Taková odložna ...

.... na kytky, to jsem já. Dcera je má stejně ráda jako já, nesnese okna bez květin, jenže má malý, no spíš velký problém s přezimováním. Když bydlela v bytovce, dávala si ke mě domů přezimovat převislé pelargonie, ale to si je ještě brala další rok zpátky. Jenže v okamžiku kdy se přestěhovala do vlastního domečku, mi tu začalo nenápadně přibývat různých druhů pelargónií. nemají žádný sklep ani půdu či garáž a tak stále je nemá kde přezimovávat. Zůstaly mi tu tak ty její převislé, byť už z druhé generace, a teď k nim přibyly i vzpřímené. Z předloňska i loňska. Tedy ne že by mi to vadilo, mám hodně oken a tak na ně potřebuju i dost květů. Fuchsie už ve velkém nekupuji, begónie mi nějak nejdou, a tak se ty pelargonie hodí. Navíc jsou všechny krásné a krásně barevně ladí a tak opět chodí sousedky a závistivě pokukují. Letos mi tu snad nic nepřibude, poprvé má dcera jen letničky, ale na příští rok zas o těch pelargoniích uvažuje. Nabídla jsem jí, ať si je tedy zas vezme a sesadí jak chce, ale prý si koupí nové. Tudíž to zas vypadá na další přírůstky ....

Tento způsob léta ...

.... zdá se mi poněkud nešťastným. Jaká zlatá slova klasik stvořil! Opravdu to vypadá, že letošní léto je jak z Vančurovi knihy. Myslím, že páni Důrové provozující koupaliště a plovárny letos  budou ronit hořké slzy. A i když nelze věřit předpovědím na delší dobu než jsou tři dny, ty dlouhodobé nejsou zatím vůbec pěkné. Tak snad si alespoň trochu příroda vydechne a vzpamatuje se po těch vedrech. Ale zatím jsou předpovědi bez deště, což také není nic dobrého. Nějak se to prostě nechce zkoordinovat. A tak asi dále budou páni Důrové vzhlížet k nebi, ovšem jestli budou mít po ruce k rozpravám a stížnostem nějakého abbého a majora ve výslužbě, láhev vína a utopence bůh suď. Ale určitě nebudou mít možnost kochat se pohledem na krásné Anny, ty kvůli zimě totiž zůstanou doma ....

Den pro ....

.... děti se zvířátky. Tak se jmenovala akce, kterou jsem navštívila s dcerou, Bobulí a jejím tátou. Bylo to na poslední školní den, jako  příslib prázdnin. Jen tedy možná ten název je trochu zavádějící, nešlo o den pro děti které mají zvířátka, ale naopak. Pořádal ho litomyšlský svaz chovatelů a byl spojený s různými soutěžemi vědomostními i pohybovými. Když jsme dorazili zjistili jsme, že je tu vlastně spousta prcků ve věku Bobulky, a tak soutěžit za ní jsme museli všichni tři. Dcera nastoupila na jízdu s kolečkem, skákáním v pytli a hrabání sena, s Michalem pak  na válení balíku se senem, já na házení balónků na terč (Bobule shodila víc) a na hádání obilovin, a na šikovnostní disciplíny nastoupil Michal. A když den se zvířátky, tak se tu našla i nějaká ta zvířátka. A co bylo fajn, děti si je mohly pohladit, pochovat a prohlídnout. Nejvíc Bobuli zaujal ohromný kohout, a pak králíčci. Ze začátku to s ní šlo, zajímalo jí všechno, ale pak začala být čím dál tím protivnější, vzteklejší a zlobivější. Přičítali jsme to velkému teplu a cestě po sluníčku, a tak jsme se po krátkém osvěžení pivkem a klobáskou vydali na cestu domů. Jenže už doma, když jí dcera změřila teplotu se ukázalo, že to není tím teplem, ale že je tu nějaký problém. Navíc se jí ještě po těle začala objevovat vyrážka a dcera začala vyšilovat se spalničkami. No ve mě dost hrklo, ne ze strachu, že bych je dostala, v dětství jsem je absolvovala, ale to, že by kvůli mě museli všichni kdo se mnou přišli do styku do karantény, a to by bylo na odstavení celé fabriky! Naštěstí se tahle varianta nepotvrdila, ukázalo se , že šlo o nějaký druh virózy, ale pronásledovalo je to ještě i v prvních dnech dovolené ....

