Protože jsme tu ....

.... měli takový malý časosběr, trochu

 v něm budeme pokračovat. Těm rozčepejřenejm fotkám odkvetlého bodláku předcházely fotky kvetoucího. Tedy jiného, vedlejšího, ale stejného druhu. I s návštěvou ....

Když už se ....

 

.... začalo jednou chmejřit, tak tomu tak ještě 

chvíli bude, protože se mi podařilo vyfotit jeden bodlák v rozmezí čtrnácti dnů, tak jak se postupně rozpadal. Proto se vám asi bude zdát, že fotky jsou stejné ....

Nastává čas ...

 .... chmejření. Tedy odkvétajících bodláků a 

jiných rostlin, které se rozmnožují tím, že do světa vysílají svá semínka na padáčcích. Po první vlně pampelišek právě teď na podzim nastává ta druhá, bodláková. Takže chmejříčka najdete létat vzduchem, uvízlá v záclonách anebo, jako v tomto případě, v pavučině ....

Jen jednou ...

 

.... se mi podařilo nafotit hru 

paprsků slunce a kouře z ohně. Bylo to před mnoha lety u kamaráda na chatě. Tenkrát také pálil nějaké větvě a připravoval oheň na opékání buřtů a také tenkrát svítilo sluníčko z toho správného úhlu. Jak už jsem vážně tak prdlá, mám pořád při ruce foťák a neodolala jsem těm hrátkám. Některé fotky vypadají, jako kdyby za chatou vzlétalo UFO ....

Z trochu ....

.... jiného soudku. Inspirace. 

Věc která je důležitá pro jakoukoli tvůrčí práci. Je jedno jestli je člověk spisovatel, malíř, sochař, fotograf nebo si jen tak tvoří pro radost. Vždycky za jeho prací stojí nějaká inspirace. Něčím nebo někým. Už mnohokrát jsem při svých fotopokusech řekla, že pro mě je velkým inspirátorem Čerf, a po každém shlédnutí jeho výstavy se snažím inspirovat a zkoušet si jeho postupy. Nejinak tomu bylo i po té poslední. Mám moc ráda jeho Kouzelnou zahradu a fotky které vznikají zoomováním během expozice. Když jsem uklízela na chatě staré větvě a hromady šišek pálením, dým a sluníčko vytvářely zajímavé úkazy a tak jsem si vzala foťák a zkoušela si právě tuhle Petrovu techniku. No co z toho vzešlo posuďte sami. Rozhodně pořád je v tom pro mě Petr machr č. 1

Když už jsme se ...

 

.... přiblížili nadohled k poutnímu areálu 

Svatá Hora, budeme tedy pokračovat dál od Svatováclavského dubu až před samotný areál. Tady vás překvapí rozlehlé prostranství, kde uprostřed stojí vcelku malý, až skoro lehce přehlédnutelný Mariánský sloup. A přímo před vámi je průčelí areálu. Svatá Hora u (v) Příbrami je považována za jedno z nejkrásnějších a nejdůležitějších barokních poutních míst. Je opředené pověstmi a neví se přesně kdy zde byla postavená první kaplička zasvěcená Panně Marii. Zda to bylo ve 13. nebo 14. století. Jedno je jisté, že to byla kaplička jednoduchá a její části jsou dnes součástí baziliky minor. V sedmnáctém století už je znám půdorys Svaté Hory který opisuje půdorys prapůvodní kaple. Celý areál tvoří komplex ambitů o rozměrech 80 x 72 metrů. Uprostřed stojí na vysoké kamenné terase s balustrádami srdce celého místa, bazilika minor. K severní straně ambitů přiléhá bývalá jezuitská rezidence a od severozápadního rohu vede dolů do města 353 krytých schodů.

Hlavní vstup do areálu je Pražským portálem se sochařskou výzdobou od Jana Brokoffa a Kiliána Ignáce Diezenhofera. Druhý portál na opačné straně je vyzdoben sochami Ondřeje Filipa Quintainera. V rozích ambitů jsou čtyři osmiboké kaple, Pražská, Mníšecká, Plzeňská a Březnická. Pod Plzeňskou kaplí se nachází ještě kaple sv. Maří Magdalény, jak jinak než vyzdobená umělými krápníky jejíž výstavbu financoval generál Joannes de Lacron. Architekt největších úprav a oprav areálu byl Carlo Lurago.

