Jen si tak tiše pluji modří ...

Nevím jak kde a u koho z vás řádí Sabine, tady je naprostý klid. Asi ten známý klid před bouří. Jediné je že prší. Ovšem naprosto vertikálně, ani jedna kapka se nevychýlí napravo či nalevo. A tak jsem si provokativně vybrala tuhle absolutně bezvětrnou fotku. 

Možná si ještě pamatujete na fotku kdy se mi dostal tenhle balon do zákrytu s jednou kupolí na královském zámku v Drážďanech. Teď si ho můžete prohlédnout trochu blíže ... 

Úplně neúplný úplněk ....

Za celou dobu co se snažím fotit úplněk, a to hlavně dle rad profíků, se mi ho podařilo celkem třikrát nafotit tak, aby na něm vůbec něco bylo vidět. A to ještě díky svému vlastnímu nastavení, neb ty rady co jsem četla nějak nevycházely. A fotila jsem ho bez stativu, jen z ruky, protože když jsem si na jeden superhyper úplněk vzala stativ, nastavila foťák jak to dělají profíci a fotila samospouští, výsledky byly naprosto žalostné.

A víte že slovensky se úplněk řekne spln? Dost nevyslovitelný výraz pro tak zajímavý úkaz ... No a proč neúplný? Protože mu do toho plného úplňku chyběl jeden den ...

Umělecká smrt ...

Že i zbraně rozsévající kdysi smrt mohou být uměleckým dílem dokazují pevnostní děla na pevnosti Königstein. Dáli se o něčem takovém říct, že to je opravdu umělecká práce, jsou to právě ona. Detailně zdobená číhají na svou příležitost na hradební palebné linii. Když je obcházíte a vidíte tu ukázku nádherné kovářské a slévačské práce, nemůžete neuznat, že se na jejich výrobě podíleli opravdoví mistři ...

Všichni jedním směrem ...

Musím říct, že hadovka smrdutá je stejně prapodivná houba jako je její název. Na chatě se s nimi setkávám velmi často, stejně jako tady. Na jejich přítomnost vždy upozorní smrad jak z mršiny. A aby ne, jejich rozmnožování se spíš přibližuje ke květinám než k houbám. Kytky opylují včely, hadovky mouchy. Smrdí právě proto, aby ty mouchy přilákaly, ony na nich zblemcali ten smrdutej rosol a při přeletu ne nad kukaččím hnízdem, ale na druhou smrdutku potlapaly jí nožkama obalenýma tím rosolem a tak jí dopomohly k rozmnožení. Když oblížou celou hlavičku, zbude už jen nesmrdutá houba vypadající jako smrž - albín. A ačkoli se to nezdá, hadovka ve stádiu tzv. vajíčka (opravdu vypadá jak rosolovité vejce nějakého  zvláštního tvora) je brána jako jedlá. Nevím, nemusím zkoušet všechno ...

Variace na dešťové téma ....

.... nojo, přestalo pršet a tak místo abych tu dávala nějaké optimistické fotky, narvu sem zás ty upršené. Tak důvod je jasný, optimisticky slunečných mám minimum, neb sluníčko tu až na pár výjimek nesvítilo a nesvítí, a tak jediné co jsem si mohla vyzkoušet fotit byly slejvákové kapky. Mokla jsem u u bazénu, a zkoušela a zkoušela ....

Po schodoch, po schodoch ....

Sluníčko a teplo .... tak to mě vážně strašně chybí. Jasně, v zimě ani teplo nemůžu chtít, ale to sluníčko, to by přece mohlo svítit, ne? Tohle je pro mne vzpomínka na jeden perličkový podzimní (no já vím, ani to tak nevypadá) den. Velká Fürstenberská zahrada a její ústřední schodiště. A nahoře, za tím otevřeným oknem posezení v maličké útulné kavárničce. S Padesátkou, s latté a Friscem Spritz a s takovým tím domááácím klábosením mezi námi děvčaty. Báječná terapie!

