Jaro budiž pochváleno ...

... a to všude. Probírala jsem uložené fotky z let minulých a hledala něco, co ještě na blogu nebylo. Nenašla jsem. Ale našla jsem tuhle fotku která mi připomněla mojí druhou návštěvu v areálu Skalka nad Mníškem. Byl krásný teplý den vrcholného jara, nikde nikdo, jen ptáci si mohli uřvat hlasivky či co to mají a mě z toho vyšla tahle fotka. Takže si aspoň to jaro tímhle způsobem trochu přiblížím. I když vím, že už tak život rychle utíká a říkat si už aby ho ještě víc urychlí. Jenže ... už aby to tu zas bylo!

Tekoucí křišťál ...

Jako Ryba miluju samozřejmě veškeré vodní radovánky a vodu jako doplněk zahrady v jakékoli podobě. Ale také miluju kameny a okrasné trávy všeho druhu. A tak mám jezírko osázené ozdobnými travami a obložené kameny, u jezírka tohle pítko pro ptáky a včely, a stále přemýšlím o dalších vodních prvcích v zahradě. 

Takže mi z toho nějak vychází, že asi jsem japonskej koi kapr!

Opuštěný domeček ...

... jsem fotila v nově zrekonstruované části minizámeckého parku na Mníšku. Díky své poloze na skále nad rybníkem a údolíčkem kterým vytéká z rybníku potok, nemá zámek moc místa na rozmařilé zahradní plochy. Takže část parku, nebo spíš zahrady, se rozkládá na svahu a vedou jím úzké pěšinky. Až se rozroste nová výsadba bude to krásný a důstojný rámec zámku. A fotit jsem šla sem proto, že jsem se vracela z Prahy, kde jsem courala s Padesátkou po Vyšehradě. Jelikož mi jel autobus k chatě až za půl hodiny, a já byla už dost nachozená na to abych se ještě táhla  další dva kiláky do kopce, zašla jsem se v mezidobí podívat právě na to, jak ten park změnil tvář. A tam na kameni na sluníčku ležel tenhle opuštěný domeček ...

Prostě máme svoje počasí ....

.... které je odlišné od celé republiky. Nikdy na nás nepasuje předpověď ani pro Čechy, ani pro Moravu natož pro Slezsko. Když všude sněží, u nás prší. Když všude prší u nás sněží, a když je všude zataženo, u nás paří sluníčko. Zatímco všude kolem řádila Sabina jak zběsilá, u nás to jen párkrát trochu víc fouklo a bylo. Nebo možná vycvičená vichřicemi a bouřkami zcela nepředpovězenými, kdy nám během chvilky zaparkoval altán na jabloni, popadala celá stráň nad přehradou a půl vsi mělo kus střechy dole a nějaké to rozbité okno k tomu, už prostě nějak ty předpovězené nejsou tady u nás nijak nebezpečné. Jenže nejen že máme jiné počasí než zbytek země, ale my máme ten luxus, že máme jiné počasí na jednom konci vsi, uprostřed a na druhém konci. S takovými extrémy jsem se snad v životě nikde jinde nesetkala. Ale je tu ještě jedno místo, kde si připadáte tak nějak divně. A tím je Kozlovský hřeben, ten odděluje teplou Litomyšl a okolí od studené Třebové a i zde můžete pozorovat zvláštní úkazy meteorologické. Zatímco vyjíždíte ze zelené nížiny třebovské, vyjedete si serpentýnami nahoru, a ve dvou třetinách kopce si už připadáte jak na horách. Sníh kolem, sníh na stromech, sníh na silnici. A úplně nahoře se k tomu přidají i nádherně namrzlé stromy. Ale stačí ujet jen pár desítek metrů a po vší té nádheře není ani vidu. Vše kolem je zelené, bez sněhu .... Stejně tak tomu bývá s mlhou. Nikde není, ale nahoře na hřebeni je jak mlíko. Jeden takový extrémek jsem v sobotu i fotila ....

Medvídek Hajánek ....

.... je dalším mým výtvorem na zkoušku, ale hlavně jsem myslela na Bobuli.  Opět inspirace z Pinterestu, opět láska na první pohled. Tedy k těm výtvorům a touha to vyzkoušet taky. Bobuli miluju... no vlastně také od prvního pohledu na ní. A ty její reakce na cokoli co dostane jsou prostě úžasné a radost nelíčená. Ze všeho. Třeba z toho, že dostala novou velkou matraci dřív než postel. Hned na ní musela spát a když jsem přišla, ani mne pomalu nenechala zout a za hurónského křiku " Babí, babiko, póď, honem" valila po schodech aby mi mohla ukázat jak spí na velké matraci jak velká holka a ne v dětské postýlce jako mimino. To samé když nám teď ukazovala už tu svou novou opravdovskou dospěláckou postel. Obloženou hračkama a polštářkama. Co mne hřálo, že většina byly mé výtvory. Ostatně doteď musí na spaní mít svýho fufu ( což je tzv. usínáček, háčkovaný čtverec z plyšové vlny který má na rozích i uprostřed stran naháčkované všelijaké přívěsky, které jako maličká cumlala) jak není fufa, nemůže se spát. A teď k nim tedy přibyl medvídek Hajánek. Bobule táta ho tedy překřtil na Levíska 501. Proč, uvidíte sami ....

