Pro Blondýnu od blondýny ....

.... aneb opět nastal čas kdy se mi vyprázdnil archív a já nemám fotky k uceleným fotočlánkům. Myslela jsem, že něco nalovím včera, ale bylo tak hnusně studeno a lezavo, že se mi v Litomyšli ani nechtělo vytáhnout ruce z kapes, natož foťák z batohu. A pro tento případ tu mám mou (ne)oblíbenou kategorii fotek Beze slov. 

I když dnes poruším tradici, ale od toho tradice a pravidla jsou, a k dané fotce píši mnoho slov. Blondýna si ve svém shrnutí ledna postěžovala, že jí připadal holý a šedý. No on takový opravdu byl a počítám že nejen pro ní. Ovšem alespoň co mne se týká, ještě holejší, šedivější a záludnější mi přijde pomalu nastávající únor. Jestli se ovšem příroda opravdu nedá natolik do kupy že se začne chovat tak jak má, což je ovšem věc, kterou jí my lidé značně stěžujeme, a na konci února už pokvetou jako vloni a předloni krokusy, sněženky a jiná jarní drobná záhonová havěť, stane se tento měsíc alespoň trochu barevným. Byť na úkor toho jak má správně vypadat, což je sníh a mráz. A protože opravdu v únoru je počasí silně nevyzpytatelné, ne nadarmo ho indiáni nazývají Měsíc smrti. Protože v únoru se začínají rodit mláďata a když přišly vánice a mrazy, spousta jich zemřela. (Takové bylo vysvětlení z Knihy lesní moudrosti E.T. Seatona) A možná se i rodilo víc dětí které dopadaly stejně jako ta mláďata. No a tak aby nebyl ten konec ledna šedý a holý vybrala jsem dnes, s ohledem na tu které je věnovaná  ale vlastně i vám všem kdo stejně jako Blondýna nebo já nemáte rádi zimu, tuhle slunečnou a duhovými barvami oplývající fotku ....

Obrať zrak svůj ...

.... k nebi a zříš věci neobvyklé ... No dobře, tak ne zas tak neobvyklé, přiznávám. To se mi jen tak vylíhlo v hlavě jako úvod k dnešním fotkám tzv. z nouze ctnost. Tu a tam je opravdu něco na obloze zajímavého a tu a tam to i vyfotím. Občas tedy ta zajímavost vezme za své díky technice, ale někdy zas jí technika ještě zvýrazní....

Nech to na koňovi ...

.... a máš hned lepší náladu. A když se k tomu přidají výroky naší Bobule je to stoprocentní. Koně jsou od dětství díky prázdninám tráveným na maličké vísce uprostřed lesů v Železných horách moje velká láska. Protože tam je měl jeden stále sedlák ve vedlejší vsi a půjčoval je lidem k obdělávání záhumenků a měl je jeden bývalý sedlák přímo u nás ve vísce a půjčoval je i na práci v lese, měla jsem pořád dost možností se s těmi nádhernými a klidnými zvířaty potkávat, případně se jim posadit na široké hřbety a nechat se unášet fantazií jak na nich cválám po loukách do dálky. I když jsme se odebírali klidným houpavým krokem k nim do domovské stáje...

Když jsem končila základku, dávala jsem si přihlášku do Chuchle, jenže mi ve škole nedali doporučení a tak jsem místo na závodní dráze nebo ve stájích skončila za pultem. To ovšem neznamenalo, že bych na koně zanevřela. Stále je miluju, a stále kdykoli je možnost, si sednu do sedla a říkám si, jak krásné by to bylo rozletět se s větrem o závod po široké pláni kvetoucích vřesovišť. I když koně vede někdo vedle mne za uzdu ... 

Dnes kdy už není kůň buržoazní přežitek a i cenově se staly dostupnými, i přes všechnu moderní lesní techniku jsou prostě v lese nepostradatelní, opět se jim dostává velké pozornosti a přibývají domy, u kterých se pasou. No a já mám tím pádem kam chodit fotit ....

Nech to koňovi ....

