Architektonická perla ...

Na tuhle krásnou prvorepublikovou vilu koukám vždy, když stojím na zastávce autobusu směrem na Prahu, nebo když jdu pěšky od zastávky na chatu. Patří k mým snům. Těm, kdybych měla miliony co bych s nimi udělala. V tomhle případě to je jasné. Koupila bych jí. A první co bych zlikvidovala je ta zhůvěřilost majitelů, kteří na zahradě udělali pastvu pro ovce. A druhá, nový tepaný železný plot...

Brzy už mně nenajdeš ...

Poprvé jsem na tuhle sošku narazila před třemi lety, když jsem se toulala po Novém světě. Tedy ona je ještě v uličce Černínská, tedy ještě před hlavním cílem cesty. Tahle fotka vznikla vloni na podzim, když jsme tu procházeli na toulkách Prahou s Čerfem. Za tu dobu zas o něco víc zarostla. Počítám, že za pár let už skončí v zajetí břečťanu úplně....

Pozor na rozzlobenou domovnici! ...

Nezastírám, že k hledání obrázků v kůře mne přivedl Čerf s jeho dnes již výstavním cyklem Fantaskní příběhy ze světa kůry. Narozdíl od jeho příběhů, které vznikají jen v maličké ploše stromové kůry, tenhle nemůže přehlédnout nikdo, kdo má fantazii a jde okolo, zabírá totiž půl kmenu.... a proto jsem ho viděla okamžitě i já. Jak bude strom a jeho kmen mohutnět, bude mohutnět i rozlobená paní domovnice ... Takže kdo se někdy vypravíte do Litomyšle a půjdete od zámku dolů do města, dívejte se tam po vysazených platanech a hlídejte si záda, aby vám na ně náhodou nedopadla hůl rozzlobené domovnice!

Pro Blondýnu od blondýny ....

.... aneb opět nastal čas kdy se mi vyprázdnil archív a já nemám fotky k uceleným fotočlánkům. Myslela jsem, že něco nalovím včera, ale bylo tak hnusně studeno a lezavo, že se mi v Litomyšli ani nechtělo vytáhnout ruce z kapes, natož foťák z batohu. A pro tento případ tu mám mou (ne)oblíbenou kategorii fotek Beze slov. 

I když dnes poruším tradici, ale od toho tradice a pravidla jsou, a k dané fotce píši mnoho slov. Blondýna si ve svém shrnutí ledna postěžovala, že jí připadal holý a šedý. No on takový opravdu byl a počítám že nejen pro ní. Ovšem alespoň co mne se týká, ještě holejší, šedivější a záludnější mi přijde pomalu nastávající únor. Jestli se ovšem příroda opravdu nedá natolik do kupy že se začne chovat tak jak má, což je ovšem věc, kterou jí my lidé značně stěžujeme, a na konci února už pokvetou jako vloni a předloni krokusy, sněženky a jiná jarní drobná záhonová havěť, stane se tento měsíc alespoň trochu barevným. Byť na úkor toho jak má správně vypadat, což je sníh a mráz. A protože opravdu v únoru je počasí silně nevyzpytatelné, ne nadarmo ho indiáni nazývají Měsíc smrti. Protože v únoru se začínají rodit mláďata a když přišly vánice a mrazy, spousta jich zemřela. (Takové bylo vysvětlení z Knihy lesní moudrosti E.T. Seatona) A možná se i rodilo víc dětí které dopadaly stejně jako ta mláďata. No a tak aby nebyl ten konec ledna šedý a holý vybrala jsem dnes, s ohledem na tu které je věnovaná  ale vlastně i vám všem kdo stejně jako Blondýna nebo já nemáte rádi zimu, tuhle slunečnou a duhovými barvami oplývající fotku ....

Obrať zrak svůj ...

.... k nebi a zříš věci neobvyklé ... No dobře, tak ne zas tak neobvyklé, přiznávám. To se mi jen tak vylíhlo v hlavě jako úvod k dnešním fotkám tzv. z nouze ctnost. Tu a tam je opravdu něco na obloze zajímavého a tu a tam to i vyfotím. Občas tedy ta zajímavost vezme za své díky technice, ale někdy zas jí technika ještě zvýrazní....

Nech to na koňovi ...