Jen si tak tiše pluji modří ...

Nevím jak kde a u koho z vás řádí Sabine, tady je naprostý klid. Asi ten známý klid před bouří. Jediné je že prší. Ovšem naprosto vertikálně, ani jedna kapka se nevychýlí napravo či nalevo. A tak jsem si provokativně vybrala tuhle absolutně bezvětrnou fotku. 

Možná si ještě pamatujete na fotku kdy se mi dostal tenhle balon do zákrytu s jednou kupolí na královském zámku v Drážďanech. Teď si ho můžete prohlédnout trochu blíže ... 

Úplně neúplný úplněk ....

Za celou dobu co se snažím fotit úplněk, a to hlavně dle rad profíků, se mi ho podařilo celkem třikrát nafotit tak, aby na něm vůbec něco bylo vidět. A to ještě díky svému vlastnímu nastavení, neb ty rady co jsem četla nějak nevycházely. A fotila jsem ho bez stativu, jen z ruky, protože když jsem si na jeden superhyper úplněk vzala stativ, nastavila foťák jak to dělají profíci a fotila samospouští, výsledky byly naprosto žalostné.

A víte že slovensky se úplněk řekne spln? Dost nevyslovitelný výraz pro tak zajímavý úkaz ... No a proč neúplný? Protože mu do toho plného úplňku chyběl jeden den ...

Umělecká smrt ...

Že i zbraně rozsévající kdysi smrt mohou být uměleckým dílem dokazují pevnostní děla na pevnosti Königstein. Dáli se o něčem takovém říct, že to je opravdu umělecká práce, jsou to právě ona. Detailně zdobená číhají na svou příležitost na hradební palebné linii. Když je obcházíte a vidíte tu ukázku nádherné kovářské a slévačské práce, nemůžete neuznat, že se na jejich výrobě podíleli opravdoví mistři ...

Všichni jedním směrem ...

Musím říct, že hadovka smrdutá je stejně prapodivná houba jako je její název. Na chatě se s nimi setkávám velmi často, stejně jako tady. Na jejich přítomnost vždy upozorní smrad jak z mršiny. A aby ne, jejich rozmnožování se spíš přibližuje ke květinám než k houbám. Kytky opylují včely, hadovky mouchy. Smrdí právě proto, aby ty mouchy přilákaly, ony na nich zblemcali ten smrdutej rosol a při přeletu ne nad kukaččím hnízdem, ale na druhou smrdutku potlapaly jí nožkama obalenýma tím rosolem a tak jí dopomohly k rozmnožení. Když oblížou celou hlavičku, zbude už jen nesmrdutá houba vypadající jako smrž - albín. A ačkoli se to nezdá, hadovka ve stádiu tzv. vajíčka (opravdu vypadá jak rosolovité vejce nějakého  zvláštního tvora) je brána jako jedlá. Nevím, nemusím zkoušet všechno ...

Variace na dešťové téma ....

.... nojo, přestalo pršet a tak místo abych tu dávala nějaké optimistické fotky, narvu sem zás ty upršené. Tak důvod je jasný, optimisticky slunečných mám minimum, neb sluníčko tu až na pár výjimek nesvítilo a nesvítí, a tak jediné co jsem si mohla vyzkoušet fotit byly slejvákové kapky. Mokla jsem u u bazénu, a zkoušela a zkoušela ....

Po schodoch, po schodoch ....

Sluníčko a teplo .... tak to mě vážně strašně chybí. Jasně, v zimě ani teplo nemůžu chtít, ale to sluníčko, to by přece mohlo svítit, ne? Tohle je pro mne vzpomínka na jeden perličkový podzimní (no já vím, ani to tak nevypadá) den. Velká Fürstenberská zahrada a její ústřední schodiště. A nahoře, za tím otevřeným oknem posezení v maličké útulné kavárničce. S Padesátkou, s latté a Friscem Spritz a s takovým tím domááácím klábosením mezi námi děvčaty. Báječná terapie!

P.S. Dneska by jako terapie pomohlo snad jen spousty svařeného vína, anebo na okna nalepit tapety s motivem moře, slunce a palem. Je totiž neskonale hnusně ....

