Máky ....

....na druhou mi snad odpustíte. Tady okolo nás žádné nebyly, po cestě kde jsem jich viděla hromady mi zas nezastaví mužskej a tak když se konečně dostanu na místa, kde je mám na dosah, musím toho samozřejmě využít a tak si stoupnu mezi ně a fotím a fotím.

Tentokrát se mi to zadařilo u dcery v Litomyšli v řepce, kterou mají hned za humny přes silnici. Bylo vcelku zábavné pozorovat udivené obličeje řidičů když jsem se tam s foťákem v těch mácích rochnila ....

Těhle krasavců ....

.... se letos urodilo tedy neurekom. Kde jsem jela, tam jich byly hromady. Někde dokonce do dálky svítily celé kusy luk a polí. O kom že mluvím? O vlčích mácích! Okamžitě mi vždy při pohledu na ně vytanuly na mysli prázdniny u nás na chalupě, a na tři nejrozšířenější květiny které jsme trhali maminkám. Kopretiny, vlčí máky a chrpy. A jednu komoditu kterou už na polích skoro nenajdete. Len. Občas jsme tu kytičku proložili zvonky broskvolistými které  rostly v jednom hájku nebo slunečnicemi. Tohle byly pro mne prostě ty pravé prázdninové kytky a pokaždé si na ty úžasné prázdniny které jsem tam prožívala vzpomenu když ty máky někde vidím. Což mi připomíná, že se musím dnes u dcery na poli podívat jak postupuje zrání makoviček, potřebuji si je nasbírat a vysít je tady ke kopretinám i na chatě do trávy ....

Letos si ....

.... daly pivoně co se týče kvetení hodně záležet, nebýt ale těch pár dní veder a dvou hodně větrných, kvetly by ještě teď. Vloni si daly pauzu, ale letos mi to vynahradily. Dokonce rozkvetly dvě které jsem vyměnila s Majkou, ode mne putovala tmavě růžová a mě přistála světle růžová a bílá. I když se zdá, že rozdíly v nich nejsou, když se člověk lépe podívá, mají jiné květy i ty barvy jsou rozdílné. Dokonce mi vyrašily ty, které jsem si dovezla z Němec, leč malej šedivej had mi je vyhrabal a roztahal po záhonu. Naštěstí jsem na to přišla brzy a tak se je podařilo zachránit. Jen škoda, že déšť a vítr vždycky tu krásu spolehlivě zlikviduje. Tak snad se někdy najde rok, kdy nebudou vedra a ani nebude foukat a budu se moci jejich krásou kochat déle. Jak na záhonu tak ve váze ....

Na zelenou notečku ....

.... si zahrajeme ještě jednou. Tentokrát už ne na dešťovou, ale snad taky trochu ochladí, byť dnes je venku příjemně. Ale začalo léto, tak k němu prostě teplo patří. Tak to beru já, protože nadáváním a frfňáním si stejně nepomůžeme, jen si prostě musíme den tomu přizpůsobit. Ona se s námi prostě příroda nebaví a vrací nám to, co jí způsobujeme a jak se k ní dlouhodobě chováme ....

Pro zchlazení ...

.... si dneska dáme trochu zelené a trochu mokra. Zas to bude z různých časových údobí, a z různých míst. Dneska má být nejhůř co se týče tepla a tak snad se trochu zchladíte při pohledu na ně ....

Včera barva chladila ....

.... dnes bude naopak hodně hřát. Podle toho jak venku stoupá teplota. Žluté období mne na záhonu teprve čeká, zatím jen lehce ho naznačili na jaře kamzičníky, ale ta největší várka se pomalu chystá rozkvétat. Řebříček, třapatky, vytrvalé slunečnice, krásnoočko, kokardy nebo zápleváky, tyhle květy budou zdobit záhon hodně dlouho zářivou žlutí. Dnešní obrázky jsou povětšinou ještě z jarních focení, kdy žlutá nebyla ještě tak agresivní v barvě jako bude ta letní ....

Fialová a její odstíny....