Uprostřed ambitů stojí již zmiňovaný kostel Nanebevzetí Panny Marie. Tvoří ho původní gotický základ obestavěný čtyřmi barokními kaplemi. Ústřední oltář je celý ze stříbra, stejně tak i sochy českých patronů v kapli sv. Františka nebo andělů v kapli Panny Marie Pomocné. Celý areál má nádhernou a bohatou freskovou a štukovou výzdobu. 

To, že zde bylo zřejmě poutní místo již za vlády Karla IV. naznačuje i nedaleký pramen a mariánská studánka.

Tolik teta wiki a historie, a teď tedy obrázková část. Jelikož fotek je opravdu hodně, a nelze je rozdělit na více článků, všechny můžete vidět v galerii zde. Sem dám jen pár pro představu o jak krásné místo se jedná ....

Svatováclavský (Svatohorský) dub....

.... tedy jeden z mnoha které najdeme 

po celé republice, stojí i před poutním mariánským místem na Svaté Hoře dříve u Příbrami, dnes v Příbrami. Je to strom úctyhodného vzrůstu i stáří které se odhaduje plus mínus na 400 - 500 let. Ale to vám ostatně poví ona sám. Do toho mu já kecat nebudu ....

Vzhledem k tomu ...

.... že dnes musím ještě dokončit

v trimování co v neděli začala na chatě chovatelka a spolumajitelka Myšpulína, tak nějaké delší vykecávání ani hodně fotek nečekejte. Sice jsem si  Myšpulína už trimovala třikrát, byly jsme domluvené, že mi ukáže jak na některá specifika jeho srsti, a chtěla navíc vědět jak mu už srst roste, protože jsme měli trochu problém se srstí na hlavě. Se vším byla spokojená, jen můžeme trochu ubrat s jídlem. On byl sice od mala zvaný u nich Myšelín, což částečně napovídá o tom, že byl vždycky takový oplácaný. Ale přeci jen už je trochu mišelínovatější než je zdrávo. A konečně se rozhodlo jestli se bude uchovňovat nebo ne. Bude a tak nás čeká jedna klubová výstava a možná příští rok brněnská Světová výstava ....

Dnešní fotky ....

.... ještě navazují na předminulý článek.

Fotila jsem je u prvního rybníka, na louce nad rybníkem kde jsem byla zvyklá vídat mnoho druhů motýlů. Bohužel tentokrát ani ň. Tedy jeden bělásek se tam motal, jinak nic jiného. Další je focené od chaty a ještě další po cestě do Příbrami. Až na poslední mají společné jednu věc. Mraky. Ty mne provázely vlastně celý můj týdenní pobyt na chatě, s výjimkou onoho horkého pátku kdy se na obloze neukázal ani jeden ....

Krásně jsem si ...

.... zas včera zalabužila u televize. 

Nejdřív jsem se podívala na dvojce na úžasný dokument o Irsku, a pochopila proč se mu říká zelené. Je zelené, je šťavnatě zelené a je krásné. Jak horami, tak jezery a hlavně svými hrady a zámky. I když u těch se moc nepozná který je který. Snad jen že hrady jsou větší a temnější. A že Irsko velmi přitahuje hollywoodské tvůrce. Jen krátce, natáčelo se tu Statečné srdce, Hra o trůny, Zachraňte vojína Ryana, Tichý muž .... a že bych se tam někdy, možná v příštím životě, ráda podívala. A třeba to spláchla najednou i se Skotskem...

A hned po tomto vizuálním zážitku, zážitek hudební, paráda největší.