P.S. Dneska by jako terapie pomohlo snad jen spousty svařeného vína, anebo na okna nalepit tapety s motivem moře, slunce a palem. Je totiž neskonale hnusně ....

Love song ....Begin Again

.... copak se nám asi za těmi dvěma slovy schovává? Film. Velmi pěkný film. S krásnou hudbou newyorských hospod a barů na East Village. Nevím kdo z vás viděl film "Once" za který dostala česká zpěvačka a skladatelka Markéta Irglová ze svým tehdejším partnerem Glenem Handsardem Oskara za hudbu a v kterém rovněž hráli hlavní role, já tedy ne, ale komu se líbil, má možnost vidět jeho vícerozpočtovou a hvězdami první velikosti obsazenou novější verzi odehrávající se tentokrát v New Yorku. Samozřejmě od stejného režiséra. 

Dva mladí muzikanti Gretta (Keira Knigthley) a Dave (Adam Levine, frontman skupiny Maroon 5) jsou spolu od vejšky a spolu také skládají hudbu a sní o tom, že se stanou hvězdami. To se podaří v okamžiku kdy Dave natočí film a jeho hudba nadchne jednu z největších nahrávacích společností. Ovšem znamená to, odstěhovat se do New Yorku. I když všechno jde tak, jak si vysnili, jedno ale nevyjde. Jejich další vztah. Dave si rychle nabité popularity a slávy začne užívat s vervou opravdové hvězdy a tak se do jeho života klidná a jemná Gretta přestává hodit. Ta opustí nádherné apartmá které jim dala společnost k dispozici a bez toho, aby věděla kde skončí, vyrazí s kytarou a kufrem do newyorských ulic. Tady potkává jednoho ze společných známých z Anglie, který odjel do Ameriky za snem, že se z něj stane také slavný a uznávaný hudebník, ten jí nabídne azyl i možnost hrát její písničky v jednom baru v East Village.

Tady Grettu náhodou zaslechne bývalý hudební producent Dan (Marc Ruffalo). Vyhozený ze společnosti kterou zakládal, vyhozený z manželství vytlouká bary a vzpomíná na starou slávu. Gretta ho ale na první dobrou zaujme a tak se rozhodne s ní natočit  velmi netradiční desku ...

Na to, jak se tihle dva zklamaní lidé se svou vizí poperou, jak to dopadne a jestli se jim opět životy v dobré obrátí, se už podívejte sami. Buď v archívu Prima MAX, nebo si film můžete najít na Ulož.to.

Ačkoli by se mohlo díky tématu zdát, nejde o žádnou lovestory, přeslazenou a růžovou. Ne, jde o příjemný film s příjemnou hudbou a pro ty kdo mají hudbu rádi i skvělým pohledem do zákulisí nahrávání. Navíc všechny party nazpívala Keira sama, pod vedením Adama Levina a musím říct že se úkolu zhostila výborně. 

Love Song / Newyorská romance

USA 2013

Režie: John Carney

Scénář: John Carney, Daniela Gambaro

Hudba: Gregg Alexander, Jon Schmidt

Hrají: Keira Knaigthly, Adam Levine, Marc Ruffalo ad.

Recenze na tenhle film jsou všeobecně velmi kladné, což mne překvapilo. Dokonce se sešly názorově jak kritici, tak diváci, to zas tak často nebývá ...

Abstrakce ...

Tahle fotka původně letěla do koše, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Protože jsem si vzpomněla, že pár takových fotek, z mého hlediska silně nepovedených, které obvykle mažu, jsem zahlédla kterak se účastní různých fotovýstav. A dokonce i v jednom fotobuletinu doporučovali pro vznik zajímavých fotek občas i schválně rozostřit. A druhá věc která mne od toho odradila byla její barevnost ruku v ruce s třpytem rosy na pavučině. Právě pro tu optimistickou barevnost afrikánů na kterých ta pavučina byla jí dnes do toho upršeného dne dávám ...

Architektonická perla ...

