02 března 2015

V Díře není vůbec veselo .....



Ne, nebojte se, pod poněkud možná trochu zavádějícím názvem
se skrývá moje kulturněvzdělávací plkání o jednom filmu a ne žádné sprosťárny. I když....
Jako každý rok jsem byla docela zvědavá na Českého lva. Na to jak se s tím opět nový
moderátor popasuje, jak se kdo bude minuty hřát ve světle reflektorů, komu bude
děkovat a jak bude moderátorovi připravovat horké chvíle tím že bude přetahovat určený
čas. Ale hlavně na nominované filmy. Co si budeme povídat vzniká u nás filmů dost.
Ovšem s kvalitou je to už horší. Jenže i to je objektivní. Jak se říká někdo má rád
vdolky, jiný zase holky a tak i vkus lidí je rozličný. Někomu sedí filmy nenáročné,
třeskutě komediální s dějem nad kterým se nemusí moc přemýšlet, někdo naopak
má rád filmy které mu předkládají téma na zamyšlení, musí děj sledovat protože
mívá dvě nebo tři linky které jsou pro rytmus filmu důležité a hlavně pak pro jeho
konec. Přiznávám že já si raději dám líbit ten druhý tip filmů a tomu odpovídá
i jeden z nominovaných filmů který svých třináct nominací proměnil ve tři, a to v kategoriích
nejočekávanějších, hereckých.

Už delší dobu se v Praze nechodí na dobré herce do Zlaté kapličky jak tomu kdysi bývalo,
ale do úplně jiného divadla , o poznání menšího a mladšího dobou svého vzniku a to
do divadla Dejvického. Plejáda herců v čele s Ivanem Trojanem láká na kvalitu jak
v divadelních představeních tak i ve filmech. Jména jako David Novotný, Martin Myšička,
Radek Holub, Simona Babčáková, Lenka Krobotová, Táňa Wilhelmová, Jaromír Plesl,
Václav Neužil či Miroslav Krobot jsou vždy zárukou kvality výkonů. Ať už jednotlivě
ve filmech jiných tvůrců nebo pohromadě. A právě tahle partička se podílela na vzniku
velmi hořké komedie Díra u Hanušovic.
Režisér Miroslav Krobot skvěle vykreslil ve svém scénaři to co zná opravdu dobře, život
v malé vsi v Jeseníkách. Rozmanité figury, noblesní ale i ty zemité, jejich každodenní
radosti i strasti. Jejich přání a tužby ale i rezignaci a smíření s životem o kterém
měli úplně jiné představy. Schválně jsem si četla komentáře a je jasné že tenhle
film patří k těm který vyvolává velké emoce. A velké nepochopení. Ti kteří žijí na vsi se brání
že to tak není,že je to jen zase výmysl Pražáků (přitom režisér Krobot pochází právě z takové díry)
a ti kdo žijí v městech (schválně nepíšu Pražáci) zase mají ze svých dovolenkových pobytů
naprosto stejné zkušenosti. Z mého městsko - vesnického pohledu se stavím za Krobotovo
vidění. Navíc v podobné "díře " žijem. Místě kde taky nic není. S tipy podobnými
těm z filmu.
O co tedy jde?
Učitelka němčiny Maruna (Táňa Wilhelmová) místo aby někde zúročila ve
škole své znalosti jazyka točí ve vesnické hospodě pivo. Touží sice po lásce a muži, ale těch
se jaksi moc nedostává. Jsou sice tři, ale dost nepoužitelní. Staromládenecký starosta
(Ivan Trojan) který víc času tráví na posedech nebo přestavbou zbořeniště v rodinný dům
si najde jen občas chvíli na rychlý sex s Marunou někde ve skladu, mentálně trochu zaostalý
Olin (Jaroslav Plesl) místní hrobník, ministrant a podržtaška, využívaný na různé manuální
práce a "podnikatel" pokrývač a klempíř Kódl který ovšem nenechá žádnou sukni
na pokoji. Její sestra Jaruna, zdravotní sestra a miláček jinak velmi panovačné matky
(Johana Tesařová) při první příležitosti mizí za postarším Němcem Hansem do Mnichova.
Pitoreskní trio Laďa, Balin a Laďova Stará v podání Hynka Čermáka, Davida Novotného
a Simony Babčákové žijící ve zvláštním manželském trojspolku a pracujícím v lese
který se nakonec postará o jediný i když tragický rozruch v jinak ospalé díře.
Žádná s postav není ani kladná ani záporná, ani černá ani bílá. Jsou to
prostě "obyčejní" venkovští burani kteří nejdou pro sprosté slovo daleko. A že těmi
se film jen hemží. Jenže ..... ono to tam skvěle pasuje, je to těm lidem vlastní
a navíc díky skvělé práci maskérů a kostymérů to z úst jinak velmi decentních
herců nezní ani násilně. A navíc, všem dohromady to skvěle odsejpá. Je vidět
že režisér své ovečky má zmáknuté z divadla a ví jak na ně. Táňa Wilhelmová
opět ukazuje že role žen s "děr" po celé republice skvěle zvládá, Ivan Trojan je
herec kterému uvěříte jak naprostého blba( Václav) tak despotického otce
(starý Karamazov) nebo frustrovaného manžela který se zamiluje do mladé dívky
(Samotáři). Skvělé výkony jsou ale vlastní všem kdo se na filmu podílejí.
To že dostal Českého lva Ivan Trojan za hlavní mužskou roli ano, že dostal
Českého lva za vedlejší mužskou roli Jaroslav Plesl ano, ale nepochopila jsem
proč dostala Českého lva za vedlejší ženskou roli Lenka Krobotová za Jarunu.
Ne že by nehrála dobře, ale tahle postava je ve filmu dost upozaděná,
spíš bych řekla že by si jí víc zasloužila buď Táňa Wilhelmová nebo Simona Babčáková.
Jak už jsem zmínila na začátku, někdo rád vdolky, jiný holky. Já mám ráda
tenhle druh filmů který po závěrečných titulcích vás nepustí hned z křesla
nebo sedačky v kině protože vás donutí se zamyslet nad vlastním životem.
Jsem nebo nejsem na tom líp?


