Poslední ptactvo ...

.... nebeské z mých cest se právě dnes bude prohánět na monitoru naposledy. Vzhledem k tomu, že se některé hejbalo, a to občas až dost, nebudou ty fotky tak pěkné jak ty předchozí. Ale patří k sobě, tak je sem prostě dám. Ono taky vlastně už moc fotek ani nemám.

Kdy budu něco fotit tak nějak nevím ....

Byl lepší nebo horší? ...

.... ten loňský rok? Nevím. Nějak mi v tom dlouholetým svrabu a srabu ty roky splývají. Každý leden doufám, každý prosinec zoufám. Dny plynou a splývají v jednu šňůru na které se tu a tam ukáže uzlík, někdy uzel jak hrom a někdy perličky. To jsou ty dny, kdy jsem výjimečně v dobrý pohodě, kdy je kolem všechno zalito sluncem i když de facto vůbec nesvítí. 

Leden ...
vstup do roku obyčejný, nijaký představující bezútěšnou jednotvárnost dní, kdy se nedá dělat na zahradě, není nálada ani na procházky, což dokazuje, že z ledna nemám jedinou fotku!

Únor ... 

přinesl sníh. Hodně sněhu. Pro fotografa OK, pro úklid nic moc.

Březen ...

a jeho konec přinesl první perličku. Tedy v tomhle případě perlu jak hrom hrající všemi barvami duhy. První výlet a hned tolik krásy. Navíc i další setkání s Blondýnou která ho absolvovala se mnou. A jelikož jsme obě dvě známé láskou ke kytičkám, je jasné že výlet byl za nimi. Zámek Zuschendorf s výstavou kamélií a drážďanské výstaviště s výstavou Orchideen Welt.

Duben ...

a další perla. První jarní cesta na chatu a v Praze setkání pro změnu s Padesátkou. Na mé přání na Vyšehradě který ona miluje stejně jako já ten můj Petřín. 

Květen ...

druhý perlový a barevný výlet. Polsko, zámek Ksiacz a tamní květinové slavnosti a procházka městem Wroclaw. Jela jsem sama, ale zase se seznámila s výbornou paní průvodkyní. Paní už v letech, nicméně plnou neskutečné energie a úžasných vědomostí právě o městu Wroclaw. 

Červen ....

jak to tak vypadá, první pololetí bylo samé perla. Tentokrát to bylo o rok odložené setkání s dandíkáři a dandíkářkami s celé republiky v krásném anglickém parku na zámku Dobříš. Veselé a plné energie jak u psů tak pánečků. A druhé narozeniny Bobule. U nich na zahradě, velká rodinná sešlost a velký dárek. Domeček pro malou paní domácí.

Červenec a Srpen ...

žádná perlička, jen jeden velký zašmodrchanec. Celé dva měsíce, vlastně už od konce června, jsem trávila od rána do večera dny v práci protože jsem zaskakovala za kolegyni na dovolené, pak za nemocnou a znovu za další se rekreující. Aby se udržela určitá tradice, kdy muž v tuto dobu něco provede, tentokrát to byl jeho solidní výmaz na motorce, kdy dovezli ze synem rozbitou motorku domů v dodávce ještě s posledními věcmi z maminčina bytu, a k tomu Bobešova zablokovaná páteř a noci plné děsuplného bolestivého křiku kdy ve spaní přes tu zablokovanou páteř tvořil bobek. Dohromady s únavou to byla poslední kapka a já se začala děsně bát jakéhokoli rozhodnutí. Rozhodnout se jestli udělat tohle nebo ne, jet když už bylo jakž takž všechno v pořádku nebo ne, ze všeho jsem měla strach a ke všemu šílenou nechuť. A ve finále měsíce srpna mi zmizel definitivně ze života člověk který mi ho hodně poslední dobou zpříjemňoval. Ne, nezemřel, ale jako by se stalo. Takže jelikož jsem už vážně padala na hubu, mezi dvěma směnami jsem měla jen tři hoďky přestávku, mne právě tahle ztráta hodně bolela. Jedinou útěchou byl víkend kdy jsem hlídala v srpnu Bobuli po celý víkend, přežily jsme obě a navíc se dcera vrátila z wellnes víkendu se zásnubním prstýnkem!