Tak už ....

....se rozhodni. Rozhodla jsem se dnes podívat jaké je na bývalém domovském blogu téma týdne. A ejhle, ono téma jak stvořené pro minulé moje dny. Já, člověk někdy rozhodující se až zbrkle a intuitivně, jsem se nemohla rozhodnout v okamžiku kdy už se ukázal být Bobí lepší a muž v pořádku jestli se sebrat a odjet nebo ne. Stalo se mi něco, co se mi ještě nestalo. Připadala jsem si jak natahovaná žvýkačka, která se na jedné straně strašně těší a říká si co všechno ještě může stihnout, co by potřebovala stihnout a co by nutně měla stihnout a na druhé straně se mi nechtělo, dostavovalo se dokonce něco  podobné strachu,  při každém dni kdy jsem si říkala pojedu, jsem měla sevřený žaludek a hledala důvody proč to odsunout na další a pak na další a další den. A stejně jako se nedá žvýkačka natahovat do nekonečna a přetrhne se, i já se nakonec rozhodla definitivně nejet. Ale ono to nějak neskončilo. Každý den mám nějaký blok když sednu k počítači a mám něco napsat. Vím že bych chtěla, moc, ale najednou se zas dostaví ta známá nechuť. Sedím a civím na monitor, prohlížím fotky a nemůžu se rozhodnout které dát, koukám všude možně, drbu se v hlavě .... A co víc, stává se mi to častěji a častěji a to i u věcí které mne nesmírně bavily.... Pak si ale řeknu "Tak už se rozhodni" a já se rozhodnu a stvořím nějaký takový paskvil jako je tenhle článeček ....

 A co vy, míváte také někdy pocit že vás rozhodování vycucává, že chcete a zároveň nechcete? Že už si říkáte Tak se rozhodni, ale nemáte na to rozhodnutí sílu? Napište mi ....

Úplně obyčejné ...

.... třapatky. Kytička ze zahrádek našich babiček, které snesou snad cokoli. Úpal i stín, sucho i krátkodobé přemokření. A co je jejich výhodou, že se starají samy o sebe. Vysemení se a tak si zajišťují neustálou obnovu. A navíc mají krásnou optimistickou barvu. Můžete je mít buď jako trvalku anebo jako dvouletku. Navíc už neplatí ani ten striktně žlutý a jednoduchý květ. Jsou plnokvěté, hnědé, dočervena, či různých kombinacích žlutohnědé.

Mě letos přibyly do zahrady od sousedky, která přesunovala záhon na rajčata a překážely jí tam. Tím pádem se mi zas po letech do zahrady vrátily ....

Jiný ....

.... úhel pohledu. To občas nezaškodí. Ve všem. To je věc, kterou bych ráda uměla, jenže neumím. Ušetřila bych si tím spoustu stresu a strachů. Dívat se na všechny problémy s nadhledem, nebo z opačné strany. A tak jsem se s nadhledu podívala alespoň na zahradu a na okolní svět hlavou dolů ....

Ty jsi má ...

.... levandulová ....

Jo,jo, nastal čas voňavé levandule. Kvete, voní, přitahuje včelky a motýle. Ty moje se tedy snaží, to se musí nechat. Jednu už jsem ostříhala, protože byla moc polehlá a překážela, ale teď mi dělá společnost na stole ve voňavé kytici. Na jaře jí budu muset sestříhnout hodně do hloubky, je to už starý keřík a potřebuje omladit a vytvarovat. Jen mi ještě chybí pár odrůd, stále nemám odrůdu s kompaktními paličkami květů a růžovou. Tedy tu první jsem měla, jenže mi zašla a je zvláštní že na tom místě zachází vše, co tam dám. No snad se zadaří někde tuhle odrůdu koupit ....

Po tom ....

.... co se a jak zchumelilo v poslední dny, mám k téhle barvě trochu averzi. Rozhodně pořád nejsem v růžové náladě, a jen opatrně si přiznávám, že se situace uklidňuje, že se Bobeš i muž lepší, že zub i po masivním zásahu po odeznění anesteze nebolel a že otok na noze, kam jsem včera po mnoha desetiletích dostala pigáro od včely ustupuje. Začínám být co se všech zlepšení týká opatrná, protože se většinou něco co začalo vypadat už dobře, zas zvrtlo zpátky. Jenže ouha, začíná se mi vyprazdňovat archív, o kterém jsem si myslela že ho doplním během tohoto týdne a tak nezbývá než vystřílet zbylé růžové fotky ....

