čmejří. Samozřejmě pampelišky jsem prostě fotit musela, přes to vlak nejede, ale smlsla jsem si i na jednom z plevelů který mi znepříjemňuje život na kompostu a jeho okolí. Furt ho trhám a furt tam roste. Takže jsem na něj vyrazila z těžším kalibrem. Herbicidem. Tak se uvidí jestli bude mít zas příští rok náladu otravovat ....
kde bych zas měla velké dilema s výběrem. Petr Novák - Václav Neckář - Jarek Nohavica - Nazareth. No řekněte sami, výběr jak víno. Ale dneska bych se chtěla ve Velkých hlasech vrátit k jinému písmenku a dát interpretovi víc místa než jen jednu písničku. Vlastně návrat v abecedě jen o písmenko zpět. Jasnééé, dneska bych se chtěla vrátit k Waldovi, protože si myslím, že si to zaslouží. A nejen proto, že byl mým idolem, ale kvůli jeho hlasu a krásným písničkám.
Takže se na něj podíváme trochu zblízka ....
Narodil se 2.7.1932 v Košicích, překvapivě jako Vladimír. Dětství už ale prožíval v Praze. Pěvecké geny zdědil po mamince, která byla operetní zpěvačkou ve vídeňských divadlech. On sám se nejprve vyučil v Poděbradech sklářem, ale náběh na astma mu zabránil, naštěstí, v tomto povolání pokračovat. Ale již v té době i hrál a zpíval v několika kapelách. Ovládal hru na banjo, kytaru i kontrabas.
Po vojně nastoupil v Chebu jako osvětový tajemník, v roce 1953 si nechal narůst svůj charakteristický plnovous a začátkem sedmdesátých let si nechal oficiálně změnit jméno na Waldemar.
Vlastní uměleckou dráhu začal v roce 1957 kdy spolu s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem zpíval v klubu Reduta, později se stal členem divadla Semafor kde se brzy stal jednou z jeho největších hvězd. Zpíval jak sólově tak v duetech s Jiřím Suchým nebo Karlem Štědrým, od roku 61 vytvořil dvojici s Evou Pilarovou. O rok později přešel s Pilarovou, Horníčkem, a Štědrým do divadla Rokoko. Pilarová se později opět do Semaforu vrátila a Matuška nazpíval několik duetů s Helenou Vondráčkovou, Martou Kubišovou, Jitkou Zelenkovou, Hanou Hegerovou nebo Karlem Gottem...
Objevil se v řadě českých filmů. Jeho popularita byla v 60. letech obrovská, dvakrát vyhrál Zlatého slavíka (historicky je úplně první Zlatý slavík) mnohokrát byl druhý. V letech normalizace byl brán jako národní poklad, stejně jako Karel Gott. Nicméně jeho popularita začala pomalu klesat. V roce 72 začala jeho spolupráce se skupinou K.T.O. (Kamarádi táborových ohňů) a změnil svůj styl, vystupování i písničky. proměnil se ve věčného tuláka, kterým se de facto v roce 86 po emigraci stal. Pro komunisty to byla velká rána, a jak si mnozí pamatují, jeho odsouzení bylo veliké. Následovalo něco co bylo známo ze starého Egypta. Jeho jméno bylo vymazáno z historie české pop music, písničky doprovázející některé seriály byly nahrazeny instrumentální podobou, filmy kde hrál se nesměly promítat. Samotná skupina K.T.O. dostala na několik let zákaz vystupování.
V Americe bylo hlavní jeho činností vystupování pro české krajany a vydával i desky. Do Čech přijel s manželkou v roce 1990, kdy už zas směly znít jeho písničky jak v rádiu tak v televizi a mohly se zas promítat i filmy kde hrál. Natrvalo se do Čech vrátil až po své smrti v roce 2009 a to na Vyšehradský hřbitov. Příčinou byly jeho choulostivé plíce, které mu kdysi zabránily dělat skláře.
