Zatažená diagonála....

 

Co nám to tu vykukuje? ....

 

Jsem zvědavá, co kdo vlastně uvidíte 😉

Do dávné minulosti ...

 

.... nás zavedou fotky, paradoxně nafocené 

letos v červenci, kdy jsme courali s Čerfem po Praze, a dorazili do Vodičkovy ulice. Tam totiž dlouhá léta byla moje domovská prodejna v pasáži vedle Lucerny. A mě to nedalo abych se nešla podívat co vlastně je ze všech těch obchodů a obchůdků které jsem znala, anebo co už z nich není a co přibylo. To že je z obchodu který byl znám po celé Praze všem kutilům restaurace vím už mnoho let. Nejdřív to byla restaurace Vagón a dnes je tam Indická restaurace, ovšem naroubovaná na ten vlakový design restaurace předchozí. Což vypadá ... no trochu divně. Když jsem viděla že se venku motá indický personál při úklidu venkovního sezení (no teď mi vlastně dochází, jestli se dá něco co je pod střechou a v budově nazvat venkovní sezení?) ale česky nás zdraví, dodala jsem si odvahy a zeptala se, jestli bych se mohla zajít podívat dovnitř, že tam kdysi byl obchod ve kterém jsem prodávala. Koukali na mě jako bych spadla z višně. Obchod? Tady byla jen restaurace! Tak dalece dobře česky, abych jim to vysvětlila, zas nerozuměli, tak jsem mávla rukou a po dovolení se šla podívat. No byla to nostalgie veliká, obchod který jsem tak dobře znala vlastně připomínala jen výloha. Ale interiér připomínající staré dřevěné vagóny je příjemný, jen se trochu tluče s tu a tam naaranžovanžovanými indickými artefakty. 

Když jsem se vrátila domů, vytáhla jsem krabici s fotkami, neb jsem si vzpomněla že jsem kdysi v obchodě fotila naší prodavačskou partu a snažila se najít fotky tak, aby se dalo poznat jak se ony prostory změnily. A dneska bych vám je chtěla ukázat. Snad  na mne moji bývalý spolupracovníci nepodají žalobu pro porušení pravidel GDPR, pokud by náhodou na fotky narazili a hlavně pokud jsou ještě naživu...

Taky bylo šeredně ...

 

Svatováclavský víkend ...

 

.... o kterém jsem tedy měla trochu jiné 

představy je za námi. Počasí hnus, právě to mne odradilo od toho jet na chatu, dilema být omotaná okolo krbovek nebo vpletená do radiátoru nakonec vyhrála levnější byť méně romantická varianta radiátor. Koketování s tím, že budu jako jiní zalezlá pod dekou, číst a spát vzala za své po sobotním spacím odpoledním úletu a následném čtení si až do dvou do noci, protože jsem prostě zaboha nemohla usnout a zobat chemii se mi nechtělo. Prostě já na tohle nejsem stavěná. Od mala. Pro mne prospané hodiny byly jen ztrátou času, kdy jsem mohla dělat mnohem zajímavější věci. Třeba chodit po přírodě, být naložená ve vodě, lítat všude možně, lézt po stromech, číst si ... jenže tenhle víkend nešlo ani jedno. Pršelo, lilo, mrholilo, slovy klasika prostě chcalo, chcalo a chcalo. Což ostatně i dnes pokračuje. Svátek a výročí 35 let co jsme s mužem vzatý tedy tak nějak proběhl kolem mě, nebýt toho, že mi ráno přál kamarád, během dne i některé blogerky a odpoledne se zastavil syn. Prostě to počasí všechno vygumovalo. Jediný pozitivní den byl pro mě asi na hodně dlouhou dobu pátek. 

Takže nastala otázka, co v tom hnusném počasí vlastně dělat. Spát nepřicházelo v úvahu, číst už mne taky úplně nebavilo i když, pod vlivem nedávné návštěvy Příbrami a článku o zdejších uranových lágrech jsem zas sáhla po knize, kterou mám nesmírně i přes onu brutálnost popisů jak to v padesátých letech vypadalo ráda, Stránského Zdivočelé zemi, na zahradu to nešlo, na procházky to nešlo a tak jsem zas vsadila na tvoření. Konečně jsem dodělala objednaného medvídka, a realizovala něco, co mne napadlo už někdy před rokem, kdy jsme plánovali na letošní podzim setkání dandíkářů. Ovšem zas ten podělanej covid všechno otočil. Takže to co jsem vymyslela se zrealizuje až zas na jaře, a v trochu jiné podobě.

 

K dnešku se asi hodí nejvíc ...

 

Já tedy fakt ...