.... a máš hned lepší náladu. A když se k tomu přidají výroky naší Bobule je to stoprocentní. Koně jsou od dětství díky prázdninám tráveným na maličké vísce uprostřed lesů v Železných horách moje velká láska. Protože tam je měl jeden stále sedlák ve vedlejší vsi a půjčoval je lidem k obdělávání záhumenků a měl je jeden bývalý sedlák přímo u nás ve vísce a půjčoval je i na práci v lese, měla jsem pořád dost možností se s těmi nádhernými a klidnými zvířaty potkávat, případně se jim posadit na široké hřbety a nechat se unášet fantazií jak na nich cválám po loukách do dálky. I když jsme se odebírali klidným houpavým krokem k nim do domovské stáje...

Když jsem končila základku, dávala jsem si přihlášku do Chuchle, jenže mi ve škole nedali doporučení a tak jsem místo na závodní dráze nebo ve stájích skončila za pultem. To ovšem neznamenalo, že bych na koně zanevřela. Stále je miluju, a stále kdykoli je možnost, si sednu do sedla a říkám si, jak krásné by to bylo rozletět se s větrem o závod po široké pláni kvetoucích vřesovišť. I když koně vede někdo vedle mne za uzdu ... 

Dnes kdy už není kůň buržoazní přežitek a i cenově se staly dostupnými, i přes všechnu moderní lesní techniku jsou prostě v lese nepostradatelní, opět se jim dostává velké pozornosti a přibývají domy, u kterých se pasou. No a já mám tím pádem kam chodit fotit ....

Nech to koňovi ....

.... ten má větší hlavu. To se vždycky říkalo u nás v rodině, když jsme řešili nějaký problém, který vlastně ani problémem nebyl. No on ten kůň sice má opravdu velkou hlavu, tedy oproti té naší, ale myslím si, že z řešením problémů je na tom stejně jako my. K jeho velikosti je totiž stejná jak ta naše hlava k našemu tělu. A tak se dostávám k tomu, proč to vlastně píšu. I když ... ono to je asi jasné od začátku, že dnešní příspěvek bude o koních. Když jsem tu totiž měla Bobuli šly jsme se projít a jelikož vím, že moc ráda jezdí s dcerou od  mala koukat na koníky, tak i naše procházka vedla ke koníkům. Nejdřív k tomu grošáčkovi, který tu na blogu byl při sněhových fotkách, no a pak, když pořád chtěla blíž, tak nahoru na kopec k autoservisu kde dělá syn a kde má jeho majitel výběhy s koňmi. Tam jsem jí navíc nalákala i na kozu Vlastu, a tak celou dobu co jsme šly nahoru povykovala Kozá, kozá, koza Vlastá a ptala se kdy tam budeme. Musím říct, že mne svou výdrží ťapat přes půl vsi a ještě do kopce hodně překvapila, nést se chtěla jen jednou a ještě chvilku. Abych jí nějak odpoutala pozornost od té dálky, tak jsem jí vždycky říkala kudy jdeme a co uvidíme a že za pár zatáček už budou koníci i koza. Když jí konečně viděla, nadšeně na ní povykovala. Musela jsem jí krotit protože se hned rozběhla za kozou a málem zas podběhla ohradník ke koním do výběhu. Ti na toho škvrčka koukali řádně z výšky a tak jsem si jí raději vzala na ruku, aby se výšky vyrovnaly. Obešly jsme si pěkně všechny výběhy, podívaly se, rozloučily se s koníky, kozou i bobkama a šly juknout na strejdu Ondru který uzdravuje nemocný autíčka. A pak zas ťapala pěkně zpátky domů. Po návratu jsme ještě spolu vařily, Bobule velmi důležitě válela těsto na roládu s uzeným, řádně uplácávala i náplň, a po papce bez protestů bafla z tašky spací plínku, fufu a valila nahoru do pokoje. Že to zalomila do pěti minut ani nemusím říkat. Ona i na mne je ta procházka dost dlouhá, natož na ty malý nožičky ....

Výlet do světa ....

.... kapek. Mým oblíbeným a první starosklíčkem který jsem sebrala na starém mužově Zenitu. Když jsem se vracela z první procházky se sněhovým focením, všimla jsem si na dochanu, že mám klásky plné kapiček. Jak na něj tu a tam dopadl sníh a následně roztál. Takže nápad byl na světě. A tak jen hurá přezbrojit, vytáhnout místo mezikroužků close - up předsádku a šlo se na věc. Nevím co si tedy mysleli projíždějící automobilisté když jsem se tak různě kroutila a furt měla objektiv zabořenej do suchý trávy, ale určitě to bylo něco o divnejch bláznech ....

Já jsem já ....

