Nová výzva ....

.... nové starosti. S tím, s čím přijít. Možná by se zdálo, že to takový problém není, jenže.... mám doma různé sbírkové věci, jenže ty se u mě  objevily tak jak šel život. Ale netvoří žádnou ucelenou a hlavně záměrnou sbírku! Prostě pár věciček stejné povahy a šlus. No a jak jsem tu tak celý, po dlouhý době zas volný odpoledne, brouzdala po blozích kde jsem nestíhala číst nové příspěvky najednou mi to došlo. Vždyť já mohu s čistým svědomím říct, že vlastně sbírám zážitky! Celý život. Zážitky cestovní, výstavní, zážitky s láskou i nenávistí, s lidmi i zvířaty, s rodinou ...

A hmatatelným výsledkem toho je tenhle blog a fotky a povídání na něm! Nicméně se sběrem těch zážitků se pojí přece jen dvě vědomá sbírání. Odevšad kam jedu, si přivážím tu jeden, tu dva, tu i více kamínků. A pokud jedu někam za adventem, přivážím si hrneček od vánočního punče. Kamínky pak vždy označím místem a datumem a občas na něco použiju. Hrnečky jsou prostě, no hrnečky... občas z nich piju kafe, občas ho do nich dostane návštěva neb jsou šikovné velikosti. Fotky ze životních zážitků z mého blogu znáte, zahrnuji vás jimi den co den, a tak dnes tu budou jen fotky toho co by se dalo při troše dobré vůle nazvat sběratelstvím ....

Tohle jsou úlovky z Rakouska. Černobílý ze zámku Schönbrunn, modrý z trhů u vídeňské radnice a červenobílý je z Retzu

Tady mám dva z Německa, modrý z Míšně, červenobílý z Pirny a ten který se vůbec nelíbil dceři, ale mě se líbí osobně ze všech nejvíc je z trhů ve St.Wolfgangu v Rakousku. A líbí se mi proto, že to je hrnek autorský, podepsaný autorem a takový nejoptimističtější

A ty kamínky ... jak vidíte, jsou z různých míst z Čech i zahraničí. Z Orlího hnízda, z hradu Dürstein, z Königsee i Königsteinu, Liliensteinu, Kromlau a Nochten, z Melku či Kittenbergerovských zahrad z přehrady Pastviny, z Berounky u Dobřichovického zámku, z Dunaje pod klášterem v Dürsteinu, z Divoké Orlice na Zemské bráně anebo z jižních Čech kousek od Nových Hradů či těch východočeských stejnojmenných

Helda v akci ....

.... jemné předjaří a občasné sluníčko táhne ven kytičky, a já táhnu ven z fotobatohu stará skla. Včera svítilo a tak jsem si zas trochu oběhla zahrádku. Místo drobných krokusů začínají kvést velkokvěté, kvetou i nové akvizice z podzimu a stále krásně kvetou sněženky a bledule. Tak jsem vzala vyvětrat heldu a zas jednou jsem si zafotila starosklem a na plnou díru ....

Koulování ...

.... díky Dášině výzvě a některým blogerkám, které do ní přispěly svými fotkami jsem si výjimečně vzpomněla na svou fotokouli. Fotila jsem ve stejný den kdy jsem fotila už zde uveřejněné fotky krokusů a sněženek ....

Nový klub na Blogspotu ...

.... pro všechny emigranty z Blog.cz kterým chybí možnost určité komunity či spolku ale i k lepšímu zviditelnění na nové platformě si dovolila založit Jitka. Nabízí možnost lepšího zviditelnění nováčků, ale i možnost najít nové známé se stejnými koníčky. Ať to jsou ruční práce nebo focení. Zatím má jako nováček jen pár členů, ale může se za chvíli díky vám, kdo by jste měli zájem rozrůst v komunitu blogerů stejnou jako byla na B.cz třeba v Autorském klubu. Následující text jsem si vypůjčila od jedné z členek nového klubu, od Chudobky. Co vám tedy klub a členství v něm může nabídnout?