Září ...

a s ním konečně vytoužená dovolená. Hurá na Brdy,  a zas dvě  perličky. První, fotoprocházka s Čerfem po Staré Praze se zakončením v místech které jsem vlastně až teď objevila. Nádherné palácové zahrady pod Pražským hradem, a druhá, tak trochu náhradní za původně plánovanou, opět s Padesátkou na tatáž místa, jen s tím rozdílem, že jsme navštívily jednu zahradu kam už jsme s Čerfem nešli, a druhou kterou kupodivu znala Padesátka a já vůbec. Tedy věděla jsem o její existenci, ale nikdy jsem v ní nebyla. Asi proto, že před revolucí byla zavřená a po revoluci jsme se odstěhovali. Na konci září se přijely podívat dvě dandíkářky, chovatelka od které mám Myšpulína a druhá, která má našeho brášku. Pesani řádili po zahradě a bylo moc fajn...

Říjen ...

zas pro jednou cesta na chatu o svátečním prodlouženém víkendu. A hned s dvěma perličkami. První, dvě super setkání s hudebním kamarádem, a druhá, konečně došlo na tak dlouho plánovaný výlet kolem Mníšku s Padesátkou. Díky jejímu ne zrovna příjemnému zranění po úraze nemohla chodit a tak místo aby jsme jí absolvovaly už na jaře, vyšlo nám to až na babí léto. A že to vyšlo skvěle. Jenže taky jsem přišla o druhého člověka, který se mi na dlouhých osm let stal velkým rádcem, vrbou a přítelem. Bohužel po velmi předčasné smrti jeho ženy se natolik uzavřel přede všemi, že přestal komunikovat a vlastně vůbec nevím co s ním je.

Listopad ...

otočil se ke mě nějak zády. Byl hnusný co se týče počasí, i věcí dějících se v soukromí a v práci. Plný pomluv,  oviňování, házení špíny a nekorektního chování kolegyň. Bez možnosti obhájení se, bez možnosti dokázat že vše jsou jen smyšlenky. Jediné světlé chvíle byly ty které jsem trávila s Bobulí. Buď u nás, když přijely holky na návštěvu nebo u nich, když už zmizela šílená objížďka a začala normálně fungovat veřejná doprava tak jak měla. Jediné pozitivum které by mohlo vést časem ke zklidnění situace doma a ve finančních kotrmelcích muže je to, že dostal pracovní nabídku od jednoho našeho dlouholetého dodavatele aby pro něj dělal servisy Od Opavy po Českou Skalici, přes Ostravu, Havířov a Brno. 

Prosinec ...

vygradoval konflikt v práci, a vedlo to k tomu, že jsem byla stažená z večeří, a nevěděla jsem vůbec jestli ještě budu mít v lednu práci nebo ne. Do toho navíc opět Bobeš, který si v době předsilvestrovské zřejmě oblíbil operační zákroky, tentokrát s boulí neznámého původu na noze. Naštěstí se ukázalo, že šlo jen o zánět podkožního tuku způsobený nějakým traumatem na noze.  Ale taky bylo i líp. A to díky dvěma perlám v podobě dvou adventních výletů. První, hned na začátku prosince do Pirny, na pevnost Königstein a do Bad Schandau se super koupačkou a druhý, tentokrát i s dcerou, do pohádkového městečka Hallstatt a na krásné vánoční trhy do městečka St. Wolfgang. Třetí, velká perla pak byla štěpánská návštěva u dcery, kdy jsme přivezli Bobuli ještě dárek od Ježíška za nás, a který jí, k mé velké radosti, udělal radost ohromnou.

Takže suma sumárum, rok s uzlíky, uzly i perličkami, se dny které byly jednotvárné a bezútěšně nijaké, je za mnou.  Jsem za to ráda. Možná (a tohle už si říkám po deváté za sebou a nikdy to nevyšlo) bude tenhle letošní opravdu už lepší. Má magické číslo, tak by to snad konečně už mohlo vyjít!

Znovu ti ...

.... rackové. Protože včera jsem udělala malou odbočku od tématu ptactvo, dnes se k němu zas vrátím. A vrátím se ještě k těm rackům. Jelikož jsem měla konečně šanci si je v klidu fotit, využila jsem jí naplno, tudíž dnes se ještě jednou s nimi prolétneme nad hladinou Labe nebo si zabojujeme na hladině Halštatského

 jezera ....

Venku je zataženo ...

.... ba přímo hnusně lezavo, smrdí tam kouř z kotlů a leze nám to i do baráku, takže si připadám jak kdysi, když nám začal v tu nejmíň vhodnou dobu čudit náš vlastní kotel. Sláva bohu za plyn... tedy nesmí ovšem prásknout. To si pak s bohem můžem potykat. Nezapomenu na to, jak jsem tu ve dvě ráno musela v mrazech větrat celej barák.To byla opravdu lahůdka...

