Lišejník...

S tímto druhem lišejníku jsem se setkala na více místech, nejen tady u Prahy. Jeho zvláštností je to, že se nejvíc vyskytuje na modřínech, tedy spíš já ho viděla kromě jedné vyjímky jen na modřínech. A to jak na živých větvičkách jak je vidět i z fotek tak i na větvičkách již uschlých. A v různých stádiích, od pár nárůstků až po jemná vlákna. Nevím co to je za druh ani jak se jmenuje, ale je velmi fotogenický....

V lese a po svých....

Dnešní krásný teplý a slunný přímo lákal k různým činnostem, ať již k údržbě a úpravě zahrad, projížďkám na kole nebo procházkám, či jen tak k lenošení na sluníčku. Já se věnoval lenošení ať už na tom sluníčku nebo v křesle a panička se věnovala té údržbě. Ale nakonec došlo i na tu procházku. Ať už pro uklidnění, tak i pro řádné proběhnutí a čmuchání. V lese to krásně vonělo, a k paniččině překvapení jsme dokonce slyšeli kukat kukačku. Dřív to prý nebylo nic divného ale jejich čím dál tím méně.

Cestou jsme přešli i na koňskou stezku, která vede i částí zdejšího lesa do Kytína. O tom že je frekventovaná svědčil i otisk koňské podkovky. A panička si povzdychla, že mít takového koníka.....to by teprve byla nádhera a ta pravá romantika.

A když jsme se vraceli zpátky, tak jsme slyšeli i viděli další ptačí unikát a to krkavce kteří zde mají v lese hnízda. Jejich ne zrovna příjemné gráé, graé znělo docela strašidelně a i jejich kroužení nám nad hlavami nebylo zrovna příjemné, zvlášť když to nejsou zrovna žádní drobečkové. A tak jsem se rozběhl hodně rychle domů, aby si mne nespletli z nějakou potravinou . Jen panička byla smutná, že je nestačila vyfotit. I když teda nevím, já jsem z nich tak nadšenej nebyl...

Modrá je dobrá.....

Jak správně podotýká text jedné známé písně : "Modrá je dobrá"... modrá se ale v rostlinné říši nevyskytuje zase tak často, není moc květin které mají opravdu čistě modrou barvu, ale ty které jí mají jsou nyní v hojném počtu v lese i na zahradách. Ať již v původní divoké formě nebo zahradních kultivarech. Jsou to poměnky které mají krásné slovenské jméno nezabudky, barvínek nebo též brčál, či rozrazil, latinsky Veronica. Další modrou květinou která je jak na loukách tak i v zahradách je tmavěmodrý zběhovec. A ještě pár posledních jaterníků podléšek.

Tak ať žije modrá, je opravdu dobrá....

Beze slov podruhé......

Jak si (ne)udržet slušné vychování.....

Jsem už skoro čtrnáct dní na chatě a dělám tu všechno proto, aby byla zahrada co nejhezčí.Je to těžká věc jde to i díky mým věčným problémům ze zády hodně pomalu, jezdíme sem tak jednou za měsíc a to většinou na víkend. A navíc ty poslední víkendy co jsme sem jezdili se věnovaly spíš manželově umírající mamince než sekání trávy. Když je tu někdy déle můj muž, tak se moc nepostará, spíš jen poseká trávu okolo chaty a je to.Nedivím se mu, nemá pro zahradničení ani buňky a ani kolikrát to nestihe, má své vlastní koníčky. Takže většinou je zahrada zarostlá trochu vyšší trávou, než mají zdejší sousední pozemky. A v tom je kámen úrazu. Sousedi z jedné strany zde bydlí a sousedka z druhé strany to sem z Prahy má třicet minut a navíc je v důchodu. My tři a půl hodiny a ještě na starost vlastní dům a zahradu. A tak když jsem dneska začala již po druhé sekat zahradu (musím podotknout, že náš pozemek vznikl z lesa a tak tu tráva roste pomalu) začala mne ona "pražanda" školit. Nejdřív s tím, že házím trávu na kompost a jim na pozemek padá z toho kompostu bordel (padá ještě na můj pozemek). Pak že vůbec ten kompost je moc blízko (zakládal ho ještě můj otec, tak se s ním mohli domluvit). Pak že jsou moc plotu blízko stromy (to samé jak kompost) . Další připomínka byla že nesekám trávu (od devíti od rána běhám za sekačkou, pozemek je skoro sto metrů dlouhý, obsekávám cca 60 m na délku a dvacet na šířku) takže to už jsem nevydržela a zeptala se jí co že si tedy myslí, že s tou sekačkou sakra na té zahradě dělám. Pak přišla na řadu neúdržba trávy podél plotu, tedy spíš trávy která tím plotem prorůstá a která se dá leda vytrhat, vyničit herbicidem či jinak zničit, ale nedá se vysekat sekačkou a křoviňák ani strunovku tady nemám. Zničení herbicidem jsem již několikrát aby byl klid navrhla, ovšem bylo mi to zamítnuto s tím, že tam jsou v té trávě broučci. Ale také tam jsou klíšťata jak hromovala sousedka dále a ta na ní skáčou. Vězte že se stále mluví o těch pár stéblech prorostlých tím pletivem. A pak že tady jsou vůbec klíšťata, což už jsem začínala nabývat brunátné barvy a řekla jsem jí že ta klíšťata jsou po celé republice nejen na pozemcích našich chat v Mníšku. Dále jsem byla osočena z různých schválností které jí dělám (nevím, snad jen to že jsem si při trimování psů pouštěla hudbu trochu víc nahlas, ale jsme u R4, která jde pod zadní částí našich pozemků).