.... je u mě na zahradě zastoupená snad nejvíc ze všech barev. Není to úplně cíleně, nijak jsem o barvách při výsadbě neuvažovala, spíš šlo o to, co se mi líbilo jako květina a co ne. Ale nějak se to nakonec vyvrbilo tak, že jí je prostě nejvíc. Dnes už si pořizuji nové trvalky  pokud možno v jiných odstínech, dost jsem jich právě letos nakoupila, takže mám od jednoho druhu třeba tři barvy a víc  aby to nebylo jen o té jedné. Jednu chvíli mi kvete záhon modře, pak fialově a skoro celé léto žlutě jen tu a tam se najde záblesk bílé, růžové či stříbrné. A tak všelijak přesazuju, dosazuju a vymýšlím jak to udělat aby nebylo na jednom místě víc rostlin stejné barvy. Ale stejně nakonec zjistím, že jedna vládne všem ....

Vloni jsem ....

.... tohle udělala poprvé jen v malé míře, jenže letos se mi tu namnožily tak, že nesekat je všechny, mám zahradu jak zasněženou. A o čem je řeč? O kopretinách! V trávě je tu máme od začátku co jsme se nastěhovali. Prvních pár průkopnických chovatelských let, kdy Pražáci řádili jak utržený od řetězu a chovali všechno co se na vsi chová, od králíků, přes slepice po kachny a prasátka potřebovali seno. Hodně sena. Tudíž záhonek na kytky jen jeden, za to záhonů na zeleninu spousty takže zahrada se sekala dvakrát do roka. A jelikož povinnost seno obracet a v případě deště a nepřítomnosti hlavní velitelky (tedy mne) i kupkovat (polovice tehdy ještě dělala v Praze a dojížděla jen na víkend) připadala ratolestem, občas bylo v rodině dusno jak před bouřkou. Holt to neměly v krvi jak místní děti, které to už braly jako samozřejmost. A pak ho tahat na půdu a zase z půdy dolů, to celé přes půl baráku...dejte mi pokoj. Jsem ráda, že tohle všechno skončilo...

A díky tomu těch kopretin bylo stále spousta. Po částečném vyhynutí chovů na různé nemoci, atacích kun a tchořů a zdárnému přispění prvního Bačíka se se vším skoncovalo. Koupila se sekačka a zahrada se začala podobat zahradě a ne louce. A kopretin bylo stále dost. Jsou tak vitální, že přežily víc jak dvacet let sekání a vloni jsem jich pár nechala prostě v zahradě na různých místech kvést. Letos jsem měla půlku zahrady samou kopretinu. A tak jsem nechala  těch ostrůvků a ostrovů o něco víc a větších. Už to vidím napřesrok. To se budeme brodit po kolena v kopretinách!

My dva ...

.... tedy já Bobeš a můj mladý přítel Myšpulín, jsme podle slov naší maminky pěkná dvojka. No samozřejmě, abychom nebyli, když já jsem pětinásobný šampion a ten mladej cucák mi nebude nikdy sahat ani po paty, protože já v jeho věku už měl svůj první šampionát v kapse, tedy pardon v kožichu, zatímco on nebyl ještě ani na jedné výstavě. Leda že by vyhrál světovku, na kterou já nikdy nejel. Ale abych byl objektivní, v tomhle má hlavní slovo jeho bývalá maminka, protože s touhle naší ho mají napůl. A ta rozhodne kdy se půjde představit konkurenci. Jo, a to že mu říkám mladý přítel, neberte jako mojí náhlou změnu orientace, kdepak! Já jsem furt na holky, ale on je pro mne po Bačíkovi opravdu přítelem a parťákem na ožužlávání, okusování a občas i na honění se zahradou. Na to mi sice už moc neslouží moje zadní nožky, po záhadném skoroochrnutí se mi už nedaly nervy do kupy na 100% ale jen na 80% a tak mi nožky občas ujedou na jednu nebo druhou stranu a já si přidřepnu na zem. No, a vyfasoval jsem taky díky tomu potupnost největší, doma musím nosit plenku. Jak nějaký mimino! Ale já jsem přece kluk v nejlepších letech! Jenže maminka je neoblomná a říká, že vytírání má z práce dost a ještě aby furt vytírala po mě jak se občas! neudržím a počůrám se. (milej zlatej, ono to není jen občas! ono je dost často) A že jsem díky tomu smraďoch kterej zamořuje celej dům... 

Když já za to mamí vážně nemůžu !!!!