Tak to vypadá ...

.... že místo po Brdech, se budu procházet tady. Protože mám pořád takový divný pocit, a ani počasí už by nemělo od čtvrtka začít přát výletům, řekla jsem si že to prostě odpískám a holt si tu dovču udělám jindy a v klidu (no, i když ...) nakonec se mi, přiznávám, tím rozhodnutím i ulevilo. Neměla bych stejně klid, pořád bych musela myslet na to jestli je doma všechno v pořádku.Počkám si v klidu na mužovo vyšetření na neurologii, zajdem s Bobešem na kontrolu a domluvíme další postup, já si během příštího týdne ty ztracené hodiny nadělám a pak, někdy, možná v září, si tu dovolenou dopřeju .... 

Asi se půjdu ....

.... zastřelit, utopit či jinak zlikvidovat. Protože pokud už teď za sebe za jedinej zub platím skoro 10 000 Kč, kolik budu platit dál? Za další případné zákroky? A kde na to budu brát....😖

Právě tahle perspektiva byla přede mne předestřena dnes u zubařky. Vyvrtala mi všechno co ještě šlo vyvrtat, narvala umrtvovací vložky, zaplácla cementem a bílou plombou, já zaplácla třináct stováků a 2.8. mám s paní doktorkou rande zas. Ovšem tentokrát na trochu delší dobu. Asi tak na tři hoďky, pokud půjde všechno dobře. Ovšem s tím co mi bylo řečeno o zubu, nevím, nevím. Ale pořád mne to vyjde levněji než ho vytrhnout. Vzhledem k tomu, že jsem exot který nemá nic ve svém těle normálně, tenhle jediný zub má kořen do S a trhat by ho trvalo tak 5 hodin, rozsekaná půlka huby, můstek, a ještě větší obnos. Nemluvě o tom, že bych musela jet až do Pardubic. Takže klidné léto? Tak to mne fakt nečeká ....

Sem se asi půjdu utopit 

Možná se ....

.... začíná situace umoudřovat, Bobeš už v noci nenaříká, bobek vyprodukoval dneska v noci poprvé od pondělí potichu, a má tendence k tomu už skákat nahoru a dolů. Takže ho musím řádně krotit aby svou nově nabitou méně bolestivost zas neproměnil ve velkou. Muž se evidentně jen vybarvuje, když mi řekl jak letěl, musela jsem konstatovat že měl z prdele kliku, slušně prostě to štěstí nešlo komentovat. Zub, respektive zbytek je v klidu, jen mám od těch ostrých krajů trochu obolavěný jazyk. Znáte to, tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub .... počkám co dneska Bobeš v noci, nechám ho tu už mužovi a podle toho co se dozvím zítra od zubařky se rozhodnu jestli pojedu. Jen mne trochu seká v zádech, ale to přičítám tomu, že jsem v noci nemohla spát, pořád jsem poslouchala jak Bobeš ťápá po pokoji sem a tam a čekala kdy spustí nářek a já se tak všelijak na posteli kroutila a vykrucovala. A zřejmě se přeležela. Ale to už je prkotina, která se klidnou (snad) nocí dá spravit. A jelikož je tu naděje, že se vše v dobré obrátí tak si dáme něco modrých kvítků. Modrá je jak známo barvou naděje ....

Pták v trní ....