Díra u Hanušovic / Nowhere in Moravia
2O14
Režie: Miroslav Krobot
Scénář: Miroslav Krobot, Lubomír Smékal
Hrají: Tatiana Wilhelmová, Lenka Krobotová, Ivan Trojan, Jaroslav Plesl, Simona Babčáková, Johana Tesařová,
David Novotný, Hynek Čermák, Martin Myšička ....


01 března 2015

Dóm sv. Štěpána Vídeň


Je to neuvěřitelné, a po kolech kdy jsem už chtěla
vším prásknout protože bylo minimum zájmu je tu kolo poslední. Tedy poslední
kolo základní celoroční části. Až bude znám vítěz tohoto posledního tak se dáme
do hledání té nej stavby celého roku. Nejdřív ze všech kategorií které se zúčastnily
a pak tu opravdu nej, nej ..... A pokud se vám tohle představování líbilo, může
třeba pokračovat dalším ročníkem nebo se může zase hledat to nej v jiné podobě.
Napadlo mne že tu je spousta kytičkářek i těch kdo kytky rádia krásně fotí takže by to
mohlo být něco z této oblasti . To si nechám projít hlavou nebo si ráda nechám navrhnout
něco od vás.
Jelikož jde o kolo poslední, můžete se tentokrát pěkně rozjet jak s počtem fotek
tak třeba i údaji. Je to taková třešnička na závěr tak ať za to stojí Mrkající .