.... ten má větší hlavu. To se vždycky říkalo u nás v rodině, když jsme řešili nějaký problém, který vlastně ani problémem nebyl. No on ten kůň sice má opravdu velkou hlavu, tedy oproti té naší, ale myslím si, že z řešením problémů je na tom stejně jako my. K jeho velikosti je totiž stejná jak ta naše hlava k našemu tělu. A tak se dostávám k tomu, proč to vlastně píšu. I když ... ono to je asi jasné od začátku, že dnešní příspěvek bude o koních. Když jsem tu totiž měla Bobuli šly jsme se projít a jelikož vím, že moc ráda jezdí s dcerou od  mala koukat na koníky, tak i naše procházka vedla ke koníkům. Nejdřív k tomu grošáčkovi, který tu na blogu byl při sněhových fotkách, no a pak, když pořád chtěla blíž, tak nahoru na kopec k autoservisu kde dělá syn a kde má jeho majitel výběhy s koňmi. Tam jsem jí navíc nalákala i na kozu Vlastu, a tak celou dobu co jsme šly nahoru povykovala Kozá, kozá, koza Vlastá a ptala se kdy tam budeme. Musím říct, že mne svou výdrží ťapat přes půl vsi a ještě do kopce hodně překvapila, nést se chtěla jen jednou a ještě chvilku. Abych jí nějak odpoutala pozornost od té dálky, tak jsem jí vždycky říkala kudy jdeme a co uvidíme a že za pár zatáček už budou koníci i koza. Když jí konečně viděla, nadšeně na ní povykovala. Musela jsem jí krotit protože se hned rozběhla za kozou a málem zas podběhla ohradník ke koním do výběhu. Ti na toho škvrčka koukali řádně z výšky a tak jsem si jí raději vzala na ruku, aby se výšky vyrovnaly. Obešly jsme si pěkně všechny výběhy, podívaly se, rozloučily se s koníky, kozou i bobkama a šly juknout na strejdu Ondru který uzdravuje nemocný autíčka. A pak zas ťapala pěkně zpátky domů. Po návratu jsme ještě spolu vařily, Bobule velmi důležitě válela těsto na roládu s uzeným, řádně uplácávala i náplň, a po papce bez protestů bafla z tašky spací plínku, fufu a valila nahoru do pokoje. Že to zalomila do pěti minut ani nemusím říkat. Ona i na mne je ta procházka dost dlouhá, natož na ty malý nožičky ....

Výlet do světa ....

.... kapek. Mým oblíbeným a první starosklíčkem který jsem sebrala na starém mužově Zenitu. Když jsem se vracela z první procházky se sněhovým focením, všimla jsem si na dochanu, že mám klásky plné kapiček. Jak na něj tu a tam dopadl sníh a následně roztál. Takže nápad byl na světě. A tak jen hurá přezbrojit, vytáhnout místo mezikroužků close - up předsádku a šlo se na věc. Nevím co si tedy mysleli projíždějící automobilisté když jsem se tak různě kroutila a furt měla objektiv zabořenej do suchý trávy, ale určitě to bylo něco o divnejch bláznech ....

Já jsem já ....

.... tak tohle moudro není mým výrokem, nýbrž výrokem naší Bobule. A dokonale mne jím uzemnila teď ve čtvrtek, kdy jsem jí měla celý den na hlídání, aby se mohla dcera v klidu vyležet neb lapla moribundus jakýsi a vyfásla atb. Když se jí člověk zeptá co jsi, z radostí odpoví " Opička!"  Teď k tomu nově k tomu přibyla i koza, to poté co jsme při vycházce za koníky narazily na kozu Vlastu. Ovšem onen výrok pronesla v okamžiku kdy během provádění blbin (její oblíbené činnosti) sebou sekla a já jen tak pronesla " Ty jseš koza, viď? " Zpytavě se na mne podívala a řekla kategoricky " NE!". "Tak jseš opička". " NE ".  "Tak co jseš ? " 

" JÁ JSEM JÁ! "