 

.... nevím, je možné že všechny

nebo skoro všechny dnešní fotky jsem tady už měla. Nějak si to už nepamatuju. Ale vzhledem k tomu, že jsou pořád v archívu fotek, tak alespoň některé tu ještě nebyly. Ale když oni jsou ti naši Bobešové (tak je přejmenovala dcera, protože Bobule zatím nepozná, a není sama, občas se pleteme s mužem taky, který je Bobeš a který Myšpulín) jsou tak roztomilí. A navíc nebýt Bobeše, není ani tenhle blog. No jo, no to by mne zajímalo co bych dělala... určitě bych neměla potřebu fotit, to jsem začala kvůli Bobešovi. Určitě bych nepsala, neměla bych potřebu, určitě bych nepoznala spoustu lidí jak virtuálně tak i osobně a můj život by byl o mnoho ochuzen, určitě bych asi skončila opravdu v blázinci, protože právě blog a focení mne od toho zachraňují, určitě bych žila klasický venkovský život, s internetem Jedna paní povídala, určitě .... určitě ale vím, že by byl můj život strašně chudý a šedý. A tak pro Bobeše a tak i pro mě to nejmenší co můžu udělat je dát jsem, třeba i podruhé, jeho a Myšpulínovi fotky ....

Bobeš

Myšpulín

Račte obědvat ....

 

Dneska hrábnu ještě hlouběji ...

 

Když je někdo ....

 

.... debil, a zapomene si vzít náhradní

baterku do foťáku, nesmí se divit že pak nemá fotky do článků! Hlídala jsem včera Bobuli a jelikož mne vytáhla z postele už ráno o půl sedmé, radovala jsem se, že si konečně tedy nafotím východ sluníčka na místě, kde mi nic nepřekáží a ještě k tomu i s hezkou kulisou. Jenže prd! Vytáhnu foťák, vyjdu na zahradu zapnu .... a bliká mi prázdná baterka. A to jsme ještě měly v plánu jít na procházku a měly jsme před sebou půl společného dne. No nic. Ani jedna fotka, za to spousty legrace. Já jí nesmírně ráda pozoruju při hraní, umí se dokonale zabavit sama, jen občas si do hry přizve někoho jiného, ale ty její průpovídky, grimasy a gesta jsou nepřekonatelné, mohla bych jí natáčet na video hodiny a hodiny. Jedině kde vyžaduje plnou pozornost a pomoc jsou okamžiky na hřišťátku kde na klouzačku leze zásadně odspodu, naučila jsem jí sjíždět dolů nejdřív s pomocí, pak už samotnou po "hasičské" tyči na prolejzačce a s dopomocí na ní i vyšplhat. Naučila jsem jí i "žabí" oči. Takže máma má zas o čem přemýšlet a co dělat 😁 ....

A když jsme byly u rybníka a nic nevyfotily, 

tak jedna vodní archivní z jara

A zas došlo ...

.... na poslední rubriku v archívu. 

Všechny ucelené rubriky s fotkami už padly v plen, nic nového nafoceného nemám a asi hned tak nenafotím, protože z původně plánovaného svatováclavského víkendu na chatě a případném návratu do Příbrami sešlo díky počasí. Takže se budu dle předpovědi hřát u radiátoru a koukat jak venku prší. Což, jak mi dáte jistě za pravdu, není zrovna vhodné počasí na nějaké výlety a už vůbec ne focení ....

Tahle fotka mi přišla jako symbolická k odchodu teplých a slunečných dní (doufám že se zas brzy aspoň trochu vrátí) a příchodu nehezkého šedého počasí

Nic jiného než název "Odcházení " mne k té fotce nenapadá, ale ten už si zaregistroval člověk kterého si velmi vážím. Václav Havel. Takže asi budu přízemní a nazvu jí " Jdem domů..."

Když jsme ...

 

.... seděli s Míšou a Petrem na obědě v Dobřichovicích

a probírali Petrovu výstavu, zeptal se mě: " A co ty? Kdy ty uděláš výstavu? " a Míša se samozřejmě hned přidala se svou vodou do mlýna : " No, třeba ty tvoje fotky do barvy ..."

Už víckrát mi v komentech někteří z vás psali že ty moje fotky by se hodily na výstavy, a já vám vždycky odepisuji, že si myslím, že je mnoho lepších fotografů kteří si mohou dovolit své výtvory prezentovat veřejně. A druhá věc, a pro mne dost nezanedbatelná jsou finance na takovou akci. A ty se nedostávají. To samé jsem oběma řekla a Míša, had z ráje, mi hned na to odpověděla: " Tak udělej výstavu na blogu! "

Musím říct, že mi to ale stále vrtalo hlavou, obzvlášť když jsem se ptala Petra jestli si vážně myslí, že ty moje výtvory by se vůbec na něco takového hodily. Řekl mi, že by to byl hlavně posun pro mne, a je to asi fakt. Nejen že už další fotky dělám s vědomím toho jak by mohly lidi zaujmout a co víc, učím se výběru. To je pro mne ta nejdůležitější změna. No a tak jsem do toho šla ... a uspořádala "výstavu" v mé virtuální galerii. Chtěla bych tam občas publikovat výběry fotek z různých žánrů. I když u mě tedy těch žánrů moc není, všichni víte že jsem asi nejvíc na ty kytky. Ale občas si zafotím i něco jiného a budu se o to snažit stále víc. První "výstavu" jsem nazvala VŠECHNY BARVY DUHY

tak jak mě vlastně navedla Míša na téma, které bych mohla lidem ukázat. 