• Tím asi nejzajímavějším pro většinu z vás bude prezentace vašich nejnovějších článků a to dokonce v členění dle kategorie blogu.
• Možnost nalézat nové blogery a blogy podle toho, co vás zajímá.
• Můžete se sami podílet na tvorbě obsahu klubového blogu - podmínkou je mít založený účet na bloggeru (blog tu mít nemusíte).
• Klub dává možnost svým členům propagovat jak samostatným příspěvkem, tak ve zvláštním boxíku na tomto blogu své vlastní soutěže, projekty, případně další aktivity - věřím, že blog bude hojně navštěvovaný a tudíž je tu uvidí spousta lidí.
• Klubový blog bez reklam (alespoň prozatím - o případné změně bychom vedli diskuzi).

A kdo jsou zatím jeho členové?

Jitčiny blogy:

Mý cesty toulavý

Blog pro mlsné jazýčky

Svět panenek

Háčkování a jiné ruční práce

Janku a její blog Mé radosti

Blog Kari píše .

Na kresbu zaměřený Starling art blog.

Další členové opravdu nejsou neznámí, spíš se dá říct, že na B.cz jsou velkým pojmem 

Tlusťjochův blog Sebrané mesydže

Valin s blogem plným textů i grafiky.

S Trimaliny jsem kdysi byla ve fotoklubu Fotografia, takže její blog plný fotek tu také najdete

Trimalinin blog plný zajímavých fotografií

 Chudobku1970 

Chudobku

A to bych nebyla já, abych se něčeho nového nechytla. Takže i já se přifařila ...

Takže když si kliknete na tuto ikonku dostanete se na stránky nového klubu kde si můžete přečíst co všechno vám klub může nabídnout.

Da

Do běla ....

.... je už asi pořádně zdejší bledulková rezervace, jenže jak to vypadá, asi se tam zas letos nedostanu. Víkend co víkend se zkazí počasí, v týdnu to prostě není možné a ještě hodně dlouho ani nebude. Ještě že mi trochu běloby kvete i na zahradě. Něco je pozůstatek toho co mi tady kvítalo ve větším množství a něco jsou zachráněné cibulky před vybagrováním ....

I když se může ...

.... mnoha lidem zdát, že letos kvetou krokusy, sněženky a bledule dřív než jindy, v teplých místech republiky tomu tak i může být, ale mě začaly kvést tyhle květinky letos paradoxně mnohem později než jindy. Vloni mi kvetly krokusy už po půlce února, letos si počkaly až na samý přelom února a března. Talovíny mi tradičně rozkvétají až teď a stejně tak plnokvěté sněženky, které sousedce kvetou už čtrnáct dní mě ještě ani nekvetou... Prostě zakleté místo je ta moje zahrada. Nicméně konečně se zadařilo, že jsem byla doma v dobu kdy svítilo sluníčko, krokusky se mu otevřely stejně jak talovínky a tak jsem mohla nafotit pár fotek ....

Čemeřice ...

.... zaujímají na mé zahradě místo oblíbenkyň. Původně jsem měla jen dvě rostlinky, s květem zelenožlutým a purpurovým. Jenže jsem se tak v téhle nenáročné ale krásné květině zhlédla, že jsem začala pátrat a objednávat nové odrůdy. Od sousedky jsem dostala také malou nadílku a tak místo dvou rostlin už mám třináct. Dokonce jsem jim vytvořila samostatný záhon. Mám rostliny s květy jednoduchými, poloplné i plnokvěté. A teď mi začínají dělat  radost tím jak postupně nakvétají ....

Mezi mechy ...

Vzhledem k tomu ...

.... že opět jedu v práci dopolko i odpolko, během doby co jsem mezi oběma směnami doma připravuju od středy kance na dnešní narozeninový oběd pro mne opožděně a pro syna v předstihu, pak padnu na zbylou třičtvrtě hodinu na postel protože mne ještě kosí viróza, nemám moc času ani na čtení díky Dášině výzvě přibylých blogů do mého výběru sledovaných, ani na ten můj. A vlastně pořádně ani na odpovídání, neb to se děje většinou také jen když jsem v mezidobí u počítače. Dnes tedy skončím se sobotní komentovanou procházkou po Litomyšli pár záběry od a ze zámku. A rovnou se přiznávám, že k některým mi byl inspirátorem Čerf, snažila jsem se (neúspěšně) dívat jeho očima ....

