Boxující domovnice, nebo? ....

 

Vrátíme se za ostnatý drát? ....

 

Průhled ....

 

A je, a není, a je ....

 

.... a není. Momentálně mluvím o sluníčku.

Včera stejně jako dneska ráno bylo, pak se zatáhlo, včera dokonce lilo jak z konve, dnes ještě na vodu nedošlo, ale počítám že zas dojde, a momentálně sluníčko se snaží vykouknout, nicméně se mu to moc nedaří. A já zjistila, že i na mé buxusy zavítal velice nezvaný host jménem zavíječ zimoztrázový. Přišla jsem na to v sobotu když jsem sekala trávu před domem a říkala jsem si, že ty buxusy vypadají nějak divně. Aby ne, když tam mají ohlodané lístky a zůstaly tam jen středové žilky. Není to zatím úplně katastrofální stav, doufám že dnešní postřik a i ty v dalších dnech ty bestie zastaví. Víc jak dvacet let si ten rantl pěstuju, tak doufám že o něj nepřijdu. Nejhorší je, že od té doby se mi nedaří buxusy namnožit. Nevím proč, zkouším to rok co rok, hledám pátrám v literatuře a stejně se nedaří. Sousedka je jen tak píchne do země a už jich má tolik, že je má, různě tvarované snad na každém kroku. Dělám to podle ní, dělám to podle odborníků a nic. Všechno uschne. 

Tak aby nebyl ten dnešní den bez sluníčka, tak sem dám jednu sluníčkovou ....

Když mě to ....

 

.... chytne, tak nevím kdy přestat. A to ať už se jedná o 

focení, nebo jako v tomhle případě o šití ze starých džínů. Nejdřív to byli medvídci, pak malá taštička na nákupy pro Bobuli a teď, moje zatím poslední veledílo, batůžek. Měla jsem z Ali takový šikovný, černý koženkový který se dal nosit jak kabelka tak jako batůžek. Velký tak akorát že se tam vešel tablet, foťák, nic moc sportovního, prostě takový šik městský batůžek. Jenže rozbil se mi u něj zip, začaly se i trhat popruhy a tak skončil v popelnici. Sice mám už dva měsíce objednaný nový, ale ten jaksi díky covidu prostě někde bloudí po přístavech a něco místo něj se ukázalo být velmi potřebné.

No a tak přišla na řadu samodomo výroba. Inspiraci jsem našla na YouTube, tu jsem převzala z kabelek šitých tímto způsobem, a přizpůsobila si jí své potřebě. Proužky jsem díky své lenosti udělala o něco širší, což sice není až tak na škodu, nicméně ty užší asi mají své opodstatnění. Moc kapes jsem dovnitř nedávala, stačí jedna, tak na baterku do foťáku a telefon, ale po vzoru původního batůžku jsem si udělala i popruh pro nošení přes rameno. Hlavně se zachovalo to, že se dá srolovat a nacpat do většího batohu. Jen ho budu muset asi nastříkat impregnací aby v případě nečekaného zmoknutí mi úplně nepromokl. Jen jsem myslela že bude o něco menší. Neva, proužky ještě jsou, nebo si můžu udělat nové a užší, a crossbody kabelka a jak jí udělat se taky určitě nějaká na YouTube najde ....

Zatažená diagonála....

 

Co nám to tu vykukuje? ....

 

Jsem zvědavá, co kdo vlastně uvidíte 😉

Do dávné minulosti ...

 

.... nás zavedou fotky, paradoxně nafocené 

letos v červenci, kdy jsme courali s Čerfem po Praze, a dorazili do Vodičkovy ulice. Tam totiž dlouhá léta byla moje domovská prodejna v pasáži vedle Lucerny. A mě to nedalo abych se nešla podívat co vlastně je ze všech těch obchodů a obchůdků které jsem znala, anebo co už z nich není a co přibylo. To že je z obchodu který byl znám po celé Praze všem kutilům restaurace vím už mnoho let. Nejdřív to byla restaurace Vagón a dnes je tam Indická restaurace, ovšem naroubovaná na ten vlakový design restaurace předchozí. Což vypadá ... no trochu divně. Když jsem viděla že se venku motá indický personál při úklidu venkovního sezení (no teď mi vlastně dochází, jestli se dá něco co je pod střechou a v budově nazvat venkovní sezení?) ale česky nás zdraví, dodala jsem si odvahy a zeptala se, jestli bych se mohla zajít podívat dovnitř, že tam kdysi byl obchod ve kterém jsem prodávala. Koukali na mě jako bych spadla z višně. Obchod? Tady byla jen restaurace! Tak dalece dobře česky, abych jim to vysvětlila, zas nerozuměli, tak jsem mávla rukou a po dovolení se šla podívat. No byla to nostalgie veliká, obchod který jsem tak dobře znala vlastně připomínala jen výloha. Ale interiér připomínající staré dřevěné vagóny je příjemný, jen se trochu tluče s tu a tam naaranžovanžovanými indickými artefakty. 

Když jsem se vrátila domů, vytáhla jsem krabici s fotkami, neb jsem si vzpomněla že jsem kdysi v obchodě fotila naší prodavačskou partu a snažila se najít fotky tak, aby se dalo poznat jak se ony prostory změnily. A dneska bych vám je chtěla ukázat. Snad  na mne moji bývalý spolupracovníci nepodají žalobu pro porušení pravidel GDPR, pokud by náhodou na fotky narazili a hlavně pokud jsou ještě naživu...