Byl dvakrát ženatý, z prvního manželství se narodily holčičky - dvojčátka, které ale bohužel záhy zemřely po komplikacích po očkování, ale později se mu narodil syn, druhé manželství bylo bezdětné, stejně jako dlouholetý vztah s herečkou Jitkou Zelenohorskou, který skončil bouřlivým rozchodem kvůli Olze Blechové. Ta se stala třetí paní Matuškovou a z tohoto manželství vzešel druhý syn Waldemar ml. Jeho diskografie je úctyhodná, poslední kompilace vyšla dva roky po jeho smrti. A těch nejznámějších písniček je taky spousta, namátkou Mám malý stan, Už koníček pádí, Jó, třešně zrály, Tulák se vrátil zpět, 1000 mil, Když máš v chalupě orchestrion ....
Já bych vám ráda spíš představila jeho věci z šedesátých let, protože to byla pro naší hudbu asi ta nejlepší léta kdy vznikaly nesmrtelné hity jak Waldy, tak Heleny Vondráčkové, Václava Neckáře, Marty Kubišové, Karla Gotta a spousty jiných. Navíc na těch hitech jsem vyrůstala a tak je mám spojené i se svým dětstvím.
Třeba Jezabel ....
... nebo málo známý duet s Martou Kubišovou
.... ze skvělého televizního seriálu Píseň pro Rudolfa III. je i duet s Helenou Vondráčkovou 1000 mil ....
Další skvělá písnička, Sedm dostavníků
Muzikál Kdyby tisíc klarinetů byl jako zjevení. navíc v téhle písničce je vidět jaký rozdíl byl ve Waldemarovi Matuškovi a Karlu Gottovi. Jeden s nenucenými pohyby šelmy, druhý prkenný. Jeden s vizáží čerta, druhý ušlápnutého úředníčka
představit, ale rozhodně co se týče pohodlí to asi nebylo úplně nic co by se jim dalo závidět. Kamenné zdi, malá okna bez skel, snad občas potažené nějakou blánou, případně luxus uzavření před zimou okenicemi. Neustálé příšeří se snažily alespoň trochu rozehnat čadivé louče, které svým kouřem také zrovna nepřispívaly k příjemnému prostředí. Vysoké klenuté stropy a místnosti které vyhřívaly jen sporadicky velké krby. Zdi proto pokrývaly ohromné gobelíny nebo kožešiny, podlahy místo koberců vysoká vrstva slámy nebo chvojí. Jako na úklid asi nic moc, možná ty větvě alespoň trochu voněly.
Záchody ve zdi a běda těm kdo zrovna pod nimi šli pokud si hradní pán odskočil. O hradní čeládce nemluvím, ti si odskočili kam se zrovna namanulo, nebo do společných latrín postavených nad vykopanými jámami. Suma sumárum, středověk na hradě nebyl asi nic příjemného ....
do výletů na hrady přímo zamilovala. Takže když se jí slíbí hrad, ani moc neprotestuje že musí jít do kopce. A ještě si u toho hopsá...
Minule jsem vám předložila něco málo historických faktů o hradu Litice, ale neřekla jsem kde přesně ho najdete.
Hrad stojí na mohutném skalnatém návrší ze tří stran obtékaným Divokou Orlicí nad stejnojmennou vískou v Žamberecké pahorkatině asi osm kilometrů od Žamberka. Víska Litice nad Orlicí je součástí větší obce Záchlumí. Hrad byl postaven v rámci osidlování oblastí kolem Divoké Orlice ....
Tím tedy nemyslím sebe, ale na jednu ve zdejším okolí. Když minulý týden nevyšla chata, v sobotu jsem hlídala, tak jsem dostala v neděli dárek za hlídání v podobě společného výletu. Původní plán byl hrad Svojanov, ale díky mimořádně špatné dopravní situaci kolem Svitav jsme zvolili něco kvůli čemu tu nemusíme objíždět půl okresu a co je víc ve směru. Takže přednost dostala zřícenina hradu Litice.