No tak to už jsem ovšem vybouchla jak saze, a rozkřičela jsem se na ní, že já nemám ve zvyku odvážet veškerý bioodpad ze zahrady do lesa a tam ho po různu vyklápět z kolečka, nebo veškeré zbytky a pet lahve házet na ohniště a pak je pálit, a co víc jak je jejím zvykem zapálit oheň a odjet si v klidu domů do Prahy. A už vůbec nemám ve zvyku chodit konat velkou i malou potřebu do lesa, i když jak vím mají oproti našemu chemickému WC záchod plně komfortní a splachovací. Ostatně to kam chodím to WC vylévat(opět na kompost, ovšem určený jen a to) mi také chodí přes plot pilně kontrolovat. No dopadlo to tak, že jsme na sebe ječely jak dvě trhovkyně. Neposlala jsem jí tedy do teplých krajin, to mi nedovolilo slušné vychování a úcta ke starším, ale nějaké to ostré slovo i padlo. Bohužel tedy z mé strany. Ne, nejsem na sebe pyšná, spíš se zlobím že jsem se nechala takhle vyprovokovat, ale nesnáším když někdo káže vodu a pije víno, a už vůbec nesnáším farizejství této paní sousedky, která po celou dobu co jsem jezdíme a to je už víc než deset let se neustále v přítomnosti mého manžela tváří naprosto spokojeně a že je všechno O.K. a v okamžiku kdy tu je dcera nebo já začíná se svým "školením".

Takže mi s toho jejího celkového výlevu vyšlo asi toto, sekám trávu = je to špatně, nesekám trávu = zase špatně.....

Tak a teď mi poraďte, co by jste v mé situaci dělali vy?

Letos potřetí na předváděcím molu....

A teď konečně proč jsme vlastně v Praze. Byly k tomu dva důvody, jeden veselý a druhý bohužel smutný. Ten první znamenal třetí mojí letošní výstavu na kterou se panička těšila i netěšila. Bála se že už jsem dost přerostlý a navíc mám od února vytrimovaný krk, který mně ne a ne zarůst tak, aby přechod nebyl až tak vidět. Jak panička prohlásila, vypadal jsem jak pes doktora Frankensteina, jiná hlavička našitá k jinému tělíčku. Čímž mě tedy dost urazila.....

A jako vždycky, když mne podceňuje, dostanu titul. Tentokrát jsem byl sice sám ve třídě, protože bráška Bred nastoupil už v šampionech, jenže mu to nebylo moc platné, protože šel ve třídě proti našemu tátovi a na toho jak známo nemá. A já šel s tátou o CACIB a taky jsem na něj neměl. A při rozstřelu s bráchou jsem mu nedal šanci.