A jelikož je tak hnusně, a připomnělo mi to hnusnej kouřící kotel, budou i dnešní fotky hnusně černobílý ....

Pro TlusŤjocha...

.... který letošní rok vyhlásil rokem La butě. A proč ne? La buť je taky tak trochu magický pták, stejně jako magickým rokem letos nazývají numerologové ten letošní. Jestliže v Pirně místo labutí se procházely na náplavce husy, v Hallstattu už tomu bylo jinak. Tady na jezeře se už majestátně předváděly spolu s racky. A předváděly se i mezi lidmi. Jedna z mladých labutí s námi koketovala a když jsme se jí zeptaly jestli nechce s námi jet domů, nadšeně opáčila JA, JA, JA ... a málem s námi vážně šla až do autobusu ....

Ze života racků...

.... jsou dnešní fotky. Moc obdivuji fotky racků u všech těch, komu se podaří je nafotit. A vede v tom TlusŤjoch, jeho racčí fotky mi opravdu učarovaly. Tady u nás se tyhle mrchy nevyskytujou, tedy ne na vodní ploše. Občas na polích když se oře anebo na skládce nedaleko od naší vsi. Na pole nevidím kdy se oře, a na skládku nemám touhu chodit ani kvůli těm rackům. A stejně bych se tam k nim moc blízko nedostala. O Praze ani nemluvím, tam jsem neměla to štěstí jít tam kde se vyskytují už hódně dlouho... Ovšem! v Pirně na náplavce se mi poštěstilo tyhle potvory fotit a to docela zblízka. Bylo jich tam hodně a tak jsem toho hodně využila ....

Dnes z úplně jiného ...

.... soudku. Ani kytky, ani námraza, ani nic podobného, na co jste u mě už asi zvyklí. Následujících pár článků bude o ptactvu, které jsem nafotila během posledních dvou adventních výletů. Bylo ho docela dost co jsem potkala a i překvapivě rozličného. A začneme v Pirně u vody. Jako má Praha na náplavkách labutě, tady jsou husy. A pěkné, vykrmené.... aby ne, když je sem stejně jak v Praze chodí krmit. A tak jsou díky tomu zvyklé na lidi, nechají přijít k sobě docela blízko a nevadí jim focení. No, pokud by tyhle husy měly hlídat římský Kapitol, určitě by ho nezachránily, protože by somrovali na útočících Galech krmení ....

Podruhé za zimu, podruhé na blogu ...

.... se objeví jinovatka. Dneska tedy focená starosklíčkem s mezikroužkem. Což ovšem trochu zhoršuje kvalitu a ostrost. Takže se za to omlouvám ....

Podruhé za zimu ...

.... se tu objevila námraza. Nic katastrofálního, tak akorát. No ... možná na časové období spíš málo, ale výjimečně svítilo i sluníčko tak jsem se zas prošla s foťákem po zahradě. Nejdřív jsem fotila klasicky zoomem, pak jsem si došla pro heldu a mezikroužek. Co se mi připletlo před objektiv vám dnes a zítra ukážu ....

Poslední procházka...

.... loňského roku se uskutečnila 30.12. a byla taková neplánovaná. Najednou vylezlo sluníčko, já neměla nic na práci a tak jsem vzala Myšpulína a valili jsme. Trochu jsem přecenila obutí, a tak jsem chvílemi mrzla a chvílemi bruslila. Ne že by bylo namrzlo, ale jak svítilo natála vrchní vrstva bláta a ta klouzala ještě víc jak ten led. Do kopce mne tahal Myšpulín, místo z kopce jsem raději obešla o něco víc, ale po rovině. Rozhodně jsem neměla chuť skončit někde na zemi s naraženou kostrčí a zadkem od bláta. Bohužel stejný nápad mělo spousta lidí se psy, a do chat najížděli chataři slavit Silvestra. Na cestách to tak bylo jak na Václaváku a já se v duchu trochu proklínala že jsem měla zas dost debilní nápad ....

Tak tohle mi piliny ....