Na tuhle krásnou prvorepublikovou vilu koukám vždy, když stojím na zastávce autobusu směrem na Prahu, nebo když jdu pěšky od zastávky na chatu. Patří k mým snům. Těm, kdybych měla miliony co bych s nimi udělala. V tomhle případě to je jasné. Koupila bych jí. A první co bych zlikvidovala je ta zhůvěřilost majitelů, kteří na zahradě udělali pastvu pro ovce. A druhá, nový tepaný železný plot...

Brzy už mně nenajdeš ...

Poprvé jsem na tuhle sošku narazila před třemi lety, když jsem se toulala po Novém světě. Tedy ona je ještě v uličce Černínská, tedy ještě před hlavním cílem cesty. Tahle fotka vznikla vloni na podzim, když jsme tu procházeli na toulkách Prahou s Čerfem. Za tu dobu zas o něco víc zarostla. Počítám, že za pár let už skončí v zajetí břečťanu úplně....

Pozor na rozzlobenou domovnici! ...

Nezastírám, že k hledání obrázků v kůře mne přivedl Čerf s jeho dnes již výstavním cyklem Fantaskní příběhy ze světa kůry. Narozdíl od jeho příběhů, které vznikají jen v maličké ploše stromové kůry, tenhle nemůže přehlédnout nikdo, kdo má fantazii a jde okolo, zabírá totiž půl kmenu.... a proto jsem ho viděla okamžitě i já. Jak bude strom a jeho kmen mohutnět, bude mohutnět i rozlobená paní domovnice ... Takže kdo se někdy vypravíte do Litomyšle a půjdete od zámku dolů do města, dívejte se tam po vysazených platanech a hlídejte si záda, aby vám na ně náhodou nedopadla hůl rozzlobené domovnice!

Pro Blondýnu od blondýny ....

.... aneb opět nastal čas kdy se mi vyprázdnil archív a já nemám fotky k uceleným fotočlánkům. Myslela jsem, že něco nalovím včera, ale bylo tak hnusně studeno a lezavo, že se mi v Litomyšli ani nechtělo vytáhnout ruce z kapes, natož foťák z batohu. A pro tento případ tu mám mou (ne)oblíbenou kategorii fotek Beze slov. 

I když dnes poruším tradici, ale od toho tradice a pravidla jsou, a k dané fotce píši mnoho slov. Blondýna si ve svém shrnutí ledna postěžovala, že jí připadal holý a šedý. No on takový opravdu byl a počítám že nejen pro ní. Ovšem alespoň co mne se týká, ještě holejší, šedivější a záludnější mi přijde pomalu nastávající únor. Jestli se ovšem příroda opravdu nedá natolik do kupy že se začne chovat tak jak má, což je ovšem věc, kterou jí my lidé značně stěžujeme, a na konci února už pokvetou jako vloni a předloni krokusy, sněženky a jiná jarní drobná záhonová havěť, stane se tento měsíc alespoň trochu barevným. Byť na úkor toho jak má správně vypadat, což je sníh a mráz. A protože opravdu v únoru je počasí silně nevyzpytatelné, ne nadarmo ho indiáni nazývají Měsíc smrti. Protože v únoru se začínají rodit mláďata a když přišly vánice a mrazy, spousta jich zemřela. (Takové bylo vysvětlení z Knihy lesní moudrosti E.T. Seatona) A možná se i rodilo víc dětí které dopadaly stejně jako ta mláďata. No a tak aby nebyl ten konec ledna šedý a holý vybrala jsem dnes, s ohledem na tu které je věnovaná  ale vlastně i vám všem kdo stejně jako Blondýna nebo já nemáte rádi zimu, tuhle slunečnou a duhovými barvami oplývající fotku ....

Obrať zrak svůj ...

.... k nebi a zříš věci neobvyklé ... No dobře, tak ne zas tak neobvyklé, přiznávám. To se mi jen tak vylíhlo v hlavě jako úvod k dnešním fotkám tzv. z nouze ctnost. Tu a tam je opravdu něco na obloze zajímavého a tu a tam to i vyfotím. Občas tedy ta zajímavost vezme za své díky technice, ale někdy zas jí technika ještě zvýrazní....