Slíbené (možná) překvapení ...

.... na které jsem vás asi dost nlákala, se schovává ve sklepě bývalé koleje. A co že to vlastně je? Tak tedy ... možná jste zaregistrovali vloni jeden velký archeologický nález u Chrudimi v rámci průzkumu terénu pro výstavbu D35. Jedná se o 7000 let starou dřevěnou studnu, nález jedinečný, který je zatím nejstarším nálezem takové stavby na světě. Dílo z mladší doby kamenné udivilo archeology a historiky svou precizností opracování, zvlášť když si uvědomíme, že lidé té doby měli k dispozici jako nástroje jen mušle, pazourek, tvrdé dřevo a nic víc. No, a tenhle úžasný objev se vesele maceruje ve sklepě v cukerném nálevu právě v Litomyšli. Jelikož hned nebylo úplně možné přesné datování, bylo potřeba nejdřív udělat dendrochronologický průzkum, ten potvrdil, že stáří studny se datuje do let 5256 -5255 před Kristem, a tím pádem je opravdu nejstarším pravěkým objektem na světě. 

A jelikož se díky tomu, že celou dobu stála ve spodní vodě, zachovalo se v ní i spousty jiného biologického materiálu jako různá semena okolo rostoucích rostlin, pozůstatky různých brouků a živočichů, takže si biologové přijdou na své. Po maceraci a vyschnutí dřeva a následné konzervaci bude studna sestavená a vystavená ve Východočeském muzeu v Pardubicích. Na celém procesu se podílí Mendelova univerzita v Brně a Chemicko - technologický ústav v Praze.

Tady si můžete přečíst víc ....

Jak vypadá ...

.... taková piaristická kolej střihnutá fakultou restaurování? Krásně a voňavě. Voní tu papír a barvy, a myslím že je radost takovou školu navštěvovat. Ostatně jedná se o velmi prestižní fakultu, zájem o ní je ohromný, ale platí tu dvojnásob rčení mnoho povolaných, málo vyvolených. Aneb spousty přihlášených, ale ke studiu se dostane jen málo těch, kteří projdou náročnými přijímacími zkouškami. Nejde tu jen o talent, ale i  o hlavu na dějiny a překvapivě hlavně chemii. Ale ti kteří uspějí, mají před sebou bohatý život. Už jako studenti mají možnost cestovat v rámci studia po celé Evropě všude tam, kde probíhají nějaké restaurátorské práce, kam jsou čeští restaurátoři velmi zvaní. Když jsem to tak viděla, litovala jsem, že nejsem ve věku kdy se hlásit na studium. Tohle by byla práce pro mne jak dělaná... kreativní piplačka, tedy něco co mne baví a navíc možnost dotknout se historie ....

Zámecké návrší, Olivetská hora ...

.... a nejnověji Náměstí Václava Havla. A vlastně pořád jedno a to samé místo. Okolí litomyšlského zámku, piaristického kostela, muzea a Klášterních zahrad. Po rekonstrukci silnice a chodníků i budovy původního litomyšlského gymnázia (toho kde učil Alois Jirásek) zde vzniklo centrum vědění a duchovna. Rekonstrukcí prošla i bývalá studentská kolej kde dnes sídlí Fakulta restaurování Univerzity Pardubice spadající pod UK. Navíc tu přibyla i nová univerzitní knihovna a právě ta a původní kolej, která dnes částečně slouží svému bývalému účelu byly naší další zastávkou s překvapením ....

MDP ...