Já si nechala na tohle kolo kostel kterému jsem věnovala hodně focení při naší
adventní návštěvě Vídně. A aby taky ne, když je její nádhernou dominantou srovnatelnou
s chrámem sv. Víta. Ostatně nebýt novodobé dostavby věže byl by sv. Vít největší
a nejkrásnější gotickou katedrálou v Evropě. Bohužel takhle mu ten primát vzal
právě sv. Štěpán. Jelikož je k němu opravdu mnoho co říct, tentokrát dávám text
převzatý z tety Wiki. A to jen co se týče popisu jeho historie.

Historické počátky kostela sahají až k roku 1137, kdy byla mezi markrabětem Leopoldem IV. a pasovským biskupem uzavřena smlouva, na jejímž základě stavba začala. Slavnostně vysvěcen byl románský kostel o 10 let později, tedy v roce 1147. Do dnešní doby se žádná z jeho částí nedochovala, známy jsou pouze půdorysné rozměry. Na poměry ve kterých vznikal, byl kostel velmi naddimenzovaný - je možné, že už tehdy tím byla projevena snaha o zřízení biskupského sídla. Kostel byl postaven na periferii města - vně jeho hradeb a dlouho se věřilo, že to byla vůbec první stavba na tomto místě, ale jak ukázaly archeologické nálezy z roku 2000, už od 8. století zde bylo pohřebiště a s ním tedy téměř jistě i nějaký kostel.
Mezi lety 1230-1263 došlo k pozdně románskému rozšíření kostela v jeho západní části - byl přistavěn westwerk, tvořen dvěma Pohanskými věžemi a mezi nimi umístěnou Obří branou. Původ těchto názvů je nejasný. Ke stavbám věží bylo používáno starého římského (tedy pohanského) zdiva. Jiní poukazují na vzdálenou podobnost s islámskými minarety. Pojmenování brány bývá odvozováno od mamutí kosti ze sbírky kuriozit císaře Fridricha III. objevené při výkopových pracích pro základy severní věže, která měla být zavěšena nad vstupním portálem. Jiné teorie vidí původ názvu ve středověké němčině.
Od roku 1304 probíhalo další rozšiřování kostela. K východní straně, a tentokrát již v gotickém slohu, byl přistavěn jako trojlodní hala tzv. Albertinský chór, pojmenovaný podle vévody Albrechta II., který stavbu podporoval a za jehož vlády byl dokončen. Slavnostně vysvěcen byl chór pasovským biskupem 23. dubna 1340.
12. července 1359 vévoda Rudolf IV. Habsburský, zvaný Zakladatel, položil zhruba v místech dnešní jižní věže základní kámen k novému gotickému rozšíření "jeho" kostela. Angažovanost Rudolfa v této věci byla velmi významná. Sňatkem s Kateřinou Lucemburskou se stal zetěm Karla IV., jehož konkurence byla podstatným motivem Rudolfova myšlení i jednání. Podobně jako jeho tchán pozvedl význam Prahy, chtěl Rudolf pozvednout význam Vídně a učinit z ní důstojné vévodské sídlo. Vídeň však stále neměla své biskupství, což v tomto ohledu působilo velmi negativně. Chrám tedy vyrůstal částečně jako prostředek k naplnění zmíněných cílů, částečně i jako konkurence k pražské katedrále. Ne vše se Rudolfovi plně podařilo, ale jeho zásluhou byl v roce 1365 Stephansdom povýšen na kolegiátní kostel.
V následujícím století probíhaly stavební práce sice pomalu, ale stále kupředu. Po obou stranách románské západní stavby byly přistavěny dvojice nad sebou ležících kaplí. V roce 1433 byla pod vedením Jana z Prachatic dokončena jižní věž a dále bylo vybudováno nové podélné trojlodí jako pseudohala. Jeho zdi rostly zpočátku jako vnější skořápka kolem původní románské stavby, která byla snesena v roce 1430. Poté co byl vytvořen krov se v roce 1446 pod vedením Hanse Puchsbauma začalo se zaklenutím.
Dalším politikem, který s kostelem spojil své jméno byl císař Fridrich III.. Dosáhl toho, co Rudolf IV. už nestihl: Podle původního Rudolfova konceptu položil v roce 1450 základní kámen ke stavbě severní věže, obdobné jako té jižní, a při své druhé cestě do Říma v roce 1469 dosáhl založení vídeňského biskupství. Chrám byl povýšen na biskupský kostel.
Na počátku 16. století byla ale severní věž hotová jen z poloviny a středověké ideály velkolepé stavby začaly ustupovat do pozadí. Částečně zřejmě i z finančních důvodů byla v roce 1511 stavba přerušena a roku 1578 ukončena kupolí ve stylu renesance Hansem Saphoyem.
17. století znamenalo vliv baroka na vybavení dómu. Z těchto dob pochází množství oltářů, z nichž nejvýznamnější je raně barokní zvýšený oltář od Johanna Jacoba a Tobiase Pocka z roku 1647 věnovaný svatému Štěpánu a zobrazující jeho ukamenování.
Během celé 2. světové války, navzdory blízkým bombovým útokům, nebyl dóm významněji poškozen. Změna nastala až v posledních válečných dnech, mezi 11. a 13. dubnem 1945, kdy jiskra z okolních hořících domů zapříčinila požár. Škody byly obrovské - shořel celý krov, klenba nad chórem se zřítila, byla zničena císařská empora, varhany a obrovský zvon - tzv. Pummerin - se z jižní věže utrhl a spadl hluboko do věžní haly. Dóm se zdál být ztracen, přesto bylo vzápětí začato s jeho intenzivním obnovováním a 23. dubna 1952 byl celý slavnostně znovuotevřen.