Takže na této adrese najdete mou galerii Photography World

https://photography-world17.webnode.cz/

jinak odkaz bude stále k dispozici i v menu blogu

Na jedné straně ...

 

.... s ní během roku na zahradě svádíme

nekonečný souboj který začíná v dubnu a končí někdy v listopadu, ale na druhé straně si jí do zahrady dobrovolně sázíme a kocháme se šustotem jejích stébel či obdivujeme krásně načechrané květní laty které buď půvabně vlají ve větru a připomínají vlasy víl, nebo vypadají jak malé fontánky. Myslím že už mnozí pochopili, že mluvím o trávě či o travách. A těm, nebo té, protože se jedná o jednu mou oblíbenou, která svými latami zdobí právě teď lesy. No, spíš jejich pozůstatky, protože miluje slunná místa lesních pasek a holin. Tou kráskou je třtina křovištní a její zlaté laty, které v podvečerním slunci ještě více zlátnou a třpytí se ....

Tohle nedělám ...

.... často, ale tohle mne opravdu nadchlo.

Myslím že konkurovat tomu může jen Blondí se svými zážitky se Soptíčkem. Převzato s Fb ....

DĚDEČEK S VNUČKOU NA WC

Jestli máte vnučku, pravděpodobně řešíte podobné dilema, když řekne:

"Dědo, já musím kakat."

Na pánský nebo na dámský? Samozřejmě, že ji odtáhnu na pánský, jenže ona protestuje:

"Ale tohle je klučičí! A já jsem holka."

"No to máš smůlu, já na dámský nejdu. Proč se ti tu tak nelíbí?"

Načež Simonka pronese nesmrtelnou větu:

"Protože tady je to plný bimbasů."

Na to není co říct. Má pravdu. Do značné míry. Jeden pán u pisoáru musel na chvíli přestat, jak se začal smát.

"A kluci jsou čuňata. Jozífek u nás říkal, že jednou počůral i světla na stropě."

"No, to má výkon." Ocenil jsem a tlačil jsem ji do kabinky.

"A učitelka se prý ptala, co to dělá a on se otočil a taky jí počůral."

Více pánů u pisoárů muselo přestat, ale Simonka si smíchu vůbec nevšímala.

"A paní učitelka křičela, takže přiběhla paní uklízečka."

Na chvíli nastalo ticho v napjatém očekávání. Simonka si rozepla kalhoty a já ji vysadil na prkénko.

"A taky ji počůral."

Pánské záchodky se změnily v bezva Show.

"Radši tlač," pronesl jsem zničeně.

"Mě to nejde. Pomůžeš mi?"

Věděl jsem, že každý poslouchá, ale co jsem měl dělat. Jinak tu zkysneme navěky.

"Heeee..." začal jsem neochotně.

A Simonka se chytla: "Heeee..."

A odvedle z kabinky se ozvalo: "Heeee..."

A od pisoárů se ozvalo několikahlasé: "Heeee...."

Byli jsme Mužsky tlačící sbor.

Simonku to nadchlo, takže to zkusila ještě několikrát. Hlavně, že to zabralo a padalo to tam, což komentovala slovy: „Jé, mně se úplně vysypalo bříško." A pak to zazdila:

"Já udělám celou rodinku čokoládových anakond, jo?" radovala se. Jen jsem odevzdaně přikývl.

"Já si myslela, že si jen prdnu a teď se mi narodila celá rodinka," kopala nožkama spokojeně do mísy.

"Já to tady snad dneska nedodělám..." ozvalo se od pisoárů, když ustal smích.

Hotovo. Hledal jsem vlhčené ubrousky, Simonka chvíli čekala, pak jí to přišlo dlouhé, tak povídá:

"Ty jsi zapomněl hajzlíka papíra! A teď tu budu muset stát a čekat až uschnu."

Našel jsem je. Utřeli jsme, oblékli se, Simonka i chtěla sama

spláchnout. Tak jsem ji nechal spláchnout a ona:

"Pa pá, hovínka! Mějte se, hezky plavejte a nezlobte tam."

U pisoárů bychom z fleku mohli vybírat vstupné. Táhl jsem vnučku ven.