Love song ....Begin Again

.... copak se nám asi za těmi dvěma slovy schovává? Film. Velmi pěkný film. S krásnou hudbou newyorských hospod a barů na East Village. Nevím kdo z vás viděl film "Once" za který dostala česká zpěvačka a skladatelka Markéta Irglová ze svým tehdejším partnerem Glenem Handsardem Oskara za hudbu a v kterém rovněž hráli hlavní role, já tedy ne, ale komu se líbil, má možnost vidět jeho vícerozpočtovou a hvězdami první velikosti obsazenou novější verzi odehrávající se tentokrát v New Yorku. Samozřejmě od stejného režiséra. 

Dva mladí muzikanti Gretta (Keira Knigthley) a Dave (Adam Levine, frontman skupiny Maroon 5) jsou spolu od vejšky a spolu také skládají hudbu a sní o tom, že se stanou hvězdami. To se podaří v okamžiku kdy Dave natočí film a jeho hudba nadchne jednu z největších nahrávacích společností. Ovšem znamená to, odstěhovat se do New Yorku. I když všechno jde tak, jak si vysnili, jedno ale nevyjde. Jejich další vztah. Dave si rychle nabité popularity a slávy začne užívat s vervou opravdové hvězdy a tak se do jeho života klidná a jemná Gretta přestává hodit. Ta opustí nádherné apartmá které jim dala společnost k dispozici a bez toho, aby věděla kde skončí, vyrazí s kytarou a kufrem do newyorských ulic. Tady potkává jednoho ze společných známých z Anglie, který odjel do Ameriky za snem, že se z něj stane také slavný a uznávaný hudebník, ten jí nabídne azyl i možnost hrát její písničky v jednom baru v East Village.

Tady Grettu náhodou zaslechne bývalý hudební producent Dan (Marc Ruffalo). Vyhozený ze společnosti kterou zakládal, vyhozený z manželství vytlouká bary a vzpomíná na starou slávu. Gretta ho ale na první dobrou zaujme a tak se rozhodne s ní natočit  velmi netradiční desku ...

Na to, jak se tihle dva zklamaní lidé se svou vizí poperou, jak to dopadne a jestli se jim opět životy v dobré obrátí, se už podívejte sami. Buď v archívu Prima MAX, nebo si film můžete najít na Ulož.to.

Ačkoli by se mohlo díky tématu zdát, nejde o žádnou lovestory, přeslazenou a růžovou. Ne, jde o příjemný film s příjemnou hudbou a pro ty kdo mají hudbu rádi i skvělým pohledem do zákulisí nahrávání. Navíc všechny party nazpívala Keira sama, pod vedením Adama Levina a musím říct že se úkolu zhostila výborně. 

Love Song / Newyorská romance

USA 2013

Režie: John Carney

Scénář: John Carney, Daniela Gambaro

Hudba: Gregg Alexander, Jon Schmidt

Hrají: Keira Knaigthly, Adam Levine, Marc Ruffalo ad.

Recenze na tenhle film jsou všeobecně velmi kladné, což mne překvapilo. Dokonce se sešly názorově jak kritici, tak diváci, to zas tak často nebývá ...

Abstrakce ...

Tahle fotka původně letěla do koše, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Protože jsem si vzpomněla, že pár takových fotek, z mého hlediska silně nepovedených, které obvykle mažu, jsem zahlédla kterak se účastní různých fotovýstav. A dokonce i v jednom fotobuletinu doporučovali pro vznik zajímavých fotek občas i schválně rozostřit. A druhá věc která mne od toho odradila byla její barevnost ruku v ruce s třpytem rosy na pavučině. Právě pro tu optimistickou barevnost afrikánů na kterých ta pavučina byla jí dnes do toho upršeného dne dávám ...

Architektonická perla ...

Na tuhle krásnou prvorepublikovou vilu koukám vždy, když stojím na zastávce autobusu směrem na Prahu, nebo když jdu pěšky od zastávky na chatu. Patří k mým snům. Těm, kdybych měla miliony co bych s nimi udělala. V tomhle případě to je jasné. Koupila bych jí. A první co bych zlikvidovala je ta zhůvěřilost majitelů, kteří na zahradě udělali pastvu pro ovce. A druhá, nový tepaný železný plot...

Brzy už mně nenajdeš ...

Poprvé jsem na tuhle sošku narazila před třemi lety, když jsem se toulala po Novém světě. Tedy ona je ještě v uličce Černínská, tedy ještě před hlavním cílem cesty. Tahle fotka vznikla vloni na podzim, když jsme tu procházeli na toulkách Prahou s Čerfem. Za tu dobu zas o něco víc zarostla. Počítám, že za pár let už skončí v zajetí břečťanu úplně....