A když už ...

.... jsme u těch ne zrovna povedených fotek, můžeme v tom pokračovat dál. Tentokrát mlha nebyla, tentokrát to bylo s foťákem a tentokrát jsem to zvorala já. Vyběhla jsem totiž za veverkou, která si hopsala po zahradě, a nezkontrovala si nastavení foťáku. A jelikož si hopsala hodně rychle pryč, naháněla jsem jí při jejích různých krkolomných akcích na stromech. Ovšem jak to dopadlo, jsem zjistila až při stažení do počítače. Několik méně nepovedených z těch hodně moc nepovedených tedy dnes, protože momentálně není co, přidávám ....

Včera ...

.... večer, když jsem se vracela z práce byla krásná mlha. Tedy přesněji, byla krásná mlha do třetiny vesnice. U nás nejen že nikdy neodpovídá počasí jakékoli předpovědi, ale není stejné ani po celé vsi. Na jednom konci je zataženo, uprostřed krápe a na druhém konci leje jak z konve. A nesloučí se to v jednu možnost. Stejně tak je to kolikrát i se sněhem. Čím hlouběji zacházíte do vsi, tím víc ho je. Včera to s mlhou bylo stejné. Od fabriky za první most mlha hustá a pak, jak když střihne, jasno, vymetená obloha a jen za zády se ztrácející svět v nicotě. Co mne zaujalo, byly stíny které v té mlze vrhaly stromy kolem silnice. Do práce foťák nenosím, takže jsem si říkala, zkusím mobil, vždycky to můžu smazat když to k ničemu nebude. Docela to šlo, fotky jsem ještě trochu doupravila a tady jsou. Ale stále to je mobil, takže přece jen kvalita nižší ....

Zbytek barev ...

.... které ještě jakž takž někde v přírodě jsou, byly mým včerejším cílem. Bylo krásně, tedy až na ten vítr, a tak i když jsem původně chtěla hrabat na zahradě listí, jsem vzala přízemáky a šla na procházku. Jenže fotit s tím jelimánem Myšpulínem na vodítku, protože pustit ho znamená lítat za ním, páč mladej pán ignoruje veškerý příkazy typu čekej, ke mě a zůstaň. A navíc prostě ke mě nechce jít. Takový je od začátku. Hravý, vítací, ale jak na něj natáhnu ruku k pohlazení, uskočí a z bezpečné vzdálenosti na mě čučí. A zatím jako jediný se tohle nenaučil ani od Bobeše. Ostatní štěňata se vždy učila a naučila od starších psů, ale Myšpulín stále vzdoruje. Bobího už moc na procházky brát nebudu, včera už jsem ho musela i poponášet, ty jeho zadní nožky už to nezvládají, a tak se ten jeliman nebude mít od koho dál učit.

Takže díky tomu, že v okamžiku kdy jsem zaostřila, Myšpulím zabral a fotka byla v háji. A tak jen pár ze včerejšího svátečního odpoledne. Někdo byl fotit na Václaváku, já v klidu lesa 😉....

Modrá ...

.... je dobrá, už je to tak. A když se k ní přidají i chameleonky máte dnešní téma. Modré květy a ty, které během kvetení mění svou barvu. Je to předposlední vejškrabek fotek z archívu, a nastane bída. Až do prosince, kdy začnu rejdit po adventních výletech. Tak dneska mějte trochu shovívavosti, je to takový ubohý zbytek ze dna archívu ....

Když přišel ....

.... mráz. Tedy nevím jestli přišel z Kremlu či odkud, jedno je jisté, že mi pěkně poničil kvetoucí chryzantémy. Tedy v jakéms takéms tušení jsem si většinu květů nastříhala do vázy, ono se mi teprve začínají zabydlovat a tak to je tak jeden stonek ale s mnoha květy. Nicméně to co tam zbylo bylo do rána hnědé. Naše nadmořská výška a záhadné počasí které nikdy neodpovídá ani Čechám, Moravě, Slezsku a už vůbec ne dalším částem naší republiky těmto mým oblíbeným květinkám prostě moc nesedí. Už jsem přešla na ty jednoduché drobnokvěté odrůdy, ostatně ony jsou moc krásné, ale prostě rozkvétají dost pozdě a tak většinou ještě dřív než můžou ukázat svou krásu přijde mráz a je po ptákách. Co mne ale letos překvapilo jsou čemeřice. A proč? Nekvetou! posledních pár let mi totiž touhle dobou pravidelně kvetly, ale letos se nějak chovají jinak. Asi tuší tuhou zimu. 😉 Byl první máj tedy ehm, listopad, svítilo sluníčko a já vzala foťák, starosklíčko, mezikroužky a vyrazila na omrzlou zahradu ....