Taky bylo šeredně ...

 

Svatováclavský víkend ...

 

.... o kterém jsem tedy měla trochu jiné 

představy je za námi. Počasí hnus, právě to mne odradilo od toho jet na chatu, dilema být omotaná okolo krbovek nebo vpletená do radiátoru nakonec vyhrála levnější byť méně romantická varianta radiátor. Koketování s tím, že budu jako jiní zalezlá pod dekou, číst a spát vzala za své po sobotním spacím odpoledním úletu a následném čtení si až do dvou do noci, protože jsem prostě zaboha nemohla usnout a zobat chemii se mi nechtělo. Prostě já na tohle nejsem stavěná. Od mala. Pro mne prospané hodiny byly jen ztrátou času, kdy jsem mohla dělat mnohem zajímavější věci. Třeba chodit po přírodě, být naložená ve vodě, lítat všude možně, lézt po stromech, číst si ... jenže tenhle víkend nešlo ani jedno. Pršelo, lilo, mrholilo, slovy klasika prostě chcalo, chcalo a chcalo. Což ostatně i dnes pokračuje. Svátek a výročí 35 let co jsme s mužem vzatý tedy tak nějak proběhl kolem mě, nebýt toho, že mi ráno přál kamarád, během dne i některé blogerky a odpoledne se zastavil syn. Prostě to počasí všechno vygumovalo. Jediný pozitivní den byl pro mě asi na hodně dlouhou dobu pátek. 

Takže nastala otázka, co v tom hnusném počasí vlastně dělat. Spát nepřicházelo v úvahu, číst už mne taky úplně nebavilo i když, pod vlivem nedávné návštěvy Příbrami a článku o zdejších uranových lágrech jsem zas sáhla po knize, kterou mám nesmírně i přes onu brutálnost popisů jak to v padesátých letech vypadalo ráda, Stránského Zdivočelé zemi, na zahradu to nešlo, na procházky to nešlo a tak jsem zas vsadila na tvoření. Konečně jsem dodělala objednaného medvídka, a realizovala něco, co mne napadlo už někdy před rokem, kdy jsme plánovali na letošní podzim setkání dandíkářů. Ovšem zas ten podělanej covid všechno otočil. Takže to co jsem vymyslela se zrealizuje až zas na jaře, a v trochu jiné podobě.

 

K dnešku se asi hodí nejvíc ...

 

Já tedy fakt ...

 

.... nevím, je možné že všechny

nebo skoro všechny dnešní fotky jsem tady už měla. Nějak si to už nepamatuju. Ale vzhledem k tomu, že jsou pořád v archívu fotek, tak alespoň některé tu ještě nebyly. Ale když oni jsou ti naši Bobešové (tak je přejmenovala dcera, protože Bobule zatím nepozná, a není sama, občas se pleteme s mužem taky, který je Bobeš a který Myšpulín) jsou tak roztomilí. A navíc nebýt Bobeše, není ani tenhle blog. No jo, no to by mne zajímalo co bych dělala... určitě bych neměla potřebu fotit, to jsem začala kvůli Bobešovi. Určitě bych nepsala, neměla bych potřebu, určitě bych nepoznala spoustu lidí jak virtuálně tak i osobně a můj život by byl o mnoho ochuzen, určitě bych asi skončila opravdu v blázinci, protože právě blog a focení mne od toho zachraňují, určitě bych žila klasický venkovský život, s internetem Jedna paní povídala, určitě .... určitě ale vím, že by byl můj život strašně chudý a šedý. A tak pro Bobeše a tak i pro mě to nejmenší co můžu udělat je dát jsem, třeba i podruhé, jeho a Myšpulínovi fotky ....

Bobeš

Myšpulín

Račte obědvat ....

 

Dneska hrábnu ještě hlouběji ...

 

Když je někdo ....

 

.... debil, a zapomene si vzít náhradní

baterku do foťáku, nesmí se divit že pak nemá fotky do článků! Hlídala jsem včera Bobuli a jelikož mne vytáhla z postele už ráno o půl sedmé, radovala jsem se, že si konečně tedy nafotím východ sluníčka na místě, kde mi nic nepřekáží a ještě k tomu i s hezkou kulisou. Jenže prd! Vytáhnu foťák, vyjdu na zahradu zapnu .... a bliká mi prázdná baterka. A to jsme ještě měly v plánu jít na procházku a měly jsme před sebou půl společného dne. No nic. Ani jedna fotka, za to spousty legrace. Já jí nesmírně ráda pozoruju při hraní, umí se dokonale zabavit sama, jen občas si do hry přizve někoho jiného, ale ty její průpovídky, grimasy a gesta jsou nepřekonatelné, mohla bych jí natáčet na video hodiny a hodiny. Jedině kde vyžaduje plnou pozornost a pomoc jsou okamžiky na hřišťátku kde na klouzačku leze zásadně odspodu, naučila jsem jí sjíždět dolů nejdřív s pomocí, pak už samotnou po "hasičské" tyči na prolejzačce a s dopomocí na ní i vyšplhat. Naučila jsem jí i "žabí" oči. Takže máma má zas o čem přemýšlet a co dělat 😁 ....

A když jsme byly u rybníka a nic nevyfotily, 

tak jedna vodní archivní z jara