Hrad založil ve 13. století Půta z Potštejna ( stejně jako hrad Potštejn) z rodu západočeských Drslaviců. Dělí se na Horní a Dolní hrad, ten tvořilo vnější opevnění Horního hradu. Hrad měl krom hlavní brány i několik dalších bran v opevnění které ho obkružovalo. nad hlavní branou se zachovaly erby Českého království, Moravského markrabství, Horno-lužického vévodství a Kunštátského panství. A tím se také dostáváme k jeho majitelům.
Po Drslavicích se stal královským hradem, pak patřil pánům erbu ostrve, tedy Lichtenburkům a pánům z Lipé. Nejslavnější historie hradu se začala psát za vlády Jiřího z Poděbrad kdy hrad přešel do vlastnictví Viktorína z Kunštátu a Poděbrad, a po něm jeho syna Jiřího z Poděbrad a Kunštátu. Po smrti krále Jiřího jeho majetek přešel do rukou jeho synů. Litice obdržel Boček z Kunštátu. V roce 1483 postoupil hrad svému bratrovi knížeti Jindřichu Minsterberskému. Ten se ovšem neustálým válčením ve Slezsku natolik zadlužil, že hrad i se vsí, půlkou města Žamberk, a šesti dalšími vesnicemi jakož i částí panství choceňského prodal v roce 1495 Vilému z Pernštejna. Za Pernštejnů ale hrad ztratil svůj význam, protože centrem jejich držav se stal hrad Potštejn.
Od roku 1558 hrad rychle přešel nejdřív do vlastnictví Václava Okrouhlického z Kněnic a pak do rukou pánů z Bubna a později Litic. V rukou tohoto rodu byl od roku 1562 do roku 1809. Během 18. století hrad velmi chátral. V roce 1815 přešel do vlastnictví rodu Parishů kteří jej drželi do roku 1948. Po té přešel do majetku státu. Tím že už v té době z něj byla neobyvatelná částečná ruina, ušel smutnému osudu mnoha znárodněných hradů a zámků. Od 50. let 20. století se hrad neustále opravuje. I když někdy bohužel velmi nevhodně. Dnes je opravený dvoupatrový jižní palác a šestipatrová věž k němu přiléhající. Zbytek hradu a hradeb je zachován jen ve zlomcích ....
trochu polemizovat jestli to je ještě růžová anebo už fialová. Ale já je prostě beru do růžových. Opět jak se mi tu hromadily jsou z různých časových období a focené různými starosklíčky ....
Nějak se mi tu namnožily, za tu dobu co jsem buď nepsala, nebo vás seznamovala s jinými krásami. Jako naposledy výletem do Rakouska. K tomu ještě jeden dodatek. Rakousko a covidová opatření. V Rakousku můžete kamkoli jít bez roušek a respirátorů. Do obchodů, do restaurací, do MHD. V Rakousku vám to nikdo nepřikazuje. Chcete nosit roušky? Noste je. Nechcete nosit roušky? Nemusíte. Je to na každém jednotlivci, zda chce nebo nechce. Nikdo vám nezakáže vstup do obchodu, nikdo vás nepokutuje když sedíte uvnitř restaurace s kamarády, nikdo vám nediktuje rozestupy. Pokud obchodník uzná, že by měli zákazníci mít roušku, slušně je požádá.
Jaká úleva když si nemusíte nandavat a sundavat roušku když chodíte po obchodech či památkách. Jaké pak je rozčarování, když tady přijdete na zříceninu hradu kde je pár lidí a musíte povinně nasadit respirátor a funět s ním po schodech do věží.
Myslím, že už by bylo na čase naučit se prostě žít s tím, že tu už máme novou formou respiračního onemocnění, ale nedusit lidi proti jejich vůli různými opatřeními, které jsou vesměs ve své podstatě kontraproduktivní. Nechat to na každém jak se s tím chce srovnat.