Pro vodní ....

.... fotky z doby před měsícem, se dnes vrátíme v čase. Focení vody, obzvlášť nějakých vodopádů, vodopádků či peřejí si tady neužiju. Řeka, tedy spíš to co tady za řeku vydávají, ale vypadá to spíš celý rok jak prázdné koryto, si nikde moc nezaskáče a to samé i Srnovský (Skuhrovský) potok. I když na něm už tu a tam nějaká živější voda poskočí. Jediné místo kde se dalo fotit proudící vodu byl splav kousek od našeho domu. Jenže ten mi v rámci revitalizace řeky a protipovodňových úprav rozbagrovali a nový stavět nebudou. Poprvé jsem měla možnost tak na jeho zbytcích fotit malé peřeje. Začal podzimní výlov a tak z rybníka nad námi upouštěli o něco víc vody než během celého roku. Využila jsem toho a šla ty malé peřeje fotit. Fotila jsem dokonce dvakrát, podruhé byl ještě vyšší stav vody, ale to zas nechám na jindy ....

A to bych ...

.... nebyla já, abych slovy Padesátky, nefotila furt nějaký roští. Pro ní je roští všechno co kvete, má zelené listy a roste v přírodě i skleníku😄. V pokročilém podzimu už toho zas tolik v přírodě nekvete, nicméně pár kvítků se ještě našlo, a když se k tomu přidaly nějaké ty houbičky na spadlém kmeni a zajímavá struktura kůry starého dubu něco přírodnin se nastřádalo ....

Tour de beer ....

.... tak by se dal překřtít náš dlouho plánovaný výlet s Padesátkou. Šlo opravdu o dlouho, neboť jsme se na něj domlouvaly už někdy na jaře, nicméně různé nešťastné okolnosti nám to vždy zhatily. Konečně na něj došlo o svátečním prodlouženém víkendu a nakonec jsem ráda že to vyšlo právě na ten teplý a slunečný podzim. To jsou totiž Brdy nejkrásněji vybarvené, protože zde roste hodně buků a dubů a ti vnášejí do zeleně jehličnanů světlo a barvu. I když to sluníčko si s námi nemile zahrálo, neboť sice od rána svítilo, ale jen co jsme zvedly kotvy z první zastávky, zalezlo za mraky a definitivně zmizelo ze scény. 

Náš plán byl následující. Vyzvednu Míšu u autobusu, zajdeme na kafe do chaty (byla samozřejmě zvědavá na mé doupě neřesti ;-) ) pak lesem do Kytína kde si dáme před dlouhou cestou do kopce malou vzpruhu v podobě pivka ve zdejším stále ještě novotou zářícím pivovaru, dále pak prohlídka nejstarší trampské hospody v Brdech, U Dernerů, ovšem známější pod názvem U Čunčí huby a odtud ještě chvíli do kopce a pak už jen po rovině až k baroknímu areálu Skalka. V případě potřeby i zde doplnit zásoby tekutin. Pak se skulit dolů do Mníšku a zakončit výlet v cukrárně U Jarolímků.

No, trochu nám nevyšel ten konec, protože se nám

v Kytíně sedělo tak dobře, že jsme nabraly mírný skluz, navíc jsme se zdržely i tím, že jsem nám k obědu smažila bedly, které jsem měla připravené pro návštěvu z předchozího dne a když jsme dorazily dolů, cukrárna už zavírala. Čímž ovšem vznikl důvod proč by měla Míša příště zas dorazit. A aby to nebylo jen o tom jídle, můžem si obejít tři rybníky a podívat se na zámek. Takže vzhůru, tedy v tomto případě šup dolů, do Kytína ....

V dnešní ....