Ale vážně, díky Myšpulínovi jsem zas omládl o pár let, těší mě svět a zkoumání zahrady a je skvělé mít mladšího parťáka na rošťárny. Jen škoda, že mi nepořídili holku... Tedy, oni se mne vlastně na nic neptali, jednou mi prostě nasadili do kožichu malou šedou veš a prej aby mi nebylo smutno po Bačíkovi a samotnému. A komu by asi bylo smutno, když se zas všechno motalo jen okolo něj? No řekněte! Ale abych byl upřímnej, těch pár prvních dní bez Bačíka to tu stálo fáákt za vyližprd. Jenže pak jsem si už začal zvykat na své pohodlíčko, na to, že se všechno točí kolem mě, že jsem milovanej a hejčkanej (A teď pěkně kecáš, jseš pořád milovanej a hejčkanej a pořád jseš pro maminku ten Pan pes) a najednou takovej podraz. Malej šedej had.... Ještě že měl alespoň z předchozí smečky slušný vychování a věděl kde je jeho místo a jak se má ke starším chovat. Proto jsem ho taky vzal po prvních začátečních neshodách a rafancích na milost. A asi jsem vážně udělal dobře...

 A tak vám milé dámy a pánové doporučuji na omládnutí skvělý recept. Vykašlete se na drahé krémíky, cvičení, diety a podobné nesmysly, ale najděte si mladšího přítele nebo přítelkyni! 😉😋

Haf! Zdraví po dlouhé době se konečně k počítači dostavší
Bobeš 🐾🐾🐾

Jestli to brát ...

....zrovna jako kytku, to nevím, protože v téhle formě už jí není,

ale... před touhle metamorfózou byla. Byla žlutá, pletli jsme si z ní kdysi věnečky, ze stonků si dělali frkačky a maminkám znepříjemňovali život praním velmi urputně se tomuto ději bránícími fleky na oblečení od mléka z jejích stonků... Už víte co to bylo za kytku? No jasně, pampeliška, či správně botanicky smetanka. Pořád se snažím o jednu věc, jenže pořád nemám to správné místo a správný úhel záběru a správný čas. V ten totiž jsem vždycky v práci a když přijedu domů, už je většinou místo kde by se eventuálně dalo vyfotit to co chci bez slunka. Takže mám na to vždy jen víkend a to také vždy není slunečno. Takže se zase budu mít šanci snažit až příští rok....

Když rozkvétá Ismene....

.... je to krása. Já jí mám letos poprvé, koupila jsem si čtyři cibule na fb v jedné skupině která se věnuje prodeji květin. Sice jsem si říkala jestli to není riziko, ale nakonec jsem byla velmi mile překvapená. Nevěděla jsem jak cibule vypadají a čekala jsem něco ve velikosti cibule hvězdníku, jenže dorazily čtyři obrovské cibule se spoustou dceřinných, a s radou jak je nechat do výsadby přezimovat. Byla jsem natěšená a hned jak to počasí dovolilo, šly do vysokého květináče na terasu. Vylezly hodně brzo, i když jedna vypadala že přece jen asi z ní nic nebude. Jenže nakonec se pochlapila a tak jsem se mohla kochat zhruba dvacítkou květů na čtyřech stvolech. Ještě teď mi jich pár dokvétá ....

Dandíci (opět) na Dobříši ....

.... a opět v hojném počtu a skvělém rozpoložení. Vloni jsme se nějak díky různým zdravotním problémům a živelným katastrofám nesešli, takže jsem měla tak trochu obavy jak to dopadne letos. Dokonce jsem měla víc strach z (ne)účasti než z počasí, protože už vím, že sv. Petr je dandíkář a vždycky nám je nakloněný. Protože jak si jinak vysvětlit, že už na čtyřech srazích pořádaných v různou dobu a na různých místech máme vždy krásné slunné počasí. Trasu jsem vybrala už vloni, vede celou dobu ve stínu (to aby se starší účastníci jak z řad pánečků i pejsků stále nepekli na slunci) což se ukázalo jako výborné řešení. 

Sice jsem jak pořadatel přijela skoro jako poslední, protože si malej had usmyslel že si vleze až úplně dozadu pod širokou postel a nechtěl odtamtud vylézt za žádnou cenu. Nakonec jsem ho musela nalákat na šunčičku, aby přišel blíž a já ho za packy vytáhla ven. Nebetyčně ho to urazilo, a dával mi to celou dobu jasně najevo.

