Volání jara po čtvrté ....

 

.... buď naposledy, anebo... to se teprve ukáže,

protože mám tak trochu něco v plánu. A pokud to vyjde, já se dokopu na kolo, bude to takové grande finále téhle výzvy. Zatím jsem zas dneska obešla zahradu, když jsem skončila s jarním úklidem za domem, kde zas strašily krabice od zboží. Já nechápu, proč musí manžel dělat všechno napůl. Před čtrnácti dny když jsme jeli na chatu, se dokopal k tomu, že do auta nacpal většinu starých náhradních dílů aby je odevzdal v Praze do firmy, pro kterou zajišťoval nějaký čas servisní zásahy v moravských Globusech. Ale už nebyl schopný rozebrat prázdné krabice které tam zbyly aby se daly odnést do nedalekého kontejneru, takže jsem to dělala dneska já. Do jedné krabice nacpat igelity a plasty, rozebrané krabice svázat a obojí odnést do kontejnerů zabralo cca půl hodiny. A k tomu deset minut úklidu, tedy zametení listí které všude možně nafoukalo. Pak jsem vzala solární lampičky které jsem měla přes zimu doma a roznést je po zahradě, neb světýlek není nikdy dost. Když bylo hotovo, vzala jsem foťák a šla si trochu zafotit ....

Napsal si někdo ....

 

....,na starej kůl, prostinkej nápis Válka je vůl.

Před kůlem stojím, čepici smekám,

v očích mám slzy a pak si klekám, modlím se za ty

kteří ten kůl nevidí a nečtou že Válka je vůl ....

Myslím že když brněnské Synkopy 61 s touhle písničkou vyrukovali, těžko někdo mohl tušit, že se text stane v dnešní době tak strašně aktuální. Bezmoc a nenávist jsou dva nejsilnější pocity když člověk shlédne toto video . Bezmoc a nenávist k jednomu člověku, který je zlo v té nejčistší a nejsilnější podobě. Jeho "speciální cvičení" není válkou mužů proti mužům, ale zhůvěřilým a cíleným vražděním těch nejnevinnějších a nejbezmocnějších. Dětí, žen a starých lidí. Zlo které by mělo být co nejtvrději potrestáno. Škoda, že v tomhle případě se nedá použít i mučení, protože všechno ostatní je pro toho člověka který tohle všechno rozpoutal málo. 

Volání jara potřetí ...

 

.... a jestli naposledy, kdo ví. Jak pomalu

stoupají teploty, ruku v ruce s tím vykukují ze země další a další krokusy, bledulky a dnes už jsem zaznamenala i sasanky, tedy ty moje skalkové modré a bílé, a za pár dní, pokud takhle bude stále, začnou kvést i křivatce. A tak jsem k zastižení plížíc a plazíc se po zemi a zkoušejíc trochu jiné pohledy na květy ....

Jelikož do jarní ....

 

.... výzvy zatím nemám nic nového, musím 

trochu pátrat v archívu. A narazila jsem tam na takový pelmel detailů, které se mi během roku nastřádaly. Prostě od každého něco. Nejstarší  z loňského jara až po nejnovější z minulého víkendu ....

Chvála připomínkám ....

... na FB. Nejen že díky tomu vidím, jak moc 

se tu změnilo za těch jedenáct let co tam jsem počasí, ale připomene mi tu s větší, tu s menší bolestí ty naše mazlíky kteří už odešli. Výstavní úspěchy, cesty, setkání apod. Občas i nějaký ten sdílený vtip nebo, pro nás už pravěkou, připomínku věcí intimních. Dneska třeba na mne vykoukla tato připomínka, kterou jsem si na FB půjčila od Janinky z Mozkovny. Myslím, že když nemáme moc důvodů k úsměvu, tohle se hodí. Jen by mne zajímalo jestli ceny jsou i s daní a jestli měli DPH 5, 15 nebo 21% ....

Už příjmení paní majitelky bordelu  tedy pardon ústavu napovídá že byla asi hodně zběhlá v podnikání! ;-)

Volání jara podruhé ....

