Uvědomila jsem si....

.... že jsem neukázala pár fotografií,

 které vznikly z autobusu při cestě do a z Příbrami. Jsou to fotky pozůstatků dlouholeté důlní činnosti, obzvlášť pak pozůstatky šachet z dolů, kde se těžil uran. Příbram spolu s Jáchymovem byly dvě největší lokality v naší zemi, kde se uran těžil a navíc se staly nechvalně známými svými lágry, které zde vznikly a kde byla komunisty po procesech v padesátých letech vězněná elita českého národa. 

Když jedete autobusem zastaví na zastávce Bytíz. Dnes to něco řekne jen nemnoha lidem, možná ještě příslušníkům rodin, jejichž někteří členové měli pletky se zákonem, ale v padesátých letech to bylo obávané místo pro všechny, kdo se vzepřeli komunistické ideologii, či se provinili tím, že za války bojovali za naší svobodu i svobodu Evropy na špatné světové straně. Tedy ne na Východě, ale na Západě. Tzv. Zápaďáci také tvořili velké procento zde vězněných, jen tu a tam se našel i nějaký vrah či defraudant s vysokým trestem.

Lágr Bytíz vznikl v roce 1953 a hned se stal největším uranovým lágrem, s 1890 odsouzenými, povětšinou politickými vězni. Dříve byl zde na Příbramsku jiný lágr pro politické, a to lágr Vojna, stojící na úpatí stejnojmenného vrchu, nedaleko od obce Bytíz. Dodnes se zachoval ve své původní podobě z doby vzniku, a to bylo v letech 47 - 49 kdy jej stavěli němečtí váleční zajatci jako pracovní tábor. Když ale na přelomu 40. a 50. let byli němečtí zajatci odsunutí do Německa, tábor se vyprázdnil. Ale ne nadlouho. Po komunistickém puči v roce 48 sem začali odvážet všechny kdo byli novému režimu nepohodlní. Vznikl tak největší tábor nucených prací v souvislosti s těžbou uranu v Československu. V roce 51 už měl přes 750 vězňů.

V roce 51 se také změnil status lágru, z tábora nucených prací se stal Nápravně pracovní tábor, což bylo vězeňské zařízení. Na Vojnu tak byli umisťováni všichni odsouzení ve vykonstruovaných procesech, většinou za vlastizradu s deseti a víceletými tresty. V roce 56 měla Vojna už 1517 vězňů. Proto už v roce 53 vznikl druhý lágr, Bytíz.

Sem byl po amnestii v roce 61 přesunut zbytek vězňů z Vojny, která následně v roce 64 ukončila činnost. Až do roku 2000 jej využívala česká armáda. Později zde vznikl Památník obětí komunismu. Jeho podobu si můžete připomenout v seriálu Zdivočelá země, ostatně sám autor knižní předlohy,Jiří Stránský, si prošel oběma příbramskými lágry.

Na rozdíl od Vojny, z původního Bytízu se nezachovalo nic. V roce 62 se díky důlní činnosti propadla část tábora a zbytek byl zrušen a nedaleko byl postaven nový, který sice v jiné podobě slouží dosud. Je zde totiž Věznice Příbram. Takže se osud totalitního komunistického vězeňského lágru uzavřel v kruhu ... 

V Příbrami tak najdete nejen krásný poutní barokní areál, ale i mnohem smutnější a temnější areál, s nímž se možná někteří obyvatelé areálu prvního měli čest seznámit osobně. A na hodně dlouhou dobu. Takže Příbram skrývá v sobě dvě tváře dějin naší země, jak ty osvícené tak ty mnohem smutnější a krutější ....

Těžní věž bývalé šachty Bytíz. Autobusová zastávka je hned u ní. Od ní se také jde dál pěšky do areálu věznice, která je za haldou kousek od těžní věže. Tahle těžní věž je také první, co zdálky na dálnici z Příbrami vidíte.

Další bývalá těžní věž je jen o jednu zastávku dál. Celá důlní činnost se tu připomíná jmény zastávek. Šachta 21, šachta 16 ...

Důlní činnost už byla na Příbramsku pozastavena, a většinu z těch dolů, které se zachovaly, spravuje Hornické muzeum Příbram, které je největším svého druhu. Zdejší doly jsou častým cílem turistů ...

Nějak se nám ...

.... přívětivost minulých dní, co se 

týče sluníčka dnes vytratila, i když je zatím stále příjemně teplo, a tak si dáme zbytek sluníčkově žlutých obrázků. Opravdu  sluníčkově žlutých jen jménem, neboť při jejich focení bylo zataženo stejně jako dnes. Což ale naštěstí u žlutých květů je výhoda, neb nemají na sobě přepaly. I když .... teď v době kdy tohle píšu sluníčko jako by vytušilo, že ho pomlouvám se snaží mraky překonat, občas se mu to i podaří, ale spíš vyhrávají ty mraky ....