.... neberou. Včera jsem se dívala na další díl série o Marii Terezii. Dějepisná (neříkám, že úplně pravdivá) série přibližující časy kdy se Marie Terezie ujímá vlády v době, kdy po všech knížecích a královských dvorech vládne testosteron, jako jediná žena. Pragmatickou sankci všichni ze školy známe, díky ní a jejímu uznání celé tehdejší Evropy se dostala na rakouský trůn a díky tomu se ještě víc posílil habsburský rod. Jenže mužská část tehdejších vládních činitelů prostě ženu na trůnu nemůže skousnout a začnou se chovat, jakoby žádná pragmatická sankce neexistovala. Tolik zhruba obsah této série. Tudíž náramná kostýmní podívaná, úžasné interiéry a exteriéry Prahy, Vídně, Bratislavy či Budapešti. Nádherné dvorské slavnosti ale i intriky, tu a tam zmínka o válce a jedna useknutá hlava, a láska cudně se halící za vějíře.Tedy oproti prvním dvou dílům. Tam si diváci mohli pošušňat na královském pohlavním aktu samotného císaře Karla VI. či budoucí královny (nikdy ne císařovny, ten titul získal její manžel František Štěpán) české a uherské Marie Terezie při svatební noci kdy dokonce rozloží celou postel (pro milovnice Vojty Kotka možnost vidět jeho nahatou prdýlku) Jenže ...

co mne donutilo vlastně napsat tenhle elaborát. Od prvního ledna veřejnoprávní ČT označuje všechny pořady od 20:00 novými piktogramy vhodnosti pro děti. To aby se rodiče mohli rozhodnout zda je nechat dívat nebo ne. Jsou čtyři a označují vulgarismy v díle, sex v díle, strach z díla a obsah drog a alkoholu v díle. Když jsem o tom slyšela v rádiu řekla jsem polovici, že jsem zvědavá co si vyslouží Marie Terezie. Jaké bylo mé překvapení když se u ní objevil piktogram nevhodnosti pro mladší patnácti let, násilí a alkoholu a drog! A to jen proto, že tam baron Trenck useknul hlavu zloději z řad jeho pandurů před samotnou arcivévodkyní, že si tam (mimo záběr) prostřelil hlavu jeden ze šlechticů protože prohrál všechno v kartách a že se na obrazovce ukázaly cca tři dvorské večeře s vínem! Takže tuhle cenzuru (o nic jiného nejde) absolutně nechápu. Vždyť skoro v každé druhé nově natočené pohádce je násílí víc! A co teprve televizní zpravodajství! No a takový Harry Potter, Pán Prstenů ... ty se objevit na jedničce tak pro piktogramy nebude vidět děj! A přitom jsou to zfilmovaná díla pro děti ... teď mne napadá co si vyslouží čerti co s nimi nejsou žerty, protože tam je scéna přímo z válečné a poválečné vřavy s mrtvými vojáky a koňmi, peklo z něhož by mohli mít děti noční můry nebo ctnostný dvůr Otce vlasti trávícího noc na Karlštejně, popíjejícím víno s hosty, a ó ty hrůzo! dokonce zpívající a oslavující víno!!! nebo se bijící mezi sebou pro ochranu císařova dekretu o zákazu pobytu žen. Ono všeho sice moc škodí, ale taky to chce brát rozumem, a to mi zrovna připadá, že ten se v tomhle případě někam vytratil ....

Takže se mi chce v tomhle případě říct: " Velebnosti, jdu blejt" 

A bez piktogramu!

Rozloučení s adventem i rokem ...

.... je smutné. Nejen proto, že jsem se alespoň  na chvíli odpoutala od všeho co mne v posledních dnech i letech tíží, ale návratem se to zas vrátilo, ale i proto, že už se člověk nemůže vrátit do let kdy ho při zpětném ohlédnutí nadevše trápily takový prkotiny, který bych dneska brala všema deseti místo těch momentálních. Jenže to nejde a tak ho hned to co alespoň jeden den odvanulo, hned druhý den po návratu zase začne dusit. A konec roku, všechno to připomínání, bilancování a euforie která se line odevšad, to ještě umocňuje. Je to doba, kdy bych se nejraději zahrabala do nějaké dobře vystlané jeskyně, zavalila za sebou balvan a spala a probudila se až do jara, do doby nového probouzení. To už se pak ty problémy snášejí o dost líp. Tak jako jsme se rozloučili se starým rokem, vstoupili do nového, se stejným dychtivým očekáváním že snad už ku*va bude tenhle konečně lepší než ty předchozí, tak se rozloučím i s posledním výletem právě uplynulého roku. Jestli se letos někam podívám, je velkou neznámou, a jestli, tak zas až na nějaký advent.

Možná zas s dcerou, možná sama, to se teprve uvidí ....

Sankt Wolfgang ....