 

.... tentokrát brdské. No, ono jediné co může

dokázat že se jedná o (před)jarní fotky až tedy na jednu, je exif fotek s datumem. Protože ač byly focené před týdnem, vypadají jako echt podzimní. I proto, že to sluníčko které nás oblažuje už celý týden vylezlo přesně v den našeho odjezdu. Byla zima ryze podzimní, obloha byla šedá ryze podzimně, listí na zemi bylo ryze podzimně hnědé. Prostě jaro se konalo jen podle kalendáře. Takže většinu dní jsme trávili nošením dřeva do chaty a neustálým přikládáním. Na vycházku došlo jen dvakrát, a to ještě jsem z té druhé prchala před náhlým sněžením domů do tepla, protože co si budeme povídat, ve třech stupních a ledovém větru mi za chvíli začaly omrzat prsty a uši. No samozřejmě, nevzala jsem si ani rukavice ani čepici, považujíc to za zbytečné ....

Víte co máte ....

 

.... přát fotografům k svátkům a narozeninám?

No přece " Dobré světlo! ". To je totiž jedna z nejdůležitějších věcí. Na světle hodně záleží výsledek fotky. Proto dokáží profíci čekat hodiny na stejném místě na to správné světlo. A když ho najdou, většinou je výsledkem jejich čekání opravdu TOP fotka. Ono nej světlo bývá právě tolik známá Zlatá hodinka, a po ní i Modrá ( s tou si umí pěkně v Praze pohrát Čerf). Já to neumím, tedy čekat hodiny na to správné světlo, prostě vidím něco co se mi líbí a chci to vyfotit, ale občas se stane, že, jak říká kamarád, i slepé kuře najde zrno a chytnu na něco to správné světlo. To stálo i za vznikem těchto pár portrétů našeho Myšpulína. Ten teď nese prapor tohoto blogu, který převzal po jeho zakladateli Bobíškovi a tak si zaslouží aby se občas na něm i objevil ....

Volání jara....

 

.... čili jarní výzva na blogu Jarušky je pro 

mne něco jako rochnit se ve vaně plné teplé vody s ohromnou hromadou pěny. Nikdy se nemůžu nabažit ani jednoho ani druhého. Ovšem narozdíl od toho příchodu jara, který je jen jednou za rok, tu vanu si můžu dopřát obden. Ale i tak se mi nechce nikdy ven. Nic, trochu jsem zabloudila do jiných pocitů. Takže zpět k jaru. Myslím, že na jaro se těší každý, a přeje si, aby přišlo co nejdřív, i když letos je naprosto odlišné od předpovědí, které slibovaly už přelom února a března a pak i celý březen jako abnormálně teplý. No nevím, ale stálé noční a i občasné denní teploty pohybující se pod nebo lehce nad nulou a někde i sněžení mi zrovna jako abnormálně teplé nepřijdou. Ostatně to jsem si vyzkoušela i teď o trochu delším víkendu na chatě. Na procházkách mi docela na foťáku mrzly prsty a popravdě nijak mne to  focení ani nebavilo. Už to tam mám ofocené kolem dokola a hledat nové pohledy je čím dál tím větší dřina. Navíc ani květů jara tam člověk moc nenašel, sněženky se mi okolo skalky teprve tak nějak rozpačitě dívaly v poupatech kolem, a v lesích nic člověk nenajde. Takže si musí nechat tak akorát zdát o údolích plných sněženek nebo bledulí. Jen maximálně narazí na pár jaterníků když je jejich čas. Takže volání jara tedy mohu vyslyšet zatím jen tady u nás na zahradě ....

Dnes mi dovolte takové malé porovnání aneb uprchlíci versus vyžírky ....

 

.... Podotýkám, že je to 

jen můj náhled na věc a názor. V ne moc dlouhém časovém horizontu začínáme být svědky dalšího uprchlického exodu. Ze stejného důvodu. Válka. Ať už opravdová nebo tak trochu neviditelná. Před třemi lety se do Evropy hrnuly statisíce uprchlíků. Prý před válkou. Ze Sýrie, z Afganistánu. A pak z Afriky. Taky kvůli válce. O Sýrii jsme věděli, o Afganistánu taky, jsou to země kde se bojuje velmi dlouho a velmi tvrdě. Navíc většina těch kteří opravdu prchali před válkou zůstávali v táborech v první bezpečné zemi, protože věřili že se hhed po skončení konfliktu zas vrátí a začnou znovu. Doma. Ve své zemi. Ale o tvrdých bojích v Africe někdo slyšel? Četl o nich v médiích? Možná mám špatnou paměť, a nepamatuji se. Ano, vedli se a vedou neustálé kmenové války, to ano, ale že by to nutilo najednou statisíce mladých mužů se sebrat, obléct se do značkových věcí, vzít do rukou nejnovější modely Iphonů nechat v těch válkách své matky, ženy a děti, a vydat se do bezpečí ekonomicky silného Německa? Ne, to nebyli uprchlíci z válečných zón, to byli vyžírkové, kterým Německo naservírovalo lehký život bez práce na stříbrném podnose. Ti by svou zem nebránili ani náhodou. Naproti tomu dnes vidíme opravdové uprchlíky před válkou, ženy s dětmi které jdou se svým plyšáčkem v ruce jedné a s kufírkem na kolečkách v druhé ruce, když nemohou autem, tak pěšky mnohdy i třicet kilometrů k bezpečné hranici, staré lidi které jejich manželé, synové a otcové dovezou za hranice do bezpečí, rozloučí se a jdou svou zemi bránit.