A bylo vymalováno ... Když vám to řekne o mnoho starší dítko, ani vás to nijak nepřekvapí, ale když vám to řekne špuntě ve dvou a třičtvrtě roce, dokonale vás tím uzemní. Ostatně v tom je obrovský expert. Její věty jako " Táta tlačí na záchodě bobek " nebo když se loučí s celým osazenstvem výběhů hlasitým voláním  " Ahój koně, ahój kozo, ahój bobky"  patří do fondu zlatých výroků. A pokaždé když jsem s ní, se její výroky stávají údernějšími a údernějšími. Ovšem začíná být už i docela vyčůraná. Nestačí že tu může být celý den, už si vymiňuje že tu  bude spát i přes noc, s babikou na velký posteli a babika to slíbila! Ale babika o ničem takovém neví... 

Stejně jako Blondýna i já jsem, byť z rozdílných důvodů nechtěla být babičkou. Vítala jsem to, že ani jedno s dítek mne narozdíl od jejich vrstevníků, neoblažilo tím vetřelcem už někdy kolem čtyřicítky. Prostě měla jsem a mám tolik svých koníčků a zábav, že vnouče se s nimi rozhodně neslučovalo. Jenže když jsem se tu zprávu dozvěděla, k mému překvapení jsem se z ní rozbrečela! Já tvrďák!! Já cynik odkazující vnoučata na vedlejší kolej!!! A brečela jsem jak želva. No, možná to bylo taky tím, že jsem byla v područí choroby a nebylo mi dobře.... ale když jsem pak to reklamní mimino viděla, v tom okamžiku jsem začala neskutečně žárlit, že ho nemůžu mít já, že nebude v mé blízkosti stále. 

Teď mi vadí to, že přišla docela pozdě, a že jí nenaučím věci, které bych jí ráda naučila. Třeba takovou důležitou věc jako je lézt po stromech. Možná jí naučím vyřezávat lodičky z borové kůry a štípat třísky na rozdělání táboráku. Jména kytiček, keřů a stromů. 

  Provést jí po pražských kostelích, tak jako prováděla moje babička mě. Pískat na prsty. Prostě samé životně nutné věci.

A ta potvora malá ví jak si mě otočit kolem prstu když se ke mě přitulí a šeptá mi " Moje babika, moje ... " anebo když jsem jí uspávala a ona mi řekla " Babiko,  zavři očíčka. A já je zavřu taky!"

Vyděračka jedna ....

Pokud jde o sníh ...

.. .. a focení, snažila jsem se poslední dny tu nenadálou sněhovou pokrývku využít co nejvíc. Středa patřila dopolední procházce na druhý kopec kde je další část vsi, ale hlavně malý hřbitůvek. Tam jsem se zašla podívat jak vypadá pod sněhem. Popravdě po vykácení části keřů za hřbitovní zdí vypadá dost divně. Dá - li se to říct o hřbitovu tak neútulně a drsně. Ty keře přeci jen dávaly hřbitovu určitou hranici, stínily a tvořily zelený rámec. Zvlášť když té zeleně na něm moc není. No ale zastupitelstvo asi mělo jiný názor a tak keře vyřezalo ....

Co fotit v zimě ...

.... když nic nekvete? Sušiny. Těch je všude plno a občas jsou i fotogenické. Ať to jsou obyčejné bodláky, nebo odkvetlé okolíky merlíkovitých. Občas se to dá proložit květenstvím vratiče nebo na zahradě odkvetlou Astilbe. Někdy se sněhovou čepicí, jindy bez ní. A jednou barevně a podruhé černobíle ....

Zima v podobě ...

.... černobílé. Ona vlastně taková je. Pokud nesvítí sluníčko, barvy v zasněžené krajině moc nenajdete. Tedy pokud zrovna nejste poblíž nějaké skládky a nepotkáváte třeba rozlítané igelitky. V minulých fotkách jsem se trochu té barvy do fotek zas snažila propašovat lehkou úpravou, dneska je to jen a jen o čb ....

Když je zima ....