Všichni zas dostali obligátní dandičí kokardy a růže, a mohlo se vyrazit. Měla jsem obavy co vlastně Bobeš. Vím že mu po onom částečném ochrnutí hůř fungují zadní nožky a i je takový náladový, a tak jsem uvažovala o tom, jestli ho nenechat na chatě a jet jenom s Myšpulínem. Ale zas na druhou stranu se tak skamarádili, že kam jde jeden musí i druhý a tak mi bylo trochu líto, že by s námi nešel. Riskla jsem to a řekla mužovi že se uvidí jak se bude chovat vůči ostatním psům a podle toho se uvidí. Jenže soužití s mladým ho dokonale změnilo a byl to ten nejzlatější pes. Ba naopak, místo aby on vrčel jako vždy na ostatní psy, vrčeli oni na něj a jedna malá dáma po něm jela jak šicí stroj. Ale běda, když okolo ní prošel nevšímavě, to se hned začala vtírat aby ho vzápětí zase spražila. I cestu zvládnul v pohodě, nešli jsme právě kvůli tolika psům nijak rychle, chodil si mezi všemi sem a tam, občas dělal garde té a občas oné fence, na všechny házel své široké úsměvy ....

A ještě jedno velké a milé překvapení mne čekalo. Paní Maruška, která dorazila s manželem s Bečova nad Teplou. A jak se o nás dozvěděla? Jednou totiž narazila na blog a napsala, že má taky dandíka.  A jelikož má pejska od stejné chovatelky jako já Myšpuldu, slovo dalo slovo a ona dorazila. Takže, paní Maruško, jestli tohle čtete, byla bych moc ráda, kdyby jste mi poslala na vás nějaký kontakt, abych vám mohla příště poslat ofiko pozvánku na další akci.

Co bylo nejhezčí, a z čeho mám vždycky úžasnou radost, že přijedou lidé z různých koutů republiky a že jim stojí za to, najít si ten čas a sejít se se mnou, ale i ostatními, byť se vídají dost často na výstavách ....

A co se nevešlo ....

.... do článků si dáme jako rozloučení z Vratislaví a vlastně s celým prvomájovým výletem do Polska. Mám - li ho shrnout a nějak popsat, bude to snadné. Jeden velký blázinec a hektickost. Za mne docela zklamání, byť obě navštívená místa jsou velmi krásná a ráda bych je viděla ještě jednou, ovšem za úplně jiné konstelace. Ne na státní svátek a ne v době květinového festivalu. Aby se člověk mohl v klidu zastavit a pokochat se bez poznámek o zdržování, šťouchanců a pošlapaných nohou. A v klidu si mohl nafotit krásné památky města Vratislav, a pořádně si je  prohlédnout beze spěchu.

Dnes se tedy s Vratislaví rozloučíme, a přes to, že já jsem byla zklamaná, doporučuji toto město i zámek navštívit. Leží kousek od hranic, takže cesta nezabere moc času (jo, vím, záleží odkud se jede) ....

A konečně ....

.... se dostáváme k již několikrát v komentech zmiňovaným trpajzlíkům. Trpaslíci jsou vratislavským fenoménem, lákadlem i figurkami pro zasmání. Jsou milí, líní i pracovití a strašně rychle se množí... Nejsou ve Vratislavi dlouho, první Krasnale nebo Krasnoludki, jak jim vratislavští říkají, se objevil v roce 2001. Ale ne jako recese nebo nějaké nové alternativní umění,nýbrž jako pomník významného protirežimního hnutí z 80.let Oranžová alternativa. A trpaslík, byl krom oranžové barvy, jejím symbolem. Dnes se mu říká Táta trpaslík. Dva roky se nic nedělo a přibyl další z maličkých obyvatel Vratislavi, ale bez většího zájmu lidí. Až v roce 2005 mladý výtvarník Tomasz Moczek vytvořil pět trpajzlíků a spustil trpajzičí lavinu.