Zatímco si vyhrnovala rukávky k mytí, přišla s dotazem dne:

"Dědo a co dělají hovínka, který nemaj maminku ani tatínka?"

Spolkl jsem větu, že to asi budou zasraný sirotci a rychle jí umyl ruce.

Pisoáry se konečně uvolnily a jeden z nastojáků při vycházení ven povídá kamarádovi:

"Tady je to skvělý, sem musíme chodit častěji."

No. My ne. Už nikdy.....

P.S. Babičkám se tohle přihodit nemůže.

Uvědomila jsem si....

.... že jsem neukázala pár fotografií,

 které vznikly z autobusu při cestě do a z Příbrami. Jsou to fotky pozůstatků dlouholeté důlní činnosti, obzvlášť pak pozůstatky šachet z dolů, kde se těžil uran. Příbram spolu s Jáchymovem byly dvě největší lokality v naší zemi, kde se uran těžil a navíc se staly nechvalně známými svými lágry, které zde vznikly a kde byla komunisty po procesech v padesátých letech vězněná elita českého národa. 

Když jedete autobusem zastaví na zastávce Bytíz. Dnes to něco řekne jen nemnoha lidem, možná ještě příslušníkům rodin, jejichž někteří členové měli pletky se zákonem, ale v padesátých letech to bylo obávané místo pro všechny, kdo se vzepřeli komunistické ideologii, či se provinili tím, že za války bojovali za naší svobodu i svobodu Evropy na špatné světové straně. Tedy ne na Východě, ale na Západě. Tzv. Zápaďáci také tvořili velké procento zde vězněných, jen tu a tam se našel i nějaký vrah či defraudant s vysokým trestem.

Lágr Bytíz vznikl v roce 1953 a hned se stal největším uranovým lágrem, s 1890 odsouzenými, povětšinou politickými vězni. Dříve byl zde na Příbramsku jiný lágr pro politické, a to lágr Vojna, stojící na úpatí stejnojmenného vrchu, nedaleko od obce Bytíz. Dodnes se zachoval ve své původní podobě z doby vzniku, a to bylo v letech 47 - 49 kdy jej stavěli němečtí váleční zajatci jako pracovní tábor. Když ale na přelomu 40. a 50. let byli němečtí zajatci odsunutí do Německa, tábor se vyprázdnil. Ale ne nadlouho. Po komunistickém puči v roce 48 sem začali odvážet všechny kdo byli novému režimu nepohodlní. Vznikl tak největší tábor nucených prací v souvislosti s těžbou uranu v Československu. V roce 51 už měl přes 750 vězňů.

V roce 51 se také změnil status lágru, z tábora nucených prací se stal Nápravně pracovní tábor, což bylo vězeňské zařízení. Na Vojnu tak byli umisťováni všichni odsouzení ve vykonstruovaných procesech, většinou za vlastizradu s deseti a víceletými tresty. V roce 56 měla Vojna už 1517 vězňů. Proto už v roce 53 vznikl druhý lágr, Bytíz.

Sem byl po amnestii v roce 61 přesunut zbytek vězňů z Vojny, která následně v roce 64 ukončila činnost. Až do roku 2000 jej využívala česká armáda. Později zde vznikl Památník obětí komunismu. Jeho podobu si můžete připomenout v seriálu Zdivočelá země, ostatně sám autor knižní předlohy,Jiří Stránský, si prošel oběma příbramskými lágry.

Na rozdíl od Vojny, z původního Bytízu se nezachovalo nic. V roce 62 se díky důlní činnosti propadla část tábora a zbytek byl zrušen a nedaleko byl postaven nový, který sice v jiné podobě slouží dosud. Je zde totiž Věznice Příbram. Takže se osud totalitního komunistického vězeňského lágru uzavřel v kruhu ... 

V Příbrami tak najdete nejen krásný poutní barokní areál, ale i mnohem smutnější a temnější areál, s nímž se možná někteří obyvatelé areálu prvního měli čest seznámit osobně. A na hodně dlouhou dobu. Takže Příbram skrývá v sobě dvě tváře dějin naší země, jak ty osvícené tak ty mnohem smutnější a krutější ....

Těžní věž bývalé šachty Bytíz. Autobusová zastávka je hned u ní. Od ní se také jde dál pěšky do areálu věznice, která je za haldou kousek od těžní věže. Tahle těžní věž je také první, co zdálky na dálnici z Příbrami vidíte.

Další bývalá těžní věž je jen o jednu zastávku dál. Celá důlní činnost se tu připomíná jmény zastávek. Šachta 21, šachta 16 ...

Důlní činnost už byla na Příbramsku pozastavena, a většinu z těch dolů, které se zachovaly, spravuje Hornické muzeum Příbram, které je největším svého druhu. Zdejší doly jsou častým cílem turistů ...