.... smutný a ucamraný den přijde sluníčko vhod. Aspoň to na fotkách. On to vlastně de facto byl i poslední sluníčkový den toho prodlouženého víkendu, druhý den, na dlouho plánovaný výlet s Padesátkou už to bylo jo a ne. Chvíli svítilo, a pak se natáhly mraky až do večera. Ale zatím ještě svítí, vracíme se od rybníka zpátky a procházíme do střední části parku. Tady se mezi stromy strhla přímo listová chumelenice, ale nějak se mi jí nepodařilo zachytit, na to prostě nemám pořád ten správný grif ....

Hrad Vargač ....

.... jsem blíže viděla poprvé před šesti lety, a dost mi bylo líto v jakém stavu se nachází. Ostatně článek si můžete přečíst tady "Hrad Vargač". Tehdy mi do komentů napsal jeden dobříšský obyvatel jak to doopravdy z hradem a jeho opravou je. Je stále v soukromých rukách, a i když to jde pomalu, asi se tu něco děje. Tedy co je určitě nového, jsou okna po celé budově. A že jich je požehnaně. Ono největším problémem celé rekonstrukce jsou velice necitlivé zásahy do uspořádání budovy, z doby kdy sloužil jako ubytovna z jeho síní  byly udělány pokoje pro šičky rukavic ve zdejších rukavičkářských závodech (mimochodem moje maminka se později vyučila rukavičkářkou a šila jak pro pražské družstvo rukavičkářů, tak i pro RZ Dobříš) . Tehdy se prostě vysoké síně rozdělily betonovými stropy na dvě nižší patra. Místnosti které se vůbec nevyužívaly se jednoduše zabetonovaly celé. Skvělá ukázka přístupu k památkám....

Takže doufám, že majitele neopustí síly a elán, ale hlavně finance, a podaří se mu vrátit hradu nový život. Dneska se na něj podíváme hlavně od vody, i když pár prvních snímků je dokumentačních co se (ne)změnilo. Jo, a mimochodem, ten dobrman tam stále stráží a stále ječí jak blázen ....

U vody ....

.... jsem vždy ráda. A tak zatímco doma voní svatomartinská husa z trouby, po včerejším šerednu kdy jsme pražský sraz s Blondí a Padesátkou zrušily jak z důvodů zdravotních problémů Blondí kocourka, tak my dvě zbylé z důvodů hnusného počasí, je venku opět slunečno a já se díky fotkám zprostředkovaně zas procházím a kochám jedním krásným slunečným podzimním dnem. Tentokrát u vody. Když jsem pokračovala za oficiální hranici parku dál po břehu rybníka, našlo se místo kudy se dalo sejít k upuštěné hladině. Tedy ono by se v normální obuvi dalo sejít na mnoha jiných místech, jenže já si vzala mezi lidi "slušné" boty, ne moje rozšlapané ale pohodlné lesní boty. A ty moje mají děsně blbou, klouzavou podrážku. Klouže po kočičích hlavách, klouže po listí a hlavně klouže po kamenech. A z břidlice, obzvlášť hladkého kamene, je celý břeh na té straně kde jsem se procházela. Ona ostatně celá tato část parku je velmi skalnatá. Skrytě i viditelně.

Takže najít místo, kudy bych se bez nebezpečí pádu a následného sjetí až do vody dostala až k hladině bylo přeci jen trochu těžší. Nicméně jsem ho našla a vracela jsem se podél hladiny zpátky až jsem našla místo kde se dalo posadit a kochat se pohledy na odrazy ve vodě. Právě kvůli tomu jsem rok co rok na podzim jezdím a rok co rok mne vždy vypuštěný rybník hrozně naštve. Letos jsem alespoň chytla rybník odpuštěný a ne úplně vypuštěný a tak došlo i na ty odrazy ....

Okolo ....

.... Frýdku  rybníka, cestička .... a obtáčí se kolem vrchu a vede dál a dál. Kam, to mám v plánu zjistit při další návštěvě parku. Já po ní šla jen na bývalou hranici parku danou starou bránou. A ještě o kousek dál. Tam jsem o zlom krk slezla dolů k vodě a posadila se na břeh kde jsem se kochala a kochala. Poslouchala ptáky, kteří ještě vesele prozpěvovali, občas se plácla ryba která buď unikla síti nebo teprve na ní síť čekala. Bylo teplo, sluníčko a fajn. Nebýt toho, že měla přijet návštěva, seděla bych tam klidně celé odpoledne ....