Když dnes někdo otvírá nový obchod, kavárnu či něco podobného, okamžitě má i svého trpajzlíka, neobejde se bez nich ani žádná významnější akce, vždy musí mít i svého trpajzla. Najdete je všude. Na hlavních třídách, ve vedlejších uličkách, u řeky i před kostely nebo u banky kde mají svůj vlastní trpajzličí bankomat. Dnes je ve městě 333 trpajzlů a existují mapy nebo aplikace kde je hledat. A musíte koukat opravdu dobře, nahoru i pod nohy. Jenže jak narůstá jejich popularita, množí se i vandalské útoky na ně. Bohužel, tací mi lidé, narozdíl od trpajzlíků jsme ....

Vratislavské kostely a katedrály část 4 ....

.... a zároveň poslední. V dalším zastavení nás čeká kostel Nejsvětější Panny Marie na písku. Pod trochu zvláštním názvem se skrývá další gotický kostel, tentokrát i když se to nezdá, stojící opravdu na ostrově. A to přímo Pískovém, a po mostu zvaném též Pískový (Piaskowi). Jméno ostrova se odvozuje od gotického kostela Nejsvětější panny Marie na písku, jehož jméno je podle jednoho římského kostela, který byl postaven na místě antické arény vysypané pískem. Kostel ve Vratislavi byl postaven mezi lety 1334 - 75 dle plánů mistra Peška. Má nádhernou gotickou klenbu zvaná skákavá, či obkročná. Ať jsem se pídila sebevíc, co to znamená jsem se nedozvěděla. Za války byl kostel zničen bombardováním a znovuobnoven v letech 1961-63 do podoby před požárem z roku 1730, tedy před jeho barokní úpravou ....

Vratislavské kostely a katedrály část 3 .....

.... dnes věnujeme katedrále sv. Jana Křtitele. Jeden ze dvou kostelů, kam jsme se podívali nakrátko i dovnitř. A jak je zvykem trocha historie. Katedrála sv. Jana Křtitele nebo také Vratislavský dóm je ústředním chrámem Vratislavi a katedrálou zdejší diecéze. 

První předchůdce byl kostel z 10. století který nechali vystavět Přemyslovci. Když se vlády ujali polští Piastovci, kostel nechali zbourat a na jeho místě vznikla první bazilika. V roce 1039 ale byla zničena pro změnu vojsky Přemyslovce Břetislava I.

V první polovině 11. století byla bazilika přestavěna na románský kostel, a ten dnešní gotickou podobu získal v době kdy končila mongolská invaze do Evropy. Postaven byl ve stylu slezské cihlové gotiky (jako ostatně většina zdejších kostelů, holt nedostatek stavebních šutrů  se v oderské nížině nějak musel vykompenzovat) Katedrála, stejně jako náš sv. Vít se budovala staletí. Začalo se v roce 1244 a skončilo v roce 1759 a to ještě k tomu musíme připočítat 70% devastaci za II.světové války a následnou obnovu až do roku 1951.

Uvnitř najdeme 20 kaplí, v nichž jsou pohřbeny mnohé osobnosti vratislavské církevní nobility. Není bez zajímavosti, že je zde pohřben i jeden z Rožmberků, a to Jošt II. Rožmberský, který byl biskupem vratislavským a převorem českých johanitů. A typ pro Majku, v katedrále jsou největší varhany na území Polska ....

Vratislavské kostely a katedrály část 2 ....

.... v které se podíváme na kostel Sv. Alžběty a Sv. Kříže. A začneme sv.Alžbětou. Tento kostel při vstupu na Rynek nemůžete přehlédnout, jeho skoro 92 metrů vysoká věž ční vysoko nad náměstí a slouží jako vyhlídková. Ale ještě v roce 1482 věž měřila 130,5 m a byla tak nejvyšší věží tehdejšího známého světa. Ale v roce 1529 vichřice část věže shodila, ta se zřítila na přilehlé náměstíčko a hřbitov který poničila, a tak po opravě a snížení věže již znovu obnoven nebyl. Jako památka na něj je barokní brána spojující domy Jeníček a Mařenka. Mimochodem věž patří k mnoha vyhlídkám ve městě odkud můžete přehlédnout skoro celou Vratislav, která leží na rovině. Kostel (povýšený Janem Pavlem II. na baziliku) byl původně římskokatolický, ale v roce 1525 přešel do rukou luteránů. Kostel má jeden primát, a to že byl prohraný v kostkách. A stalo se to tak.... Místní kněz Scultetus, který měl kostel na starost náramně holdoval hře v kostky a při jedné partičce s jiným knězem! (hazard koukám kvetl ve všech patrech společnosti, ale že i kněží....) se jeho počáteční úspěchy zle otočily a on prohrál všechno co měl. Jenže ... znáte gamblery. SAeberou a zastaví všechno co můžou a tak Scultetus dal do banku jediné co mohl a to kostel! Nó, a samozřejmě ho prohrál ....