.... je prý jedno z nejkouzelnějších rakouských městeček vůbec. Nevím, nebylo tolik času aby se člověk v tomhle tvrzení utvrdil. Navíc byla už skoro tma když jsme sem z Hallstattu dojeli, nicméně to co jsme stihly s dcerou vidět působilo velmi romanticky. Kráse přidávají jak vysoké hory kolem, tak i  stejnojmenné jezero. Městečko najdete cca deset kilometrů od Bad Ischlu, a můžete se zde věnovat jak vysokohorským tůrám tak dlouhým procházkám zalesněnými hřebeny či cykloturistice, ale hlavně všemu co souvisí s vodou. 

Městečko i jezero nesou jméno sv. Wolfganga, řezenského biskupa a učitele císaře Jindřicha II. Od 13. do 15. století patřilo městečko Bavorsku, v roce 1506 přešel St. Wolfgang do vlastnictví Habsburků. Na místě dnešního kostela stávala poutní kaple sv. Wolfganga kterou v 15. století nahradil kostel. 

Ze st. Wolfgangu můžete jet po jezeře lodí do dvou dalších měst. Na horním, salcburském konci jezera to je St. Gilgen, na dolním Hornorakouském to je městečko Strobl.

To byl i náš cíl, plavba po jezeře kolem 19 metrů vysoké svítící lucerny. Až do této doby celý náš výlet odsejpal přesně podle instrukcí, (no dobře, trocha zpoždění byla díky prodloužené návštěvě dolu v Hallstattu, ale nikdo se neztratil)  ovšem v okamžiku kdy jsme měli nasedat na loď na níž jsme měli koupené jízdenky se ukázalo, že jedna z účastnic zájezdu není. Prostě se nedostavila na místo srazu, zakufrovala necelých 200 m od místa srazu a nebylo možné se jí ani dovolat, protože telefon buď neslyšela nebo se bála to zvednout že jí to sežere spoustu peněz. Takže co teď. Buď nepojedeme a budeme čekat a propadnou nám lístky a peníze, nebo jet do Stroblu kde na nás čekal autobus, tam zas zkoušet se dovolat a domluvit si místo kde jí i s další která jí šla hledat nabereme. Což se také nakonec stalo. Stroblem jsme za velké nespokojenosti všech jen prolétli, což byla velká škoda protože trhy zde byly o mnoho klidnější než ve St. Wolfgang, a městečko působilo velmi příjemně. Díky tomu jsme získali další zpoždění které nakonec celou cestu zpět protáhlo o hodinu a půl. Že si paní vyslechla dost negativních komentářů nemusím ani připomínat. Jak jsem později zjistila, je postrachem zájezdů, protože její ztrácení je pověstné ....

Na tenhle pohled ...

.... jsem se nachytala, a jsem tomu ráda. Poprvé jsem ho viděla u Miloše  kdy o městečku Hallstatt psal on po své návštěvě. Myslím že málokoho kdo má rád hory, vodu a krásnou přírodu by to nezlákalo. V duchu jsem si říkala, že je škoda, že cestovka s kterou jezdím na jednodenní výlety nemá tenhle klenot v nabídce. 

Jenže v tomhle mne nějaký cestovatelský bůh vyslyšel, a já ke své velké radosti zjistila že letos je v nabídce a to dokonce v adventní čas. Jak jsem se těšila, nemusím určitě ani popisovat, navíc jsme po dlouhé době celých pěti let opět vyrazily na adventní výlet s dcerou, takže o to větší to těšení bylo (byť jsem tušila, že se to bez remcání neobejde) a skvěle jsme si to užily. Počasí zpočátku velmi nevlídné se nakonec umoudřilo a dokonce nám na závěr sluníčko poslalo i pár paprsků a vykouzlilo na jemně zasněžených horách nad městem i tu pravou vánoční náladu. Takže teď vám tu předložím opět několik skoro stejných fotek, které mohou působit až kýčovitě, jenže ona příroda sama prostě někdy dokáže být jeden velký kýč ....

Slunce na poslední chvíli, ale přece ....

.... se ukázalo před naším odjezdem z Hallstattu. Jenže už bylo hodně za horama a tak osvětlovalo jen hřebeny nad jezerem. A jelikož jsme stále čekali na zbytek výpravy, bylo dost času si nějaké slunečné fotky udělat. A dokonce si počkat na různé nasvětlení hřebene. Takže nakonec byl odjezd místo ve tři těsně před půl čtvrtou. To a čekání a vracení se v Sankt Wolfgang pro ztracenou účastnici zájezdu nám nakonec přidalo na zpáteční cestě hodinu a půl navíc, takže místo před druhou jak původně bylo plánováno, jsme v Litomyšli byli před čtvrtou ....