Tolik malé odbočení, a teď k těm květům. Opět budou příspěvky tzv. do barvy. A opět tam najdete květy jarní, letní a občas i už ty pozdně letní ....
.... a máme za sebou skoro celý výlet. Jen si ještě
odskočíme na prohlídku jednoho opevněného kostela který je při cestě. Tedy oni jsou tam dva, sv. Michael (foto bylo v minulém článku) a kostel Nanebevzetí Panny Marie ve městečku Weisenkirche (Bílý kostel) jenže ten je přímo d programu zájezdu. Kostel samotný je ze 14. století, ovšem městečko je již z roku 830. Opevnění neměl však odjakživa, to vzniklo až v šestnáctém století za doby tureckých nájezdů. Ke kostelu se jde krytým schodištěm (to už na mě šly mrákoty, protože schody byly v té chvíli pro mne naprosto nezkousnutelná překážka, hlavně při cestě dolů) a vyjdete na malém nádvoříčku z kterého je vchod do kostela a kterým si kostel můžete zčásti obejít. Z hradeb je také krásný výhled do údolí Dunaje.
v jedné sprašové stráni malá soška. Měřila sice jen 11 cm, ale svým původem se stala obrem. Ta soška je stará, hódně stará, vznikla v období mladšího paleolitu, a i když se našla v Rakousku, zřejmě pochází, stejně jako její zhruba stejně stará kolegyně z Moravy.
Ta soška se jmenuje Willendorfská venuše a patří mezi nejvýznamnější a nejznámnější rakouské archeologické památky. Dnes jí najdete ve sbírkách prehistorického oddělení Přírodovědného muzea ve Vídni.
Narozdíl od naší věstonické, která je z keramiky, ta rakouská je vyhotovená z vápence. A navíc velmi detailně.
Takže když jsme na zpáteční cestě údolím Wachau okolo Wilendorfu projížděli, navíc jako zázrakem právě skončil pořádná liják, zastavili jsme se tu a na naleziště se zašli podívat. Je to necelých 200 metrů od silnice, projdete i okolo muzea kde krom repliky venuše můžete zhlédnout i mnoho dalších artefaktů z vykopávek ve Willendorfu. Samotné místo nálezu je upravené a vedle něj najdete žulovou sochu venuše která se kochá pohledem na Dunaj.
vodní soutěsky na relativní rovinu. Aspoň tedy jsem si to myslela. Takže co je stezka Druidů? Je to pokračování cesty z Ysperklamm po vrcholu hřbetu. Název Stezka Druidů má své oprávnění, protože vás dovede k místu, kde se kdysi druidové opravdu setkávali. Vede kolem mnoha zajímavých skalních útvarů které si druidové různě pojmenovávali. Takže tu najdete dva útvary ležící proti sobě, Phallus a Vulva, jeden tedy zarostlý už lesem, druhý v obležení tůristů, takže ani jeden nezdokumentován fotograficky. Dalším je třeba Sedící pes, opravdu připomínající sedícího psa. Keltové měli ke psům velkou úctu, zosobňovali pro ně přátelství a věrnost. Pár desítek metrů od psa je Stojící mísa atd, atd....