Kdo ve Vídni byl a okolo dómu chodil ví že fotit ho není vůbec sranda, místa málo
lidí moc a bez příslušných skel je to fuška, takže doufám že se vám moje fotky
budou alespoň trochu líbit .....


Jak kostel během let nabýval na velikosti a kráse.
červená linka označuje původní románskou stavbu.
Zelená westverk
Fialová Albertinský chór
Modrá gotické rozšíření Rudolfem IV.

Všudypřítomné stanoviště kočárů je samozřejmě i z boku dómu




Kostel se neustále udržuje, opravuje a čistí. Takže některé jeho části jsou
zahaleny v krycích plachtách .....




Jelikož hlavní věž zvaná Štěpánek je vysoká 262 metrů a tím patří mezi světové unikáty
dostat ji celou do záběru aby byly vidět i detaily se nedá takže jsem si tu a tam něco
přiblížila a udělala výřez.








Proti stavbě Haas Hausu se zvedla velká vlna kritiky. Vídeňákům se zdálo že se tato novostavba nehodí
jako protějšek dómu, že to snižuje z určitých stran jeho pohlednost. Ale když zjistili že se naopak dóm
krásně zrcadlí na fasádě trochu se s ní smířili ....


Musím říct že mne mrzí že nemám vyfocenou Obří bránu, protože přes ty šílený davy lidstva se nedalo ani chvilku
najít volné místečko či chvíli kdy by do vás nikdo nestrkal. Bohužel musím říct že většina těch strkalů byli buď Češi
nebo Slováci. Tuzemci či jiní turisté vždy počkali když viděli že fotíte aby vám nevlezli do záběru nebo
aby do vás nedrkli. Takže jsem fotila jen to co bylo nad hlavy lidí. Večerní projekce na různé budovy
byly hodně časté a jsou zřejmě oblíbené ..... a že dóm vypadá úžasně nejen za dne
ale i za tmy je evidentní !


28 února 2015

Vyhlášení výsledků jedenáctého kola soutěže....