Po II. světové válce, jejíž konec zázračně přežil bez úhony přešel opět pod vatikánskou správu. Ještě v letech 1975 a 1976 ale zažil ničivé požáry kdy shořel vnitřek věže a krásné barokní varhany ....

Vratislavské kostely a katedrály část 1....

.... jsou kapitola sama pro sebe. Vratislav jich má 21, což na město s víc jak půl milionem obyvatel je hodně. Většina z nich je soustředěná v tzv.církevním okrsku, v nejstarší části města. Tou je, vzhledem k tomu, že Vratislaví protéká řeka Odra a není to zrovna nějaká taková malá říčka, a jejím působením vzniklo několik ostrovů a polostrovů, ostrov Tumski. Zde se nachází Arcikatedrála sv. Jana Křtitele, která spolu s kostelem sv. Kříže tvoří nezaměnitelné panoráma starého města. Na něj a do něj se podíváme později, dnes je to spíš o kostelech které jsme viděli letem světem, tedy okolo kterých jsme prošli a v rámci výkladu jsem si je mohla vyfotit. Nejvíc mne mrzelo, že nebyl čas zajít si prohlédnout i vnitřky, protože světe div se, tady se v katedrálách a hlavních kostelech neplatí vstup a kostely jsou otevřené stále. Tedy neplatí se v hlavních lodích. Někde (sv. Jan Křtitel) je zpoplatněná prohlídka bočních kaplí a ve většině vstup na věž. Na ostrově, dnes už tedy správněji poloostrově, protože jedno rameno Odry bylo zasypáno, Tumski, je i jediný pozůstatek piastovského hradu který tu stál od 10.století. Ale první osídlení ostrova je datováno už v 8. - 9. století kdy tu stál dřevěný kostel sv. Martina který byl ohraničen obrannou zdí. V té době na těžko přístupném ostrově žilo asi 1500 lidí. V roce 1163 přišel do Vratislavi Boleslav I. a začal zde budovat sídliště v římském stylu. V roce 1315 odkoupil OstrowTumski církevní řád a od té doby patří církvi. Zvláštností je, že se zde v minulosti nesměla nosit žádná pokrývka hlavy.

krom kostelů a katedrály zde ještě najdete Arcibiskupský palác, kde je v případě návštěvy ubytováván papež. Sem se vrátíme až si budeme představovat kostely, které zde jsou a kam jsme nahlédli i dovnitř. Dnes tedy jen ty které jsme míjeli ....

Vratislavská univerzita ....

.... se stejně jako ta pražská, nachází ve starém centru. I když patří mezi nejstarší evropské univerzity, přece je o dost mladší než ta zmiňovaná pražská. Byla založena v roce 1702. Ovšem už v roce 1505 Vladislav Jagiello vydal zakládací listinu, kterou však papež Julius II. zamítl (je to zvláštní, z jedné strany zamítne vědění, z druhé strany o rok později dává vymalovat Michelangelem Sixtinskou kapli) Možná ale v tom hrála roli i nevraživost královské krakovské Jagellonské univerzity. Celá dvě století tak Vratislav na svou univerzitu čekala.1.10.1702 podepsal císař Leopold zakládací listinu. Instituce která jí ve vzdělávání předcházela, byla jezuitská škola, která následně splynula v jedno a to filozoficko - katolickoteologickou univerzitu Leopoldina.

Jako katolická instituce v tehdy silně protestantské Vratislavi působila jako centrum protireformace. Po porážce Pruska Napoleonskými vojsky a následné reorganizaci došlo ke spojení s protestantskou Evropskou univerzitou Viadrina která dříve sídlila ve Frankfurtu nad Odrou. Vznikla tak Slezská univerzita Fridricha Viléma ve Vratislavi.