Pink Floyd v Benátkách (Pink Floyd Live in Venice). Už jsem se tak trochu bála, že jsem ho prošvihla v době než mi dorazil set-topbox a mohly se znovu naladit kanály ČT. Ale pěkně na mě počkal a tak jsem si ho včera, po mnoha letech mohla zas vychutnat. Už kdysi jsme ho viděli když jsme byli u kamaráda na víkendu. Pamatuju se, jak jsme se celý den na ten večerní zážitek připravovali. Kamarád udělal skvělou melounovou bowli, pro děti bezalkoholovou verzi, něco k zakousnutí a celý den jsme se těšili až přijde večer. Pak jsme se usadili a bez dechu sledovali ten hodinový nářez. Většina písniček byla z tehdy dva roky starého alba A Momentary Laps of Reason (koncert byl rok 89, album vyšlo v roce 87) ale nesměly chybět ani písně z alb The Wall nebo The Dark side of The Moon. Celkem zaznělo na koncertu 14 skladeb, ale v televizním záznamu jich bylo o něco méně. Album A Momentary Lapse of  Reason bylo první album nahrané od odchodu baskytaristy a jednoho ze zakládajících členů Rogera Waterse (odešel v roce 85), který se mimochodem se svými bývalými spoluhráči smířil až po pěti letech při velkém koncertu v roce 90 při příležitosti pádu Berlínské zdi a kde se opět PF sešli v původním obsazení. Protože se dost dlouho táhly soudní spory o práva k textům, atributům a logům je toto album jediné kde pod hlavičkou PF hrají jen dva členové David Gilmour a Nick Mason. Třetí, klávesista Rick Wright byl v roce 79 Rogerem Watersem ze skupiny vyloučen. Ale na albu nahrál některé vokály a na koncertě v Benátkách a dalších následujících už zase zazářil po boku ostatních členů až do posledního koncertního turné v roce 94. Zemřel na rakovinu v roce 2005.

Pódiová show této skupiny byla svého času legendární, už jen díky tomu, že se technika přesunovala dvaceti velkými kamiony. A létající prase nebo hořící letadélko nad hlavami diváků hned tak někdo neměl. V tomhle koncertě jste je ale vidět nemohli, kulisa náměstí San Marko se pro takové extravagance přece jen moc nehodila. Pamatuji se, jak nás v té době udivovala zdvojená bicí a klávesová sekce a dokonalá laserová show, nebo ve tmě svítící paličky bubeníka Nicka Masona. Díky tomu všemu byly prostě jejich koncerty nezapomenutelné. A to nemluvím o umění Davida Gilmoura. Výborný kytarista, skladatel, textař a zpěvák který na pódiu ale vypadal jako by tam byl nedopatřením. Žádné divoké pohybové kreace s kytarou a extravagantní oblečení jako třeba u Keitha Richardse z Rolling Stones. Kdepak. Černé triko, černé kalhoty a mokasíny a velmi soustředěný výraz. A precizní kytarová hra. Stejně tak jako člověk okamžitě při prvních tónech kytary Bryana Maye poznal že hrají Queen, to samé je i u Gilmoura. Prostě stačí jeden akord a už víte kdo hraje. Když se dívám na jakýkoli záznam jejich koncertu, vždycky se těším na závěrečnou písničku Run Like Hell z alba The Wall. V ní se totiž co nejvíc vyřádí veškerá pódiová technika co je k dispozici a závěrečný výbuch světel a ohňostrojů který je načasovaný na poslední úder bubeníka na chvíli totálně vymaže skupinu z pódia. Ostatně tady se můžete přesvědčit sami ....

 Prostě tenhle koncert jedním slovem paráda! (a nejen on) ....

Podívat se můžete jak v archívu ČT art tak na YouTube

 

Hurá k ....

.... k rybníkům! Je to moje oblíbená procházka,

i když v poslední době (jak jsem zjistila podle fotek) jsem chodila vlastně jen k jednomu. A to proto, že se tam dá nachytat spousty vážek a šídel a tu a tam nějaký ten motýl. No a pak si posedět na lavičce nebo trávě a kochat se pohledem na protější zalesněnou (zatím) stráň. Na podzim obzvlášť, převládající buky dokáží proměnit všechno kolem v zářící zlato. A tak mi díky tomu utekly dvě věci. První, že prostřední z rybníků se vypařil a místo něj je jen houští vrb, trávy a orobinců, a druhá že konečně dostala druhou šanci má oblíbená, byť dost zdevastovaná stavba. 

Jedno mě mrzí dost a z druhého mám ohromnou radost, byť jsem přišla o jeden svůj sen. Ten byl, že kdybych vyhrála pořádný balík tak bych tuhle vilu koupila, a udělala z ní rodinné sídlo. Teď si musím najít jiný objekt ....