Vracejí se domů z mnoha evropských států, kde pracují aby své rodiny na Ukrajině zaopatřili, ale teď je mohli chránit tentokrát před válkou. Nebo od svých rodin zde odcházejí. Nemuseli by, co jim kde chybí? Mají zázemí, mají práci. Ale jdou, jdou bránit svou zem i když jim toho moc neposkytla. U nás se pro ukrajinské obyvatele vžilo ne zrovna lichotivé označení. Úkáčko. Myslím ale, že nejen nám hrdým Čechům, ale celé Evropě právě teď tahle Úkáčka dávají docela solidní morální lekci. A tak trochu by mne zajímalo, jestli i jim třeba Německo poskytne stejnou pomoc a vyjde jim vstříc tak, jak vyšlo těm vyžírkům. Oni totiž, narozdíl od nich opravdu prchají před brutální válkou, a na rozdíl od nich by pracovali aby alespoň částečně mohli splatit svůj dluh. 

Nějak mne přešla chuť ....

 

....na všechno. Na focení, na psaní, na procházení ...

a to díky tomu kágébáckému trpaslíkovi který si myslí že mu patří svět a může si dovolit všechno. A zatím mu to prochází. A strašně mě vytáčí reakce lidí na sítích, které se ho ještě zastávají. A jsou to lidé tak staří že si musí moc dobře pamatovat rok 68 tak ale bohužel i mladší, kterým to nic neříká. Bohužel síla dezinformačních webů, trollích farem a falešných profilů se projevuje v plné hrůznosti své existence. Ti kdo si jako děti zažili noc z 20. na 21. srpna si jí asi budou pamatovat napořád. Hluk neustále nalétávajících letadel (bydleli jsme v letové dráze na Ruzyň) a ohavné skřípání pásů tanků na asfaltu a dláždění ulic. Ti starší pak by si měli vzpomenout na tu bezmoc tváří v tvář namířeným hlavním tanků a kalašnikovů, kdy ke zmáčknutí spouště stačilo opravdu jen maličko. A to si ještě můžeme gratulovat, že nedošlo jako nyní na Ukrajině, na rakety a děla. O to je to horší a chválit za to šílence, kterému evidentně jeblo, je prostě neomluvitelné. Musím říct, že vážně "hezčí" dárek k narozeninám jsem si nemohla přát. Nevím jestli jen mě, či i vám, ale ten letošní rok mi po dvou měsících jeho existence připadá ještě víc na vyližprd, než ty předchozí. Jednou jen jsem sledovala zprávy (ve čtvrtek v den vpádu na Ukrajinu) ale ta šílená bezmoc, vztek a hrůza byly tak velké že jsem si je zakázala sledovat. Vlastně i tenhle článek je, snad, prvním i posledním který nynější situaci komentuje. Příští měsíce jí budou i bez toho, nemilosrdně připomínat ....

S poezií si dáme ....

 

.... na chvíli pokoj. Tedy pokud člověk nebere

jako poezii procházku lesem za slunečného počasí. Tu jsem si dala předminulý víkend, kdy zas krásně svítilo sluníčko celý den, jen  foukal ostrý ledový vítr, který se proháněl i v údolí mezi stromy a tak se tentokrát nedalo moc sedět ani na sluníčku. Zatímco tady v nejbližším okolí není po sněhu ani památky, jak jsem se postupně nořila do lesa a pak k místu zvaném Studená hůra, začal se na cestě objevovat sníh v docela silné vrstvě. Když jsem došla až na konec procházky, divila jsem se, kolik sněhu tam ještě je! ....