V roce 1885 měla univerzita 12 různých vědeckých institutů, šest klinických center, tři sbírky, astronomickou observatoř (po UK v Praze druhou v Evropě) pětihektarovou botanickou a od roku 1862 i zoologickou zahradu, botanické a historické muzeum. 

Po II.světové válce v novém poválečném uspořádání hranic se přestěhovala ze Lvova, který se stal součástí Ukrajiny celá lvovská Univerzita Jana Kazimierze, včetně knihovny a bibliotéky Ossolinea a všech zaměstnanců do Vratislavi. Od srpna 45 je Vratislavská univerzita znovu státní školou. Univerzita vychovala mnoho nositelů Nobelových cen a dokonce zde studoval první český sinolog Karel Slavíček nebo vědec Jan Evangelista Purkyně.

Vratislav - Stará radnice ....

.... je určitě nejkrásnější a největší stavbou na Rynku. Její historie sahá až do roku 1299, další zmínky spojené s výstavbou jsou z let 1342 - 47 a pak s dalšími úpravami až do roku 1357. Největší, pozdně gotické přestavby, probíhaly v letech 1470 - 1510. Tehdy vzniklo třetí křídlo radnice. Vnitřní prostory, které lze dnes vidět jsou ze 14. století. Její kamenická a sochařská výzdoba je často přirovnávána ke stavebním klenotům Prahy a Kutné Hory.

Radnice vznikla jako výsostně reprezentativní budova, kde jsou významně zastoupeny heraldická znamení jak členů městské rady, tak a to hlavně, českých vladařů. Je tu i znak Matyáše korvína, který se na nějaký čas Slezska zmocnil, nicméně to stejně opět jako dědictví po něm připadlo Vladislavu II. Jagiellovi, tedy i právoplatnému českému králi. Navíc je v heraldické výzdobě zastoupená orlice Svaté říše římské, poukazující na dobu vlády římských králů a císaře Karla IV., Václava IV., Zikmunda Lucemburského a Albrechta II. Habsburského. Z doby středověku nenaleznete žádnou jinou stavbu, a to ani v Praze ani nikde na Moravě, kde by byl tolikrát zpodobněn český dvouocasý lev. Z čehož je vidět, jak moc byla Vratislav v rámci Koruny české vážená a důležitá ....

Starý Rynek ....

.... je asi nejlepší místo kde procházku po Vratislavi začít. Náš autobus přistál kousek od Městské opery a od ní jsme po hlavní třídě, která se jmenuje Swidnicka šli směrem do centra a k hlavnímu náměstí rynek. Ti kdo z nás již jednou (nebo i víckrát) tenhle zájezd absolvovali, začínali nápadně blednout a protáčet panenky v okamžiku, kdy jsme začínali potkávat nejdříve ojedinělé, ale později houstnoucí davy mladých ale i starších lidí s kytarami na zádech. 

Nechápala jsem jejich tichý odpor, protože co kdo může mít proti kytaře, že jo? Jenže když jsme se nápadně hustými davy protlačili právě na Rynek, kde byla největší koncentrace kytaristů a stále noví a noví přicházeli, a zaslechla jsem dunění hudby, pochopila jsem onen odpor. On totiž nějak vždy první máj je zasvěcen kytaristům z celé Vratislavi a navíc se ještě měl konat zápis do Guinnesovi knihy rekordů o největším počtu kytaristů zahrajících v jednom okamžiku na jednom místě. 

Nebýt toho, že jsem byla nevyspalá a utahaná po těch davech na zámku a vlítli jsme do dalších davů na náměstí, užívala bych si skvělých rockových rifů a hudby s velkou chutí. Ale takhle jsem prchala z doslechu jak to jen v té zácpě šlo. Rynek jako hlavní vratislavské náměstí má základy už ve 13. století a podle mnoha tůristů patří vůbec mezi nejkrásnější polské náměstí. Pořádají se zde právě různé kulturní akce, vánoční trhy a najdete zde nejvíc různých pouličních umělců... Dominantou Rynku je gotická radnice z 13. století a je to čistá gotika. Ono vůbec v Polsku najdete nejvíc echt gotiky bez dalších příměsí jiných stylů. Na tu se podíváme zvlášť v samostatném článku. Dnes se jen tak porozhlédneme po Rynku jak to tam vypadá ....

Vratislav ....