---

Také se na té výstavě předvedlo poprvé i pár štěňat, které měla svojí výstavní premiéru. byl to malý Kuba jinak vlastním jménem Danchester's Fame n'Fortune na Růžku. Trochu jak název nějakého prince kombinovaný jménem hospody. Je to kluk úžasná, a navíc mu to velice dobře ťape. A pak tam byly sestřičky z Minic, Annica a Aurelie, a s Annicou šla moje panička, protože jim vybouchlo vlastní vodění. Ale šlo jim to docela dobře a Annica dostala V2. Ale to je teprve začátek bude to pěkná a šikovná holka, která až se naučí pořádně chodit a stát bude hodně úspěšná. A Aurelie ? To je prostě celý táta Dezzík, jak kukučem tak i barvou a jeho zvláštní mourovatostí. A stejná šikulka v kruhu, i když to je i práce její paničky Blanky. Aurelie je ten krásný dandíček dole v rohu na fotce. Já jsem na jednom stole s tátou, a v horním rohu je Kuba s pánečkem.

Tady jsou jak táta s bráškou Bredem, tak táta v rozstřelu s Elfem ze Zvičínské stráně a ještě k nim patřila Ultima Zoji, kde se rozhodovalo kdo dostane BOB. Tentokrát táta nevyhrál, dostal toto ocenění Elf.

A tady jsou holky z Minic Annica a Aurelia a já jak si vykračuji s paničkou. A ten fešák na velkém obrázku je můj táta Colorado, jinak Velkej Bobeš.....

No a ten hodně smutný druhý důvod byl, že pánečkovi umřela jeho maminka a tak byl i pohřeb. Přijeli i Lucka s Ondrou a všichni byli moc, moc smutní. Já měl svojí maminku na chatě před výstavou, panička ji trimovala a tak tu byla zase přes noc. A taky bych asi byl smutný, kdyby umřela. Zůstal jsem na chatě sám a měl jsem ohromnou radost že se mi všichni zase vrátili zpátky.

MVP Letňany, V1, CAC, res.CACIB, rozhodčí p. Olga Dolejšová, ČR

Po dlouhé době v lese, aneb sežerou nás nebo ne?....

Vzhledem k tomu, že malej Matýsek ještě neměl všechna očkování, a bez něj jsme chodit nechtěli, tak jsme hodně dlouho nebyli nikde na procházce. Musím se přiznat, že už mi to hodně chybělo. A paničce taky. Takže jsme se hodně těšili, že se půjdeme projít. Hrdě jsme tedy vyrazili ze dveří chaty, ale to bylo tak všechno. U brány jsme skončili, protože přes silnici na nás zírala čtyři dospělá divoká prasata a šest malých. Panička se obrátila na patě, ale já tam stál a snažil se přes tu bránu k těm potvorám dostat abych jim ukázal, kdo je tady pánem. Ale byl jsem potupně odvlečen a žádná procházka se nekonala.

Ale dlouho to panička nevydržela a tak jsme druhý den vyrazili znovu. Nikde jsme žádné čuně až na mně neviděli, tak jsme e obezřetně vnořili do lesa. A za chvíli už jsem se vsele proháněl sem tam a na něaká prasata jsem ani nepomyslel. Za to panička se neustále rozhlížela jestli někde na nás za stromem nečíhá nějaká svině, tedy divoká....

---

V lese jsme narazili na keřík žlutě kvetoucího janovce metlatého jehož žluté květy připomínají maličké orchideje nebo motýlky, však se také celý rod řadí mezi motýlokvěté. Z jeho tmavě zelených větviček se dříve dělávala podobná košťata jak z březového proutí. O kousek dál kvetl hrachor jarní. Vloni jsme tu zastihli v květu už jen jeden poslední exemplář, ale letos ještě kvetlo v trávě kvítků spousty.

Že tady v lese je pár míst kde kvetou a voní konvalinky vím od doby, kdy jsem byla ještě malá holka. A ohromnou radost mi udělalo, že jsou tu stále a navíc se rozrůstají dále. A těch míst tu naštěstí i přibývá....

A jak jsme se tak dál brouzdali po lese, našli jsme pár zajímavostí, ať to již byla zcela netradiční stromová a kytičková partnerství anebo starý vykotlaný pařez , či zvláštní útvary na bříze. A jak je vidět nádory netrpí jenom lidé, ale i stromy.

A ta zvláštní partnerství? Tak to vám rostla jednou jedna borovice a ta se skamarádila s malým dubem, který se uhnízdil u její paty a přímo ze spodní části kůry si vesele rostl a rostl. Anebo kamarádství dvou dubů a jednoho buku, který se okolo nich vine. Ale jak je z jejich velikosti vidět, vyhovuje jim to už hodně dlouhou dobu.

A je libo truhlík ze stromů? Šťavel ví jak na to.....

A ta divoká prasata? Tak ta nás naštěstí nepotkala a nesežrala !