Miluju severní nebe ....

 

.... bílé a bez citu.

Kterým se marně prodírá slunce, 

chladné a bez svitu

Miluju severní pláně,

se smutkem zavátých cest.

Miluju večerní mlhy

severních velkoměst

Miluju severní muže,

těl jednotvárných a mdlých.

s bezradnou, truchlivou touhou

v srdcích tesklivých

Miluju severní ženy,

bázlivě stulené v tmách.

které prožívají své lásky

ve snech a vzpomínkách...

Včerejší článeček mne inspiroval k dnešní nedělní chvilce poezie. 

Snad každý fanoušek Kaťáků ví, jak si tahle partička zakládala na své autorské tvorbě, takže tahle její písnička se tak trochu vymyká z její klasické tvorby. Aby ne, vždyť se jedná o zhudebněnou báseň Františka Gellnera ze sbírky Po nás ať přijde potopa z roku 1901.

Kaťáci jí měli na svém legendárním stříbrném albu, a myslím si, že se jim nadmíru podařila. Skvělá bluesová melodie výborně doplňuje chladné verše. O něco později se tak trochu k bluesové náladě vrátili ještě písničkami Vojín XY a písničkou která má blues přímo v názvu, Blues opuštěné postele v tomto případě už s vlastními texty

Sice my tady nejsme přímo sever, jsme severovýchod východu

takže tu pravou severskou náladu tady moc často nemáme, ale dneska ráno se tak trošku ukázala. Přes noc totiž trochu nasněžilo a tak jsem si vyběhla udělat pár fotek. Minule byla zahrada silně předjarní, dneska tak trochu zas zimní, i když do severu to má fakt hodně daleko, ale co už ....

A to už jsem se zařekla, že na focení sněžen a krokusů kašlu, už jich mám ve fotkách za ta léta tolik! Jenže po tom dlouhém půstu bez květů v přírodě mi to prostě nedá a v té euforii nad tou rašící krásou prostě nejde nevzít foťák a nefotit ....

Ubývá míst, kam chodívala ....

 

.... pro vodu, má starodávná milá, 

starodávná milá.

kde laně tišili žízeň, kde žila rosnička

a poutníci se skláněli nad hladinou aby napili se s dlaní

ubývá míst, kam chodívala pro vodu

voda si na to vzpomíná, voda je krásná

voda má....

Voda má,  rozpuštěné vlasy

Chraňte tu vodu a nedejte oslepnout

prastaré zrcadlo hvězd. A přivěďte k té vodě koníčka,

přiveďte koně vraného jak tma, voda je smutná.

Voda má, rozcuchané vlasy

A kdo se na samé dno potopí,

kdo potopí se pro prstýnek.

Ubývá míst, kam chodívala pro vodu

voda je zarmoucená vdova

Voda má ....

Voda má, popelem posypané vlasy

Voda si na nás stýská

Tuhle písničku, mimochodem ta se panu Pavlicovi nesmírně povedla, miluju, i když pro mnohé je symbolem nejničivějších povodní v Praze v novodobé historii. Pokaždé když jdu okolo nějakého rybníku, potůčku, potoku či řeky, začne mi v hlavě znít krásný text Jana Skácela a nádherná hudba Jury Pavlici, která opravdu zní jak chorál k oslavě vody...

A občas když někdy tu vodu fotím, zjistím, že pan Skácel měl pravdu v tom, že " voda má rozcuchané vlasy ". A někdy se na její hladinu nevysype popel, ale celá přehršle hvězd

Předjarně na zahradě ....

 

.... tak to byl minulý víkend. Azuro, sluníčko ale 

ostrý ledový vítr který nedovoloval si moc té nálady užít. A vůně. Jarní. Taková svěží, slovy těžko přiblížitelná. Srdce rozechvívající a duši hladící. Předzvěst toho, že smrtící zima odchází a nastupuje všeobjímající láskyplné jaro. Vůně která dokáže alespoň na těch pár chvil klamně vyhnat z hlavy a srdce všechny chmury a pochyby. 

Takže jsem si po dlouhé době vzala do ruky Nexíka a Pentíka a obešla zahradu. Jen mi trochu zašlo za mraky do té doby svítící sluníčko, nebo se ukázalo jen na chvilku ....

Modrá je dobrá ....