.... Wroclaw nebo také Breslau je čtvrté největší město Polska s 640 000 obyvatel. Je to turisticky nejnavštěvovanější město Polska a zároveň také jedno z nejstarších. Nejstarší dochované osídlení kmenem Slezanů na zdejším hradišti se datuje kolem roku 1000. Proč se jmenuje Vratislav jsou dvě možnosti. Pro nás by byla samozřejmě lepší rozšířenější verze, že to je po přemyslovském knížeti Vratislavu I. který na strategické křižovatce obchodních tras Via Regia a Jantarové stezce a navíc na řece Odře město založil. Ale také se může jmenovat po polském biskupovi Vratislavu.

Skvělá poloha městu zabezpečila rychlý ekonomický vývoj.  Vratislav vždy byla v úzkém vztahu k přemyslovským Čechám, ať ještě ke knížectví, nebo později jako království,  za vlády Václava II., Jana Lucemburského, Karla IV a nějaký čas ještě i za Václava IV.  patřilo celé Dolní Slezko a hlavně město Vratislav pod země Koruny české. Císařským výnosem Karla IV. byl zdejší arcibiskup jmenován císařem, a po dobu vlády Přemyslovců to většinou vždy  některý z Přemyslovců byl. Hlavně z jejich opavské větve. Ta díky nemanželskému, ale zlegitimizovaného původu vévody Mikuláše Opavského (syn Přemysla Otakara II. a Anežky z Kuenringu, pro nějž Přemysl vymohl u papeže dispens k následnictví, v případě že nebude mít syna z manželského lože) a z které pocházelo mnoho významných církevních činitelů nejbližších českým králům. Po Přemyslovcích ovládli město Jagellonci a po nich až do roku 1742 Habsburkové, kteří celé Dolní Slezsko prohráli v prusko - rakouské válce, a to se stalo součástí německého císařství. Vratislav se stala po Berlíně druhým nejvýznamnějším městem Německa. Vzhledem k poloze, ale za II.světové války na to doplatila protože jí Hitler vyhlásil Pevnostním městem Breslau, s povinností bránit se do posledního muže. Proto město potkal stejný osud jako Drážďany, celé centrum bylo vybombardované, většina památek lehla popelem, ale stejně jako Drážďany i ona vstala jako Fénix z popela a od 80. let 20.století se opět skví v celé své kráse ....

Tou cestou, tím směrem ....

.... bylo k vidění mnoho zajímavého i oku lahodícího. A jak je mým zvykem, fotím i během jízdy. To mne také dalo dohromady s tou paní z Chrudimi, která mi pak poslala fotky a vy je mohli, označené hvězdičkou, vidět v minulých článcích. Byly jsme jediné a ostatní nechápavě koukali co to vlastně fotíme. A hlavně proč...

Takže tyhle fotky použiju jako takový oslí můstek, protože jsme už opustili zámek a jedeme dál do Vratislavi. Jsou to fotky focené od začátku výletu, nejen z Polska ale i z Čech ....

Díky poloze zámku ....

.... Ksiaz na vysoké skále, není moc prostoru přímo u něj na nějaké zahradní experimenty, nicméně i tenhle problém stavitelé vyřešili velmi šalamounsky. Ve skále pod zámkem vylámali velkou plošinu kterou přeměnili na krásné terasy v podobě francouzských zahrad. Nejsou sice velké, jen tolik kolik dovolovala dispozice zámku, ale je to takové krásné pohlazení na duši. A i těle, obzvlášť když z vás leje pot, protože se tísníte v davu lidí a posunujete se k východu systémem krok, sun, krok. Ten závan čerstvého vzduchu který

vás ovane když se zastavíte v malé brance která vede ke schodišti dolů je něco, co v té chvíli vítáte nejvíc ....

Na chvilku ....

.... si od květů odskočíme do sféry výtvarné, byť i tady na ty květy dojde. Jak jsem už jednou předestřela, z expozice květů se v jedné z komnat přešlo do místní malé galerie výtvarné. Jestli stálé, nebo jen při příležitosti festivalu nevím, ale i zde to hrálo nejen barvami ale i květy. Ale dříve se podíváme na plátna, která bylo možné vidět v mnoha komnatách, a která mne (většinou to bylo světlem v obraze) zaujala ....