Po včerejšku jsem chtěla původně psát zcela jiný článek,
a to o tom jak se mi líbil jeden z českých filmů nominovaných na Českého lva 2015.
Jenže pohled na kalendář mne v tom zarazil protože je dnes čas na vyhlášení výsledků
dalšího kola Sakrálek. Tudíž filmové plkání se odsouvá na jindy. Únor trošku zkrátil dobu
pro hlasování ale i tak s velkým náskokem vyhrál jeden kostel kde jsem tak trochu na
rozpacích jestli jsem nebo nejsem slepá a jestli neztrácím trochu rozum protože
v nadpise je sice TRNAVA, nicméně v článku, alespoň já, pak všude vidím TMAVA. Ale snad mě
Hanka vysvětlí jak to je správně. Tím jsem tedy i prozradila výherce, nebo ještě správněji
výherkyny (aby nedošlo ke sporu jako třeba teď v Kanadě o to že hymna je genderově
nevyvážená, neboť se tam zpívá jen o synech a ne také o dcerách země .....)



Kostely

(Sceneryphoto)



A jelikož tahle soutěž zahrnuje i kaple tak i bez jediného hlasu
vítězí jako jediný zástupce těchto staveb příspěvek pořadatelky. No vypadá to hodně blbě
já vím, jenže když jiný příspěvek s kaplí nedošel .....

Kaple

(VendyW)


Tak Hanko, jak to tedy je? TRNAVA nebo TMAVA? Ať mám jasno já i Hela, která mne na to upozornila.....Smějící se

26 února 2015

Šplouchnutí druh ..... Siluety



Na druhé šplouchnutí do Mikovi řeky za měsíc únor jsem si vybrala téma Siluety.
Bylo teď pár slunečných dní a tak se mi přímo před nosem zjevilo pár siluetek pštrosího
peří které mám šoupnuté ve váze. Takže téma fotek na tenhle měsíc bylo naprosto jasné.

Přechodová fotka, silueta vzoru na zácloně .....




A jedna duhová která se promítala na zeď. Je to část záclonky mezi skly okna. Nevím proč se
na zeď promítl jen takovýhle kousek, fyzika nikdy nebyla mou silnou stránkou .....

24 února 2015

Tak mne ještě napadlo ..... 200 let Dandie Dinmonnt teriérů podruhé



Dnes končí ve Skotsku slavnostní setkání chovatelů
Dandie Dinmont teriérů z celého světa.Takže mne ještě napadlo ukázat
vám obrázkově jak toto setkání vypadalo. Konalo se u příležitosti 200. výročí
první zmínky o tomto plemeni okatých šviháků. Nějak víc se nebudu rozepisovat
protože většinu jsem napsala už v tomto článku. Dnes je to spíš z míst
konání jak své fotky vkládali na fb účastníci setkání, jeden dva historické obrazy
a krátké shrnutí co všechno vlastně toto plemeno zaznamenalo ve své historii.
Navíc setkání neušlo ani médiím a tak regionální BBC o něm natočila malý příspěvek
na který je zde odkaz. Doufám že půjde .... Poznámka: Pokud vám odkaz půjde
všimněte si věkového složení chovatelů. Jó, až budu velká, chtěla bych být
evropským důchodcem .....


Setkání se účastnilo přesně 50 dandíků, samozřejmě s největším zastoupení těch domácích.
Program byl přebohatý i když chybka se vloudila v podobě deštivého a nevlídného anglického
počasí. Hlavním pořadatelem byl Paul Keevil který získal přezdívku Mister Dandie. Když se na něj
podíváte je vám to hned jasné. Je velkým propagátorem téhle v Anglii překvapivě málo
početné rasy, byť tu je domovem.
Navíc se dandíci dočkali velkého ocenění, neboť jim Richard, vévoda z Buccleuch jako vůdce klanu
věnoval jejich osobní vzor tartanu při návštěvě účastníků na jeho panství Bowhill, kde se také
dandíci za dob Waltera Scotta chovali.