.... za humny. Tedy za humny vsi. Vybrala jsem si v neděli procházku zas místy, kudy normálně moc nechodím, skrze horní část vsi na kopci. A nechodím tam proto, že většinou mívám sebou psy a ti drze šmejděj porůznu okolo baráků a tak nechci aby jim někdo něco udělal nebo na ně vylítnul nějaký pes. Říkám si vždycky když do těch míst zabrousím, kolik tam je postavených nových domů. Malých, velkých, normálních i luxusních. A kolik lidí už vůbec neznám a těch které jsem znala už zemřelo. Je odsud ale krásný rozhled po části vsi i na tu na druhém kopci, na kterém také vznikla nová čtvrť rodinných domů. Prostě se nám ten Rybník začíná rozlévat z břehů ....

Že by zima ...

.... přišla do našich končin? Alespoň při pohledu z okna to tak vypadá, nicméně se domnívám, že i při velké specifičnosti rybnického počasí to je spíš takový náhodný záchvěv. Kdepak zima v lednu! Ta si pěkně počká na duben a květen, případně červen a to si pak zařádí. Sněžit sice začalo přesně dle předpovědi, ale dle předpovědi už nezačalo později pršet a tak zatím ještě sníh leží. Nicméně už ztratil tu krásnou neposkvrněnost a nadýchanost a je to jen ten otravnej bílej sajrajt kterej rozčvachtal zase do teď krásně suchou silnici a zas tu lítá bláto na všechny strany. Páč se furt maká na regulaci řeky a jezděj po celý vsi náklaďáky vyvážející vybagrované kameny a hlínu z břehů. Včera jsem si to tak trochu prošla a je to děs co s tou řekou provádějí, ta krásná tajemná zákoutíčka která se tu nacházela zmizela protože se skácely všechny stromy a keře podél břehů, řeka se roztáhla a tam kde krásně meandrovala jí narovnali. Prostě děs, běs... udělat z malé říčky takovýhle veletok může vážně jen nějakej debil od stolu...
No nic. Dneska se nejdřív mrkneme na zahradu 
a lehce za humna ....

Jakási nechuť ...

.... k psaní mne včera i dneska popadla. Dopoledne jsem po odjezdu muže chtěla udělat spousty věcí, nakonec jsem neudělala vůbec nic a jen čučela z okna na to jak více či méně celý den chumelí. Ani k psaní jsem nějak neměla chuť. Spíš jsem dělala takové ocmrndávky po baráku. A pekla si oběd. Navečer mne vyzvedl syn, protože dceru s přítelem vezl na ples a já měla hlídací noc. Bobule cejtila že bude mít volné pole a řádně toho taky využívala, všemu se nesmírně řehnila, a moc neposlouchala. Koupání, jindy velmi oblíbené se nejdřív neslo v duchu šíleného brečení, pak výrazů Ach já chudák týraný až k obligátnímu řehnění. To samé když jsem jí dala do postýlky. Jediné co jí jakž takž zklidnilo bylo čtení z krtečka, i když jsem párkrát musela zahudrat a říct že jdu pryč. Nakonec jsem jí slíbila, že když bude hezky spát, určitě budou s tátou a mámou druhý den stavět sněhuláka. To vcelku zabralo a byl klid. Nezůstávala jsem tentokrát spát u dcery, protože jsem tu nechtěla nechávat psiska samotná až do druhého dne, takže když je kolem půl druhé zase syn vrátil domů, jela jsem s ním. Čeho jsem ale litovala, bylo to, že je tolik hodin. Být míň, řekla bych mu ať mne vezme domů pro foťák a hodí do města. Bylo totiž nádherně čerstvě nasněženo a báječně by se fotily stromy s větvemi obalenými cukrovou vatou ve světlech pouličních lamp. Jenže touha po pohodlné posteli byla silnější než nějaké fotoambice. Jen jsem si říkala, že pokud to vydrží, vyrazím určitě na procházku. 

