled.

Ve čtvrt na sedm jsme dojeli na místní letiště a až teprve přítomnost automobilu který tak dobře znám z těch mnoha odletů před kovidem mě definitivně utvrdila v tom, že opravdu LETÍM!!!!! 

Bylo nás pět velkých pasažérů a jeden malý pilot. Když jsme se nasoukali o něco později do koše, bylo jasné při proporcích nás pasažérů, že prostě velký pilot by se už nevešel! Obsazení bylo dva manželské páry a já. Moje polovice to jistila ze země a pořizovala snímky odletu. Zatímco já měla v sobě pro jistotu dvě skleničky vína a jednoho plameňáka a bylo mi tak nějak všechno jedno, jiná paní chudák střídavě bledla a klepala se jak drahej pes protože měla šílenou hrůzu z toho co jí čeká. Do balónu ještě lezla celá rozklepaná, a v něm se držela křečovitě všeho čeho mohla, z balónu už celá nadšená a beze strachu křepce vykročila. Zatímco pánové se tužili při rozkládání balónu, my dámy jsme pořizovaly dokumentaci. Rozložit balon, složit co složit potřeba je a nafouknutí (to je naprosto blesková záležitost pěti minut) toho 25 m vysokého monstra trvalo zhruba třičtvrtě hodiny a v sedm jsme byli ve vzduchu. Ale tam se ukázala další komplikace, nefoukalo. Tedy něco jak vítr se občas ukázalo, ale minimálně, takže jsme se za hodinu letu, která tedy utekla strašně rychle, sotva dokodrcali kousek za centrum Třebové, a pak aby jsme se mohli vrátit k nějakému místu možného přistání vystoupali jsme až na 1150 m.n.m. kde trochu foukalo a vrátili se zas přes město zhruba  půl kilometru vzdušnou čarou na přistání od místa startu. Je to neuvěřitelné, ale i při té bídě bez větru jsme uletěli 8 kilometrů. 

Škoda že jsme nedoletěli dál, aspoň přes kopec směrem k Litomyšli, ale můžu být ráda, že se vůbec zadařilo a já se konečně proletěla. Po krásném přistání kdy jsme udělali jen tři žabičky po louce a ani se nepřevrátili, jsme zas pomohli sbalit a nasoukat to monstrum zpátky do balíčku a podstoupili slavnostní ceremoniál povýšení do šlechtického stavu balonářů. Jde o ceremoniál na počest prvního člověčího pasažéra v balónu bratří Montoglfiérů. Na počest čtyř živlů nám nejdřív pilot nasypal na hlavu něco lupení, to na počest země, foukl do vlasů, to na počest vzduchu, upálil půl hlavy, to na počest ohně a jako vrchol nalil na hlavu (taková škoda!) šampaňské, to na počest vody z které vše pochází. Tím šampaňským

 (mimochodem opravdu velmi dobrým) jsme si nakonec s pilotem přiťukli. Chudák řidič jen smutně stál opodál. Poté jsme obdrželi křestní list vzduchoplavce a svůj nový šlechtický predikát. Ten se odvíjí od místa přistání. Ještě že tedy jsme nepřistáli v místním Bronxu, protože to by byl predikát za trest. Takhle se od soboty pyšním titulem baronka Vendy ze Semanína! 

Ještě tedy musím říct, že z vrchu je Třebová vcelku malebné město. Ale vážně jen z vrchu .....