Nejen zahradní ...

.... květy jsou krásné. Zdárně jim půvabem 

ale i názvy sekundují ty "méně" pohledné a oblíbené květy luční. Třeba taková Krajka královny Anny, čekanka, divizna .... mimochodem čekanka mne jednou inspirovala ke krátké doprovodné básničce k fotkám, které jsem už tady na blogu kdysi publikovala. Nebo taková divizna, čemu ta se může divit? To spíš já koukám jak divizna, když se podívám zblízka na její květ ....

Protože jsme tu ....

.... měli takový malý časosběr, trochu

 v něm budeme pokračovat. Těm rozčepejřenejm fotkám odkvetlého bodláku předcházely fotky kvetoucího. Tedy jiného, vedlejšího, ale stejného druhu. I s návštěvou ....

Když už se ....

 

.... začalo jednou chmejřit, tak tomu tak ještě 

chvíli bude, protože se mi podařilo vyfotit jeden bodlák v rozmezí čtrnácti dnů, tak jak se postupně rozpadal. Proto se vám asi bude zdát, že fotky jsou stejné ....

Nastává čas ...

 .... chmejření. Tedy odkvétajících bodláků a 

jiných rostlin, které se rozmnožují tím, že do světa vysílají svá semínka na padáčcích. Po první vlně pampelišek právě teď na podzim nastává ta druhá, bodláková. Takže chmejříčka najdete létat vzduchem, uvízlá v záclonách anebo, jako v tomto případě, v pavučině ....

Jen jednou ...

 

.... se mi podařilo nafotit hru 

paprsků slunce a kouře z ohně. Bylo to před mnoha lety u kamaráda na chatě. Tenkrát také pálil nějaké větvě a připravoval oheň na opékání buřtů a také tenkrát svítilo sluníčko z toho správného úhlu. Jak už jsem vážně tak prdlá, mám pořád při ruce foťák a neodolala jsem těm hrátkám. Některé fotky vypadají, jako kdyby za chatou vzlétalo UFO ....

Z trochu ....

.... jiného soudku. Inspirace. 

Věc která je důležitá pro jakoukoli tvůrčí práci. Je jedno jestli je člověk spisovatel, malíř, sochař, fotograf nebo si jen tak tvoří pro radost. Vždycky za jeho prací stojí nějaká inspirace. Něčím nebo někým. Už mnohokrát jsem při svých fotopokusech řekla, že pro mě je velkým inspirátorem Čerf, a po každém shlédnutí jeho výstavy se snažím inspirovat a zkoušet si jeho postupy. Nejinak tomu bylo i po té poslední. Mám moc ráda jeho Kouzelnou zahradu a fotky které vznikají zoomováním během expozice. Když jsem uklízela na chatě staré větvě a hromady šišek pálením, dým a sluníčko vytvářely zajímavé úkazy a tak jsem si vzala foťák a zkoušela si právě tuhle Petrovu techniku. No co z toho vzešlo posuďte sami. Rozhodně pořád je v tom pro mě Petr machr č. 1

Když už jsme se ...

 

.... přiblížili nadohled k poutnímu areálu 

Svatá Hora, budeme tedy pokračovat dál od Svatováclavského dubu až před samotný areál. Tady vás překvapí rozlehlé prostranství, kde uprostřed stojí vcelku malý, až skoro lehce přehlédnutelný Mariánský sloup. A přímo před vámi je průčelí areálu. Svatá Hora u (v) Příbrami je považována za jedno z nejkrásnějších a nejdůležitějších barokních poutních míst. Je opředené pověstmi a neví se přesně kdy zde byla postavená první kaplička zasvěcená Panně Marii. Zda to bylo ve 13. nebo 14. století. Jedno je jisté, že to byla kaplička jednoduchá a její části jsou dnes součástí baziliky minor. V sedmnáctém století už je znám půdorys Svaté Hory který opisuje půdorys prapůvodní kaple. Celý areál tvoří komplex ambitů o rozměrech 80 x 72 metrů. Uprostřed stojí na vysoké kamenné terase s balustrádami srdce celého místa, bazilika minor. K severní straně ambitů přiléhá bývalá jezuitská rezidence a od severozápadního rohu vede dolů do města 353 krytých schodů.