Struktury 3, aneb není zelená jako zelená a není list jako list.....

Že není zelená jako zelená se ukáže teď na jaře, kdy se příroda odstíny zelené barvy odívá od korun stromů po jejich paty. Na jediné větvičce se najdou hned dva odstíny zelené. Od tmavě zelené po svěží zeleň nových jehliček jehličí, či světle zelená listů osiky a kaštanu. Podobnost listů buku a habru ale končí při pohledu na jejich nositele. Hladší listy buků korespondují s hladkou kůrou kmenu, a vroubkované listy habru zase z jeho trochu vrásčitou. Ale když se člověk podívá na jejich růst, buk se svojí košatou korunou rozestřenou do šířky a habr se štíhlou siluetou jsou velmi rozdílní....

V listové růžici vlčího bobu se po ránu vždy drží kapka rosy a když do ní zasvitne sluníčko, zajiskří jako malý diamant. A zelenožluté květy pryšce se moc líbí mravencům.

Struktury 2.....

Stejně jak není stejná kůra na dvou stromech, tak není dvou stejných kamenů. Mám kameny ráda, kdekoli jsem, tak si odtamtud nějaký zajímavý kámen či kamínek přivezu. Pro někoho je kámen tvrdá studená věc, pro mě zajímavý přírodní výtvor který dokáže obzvláštnit zahradu nebo záhon....

---

Ale nejen kámen, ale i dřevo patří mezi zvláštní struktury....

Nakouknutí přes ploty v nové sezoně...

Když jsem v loni lovila záběry ze zahrad které mne něčím zaujaly, slíbila jsem, že se ještě někdy do nějakých podívám. Tentokrát jsem udělala výběr ze zahrad v kterých mne něco zaujalo a do kterých jsem nakoukla při procházce ulicemi s oběma Bobeši když jsem byla den před výstavou u rodičů. Jak jsem již řekla, zdejší zahrady patří ke starším, tudíž i osázení tomu odpovídá. V drtivé většině to jsou vzrostlé stromy, ale i keře. Mezi nimi mají svoje místo rododendrony a azalky. Ale i japonské javory a jehličnany.

---

Tato mohutná vila po dostavbě vypadala jak betonový kryt, její terasy ale jak je vidno po letech obsadily nádherné exmpláře cedrů, ať již v klasické formě na vyšší terase tak ve formě převislé či plazivé na dolní terase. K nim se připojil smrk pichlavý v barevných variantách stříbrné i zelené. A na nejvyší terase i borovice kleč. A jak je v této kombinaci vidět, výsadba z jehličnanů vůbec nemusí vypadat fádně a nezajímavě pokud se zkombinují různě barevně i vzhledově.

Altánek ve stínu stromů, co víc si přát....

Japonský javor před vchodem a nad ním zlaté a červené listy tavolníku....

A opět japonský javor v akci, tentokrát ale v červené barvě na pozadí zelených jehličnanů.....

A už se dostáváme k azalkám a rododendronům.....

V barevnosti opravdu momentálně vedou .....

Tam kde jsem doma.....

Tam kde jsem byla dlouhá léta doma je část Prahy jménem Smíchov, a ještě správnější lokalizace je část Smíchova která tvoří předěl mezi Košíři, Hřebenkami a Strahovem. Je to část kde je minimum velkých činžovních domů, ale převládají zde prvorepublikové malé vilky, větší vilky a pak hodně velké vily. A proto také je zde neuvěřitelné množství zeleně a zahrádek. Před domy, za domy i na domech. Tedy správněji na terasách atriových domů. A valnou část tvoří vzrostlé stromy ať již jehličnaté nebo listnaté. Ulice jsou lemovány javorovými nebo lipovými stromořadími. Dnes již je bujná zeleň i okolo relativně nové výstavby domů které byly stavěny v sedmdesátých letech. Ulice kde jsem bydlela se jmenuje U Perníkářky. Tou Perníkářkou není myšlená pekařka perníku, ale usedlost stejného jména. Vznikla v 17.století na místě bývalé vinice. V dobách kdy části Prahy jako Smíchov, Košíře, Břevnov a jiné byli jen malými vískami okolo Královského města Prahy sloužila svému účelu jako hospodářská a zemědělská usedlost. V době kdy já jsem přišla na svět a v další době sloužila jako činžovní dům, kde bydlelo i několik mých kamarádů a spolužáků. Později ovšem byla předmětem restituce a začala chátrat. Novou a vlastně skoro původní podobu jí však daly až nové majitelky, jeptišky karmelitánky. Ty celou usedlost zrekonstruovaly a byl zde klášter, studentský hostel a i hotel a špičková restaurace. Jelikož tato část řádu pocházela ze Španělska tak jídla i vína byla hlavně španělské provenience.