Od malé ....

.... odbočky k šití, se zas vrátíme k výletování. Minule jsme se přesunuli z horní části parku dolů k rybníku. A trochu se tu porozhlédneme. Huťský rybník napájí Sychrovský potok, a na něm je několik mostků pro přechod z jedné strany parku na druhou. Huťský rybník obtáčí vyšší ostroh, jemuž protějšek dělá ostroh s hradem Vargač, a dosahuje až k D4. Tady jsou česna a stavidlo. Dříve z něj voda odcházela do železáren v nedaleké Staré Huti. Byť i tady je dost velký rybník Strž, u kterého se tak zalíbilo Karlu Čapkovi. Není to jediný rybník ve městě, hned proti zámku je rybník Koryto, a za ním rybník Papež. Není bez zajímavosti, že dříve na rybníku Papež bývaly struskové lázně. Ono se to nezdá, ale když se člověk podívá na mapu Dobříše, zjistí, že v jejím okolí se nachází velké množství rybníků. 

Ale my se vrátíme zpátky k Huťskému, respektive sychrovskému potoku ....

Tak jo....

.... dneska to bude jen a jen o čirém chlubením. Jak už mnozí víte, zabývám se i ručními pracemi. Občas něčemu totálně propadnu a pak se mi tady tu a tam něco nakupí, co mi tu leží bez užitku. Hrozně mne to bavilo dělat, jenže se nenašel nikdo kdo by to chtěl. Jenže já pořád mám spousty inspirací které bych chtěla zkusit, jen je otázkou co pak s hotovými výrobky. Poslední mojí mánií je šití panenek. Začala jsem s Tildami, ale co pro mne je zajímavější, páč je s tím větší piplačka a já se u toho víc vyvztekám a vynadávám, jsou panenky, zvané korejské. Systém je stejný, panenka ušitá z látky, jen má jiný obličej a je děsně hubená. Taková látková Barbína. Co je ale na těhle panenkách pro mne přitažlivé je oblečení. Zase žádná jednoduchá oblíkačka už při šití, ale pěkně šité šaty podle střihu. A hlavně možnost oblékat je do šatů z různých historických období. Na tom tedy fákt děsně ulítávám.

Ušila jsem tři. Dvě menší, jedna je zatím doma, druhou jsem odnesla do města do komise, no a třetí jsem teď, skoro po roce konečně dokončila. Začala jsem s ní vloni na podzim, když už nebylo co dělat na zahradě, a tvořila přes zimu. Jenže pak jsem začala sama pro sebe s další mánii, nehtařinou, a podařila se mi parádní věc. Po vylití odlakovače se mi rozpustila část už hotových šatů. To mne tedy na dobrý půlrok úplně znechutilo, a panenka šla stranou zájmu. Nastalo období zahradničení, lenošení u bazénu, focení, výletování a tak panenka stále čekala v koutě pracovního stolu, kdy si jí všimnu a konečně jí dodělám. A dočkala se. Opět nastal podzim, na zahradě se už moc nekutí, a tak jsem se dokopala k tomu udělat něco s těmi rozpuštěnými šaty, dovymyslet pár detailů, popřemýšlet jak na účes a xichtík a konečně je hotovo.

Madam Pompadour je na světě! Měří kolem 40 cm a bude dělat společnost jiné panence, porcelánové, kterou jsem kdysi dostala od dcery k vánocům ....

Dolů ....

.... k vodě, která tam nebyla. Jako každý rok. Tedy byla, ale trochu někde jinde. Nevím přesně kdy začínají Huťský rybník odpouštět pro výlov, ale nějak se vždy trefím právě do téhle doby. Asi bych měla změnit dobu kdy se do parku vypravuji, jenže když právě touhle dobou je zde krásně barevno. Ale už vím, že když chci za vodou, musím jít trochu za roh, tedy až tam, kde končí oficiální cesta parkem, ale začíná cestička po břehu rybníka dál. Mohlo by být zajímavé se po ní vypravit, kam mne až dovede. Takže to bude v plánu třeba při nějaké jarní výpravě ....