Po Druidenweg dojdete až ke shromaždišti druidů, přírodní svatyni sestávající se ze dvou kamenných kruhů, vnějšího a vnitřního. Počet kamenů v kruhu by měl odpovídat přesně počtu zúčastněných druidů. Jak jsem vyčetla na stránkách stezky, zdejší žulové útvary oplývají vyšším výskytem geomagnetických anomálií, takže středový kámen místa setkávání má mít silné pravotočivé vibrace a když se na něm posadíte, můžete cítit po chvíli i závratě či mít halucinace. Počítám, že po absolvování výstupu nahoru ty závratě má každý druhý méně fyzicky zdatný jedinec i bez anomálií. Já je tedy měla ještě před shromaždištěm... 😁
Některá místa jsem vynechala, jednalo se třeba o obytnou jeskyni, Sfingu (okolo té jsem tedy prošla, ale blíž nešla protože to zas byl krpál nahoru) Kamenný kruh a vyhlídku Keltenberský kříž. To nevím jak jsme minuli, ale minuli... Za to jsem si vylezla na Velký miskový kámen kde je v žule vyhloubená velká kamenná mísa o průměru 70 cm a hloubce 35 cm v níž voda nevyschne ani v nejteplejších dnech roku. Prý je živá! nevím, ale pro jistotu jsem si v ní ošplouchla pařátky i xichtík. Vědět co mne čeká
skalní útvary. Tak to je soutěska Ysperklamm. Proud řeky Ysper je tu opravdu místy pěkně divoký, spadající v kaskádách úzkého koryta, jindy se vodopády roztáhnou do šířky. Místy vytvořila padající voda tůňky v kterých je možné, zvlášť v parných dnech, se příjemně osvěžit. Což ovšem nebyl případ našeho výletu. Na sklonku srpna bylo krásných12°C . Naštěstí ale byl k nám sv. Petr milostiv, a slejváky se dostavili vždy v době přesunu autobusem a na samotné túře se několikrát ukázalo sluníčko v plné své kráse. Být větší teplo, asi bych skončila v první tůni a už se z ní nehnula. Ona opravdu ne nadarmo je tato soutěska brána jako největší a nejnapínavější soutěska v Rakousku. Já si zatím prošla dvě jiné, Steinwaldklamm (Kamenná soutězka) a soutěsku vodopádů Myrafäll a je fakt, že Ysperklamm bylo dobrodružství ....
.... počasí a pocity, na který po určitých zkušenostech
od jisté doby hodně dám a na chatu jsem nakonec neodjela. Do práce ale nejdu, nechám je ať si vymáchají dámy čumáky a připravujou se na to, že jestli vyjde ta operace že tam stejně budou muset makat všechny bez rozdílu jak dopoledne tak odpoledne. A navíc, mám tu na zahradě až tedy přestane pršet dost a dost práce kterou je potřeba udělat a kterou za mě nikdo neudělá ...
Takže vás dneska pozvu na ten můj hororový výlet. Něco málo už mohl naznačit začátek celé anabáze. Nejdřív mi došlo, že nemám ani roušku ani respirátor a vůbec nevím jestli mne tedy do autobusu pustí, a jak to s nimi je pak dál v Rakousku, navíc když jsem přišla na místo srazu, zpočátku vůbec nic nenasvědčovalo, že by se tam někdo krom mne vyskytoval a to bylo čtvrt hodiny před odjezdem. Tak jsem si automaticky sáhla pro telefon abych se případně mohla nějak spojit s průvodcem. Jenže ouha, telefon nikde. A už mi to v hlavě šrotuje a už ho vidím ležet na stole u synka doma. Naštěstí se za chvilku ukázali další účastníci zájezdu, takže jsem je poprosila jestli by mi nepohlídali batoh a neřekli průvodci že jsem do deseti minut zpátky. Naštěstí se totiž změnilo odjezdové místo a k synkovi jsem to měla opravdu jen asi pět minut rychlé chůze. Když jsem se vrátila, autobus už stál připravený k odjezdu a průvodce mi na dotaz co mám dělat když nemám ani roušku ani respirátor řekl že si s tím nemám lámat hlavu, že v autobuse jí nemá nikdo a pak, budeme stejně celou dobu v přírodě. A že mám sedačku číslo 13.
Super. Naštěstí aspoň zůstala sedačka vedle mne volná, tak jsem si mohla udělat pohodlí. Když jsme dorazili na místo a srovnali jsme se k odchodu do soutěsky, sáhnu do kapsy .... no jasně! Telefon. Zůstal v autobusu. Takže hupky šupky pro něj a zas zpátky.