Což jsem také dneska dopoledne udělala, užila si ještě tu krásu nadýchanou, když jsem se vracela, už bylo znát, že sníh na stromech se stává hutnější a mokřejší a už to nevypadá tak lehounce. Jen škoda, že nesvítilo sluníčko. Díky zatažené obloze a jemnému sněžení jsou ty fotky co dnes vznikly takové melancholické. Však jsem jich hodně převedla na čb, což jsem měla hned odpočátku stejně v plánu. Ale hlavně jsem si trochu zaplnila zas archív ....

Mimoňové ....

.... ale ne žlutí. Ty totiž šíleně nesnáším. Tohle jsou mimoňové mainští, čili naši dva kocouři plemene Mainská mývalí, a ty můžu. Aby ne, když je tu máme už tolik let. Je to velmi specifické plemeno koček, a dávají to najevo každou chvíli. Hlavně Baldrick, to je kočkopes jak z učebnice. Z těch mnoha koček co prošlo naší domácností jsem zažila jedinou, která se chovala opravdu jako pes. To byl nalezenec Oskar. Možná že měl nějaké mainské geny. On a Baldrick totiž okamžitě jak zaregistrovali a zaregistrují člověka sedícího, okamžitě mu skočí na klín, a začali nebo začnou ho olizovat, vrnět, a vyprávět. Ostatní se přišli pomazlit jen když chtěli a jen na dobu nezbytně nutnou a tím pádem měli stále zajištěný přísun krmení.

Jutys je rezervovaný, ten se mazlí jen když vidí že si jdu dělat kafe protože ví, že si budu dávat mléko. A to je to, o co mu jde. Jinak spíš vyhledává od mala klid. Stejně jako psi strašně rádi spí na co nejměkčím, občas si zaberou psí pelechy a jejich právoplatným majitelům zbydou jen oči pro pláč, neb kocouři jsou větší než oni a nenechají se v žádném případě z dobytých území vyhnat. A občas spí v jednom chumlu na posteli. Ale někdy si najdou ta nejmíň pohodlná místa na spaní. Hlavně Baldrick je v tomhle mistr. Dřez na nádobí, skříň na oblečení, polička na okně... minipidi krabičky nevyjímaje. O velkých nemluvě. Takže kolikrát když muž nakládá krabici s kopírkou, stane se, že z ní s velkým nadáváním vyleze rozespalej Baldrick. Ano, nadávání a mletí pantem je jejich průvodní vlastností. Ukecanější kočky snad neexistujou. Běda když manžel jde v noci na záchod a dovolí si střepat z peřiny Baldricka, to jde celou dobu za ním a nadává a nadává. Sedne si před dveře na chodbě a kleje a stále stejně kleje a nadává celou dobu co jde muž zpátky.  Jsou zdatní zlodějové, Baldrick když si stoupne na zadní a natáhne ty svoje přední chapadla, pohodlně si stáhne co leží na lince. Dokonce na to i vidí, neb mu půlka hlavy čouhá nad linku. Jutys je zas jak Jedi, sedí na stole a neustále čaruje packou, aby nás zhypnotizoval a my mu dali co máme na talíři. Mají neskutečnou trpělivost s každým štěnětem co k nám dorazilo, tak aby ne, jsou to kocouři velcí, vlastně největší kočičí plemeno, tudíž nějaký mrňavý štěně je nemůže rozházet. Ale i tak a dokonce i teď provokuje Jutys Myšpulína k honičkám. Tedy lítá Myšpulín, Jutys se plavným krokem přesunuje z místa na místo. A když ho chce vytočit, vyskočí na postel a z ní po něm šmátrá packou. A když je v jó dobrým rozmaru, tak si k němu sedne a začne ho olizovat. Jak říkám, mimoňové ....

Když si klucí ....

.... hrajou, nebo čučej. To pak vypadá tak, jak v následujících fotkách uvidíte (anebo taky neuvidíte)😉 ....

Něco jako ...