.... tak tohle moudro není mým výrokem, nýbrž výrokem naší Bobule. A dokonale mne jím uzemnila teď ve čtvrtek, kdy jsem jí měla celý den na hlídání, aby se mohla dcera v klidu vyležet neb lapla moribundus jakýsi a vyfásla atb. Když se jí člověk zeptá co jsi, z radostí odpoví " Opička!"  Teď k tomu nově k tomu přibyla i koza, to poté co jsme při vycházce za koníky narazily na kozu Vlastu. Ovšem onen výrok pronesla v okamžiku kdy během provádění blbin (její oblíbené činnosti) sebou sekla a já jen tak pronesla " Ty jseš koza, viď? " Zpytavě se na mne podívala a řekla kategoricky " NE!". "Tak jseš opička". " NE ".  "Tak co jseš ? " 

" JÁ JSEM JÁ! "

A bylo vymalováno ... Když vám to řekne o mnoho starší dítko, ani vás to nijak nepřekvapí, ale když vám to řekne špuntě ve dvou a třičtvrtě roce, dokonale vás tím uzemní. Ostatně v tom je obrovský expert. Její věty jako " Táta tlačí na záchodě bobek " nebo když se loučí s celým osazenstvem výběhů hlasitým voláním  " Ahój koně, ahój kozo, ahój bobky"  patří do fondu zlatých výroků. A pokaždé když jsem s ní, se její výroky stávají údernějšími a údernějšími. Ovšem začíná být už i docela vyčůraná. Nestačí že tu může být celý den, už si vymiňuje že tu  bude spát i přes noc, s babikou na velký posteli a babika to slíbila! Ale babika o ničem takovém neví... 

Stejně jako Blondýna i já jsem, byť z rozdílných důvodů nechtěla být babičkou. Vítala jsem to, že ani jedno s dítek mne narozdíl od jejich vrstevníků, neoblažilo tím vetřelcem už někdy kolem čtyřicítky. Prostě měla jsem a mám tolik svých koníčků a zábav, že vnouče se s nimi rozhodně neslučovalo. Jenže když jsem se tu zprávu dozvěděla, k mému překvapení jsem se z ní rozbrečela! Já tvrďák!! Já cynik odkazující vnoučata na vedlejší kolej!!! A brečela jsem jak želva. No, možná to bylo taky tím, že jsem byla v područí choroby a nebylo mi dobře.... ale když jsem pak to reklamní mimino viděla, v tom okamžiku jsem začala neskutečně žárlit, že ho nemůžu mít já, že nebude v mé blízkosti stále. 

Teď mi vadí to, že přišla docela pozdě, a že jí nenaučím věci, které bych jí ráda naučila. Třeba takovou důležitou věc jako je lézt po stromech. Možná jí naučím vyřezávat lodičky z borové kůry a štípat třísky na rozdělání táboráku. Jména kytiček, keřů a stromů. 

  Provést jí po pražských kostelích, tak jako prováděla moje babička mě. Pískat na prsty. Prostě samé životně nutné věci.

A ta potvora malá ví jak si mě otočit kolem prstu když se ke mě přitulí a šeptá mi " Moje babika, moje ... " anebo když jsem jí uspávala a ona mi řekla " Babiko,  zavři očíčka. A já je zavřu taky!"

Vyděračka jedna ....

Pokud jde o sníh ...

.. .. a focení, snažila jsem se poslední dny tu nenadálou sněhovou pokrývku využít co nejvíc. Středa patřila dopolední procházce na druhý kopec kde je další část vsi, ale hlavně malý hřbitůvek. Tam jsem se zašla podívat jak vypadá pod sněhem. Popravdě po vykácení části keřů za hřbitovní zdí vypadá dost divně. Dá - li se to říct o hřbitovu tak neútulně a drsně. Ty keře přeci jen dávaly hřbitovu určitou hranici, stínily a tvořily zelený rámec. Zvlášť když té zeleně na něm moc není. No ale zastupitelstvo asi mělo jiný názor a tak keře vyřezalo ....

Co fotit v zimě ...

.... když nic nekvete? Sušiny. Těch je všude plno a občas jsou i fotogenické. Ať to jsou obyčejné bodláky, nebo odkvetlé okolíky merlíkovitých. Občas se to dá proložit květenstvím vratiče nebo na zahradě odkvetlou Astilbe. Někdy se sněhovou čepicí, jindy bez ní. A jednou barevně a podruhé černobíle ....

Zima v podobě ...

.... černobílé. Ona vlastně taková je. Pokud nesvítí sluníčko, barvy v zasněžené krajině moc nenajdete. Tedy pokud zrovna nejste poblíž nějaké skládky a nepotkáváte třeba rozlítané igelitky. V minulých fotkách jsem se trochu té barvy do fotek zas snažila propašovat lehkou úpravou, dneska je to jen a jen o čb ....