Nech to na koňovi ...

.... a máš hned lepší náladu. A když se k tomu přidají výroky naší Bobule je to stoprocentní. Koně jsou od dětství díky prázdninám tráveným na maličké vísce uprostřed lesů v Železných horách moje velká láska. Protože tam je měl jeden stále sedlák ve vedlejší vsi a půjčoval je lidem k obdělávání záhumenků a měl je jeden bývalý sedlák přímo u nás ve vísce a půjčoval je i na práci v lese, měla jsem pořád dost možností se s těmi nádhernými a klidnými zvířaty potkávat, případně se jim posadit na široké hřbety a nechat se unášet fantazií jak na nich cválám po loukách do dálky. I když jsme se odebírali klidným houpavým krokem k nim do domovské stáje...

Když jsem končila základku, dávala jsem si přihlášku do Chuchle, jenže mi ve škole nedali doporučení a tak jsem místo na závodní dráze nebo ve stájích skončila za pultem. To ovšem neznamenalo, že bych na koně zanevřela. Stále je miluju, a stále kdykoli je možnost, si sednu do sedla a říkám si, jak krásné by to bylo rozletět se s větrem o závod po široké pláni kvetoucích vřesovišť. I když koně vede někdo vedle mne za uzdu ... 

Dnes kdy už není kůň buržoazní přežitek a i cenově se staly dostupnými, i přes všechnu moderní lesní techniku jsou prostě v lese nepostradatelní, opět se jim dostává velké pozornosti a přibývají domy, u kterých se pasou. No a já mám tím pádem kam chodit fotit ....

Nech to koňovi ....

.... ten má větší hlavu. To se vždycky říkalo u nás v rodině, když jsme řešili nějaký problém, který vlastně ani problémem nebyl. No on ten kůň sice má opravdu velkou hlavu, tedy oproti té naší, ale myslím si, že z řešením problémů je na tom stejně jako my. K jeho velikosti je totiž stejná jak ta naše hlava k našemu tělu. A tak se dostávám k tomu, proč to vlastně píšu. I když ... ono to je asi jasné od začátku, že dnešní příspěvek bude o koních. Když jsem tu totiž měla Bobuli šly jsme se projít a jelikož vím, že moc ráda jezdí s dcerou od  mala koukat na koníky, tak i naše procházka vedla ke koníkům. Nejdřív k tomu grošáčkovi, který tu na blogu byl při sněhových fotkách, no a pak, když pořád chtěla blíž, tak nahoru na kopec k autoservisu kde dělá syn a kde má jeho majitel výběhy s koňmi. Tam jsem jí navíc nalákala i na kozu Vlastu, a tak celou dobu co jsme šly nahoru povykovala Kozá, kozá, koza Vlastá a ptala se kdy tam budeme. Musím říct, že mne svou výdrží ťapat přes půl vsi a ještě do kopce hodně překvapila, nést se chtěla jen jednou a ještě chvilku. Abych jí nějak odpoutala pozornost od té dálky, tak jsem jí vždycky říkala kudy jdeme a co uvidíme a že za pár zatáček už budou koníci i koza. Když jí konečně viděla, nadšeně na ní povykovala. Musela jsem jí krotit protože se hned rozběhla za kozou a málem zas podběhla ohradník ke koním do výběhu. Ti na toho škvrčka koukali řádně z výšky a tak jsem si jí raději vzala na ruku, aby se výšky vyrovnaly. Obešly jsme si pěkně všechny výběhy, podívaly se, rozloučily se s koníky, kozou i bobkama a šly juknout na strejdu Ondru který uzdravuje nemocný autíčka. A pak zas ťapala pěkně zpátky domů. Po návratu jsme ještě spolu vařily, Bobule velmi důležitě válela těsto na roládu s uzeným, řádně uplácávala i náplň, a po papce bez protestů bafla z tašky spací plínku, fufu a valila nahoru do pokoje. Že to zalomila do pěti minut ani nemusím říkat. Ona i na mne je ta procházka dost dlouhá, natož na ty malý nožičky ....