.... ohňostroj. Vesnický. O který se postaralo pár sousedů. Vím, že se letos opět rozhořely velké debaty o tom jestli v Praze a vůbec všude ohňostroje ano či ne. Hlavním argumentem proti jsou stovky zraněných a mrtvých divoce žijících zvířat, dalším zbytečně vyhozené peníze. Jenže co se týče peněz nějak mi to tedy nehraje s letošním rozhodnutím magistrátu Prahy uspořádat místo ohňostroje stále oblíbenější videomaping. Což o to, je to záležitost pěkná, multimediální podívaná, ale ... zatímco tedy Praha videomapingovala, zastupitelstvo obvodu Praha 2 ve spolupráci s ohněstrůjci a hlavně obyvateli ostatních obvodů uspořádala ohňostroj klasický. Vybralo se na něj od lidí, kteří si přejí zachovat tradici novoročních ohňostrojů, takže zastupitelstvu to zatížilo rozpočet minimálně. Jenže jak se ukázalo, zatímco tolik zatracovaný ohňostroj stál jen čtvrt mega, do nebes vynášený videomaping stál dvě mega. No dobře, opakoval se třikrát, ohňostroj jen jednou. Nicméně ten rozdíl v ceně je hodně propastný. A co si budeme povídat, shlédla jsem videomaping na stránkách města a rovnou můžu říct, že z těch dvou akcí byly zbytečně vyhozené právě ty dvě mega. Ostatně i u obyvatel a návštěvníků Prahy moc pochvaly nesklidil, spíš naopak, kritika byla velká. 

Znám osobně i druhou stranu ohňostrojů, strach zvířat z toho rámusu. Náš první Báča toho byl důkazem. Ovšem v jeho případě za to spíš mohlo trauma z doby kdy byl štěně a sebralo ho auto a táhlo ho pod sebou nějakých padesát metrů, takže šílená panika u něj nastávala i z obyčejné bouřky nebo když seděl v autě a to nastartovalo. Jinak můžu říct, že jak všechny naše kočky, tak i psi a dokonce i papoušci tenhle silvestrovský rachot zvládali a zvládají bez problémů a bez jakéhokoli výcviku či utišujích prostředků. 

Dokonce jsem ani nezaznamenala při novoročních procházkách jakýkoli hromadný úhyn ptáků v okolí vesnice. Tím ovšem neříkám že nemůže být, jenže taky může být i z jiného důvodu. Já osobně ohňostroje mám moc ráda, je v nich cosi magického. A myslím si, že než jeden novoroční ohňostroj  a slavení napáchá víc škod to, že prostě úderem prvního prosince začnou lidi práskat a čím hlučnější petardy, tím líp a pokračuje to až do půlky ledna. Tady vidím práci pro legislativu. Tohle bych zakázala. A zakázala bych natvrdo prodej dělobuchů a dalších hlučných petard a pyrotechniky určené pro ty, kdo mají oprávnění dělat ohňostroje. A natvrdo takový dokázaný prodej trestala. Že jde dělat i tichý ohňostroj ukázala některá krajská města. Prostě 31.12. si bouchejte, prvního ledna udělejte jeden velký oslavný ohňostroj ale to je tak všechno. Víc ani ťuk. Ticho po pěšině. Jinak porušujete zákon. Jenže o tomhle se u nás tak akorát řeční ale nekoná.

Další možností náhrady klasického ohňostroje jsou buď laserové show anebo, a co je fakt úžasné a nabízí to ohromné možnosti které ohňostroj ani při nejlepším umění ohněstrůjců nedokáže, je využití dronů. Ti z vás kdo jste na fb mohli jste zaznamenat video odněkud z Asie, kde právě drony nahradili klasický ohňostroj a byla to velká paráda! Jak bylo možné vidět v televizi, některé metropole kombinovali videomaping, lasery i ohňostroj. Ono všechno jde, jen to chce trochu ohleduplnosti. A když schází tak holt musí nastoupit vyhlášky a zákony. Pokud si může každá obec zakázat vyhláškou sekání trávy v neděli tak může zakázat i práskání mimo Silvestra. Když už neumíme tedy být ohleduplní ....