Když je zima ....

.... za humny. Tedy za humny vsi. Vybrala jsem si v neděli procházku zas místy, kudy normálně moc nechodím, skrze horní část vsi na kopci. A nechodím tam proto, že většinou mívám sebou psy a ti drze šmejděj porůznu okolo baráků a tak nechci aby jim někdo něco udělal nebo na ně vylítnul nějaký pes. Říkám si vždycky když do těch míst zabrousím, kolik tam je postavených nových domů. Malých, velkých, normálních i luxusních. A kolik lidí už vůbec neznám a těch které jsem znala už zemřelo. Je odsud ale krásný rozhled po části vsi i na tu na druhém kopci, na kterém také vznikla nová čtvrť rodinných domů. Prostě se nám ten Rybník začíná rozlévat z břehů ....

Že by zima ...

.... přišla do našich končin? Alespoň při pohledu z okna to tak vypadá, nicméně se domnívám, že i při velké specifičnosti rybnického počasí to je spíš takový náhodný záchvěv. Kdepak zima v lednu! Ta si pěkně počká na duben a květen, případně červen a to si pak zařádí. Sněžit sice začalo přesně dle předpovědi, ale dle předpovědi už nezačalo později pršet a tak zatím ještě sníh leží. Nicméně už ztratil tu krásnou neposkvrněnost a nadýchanost a je to jen ten otravnej bílej sajrajt kterej rozčvachtal zase do teď krásně suchou silnici a zas tu lítá bláto na všechny strany. Páč se furt maká na regulaci řeky a jezděj po celý vsi náklaďáky vyvážející vybagrované kameny a hlínu z břehů. Včera jsem si to tak trochu prošla a je to děs co s tou řekou provádějí, ta krásná tajemná zákoutíčka která se tu nacházela zmizela protože se skácely všechny stromy a keře podél břehů, řeka se roztáhla a tam kde krásně meandrovala jí narovnali. Prostě děs, běs... udělat z malé říčky takovýhle veletok může vážně jen nějakej debil od stolu...
No nic. Dneska se nejdřív mrkneme na zahradu 
a lehce za humna ....

Jakási nechuť ...

.... k psaní mne včera i dneska popadla. Dopoledne jsem po odjezdu muže chtěla udělat spousty věcí, nakonec jsem neudělala vůbec nic a jen čučela z okna na to jak více či méně celý den chumelí. Ani k psaní jsem nějak neměla chuť. Spíš jsem dělala takové ocmrndávky po baráku. A pekla si oběd. Navečer mne vyzvedl syn, protože dceru s přítelem vezl na ples a já měla hlídací noc. Bobule cejtila že bude mít volné pole a řádně toho taky využívala, všemu se nesmírně řehnila, a moc neposlouchala. Koupání, jindy velmi oblíbené se nejdřív neslo v duchu šíleného brečení, pak výrazů Ach já chudák týraný až k obligátnímu řehnění. To samé když jsem jí dala do postýlky. Jediné co jí jakž takž zklidnilo bylo čtení z krtečka, i když jsem párkrát musela zahudrat a říct že jdu pryč. Nakonec jsem jí slíbila, že když bude hezky spát, určitě budou s tátou a mámou druhý den stavět sněhuláka. To vcelku zabralo a byl klid. Nezůstávala jsem tentokrát spát u dcery, protože jsem tu nechtěla nechávat psiska samotná až do druhého dne, takže když je kolem půl druhé zase syn vrátil domů, jela jsem s ním. Čeho jsem ale litovala, bylo to, že je tolik hodin. Být míň, řekla bych mu ať mne vezme domů pro foťák a hodí do města. Bylo totiž nádherně čerstvě nasněženo a báječně by se fotily stromy s větvemi obalenými cukrovou vatou ve světlech pouličních lamp. Jenže touha po pohodlné posteli byla silnější než nějaké fotoambice. Jen jsem si říkala, že pokud to vydrží, vyrazím určitě na procházku. 

Což jsem také dneska dopoledne udělala, užila si ještě tu krásu nadýchanou, když jsem se vracela, už bylo znát, že sníh na stromech se stává hutnější a mokřejší a už to nevypadá tak lehounce. Jen škoda, že nesvítilo sluníčko. Díky zatažené obloze a jemnému sněžení jsou ty fotky co dnes vznikly takové melancholické. Však jsem jich hodně převedla na čb, což jsem měla hned odpočátku stejně v plánu. Ale hlavně jsem si trochu zaplnila zas archív ....