---

Takto vypadala usedlost ještě zhruba před deseti lety.

A takto vypadá v dnešní době po rekonstrukci...

Krásně zarostlá novější zástavba kde vedou jehličnany ale ke slovu se dostává i břečťan a přísavník. A pohled na pražskou stolovou horu Na Vidouli. Jedním z větších pražských parků, který je právě kousek od této naší ulice je i Klamovka. Jméno nese podle rodu Clam - Gallasů, kterým zde patřily rozsáhlé pozemky.

V zahradě jedné z rodinných vil je mrtvý strom obrostlý nádhernou bílou formou wistárie čínské. Tato nádherná popínavá liánovitá rostlina je vůbec ve zdejších zahrádkách oblíbená, nejen že dala nový život starému stromu, ale pne se i po plotu jiné vily a nakonec se jí podařilo z toho plotu utéct i na jeden z velkých javorů lemujících zdejší ulice.

Detail krásných a kupodivu i vonných květů wistárie. Tato liána pokud má dobrou oporu dokáže rychle obrůst a dorůst cokoli i do dosti velkých výšekk Nádherně to je vidět na Pražském hradě kde se šplhá po jednom z paláců do výšky dvaceti metrů.

A tady je uprchlík z plotu.....

Velmi ráda se do těchto míst vracím, stává se to většinou když jedem na výstavu a u rodičů spím, nebo při jiných příležitostech. A pak se jdu projít po zdejších tichých ulic a nakukuji přes ploty do velkých zahrad i do menších zahrádek.

Velký dík za ocenění mého blogu.....

Mám velkou radost že za ten rok existence mého blogu , který je pro mne mimochodem jak zábavou , tak i určitým druhem terapie protože se k němu a k psaní uchyluji vždy když mne něco trápí, nebo když vidím, že něco trápí ostatní, anebo když naopak mám z něčeho velkou radost a chci se o ní podělit s ostatními, se našlo i pár stálých a věrných čitatelů kteří se vracejí a zůstávají i nadále. Pro mne to znamená, že to co dělám a píšu není zas až tak špatné a nutí mne to neustále se zlepšovat. Díky němu jsem ovšem poznala i jiné blogy a hlavně lidi, kteří jsou za nimi schovaní v tom ohromném kyberprostoru. Jedním z nich je navíc člověk s kterým se znám i osobně, myslím že můžu říct i kamarádka, byť ve vystavních kruzích jsme si konkurencí, zapálená chovatelka krásných dandíků, fotografka, člověk který rád cestuje a navíc majitelka pěkných webových stránek, která dostala vloni ocenění od anglického pet obchodu který vyhledává a oceňuje stránky o pejscích a zvířátkách vůbec. A tak jelikož ona je již nositelkou ceny za nejhezčí stránky, je oprávněna tuto cenu též udělovat. A tak je pro mne elkou radostí a ctí, že jí dala právě mému blogu. Dík moc Blani Dog Leads

Get Yours Here!

Moje město milované.....

Moje město, tak to je moje rodná Praha. Milovaná i proklínaná, výstavní i zanedbaná, moderní ale i středověká, cíl turistů ale i podvodníků a zlodějů. Špinavá i s místy jak s cukru. Nebezpečná, vyzývavá. Praha Rudolfinská, Tereziánská, Praha Karla IV....to vše je moje město.

Už dvacet let v ní nežiji, ale stále jsme spojené pupeční šňůrou společných prožitých let, kamarádů, spolužáků, rodičů ,bohužel po včerejšku již jen mých. Let kdy jsem brouzdala po Starém Městě, Hradčanech, Petříně, ale i jezdila do práce do středu města kousek od Václavského náměstí. Prožitých lásek, i rozchodů, svateb i rozvodů. Bydlení jak v zeleni mezi vilkami na rozhraní Smíchova a Břevnova ale i v syrových podmínkách nových sídlišť na Hostivaři nebo Lužinách. Kamarádi kteří mi tam zůstali a s kterými se snažím scházet v čase kdy jsem na chatě.