.... tak nějak si teď připadám. Bobeš je sice s krkem lepší, nicméně někde ještě je nějaký blok, protože to jeho noční bolestné naříkání pokračuje a je v souvislosti s vyprazdňováním. Vždycky totiž pod ním jsou bobky. Jak spí, vyprazdňuje se už samovolně dlouho, jenže teď je to spojené s bolestí. Takže někde je něco ještě zablokované v pánevní oblasti, čemuž by i nasvědčovalo to, že sice hlavou už hýbe, štěká (to nedělal protože ho to taky bolelo) a dokonce se už zas žere s Myšpulínem, ale pořád se plouhá. Muž dorazil domů i se skutrem, nevím kdo je na tom hůř, ale asi možná ten skutr, ten má zlomené kolo, muž zlomeného nemá naštěstí nic. Ale oba hrajou všemi barvami. Skutr to má od výroby, manžel od modřin. Tvrdí že je v pořádku a tak jsem začala vážně uvažovat o pondělním odjezdu. Jenže.... to bych nesměla být já, aby se ještě něco nepodělalo. V mém případě zub. Spokojeně si jím oběd (halušky se slaninou a nivou) když mi v tom začne něco křoupat mezi zuby. Jen tak pro kontrolu objedu jazykem zuby a .... a díra jak vrata! Půlka zubu zezadu fuč ! Teď mám velké dilema, nebolí to, tedy aspoň zatím, a tak přemýšlím jestli zavolat v pondělí zubařce, čekat nejmíň čtyři hodiny než přijdu na řadu, to v lepším případě, nebo bude mít dovolenou a já jsem nahraná a budu muset doufat, že mi to v tomhle stavu přežije ještě týden, případně celý měsíc, protože ze začátku září jdeme na prevenci. A jestli tedy risknout odjezd. A proč ten pocit ptáka v trní? protože kam se hnu, napíchnu se na nějaký trn problémů ....

Chocholatice ...

.... nebo také ananasový květ, je zvláštní cibulovina. Zvláštní svým vzhledem, protože zdálky opravdu vypadá, že vám na záhoně roste ananas. Dlouho jsem se po ní pídila, ale jak se říká kdo si počká, ten se dočká. A já se dočkala v Drážďanech, kde jsem zakoupila tři velké cibule a tak patří s Ismene letos mezi další novinky na mojí zahradě. Chocholatice, stejně jako Ismene se může zasadit do přenosných nádob anebo přímo do záhonu, ale nesmí se zapomenout vyndat ze země, v našich podmínkách (zatím) není zimuvzdorná, i když zimy které u nás v posledních letech vládnou si myslím v nejteplejších místech republiky mohla dát. Nicméně, raději vyndavat! 

Já jí do záhonu pro oživení zasadila, a příští rok se chystám k ní přidat i tu Ismene. A zřejmě bych si pořídila i jinou barevnost než mám. Ať to je pořádně v záhonu barevné ....

Nic nejde ...

.... jak by mělo. K problémům s Bobešem se ještě přidala i polovice. Včera se měl vrátit z chaty, leč nevrátil. Zavolal mi že se při zpáteční cestě vymlel na skútru, ten je jaksi porozbitý a on jen tak napůl. Tedy je celý obouchaný. Paráda. Jenže, co teď....

S Bobím nic moc, v noci doslova křičel bolestí, což je u teriéra opravdu už hraniční, mají totiž natolik vysoký práh bolesti, že jsou ve rvačce schopní se nechat i zabít, protože necítí bolest z ran. Takže dneska zas vet. Navíc jsem měla zítra odjíždět se synem na chatu já, aby se dovezly ještě ze Smíchova radiátory které majitelka bytu mění za podlahové topení a to je to nejmenší, co můžu udělat když jsem jí nechala na hrbu vyklízení dvou sklepů. A měla mi začít týdenní dovolená s nasmlouvanými setkáními. 

Měla, leč jak to vypadá asi nezačne. Zítra pro muže a rozbitý skútr pojede syn sám, a já, dle situace, bych buď vyrazila v neděli nebo pondělí anebo taky vůbec. Opět jsem si vzpomněla na přísloví Když člověk plánuje, bůh se směje. Já mu tedy dávám příčin k smíchu hodně, a zákony schválnosti u mne působí naprosto stoprocentně. Co stoprocentně, tisíciprocentně!

Teď koukám do kalendáře kde mám napsáno CHATA? Správně s otazníkem jsem to psala už před třema nedělema ....

Situace je ....

.... sice trochu růžovější, Bobí už může hýbat hlavou víc, už mne honí s jídlem, nicméně je vidět, že stejně ještě není ve své kůži. Zítra pro můj klid (stejně budu celej tejden nervózní) ještě zajedem na kontrolu k vetovi a zajistíme přísun léků pro případný další atak bolesti a pak děj se vůle boží. Takže dneska bychom si mohli dát část fotek v růžové. Těch se mi tu nastřádalo docela dost, a tak si dnes dáme takový rozjezd, a podle toho jak se bude situace lepšit, dáme i zbytek ....