Ještě dvě historická vyobrazení .... tady se to ještě nezdá že jde o dandíka


..... ale tady už je podoba jasná


Společné foto před Bowhillem


Setkání navštívil i samotný Sir Walter Scott


Paul Keevil a jeho Georgie, po 170 letech první dandík v chovné stanici na Haining House


Foto na v parku na Haining House


Haining House a velká pozornost věnovaná tomuto setkání i od lidí kteří dandíky nechovají či nevlastní


A opět společné foto na Haining House


Richard, vévoda z Beccleuch, který osobně účastníky setkání přijal na Bowhill House.
Pořadatelé Paul Keevil a Mike Macbeth (známé historické jméno :) )


Někteří účastníci to vzali opravdu poctivě. Když do Skotska tak jedině v kiltu !


Něco zajímavostí o dandících. Pokusím se přeložit .....


24. února 1815 Sir Walter Scott zveřejnil svou novelu Guy Manering a plemeno tak získává své jméno
podle hlavní postavy Dandie Dinmonta

Dandie Dinmont teriér se stává jako plemeno poprvé světovou celebritou, pořizuje si ho královna
Victorie.

Dandie Dinmont teriér se chová ve dvou barevnostech. Pepřové a hořčicové se zřetelnou hedvábnou
čupřinou a má oduševnělé oříškově hnědé oči.

Dandie se objevují i na obrazech malíře mnoha psích ras Thomase Gainsborougha, a to v roce 1770

Dandie Dinmont teriér jsou jediným plemenem na straně dobra, protože jejich majitelem je i
Sir Alec Guinnes, představitel Obi Wan Kenobiho z Hvězdných válek.
(Dalším kdo je chová je americký herec Bill Cosby známý z Cosby show. Dva psi z krví z tohoto chovu
jsou od předloňska i v Čechách)

Dandie jsou jediné plemeno, kterému bylo přiznáno právo nosit skotský tartan. A to přímo
hlavou klanu, Richardem vévodou z Beccleuch.


Tolik obrazově o setkání chovatelů a majitelů těchto úžasných psích krasavců a šviháků.
(Dandie - švihák)

21 února 2015

Naše strachy ......



Strachů máme v sobě nespočet. Ať se jim říká fóbie, běsy, démoni,
úzkosti pořád nás drží ve spárech. Stále se o něco, něčeho nebo někoho bojíme celý život. Jsou
nám věrnými průvodci ve dne v noci. Pereme se s nimi, zkoušíme se jich různě zbavit ale ony
se nás drží jak klíšťata. Nedají se zahnat. Možná tak někdy na chvíli se zmenší, zalezou do
kouta duše, aby při nejbližší příležitosti zas vyskočily a začaly hryzat s ještě větší intenzitou.
Já si těch strachů užívám v posledních letech dost a dost. Ať už je to strach o manželovo zdraví
v okamžiku kdy mi před očima z ničeho nic upadl do bezvědomí a já nevěděla co se děje, co bude.
Je to strach který vás dokáže ochromit a začne vás trhat na kusy. Nebo strach o to, jestli dokážete
dál fungovat tak aby vám neustále nehrozila z nějaké strany exekuce, by vás nenažraný stát
nechal alespoň chvilku nadechnout než se zas začnete potápět pod hladinu nezplacených závazků.
Strach z noci kdy víte že vás neutišitelná bolest zase odsoudí k tomu aby jste jí skoro
celou prochodili, kdy máte chuť mlátit hlavou o zeď aby jste ji alespoň trochu přehlušili.