Hlavní vstup do areálu je Pražským portálem se sochařskou výzdobou od Jana Brokoffa a Kiliána Ignáce Diezenhofera. Druhý portál na opačné straně je vyzdoben sochami Ondřeje Filipa Quintainera. V rozích ambitů jsou čtyři osmiboké kaple, Pražská, Mníšecká, Plzeňská a Březnická. Pod Plzeňskou kaplí se nachází ještě kaple sv. Maří Magdalény, jak jinak než vyzdobená umělými krápníky jejíž výstavbu financoval generál Joannes de Lacron. Architekt největších úprav a oprav areálu byl Carlo Lurago.

Uprostřed ambitů stojí již zmiňovaný kostel Nanebevzetí Panny Marie. Tvoří ho původní gotický základ obestavěný čtyřmi barokními kaplemi. Ústřední oltář je celý ze stříbra, stejně tak i sochy českých patronů v kapli sv. Františka nebo andělů v kapli Panny Marie Pomocné. Celý areál má nádhernou a bohatou freskovou a štukovou výzdobu. 

To, že zde bylo zřejmě poutní místo již za vlády Karla IV. naznačuje i nedaleký pramen a mariánská studánka.

Tolik teta wiki a historie, a teď tedy obrázková část. Jelikož fotek je opravdu hodně, a nelze je rozdělit na více článků, všechny můžete vidět v galerii zde. Sem dám jen pár pro představu o jak krásné místo se jedná ....

Svatováclavský (Svatohorský) dub....

.... tedy jeden z mnoha které najdeme 

po celé republice, stojí i před poutním mariánským místem na Svaté Hoře dříve u Příbrami, dnes v Příbrami. Je to strom úctyhodného vzrůstu i stáří které se odhaduje plus mínus na 400 - 500 let. Ale to vám ostatně poví ona sám. Do toho mu já kecat nebudu ....

Vzhledem k tomu ...

.... že dnes musím ještě dokončit

v trimování co v neděli začala na chatě chovatelka a spolumajitelka Myšpulína, tak nějaké delší vykecávání ani hodně fotek nečekejte. Sice jsem si  Myšpulína už trimovala třikrát, byly jsme domluvené, že mi ukáže jak na některá specifika jeho srsti, a chtěla navíc vědět jak mu už srst roste, protože jsme měli trochu problém se srstí na hlavě. Se vším byla spokojená, jen můžeme trochu ubrat s jídlem. On byl sice od mala zvaný u nich Myšelín, což částečně napovídá o tom, že byl vždycky takový oplácaný. Ale přeci jen už je trochu mišelínovatější než je zdrávo. A konečně se rozhodlo jestli se bude uchovňovat nebo ne. Bude a tak nás čeká jedna klubová výstava a možná příští rok brněnská Světová výstava ....

Dnešní fotky ....

.... ještě navazují na předminulý článek.

Fotila jsem je u prvního rybníka, na louce nad rybníkem kde jsem byla zvyklá vídat mnoho druhů motýlů. Bohužel tentokrát ani ň. Tedy jeden bělásek se tam motal, jinak nic jiného. Další je focené od chaty a ještě další po cestě do Příbrami. Až na poslední mají společné jednu věc. Mraky. Ty mne provázely vlastně celý můj týdenní pobyt na chatě, s výjimkou onoho horkého pátku kdy se na obloze neukázal ani jeden ....

Krásně jsem si ...

.... zas včera zalabužila u televize. 

Nejdřív jsem se podívala na dvojce na úžasný dokument o Irsku, a pochopila proč se mu říká zelené. Je zelené, je šťavnatě zelené a je krásné. Jak horami, tak jezery a hlavně svými hrady a zámky. I když u těch se moc nepozná který je který. Snad jen že hrady jsou větší a temnější. A že Irsko velmi přitahuje hollywoodské tvůrce. Jen krátce, natáčelo se tu Statečné srdce, Hra o trůny, Zachraňte vojína Ryana, Tichý muž .... a že bych se tam někdy, možná v příštím životě, ráda podívala. A třeba to spláchla najednou i se Skotskem...

A hned po tomto vizuálním zážitku, zážitek hudební, paráda největší.