Když v roce 2002 byla zaplavená velkou vodou, seděly jsme s dcerou u televize tak dlouho co to šlo a čekaly jak se vyvine situace, jestli se voda nedostane až do historického centra a nezničí památky u kterých se nedá ani vyčíslit jaká by byla na nich škoda. Nevěřícně jsme se dívaly na zatopený Karlín, Zbraslav, Lahovice, Holešovice a marný boj pracovníků ZOO v Tróji o životy některých zvířat. Poslouchaly sirény které ve dne v noci město přibližovaly válečné zóně.

Každý úspěch i neúspěch města, jeho "vládců" i jeho obyvatel i přes to, že v něm již nežiji stále sleduji s napětím, i úlevou když je všechno v pořádku....

Je mnoho krásných měst kde bych také mohla a myslím že i ráda žila, ale jen jedno zůstává tím MÝM a to je PRAHA....

Zamyšlení nad jarem....

Mám ráda jaro...To ale není nic tak nenormálního, zvlášť u člověka jako já, který nesnáší zimy. Zimy s velkým Z, jako roční období i zimy s malým z, tedy jako chlady, klendry, kosy a já nevím jakým ještě slovem se dá studeno vyjádřit. S jarem okřívám a ožívám, stejně jako všichni studenokrevní (teď nemyslím upíry ze Stmívání), ale lidi, teří mají nízký tlak a hady a jinou havěť jim příbuznou. S příchodem jara nastává i ohromný rozkvět přírody. Stromy a keře začnou pomalu dostávat zelenavý nádech, aby se ze dne na den změnila jejich doposud jen tmavě hnědá silueta v jednu velkou zelenou explozi, která je o něco později ale se stejnou razancí a rychlostí vystřídána obláčky bílých, růžových či jiných květů. Sady z dálky vypadají jak kdyby je nějaký šílený cukrář postříkal šlehačkou. V krajině začnou dominovat všechny možné odstíny zelené. A pak se přidá žlutá s řepkových polí. Do dálky i v zamračených dnech sluníčkově svítí pole s řepkou a šíří okolo sebe medovou vůni, která je ovšem po odkvětu vystřídána nevábnou "vůní" zkažené kapusty.

Ze tří jarních měsíců je mi, ostatně asi jako všem nejsympatičější květen. Březen je ještě takový ustrašený chudinka, kdy poslední záchvěvy zimy ještě stále drží teploty nízko a sem tam i posype svět sněhem. Ale už se začínají prosazovat první květy sněženek, bledulí, talovínů a botanických tulipánů. Naproti tomu duben si už troufá víc, ale je to takový váhavý střelec. Sám neví co vlastně zvolit, jestli teplo nebo zimu, sucho či déšť, sníh či sluníčko. A tak s urputností sobě vlastní střídá všechno. A záhonky začínají hýřit barvami všech rozkvétajících jarních květin. A nakonec květen, máj, lásky čas. Sluníčko si již nedává vzít zpět své teplé paprsky a marnotratně jimi hýří nad rozkvétajícími stromy, keři a květinami.

Zahrádkáři začínají svůj až zase na podzim končící souboj s trávou, vyjíždějí se sekačkami a bzučí se zahradní technikou jako roj vzteklých vos. Ale v květnu začínají kvést ty nejhezčí z nejhezčích. Začnou to vznešené magnólie, pak sakury, které vypadají celé jak z cukrové vaty. Potom přijde na řadu král všech zahrádek, malých, nebo velkých, ale i různých volných zákoutí a remízků, šeřík. Svojí vůní hlásí do světa že nastává vrcholné představení barev a vůní. A do toho otevřou své voňavé i když trošku skromné květy konvalinky. Něžná květinová stvořeníčka, květinové víly které ovšem jen klamou svou neviností. Ale jsou zrádné a jedovaté. Někdo by řekl, jako ženy...... Pozadu nezůstávají ani nádherné japonské dřevité pivoňky, které ke konci května předávají štafetu svým kolegyním s pozdějším kvetením pivoňkám obecným. Obecné jsou pouze a jedině názvem, protože jink jsou to ohromné krasavice. V teplejších oblastech se ukazují koncem května i první květy kosatců, rytířů zahrádek s listy jako meč. A na zdech a pergolách se začnou spouštět fialové a bílé hrozny květů wistárie čínské.

Jaro pak předá své žezlo létu aby jsme se dál měli čím kochat a nad čím se rozčilovat......

Beze slov....