Mým posledním velkým strachem byly tyto dva minulé měsíce, kdy bojujeme s Bobešovou nemocí,
která udeřila najednou a bez varování. Strach kdy jsem každou noc poslouchala se zatajeným
dechem jestli a jak vůbec dýchá, když ho pozorovala jak neutišitelně zvrací až k naprostému vyčerpání.
Strach takový, že se mi až dělalo fyzicky zle. Protože jsem nemohla vůbec nic dělat, jen doufat.
Někdo může namítnout Vždyť je to jen zvíře! Být to člověk chápu, ale zvíře? Nejde o to jestli
je to manžel, dcera, syn rodiče či některý z našich zvířecích mazlíků ten strach uvnitř je stejný
a stejně intenzivní a útočný. Dokáže vás dostat stejně na kolena a je neodehnatelný.
Někdy se s nimi snažíme vyrovnat tím, že děláme něco co zrovna není košer. Někdo je zahání
alkoholem, jiný přejídáním, další zas nadměrným nakupováním. V důsledku se ale ještě víc
trestáme protože to prvotní nadšení nebo skvělý pocit odezní a ještě víc si ty strachy uvědomíme.
A stydíme se za to jak jsme se chovali. Snažím se, ale stejně ten strach uvnitř nejde popsat
tak jaký opravdu je, co se mnou dělá, jak mi je. Snažím se ho nějak racionálně zbavit, zahnat,
uklidit někam hluboko aby nemohl už vylézt, ale v okamžiku něčeho nestandartního,
něčeho co vybočí z normálu je tu zas ......




20 února 2015

Začíná jedenácté kolo hlasování .....



Tak, a je tu už předposlední začátek hlasování
téhle soutěže. Ještě jedno kolo a základní část je za námi. Na to poslední se těším
protože to se budete moc pěkně vytáhnout, příspěvky můžou být košatější a foteček
víc. Ostatně i ten můj poslední připravený jich obsahuje pěknou řádkou, takže to bude
chtít uspořádat do koláží. Už tady čeká další kostel na hostování a ten tedy je! Takže doufám
že to poslední kolo pěkně rozjedete!

Zase se nám přihlásilo docela dost přispěvovatelů takže hlasování opět nebude
nudné.

(VendyW)

(MartinV)

(Hela*)

(Sceneryphoto)

(Veki)

(mish - mash)

(MarijaKes)

(Kerria)

(Frypat)


Tímto se omlouvám Patrikovi, že jsem jeho příspěvek opomenula. Pokud pro něj
chcete hlasovat tak v komentech. Anketa nejde opravit. Opět prosím stylem
Dávám hlas Patrikovi. Ať nejsou ještě větší zmatky :)




18 února 2015

Šplouchnutí první - Zimní fotografie




Díky zmínce u Hanky na blogu jsem přišla na zajímavou challenge u
blogera Mika, jinak též jednoho ze členů fotografia klubu s oním názvem který vidíte výše.
Prošla jsem si pravidla i zadání a řekla jsem si, že bych do toho mohla jít. Na rozjezd jsem si vybrala
to nejlehčí co se nabízelo a to téma Zimní fotografie. Počet fotek není dán ale než jsem tohle objevila
veškerý kalibr jsem vystřílela v dřívějších článcích. I když ..... pár mi zbylo v mém archívu do rubriky
Beze slov. No a teď se holky hodí. Mohla bych zapátrat v archívu jestli tam něco není, ale zkusím se
v tomhle projektu držet pravidla méně je někdy více .....














Západní malování .....


Někdy tady při západu slunce bývá na obloze pěkná
letecká špička. Pomalu si říkám jak je možné že se na ten kousek nebe vůbec všichni vejdou!
Jasně, zdání klame a dispečeři i piloti to mají (snad) pod kontrolou.
Ale z pohledu malého zemského červa to vypadá na pěknou tlačenici. Vždycky mě zarazí
proč navečer je tolik těch letadel vidět. Když je krásně jasno a modrá obloha, přes den jich
tolik vidět není, ale při západu to vypadá že se najednou všichni rozhodli cestovat letadlem
za neobyčejnými zážitky. Asi je pro to stejně prozaické vysvětlení jak proto, že se nesrazí i když je jich tam
taková spousta. Nebo to dělá to že ty čáry jsou natolik dlouho vidět protože při západu slunka
má vzduch jinou teplotu? Ať tak či tak, já mám aspoň co dát na blog i když to není nic objevného,
zajímavého či světoborného .....