Pink Floyd v Benátkách (Pink Floyd Live in Venice). Už jsem se tak trochu bála, že jsem ho prošvihla v době než mi dorazil set-topbox a mohly se znovu naladit kanály ČT. Ale pěkně na mě počkal a tak jsem si ho včera, po mnoha letech mohla zas vychutnat. Už kdysi jsme ho viděli když jsme byli u kamaráda na víkendu. Pamatuju se, jak jsme se celý den na ten večerní zážitek připravovali. Kamarád udělal skvělou melounovou bowli, pro děti bezalkoholovou verzi, něco k zakousnutí a celý den jsme se těšili až přijde večer. Pak jsme se usadili a bez dechu sledovali ten hodinový nářez. Většina písniček byla z tehdy dva roky starého alba A Momentary Laps of Reason (koncert byl rok 89, album vyšlo v roce 87) ale nesměly chybět ani písně z alb The Wall nebo The Dark side of The Moon. Celkem zaznělo na koncertu 14 skladeb, ale v televizním záznamu jich bylo o něco méně. Album A Momentary Lapse of  Reason bylo první album nahrané od odchodu baskytaristy a jednoho ze zakládajících členů Rogera Waterse (odešel v roce 85), který se mimochodem se svými bývalými spoluhráči smířil až po pěti letech při velkém koncertu v roce 90 při příležitosti pádu Berlínské zdi a kde se opět PF sešli v původním obsazení. Protože se dost dlouho táhly soudní spory o práva k textům, atributům a logům je toto album jediné kde pod hlavičkou PF hrají jen dva členové David Gilmour a Nick Mason. Třetí, klávesista Rick Wright byl v roce 79 Rogerem Watersem ze skupiny vyloučen. Ale na albu nahrál některé vokály a na koncertě v Benátkách a dalších následujících už zase zazářil po boku ostatních členů až do posledního koncertního turné v roce 94. Zemřel na rakovinu v roce 2005.

Pódiová show této skupiny byla svého času legendární, už jen díky tomu, že se technika přesunovala dvaceti velkými kamiony. A létající prase nebo hořící letadélko nad hlavami diváků hned tak někdo neměl. V tomhle koncertě jste je ale vidět nemohli, kulisa náměstí San Marko se pro takové extravagance přece jen moc nehodila. Pamatuji se, jak nás v té době udivovala zdvojená bicí a klávesová sekce a dokonalá laserová show, nebo ve tmě svítící paličky bubeníka Nicka Masona. Díky tomu všemu byly prostě jejich koncerty nezapomenutelné. A to nemluvím o umění Davida Gilmoura. Výborný kytarista, skladatel, textař a zpěvák který na pódiu ale vypadal jako by tam byl nedopatřením. Žádné divoké pohybové kreace s kytarou a extravagantní oblečení jako třeba u Keitha Richardse z Rolling Stones. Kdepak. Černé triko, černé kalhoty a mokasíny a velmi soustředěný výraz. A precizní kytarová hra. Stejně tak jako člověk okamžitě při prvních tónech kytary Bryana Maye poznal že hrají Queen, to samé je i u Gilmoura. Prostě stačí jeden akord a už víte kdo hraje. Když se dívám na jakýkoli záznam jejich koncertu, vždycky se těším na závěrečnou písničku Run Like Hell z alba The Wall. V ní se totiž co nejvíc vyřádí veškerá pódiová technika co je k dispozici a závěrečný výbuch světel a ohňostrojů který je načasovaný na poslední úder bubeníka na chvíli totálně vymaže skupinu z pódia. Ostatně tady se můžete přesvědčit sami ....

 Prostě tenhle koncert jedním slovem paráda! (a nejen on) ....

Podívat se můžete jak v archívu ČT art tak na YouTube

 

Hurá k ....

.... k rybníkům! Je to moje oblíbená procházka,

i když v poslední době (jak jsem zjistila podle fotek) jsem chodila vlastně jen k jednomu. A to proto, že se tam dá nachytat spousty vážek a šídel a tu a tam nějaký ten motýl. No a pak si posedět na lavičce nebo trávě a kochat se pohledem na protější zalesněnou (zatím) stráň. Na podzim obzvlášť, převládající buky dokáží proměnit všechno kolem v zářící zlato. A tak mi díky tomu utekly dvě věci. První, že prostřední z rybníků se vypařil a místo něj je jen houští vrb, trávy a orobinců, a druhá že konečně dostala druhou šanci má oblíbená, byť dost zdevastovaná stavba. 

Jedno mě mrzí dost a z druhého mám ohromnou radost, byť jsem přišla o jeden svůj sen. Ten byl, že kdybych vyhrála pořádný balík tak bych tuhle vilu koupila, a udělala z ní rodinné sídlo. Teď si musím najít jiný objekt ....

Dlouho jsem ....

 

.... dneska váhala nad výběrem toho, co

zveřejním za fotky. Zážitky s těch procházek, výletů a pobytu na chatě pořád ještě doznívají, je toho stále ve mě hodně a těmito návraty si to teprve nějak v sobě uspořádávám. Protože mám takovou mánii jít v psaní a fotkách po časové linii, málokdy se z ní odchyluji a přeskakuji dny sem tam. Takže dnes by správně mělo být něco z vycházky k rybníkům a znovuzrozené vile, ale jelikož je táák hnusně, rozhodla jsem se pro žlutou barvu pár kytek které jsem fotila na chatě na zahradě ....