Co bylo potom, jsem už zmínila, a všechno mělo svou dohru po návratu domů, kdy jsem si sáhla do kapsy v batohu pro telefon .... a on nikde. A zcela jasně jsem viděla jak zůstal zastrčený pod sklapovacím stolkem na sedačce přede mnou kam jsem ho dala abych ho měla po ruce a pořád mi z toho stolku nepadal. To už jsem se vážně rozbrečela. Bolestí, vyčerpáním i tím, že se můžu s telefonem asi rozloučit a představou že se nedovolám mužovi aby pro mě přijel a budu se muset plazit domů pěšky. Jenže jak jsem bolestí a křečemi nemohla stále usnout, najednou mi blesklo hlavou, že jsem ale jeho obrysy v té kapse cítila, takže tam někde je!
Byl. Zastrčený pod utrženou podšívkou kapsy.... ta úleva! Nakonec se mi podařilo i usnout.
Přes všechny krásy které jsem alespoň chvílemi byla schopná vnímat tohle byl jednoznačně ten nejhorší výlet který jsem absolvovala, včetně propršeného, zamlženého a studeného Orlího hnízda ....
Neuvědomila jsem si, že jsem si zakoupila na den odjezdu i zájezd do Rakouska do soutězky Ysperklamm. Nu co, řekla jsem si, pojedu v neděli až se vzbudím, nic se neděje. Jenže to jsem netušila že jsem za ten rok bez takových výletů shnilá jak plaňka v plotě, navíc že ze čtyř hodinového okruhu se jeden a půl hodiny leze do výšky skoro tisíce metrů průrvami mezi obrovskými kameny, po kořenech a dřevěných schodech a chodnících, hodinu se jde vcelku po rovině, a hodinu zas padáte z té výšky dolů do údolí po cestách které mají naprosto hnusný sklon. A po všem tohle jdete půl hodiny po tvrdé asfaltce. Co to udělá s koleny si dovedete určitě představit. Ta moje se klepala jak sulc už po výstupu nahoru a po prvních deseti minutách sešupu dolů po šotolínové cestě začala neskutečně bolet a s každým dalšími metrem se to horšilo a horšilo.
No co budu povídat, tohle bylo nejhorších deset či dvanáct kiláků mého života. Sice krásná příroda, krásné útvary, nádherné vodopády, ale já už toho v půlce moc nevnímala. Byla jsem ráda, že když jsem dorazila zpět vyplazila jsem se po schodech do restaurace, dala si kafe a pivko, pak se zas splazila dolů a vlezla do autobusu. Na dalších zastávkách to bylo stále horší, kolena bolela ještě víc a víc a stávala se méně a méně funkčními a já si připadala jak Meresjev když dostal protézy. Představa že se ještě budu plazit tímhle způsobem od místa výstupu k synkovi do bytu mi způsobovala hodně velkou nevolnost. Naštěstí si přes počáteční nesouhlas dal pan řidič říct a zastavil mi hned pod panelákem ke kterému těch posledních asi dvacet metrů a následná jeden a půl patra do synova bytu jsem zažívala už naprostou agónii.
Takže spíš než na odjezd na dovolenou jsem myslela na to, jestli nakonec neskončím ve špitále na ortopedii. Zbytek noci byl tedy krušný, ale ráno jsem se alespoň už trochu na nohou udržela. Ale s nějakým odjezdem se vůbec nedalo počítat. Doma jsem s chutí zaplula do vany, bolest se začala mírnit, a i klidový režim hodně pomohl. Do večera už to bylo o hodně lepší. Takže jsem začala uvažovat o tom, že dneska vyrazím. Jenže se ukázalo, že ještě není všemu konec. Manželův večerní exces a následné nervové vypětí a stále ještě velká únava mi připravili noc, kterou jsem strávila z valné části na záchodě. Když jsem se v deset dopoledne vzbudila byla jsem totálně vycucnutá. Bez chuti, nálady .... Zatím se mi skoro nic nechce. Ani psát, ani číst, ani balit prostě nic. Takže tohle vypadá na delší dobu na poslední článek ....