17 února 2015

Malostranský hřbitov .....



Ač má v názvu Malostranský, leží na rozhraní Smíchova
a Košíř. Z jedné strany jej ohraničuje ulice Vrchlického a z druhé ulice Plzeňská.
Malostranský se ale jmenuje proto, že v roce 1680, když v Praze řádila černá smrt
neboli mor patřil k malostranskému kostelu sv. Václava který byl v 18. století zbourán.
Ovšem název už hřbitovu zůstal. Díky tomu, že byl neustálým terčem nájezdů vandalů
(moje soukromá poznámka: Ono totiž okolo bylo totálně černo, tahle spodní část Smíchova
se cikány jen hemžila) je v současnosti uzavřen, ale po předchozí domluvě z členy spolku
kteří o něj pečují lze hřbitov navštívit. Ovšem jak se s nimi spojit už teta Wiki neříká.
Je fakt, že já na něm byla naposledy ještě někdy na základce a to je sakra dlouho. A
taky mi ač místnímu rodáku vrtalo hlavou proč Malostranský. Díky tetě Wiki už to teď vím.

O tomto hřbitovu se říká, že inspiroval Jana Nerudu k sepsání sbírky básní Hřbitovní kvítí.
Na hřbitově byly postaveny kaple sv. Rocha (1703) nejsvětější Trojice (1715) a kostel Nejsvětější
trojice (1831 - 1837)
V roce 1787 při reformě Josefa II. se z něj stal městský hřbitov pro celou levou stranu Vltavy,
tj. Hradčany, Malou Stranu a později i Smíchov. Když se započalo v roce 1884 s okolní zástavbou
byl uzavřen a jeho roli převzal hřbitov na Malvazinkách.
Bylo zde pohřbeno mnoho známých lidí, mezi prvními za morové epidemie Tomáš Jan Pešina z
Čechorodu, katolický duchovní, dějepisec a spisovatel. Největší náhrobek který tvoří jeho
dominantu patří hraběti a biskupovi Leopoldovi Thun- Hohenstainovi, ale pohřbeni tu jsou
Kryštof a Kilián Ignác Dienzenhoferové, Antonín Mánes, František Ringhoffer. Do roku 1951
zde byl pohřben i K.J.Erben. Jsou tu ale pohřbeni i mnozí významní lidé různých dějinných epoch.
Vedle kaple sv. Rocha je to Dr. Caspar Rojko, profesor dějepisu, spisovatel a člen kanonie Premonstrátů,
světící biskup František Vilém Tipmann, Marie komtesa Comorowská d'Orawa- Liptowa,
jejíž pomník nechala postavit císařovna Marie Anna, dále zpovědník císařovny Marie Anny don Aloisio Bragato,
sochař a řezbář Josef Malínský či Josef Vojtěch Hellich český malíř a řada dalších význačných osobností.
A jak jsem se k povídání o tomto hřbitově vlastně dostala? Jednoduše, měla jsem
totiž mejl od skorobrášky, že když jel náhodou okolo tramvají, všiml si že je hřbitov
otevřený a tak jelikož sebou měl náhodou foťák (no my fotošílenci to tak máme) vystoupil
a šel si honem něco nafotit protože si taky pořádně nepamatuje kdy vlastně ten hřbitov viděl
otevřený. Oni tam totiž členové spolku o něj pečující chodí uklízet. Takže se tam vnutil a
nafotil nějaké fotečky a jako rodákovi mi je poslal .
Přijměte tedy pozvání na malou procházku pod korunami stromů, v zeleném přítmí kde s tak
dobře rozjímá o životě vezdejším ....


Pomník Lepolda Thun - Hohensteina













Tuhle fotku mi poslal ještě dodatečně a nazval jí "Vrať se do hrobu ....." a prý chvíli
nepobíral komu ty věci patří protože široko daleko nikdo nebyl Mrkající