.... aneb Mezinárodní den průvodců. To byla včerejší sobota. A v jeho rámci jsme s dcerou absolvovali dvě a půl hodiny komentované prohlídky po Litomyšli a jejích pamětihodnostech. A opět se potvrdilo, jak málo člověk věnuje pozornosti svému okolí. Do Litomyšle jezdím už hodně dlouho, a troufla bych si říct že jí znám dost dobře. Ostatně si to do včera myslela i dcera. Jenže při těch dvou a půl včerejších hodinách jsme zjistily že tomu zdaleka tak není. Mě třeba utekl malovaný orloj na radniční věži, oběma to, že radniční věž stojí přesně uprostřed náměstí a je tak jediným místem odkud můžete vidět jak horní tak dolní konec náměstí. To samotné měří 500 m, takže než si ho obejdete tam a zpět máte v nohou kilák jen to fikne. Na Radniční věži ještě krom orloje najdete tzv. Český loket. Je to míra která sloužila k možnosti si přeměřit látky zakoupené zde na trhu, pokud vznikl dojem že byl zákazník trhovcem ošizen. Obdobný najdete jen v Praze a Litoměřicích. Jako bonus jsme měli i dvě překvapení. To první se vázalo k domům na náměstí, to druhé ke škole restaurování a jedné velké vzácnosti ....

Sluneční průnik do soukromí ...

Dva v zápřahu ...

.... třetí na volno. Nebo - li když se zase hlídá. Včera jsem tu zas měla Bobuli na celý den, dcera potřebovala dle jejích slov provést deratizaci baráku, s malou prostě na pořádný velký úklid není čas. Ona si užívala úklid, já se bavila. Hodně dobře. To pouto mezi námi dvěma začíná být silnější a silnější, a zábava s ní větší a větší. Procházky dostávají úplně jiný rozměr. Psy jsem si vždycky dala na vodítko a bylo, Bobuli bohužel ne, takže občas je to boj kdo s koho. Zatím na ní platí zaklínadlo že si jí příště už k sobě nevezmu. To okamžitě přestane zkoušet co vydržím a je z ní usměvavé poupátko.

Naším rituálem je pokaždé procházka. Pokud jdu jen s Bobulí a foťákem, dá se to vcelku zvládnout, včera mne ale napadla ta šílenost vzít k Bobuli, foťáku i psy. A určit delší trasu. Tak bez psů, nebo jen s Myšpulínem by se to dalo, jenže neměla jsem srdce nechávat doma i Bobího kterej se i přes ten svůj handicap s vynechávající nožičkou hnal ke dveřím. Mám na ně rozdvojku, že nemusím mít dvě vodítka ale jen jedno, ale i tak to byl docela boj. Těžkej foťák klinkající se na krku, Bobule která stávkovala a nechtěla jít za ruku a dva psi v zápřahu kteří byli natěšení a táhli o sto šest byli opravdu to co si člověk při procházce přeje. Ještě větší problém nastal v tom, že obě hřišťátka kam to táhlo srdce Bobuli mají zákaz vstupu se psy, což mi přijde vzhledem k tomu, že jedno je vůbec v přírodě a druhé nezabezpečené proti průniku volně žijící zvěře uprostřed vsi jako docela směšné. Ale vysvětlujte to malýmu děcku, že? A tak zákaz nezákaz, dorazily jsme a mě nastal kolotoč obíhání různých atrakcí které Bobule navštěvovala v pravidelných okruzích aby nic nezůstalo nevyužito. Sice jsem začala realizovat nápad navštívit i třetí hřiště, ale pomalu mi začalo docházet, že v dané časové ose to nestihneme. Navíc mi nahrálo to, že se začalo hodně zatahovat a tak jsem se mohla vymluvit na to, že kdyby začalo pršet nemáme se kde schovat a že tedy se musíme pomalu vrátit. A pomalu to opravdu bylo. Každá kaluž se musela přeskočit nebo ještě lépe do ní skočit, a ještě před tím se v ní řádně prohlídnout, cestu si Bobule určovala sama, Bobeš už taky stávkoval, pak si Bobule umínila že chce nést, stejný požadavek zkoušel i Bobeš, jen Myšpulín táhnul jak blázen. Že jsem domů došla vyšťavená a zpocená jak dveře od chlíva snad ani není nutné dodávat. Jen Bobule s Myšpulínem byli stále plní energie ...

Obídek a spaní po o, to byla záležitost dvaceti minut, probuzení s úsměvem a okamžité zapojení dědy do hrátek už je celkem běžným standartním programem. Ale i tady už spala ve své dospělácké posteli ve svém, tedy zatím napůl se mými zálibami  sdíleném pokoji ....