Dlouho jsem ....

 

.... dneska váhala nad výběrem toho, co

zveřejním za fotky. Zážitky s těch procházek, výletů a pobytu na chatě pořád ještě doznívají, je toho stále ve mě hodně a těmito návraty si to teprve nějak v sobě uspořádávám. Protože mám takovou mánii jít v psaní a fotkách po časové linii, málokdy se z ní odchyluji a přeskakuji dny sem tam. Takže dnes by správně mělo být něco z vycházky k rybníkům a znovuzrozené vile, ale jelikož je táák hnusně, rozhodla jsem se pro žlutou barvu pár kytek které jsem fotila na chatě na zahradě ....

Druhé probuzení ....

.... do života bylo po žhavém pátečním

dni, kdy jsem si řekla, že se budu trochu ještě opalovat, ale prostě bez možnosti osvěžujícího si hupsnutí do bazénu to nešlo. Asi po hodině jsem se odplazila do postele a zas usnula jak špalek a spala až do večera. V sobotu už jsem ráno najela na trochu normálnější stav. Tedy to jakou anabázi jsem cestou do Dobřichovic prošla už jste četli, ale tak nějak mě to alespoň nabudilo do stavu bdělého, který už mi zůstal po zbytek dovolené. Petrovu výstavu jsme měli s Padesátkou samy celou pro sebe, samozřejmě, jak jinak, se zasvěceným i vtipným výkladem autora, i když se ukázali i jiní návštěvníci z řad dobřichovických obyvatel ....

Probrání z kómatu ....

 

.... číslo jedna byl výlet na Dobříš.

Nesmírně jsem se těšila na to, jak dopadla rekonstrukce francouzského parku a hlavně na to, jak vypadá Oranžerie, které se týká největší část revitalizace. Tady jsem sice byla trochu zklamaná, ale je pravdou, že namalovat fresky na budovu vysokou cca pět metrů a dlouhou třicet je pěkná fuška. Jak jsem se dozvěděla od pána, který to tam má na starost, hotovo bude koncem roku. Zatím není úplně jisté co vlastně bude v Oranžerii za expozice, původní idea bylo zámecké zahradničení a zahradní architektura, teď momentálně to je muzeum vody a muzeum Krtečka. To by ostatně šlo, protože na zámku je muzeum hraček. A pak kavárnička. No nechám se překvapit, určitě se tam vydám zas na podzim, teď v září je velmi výhodný termín svátku. A pokud ještě nebudou stromy zbarvené dle mého gusta některý říjnový víkend by to mohl napravit.

V zahradě určité změny jsou, hlavně je to vidět na všech sochách které jsou vyčištěné, stejně tak fontány, ze dvou záhonů ve středním parteru zahrady vznikly taktéž vodní plochy, staré jilmy vykácené a místo nich zasázené nové, obnovená je i buxusová výsadba kterou totálně zlikvidoval zavíječ. Suma sumárum, ty dva roky obnovy jsou hodně znát. A až bude dotažená do konce, bude to opravdu krása....

Že je návrat ...

.... z dovolené šok pro organismus už jsem si 

párkrát vyzkoušela, ale že stejný šok to bude i při nástupu, tak to se mi ještě nikdy nestalo. Že jsem byla z posledních měsíců utahaná, to jsem věděla, ale že až tak, že první tři dny skoro celé prospím a bude mě fest bolet celej člověk, to jsem zažila poprvé. Občas jsem si jen odskočila posekat zahradu, vyluxovat, nebo si udělat krátký výlet na Dobříš a zase se doplazila do postele a spala. A to i v noci! Což vím moc dobře, že s tím mám velký problém pokud usnu na delší čas během dne. Z kómatu jsem se probrala až dopoledne v sobotu, kdy jsme jeli s Padesátkou do Dobřichovic na Petrovu výstavu.Sice nástup na cestu byl ještě silně poznamenaný mým předchozím bezvědomím, nejdřív bylo času hafo, pak jsem ovšem zjistila že ho vůbec tolik není, vyrazila jsem na autobus a když jsem chtěla platit jízdenku, zjistila jsem, že nemám telefon. Ten byl ovšem pro nadcházející hodiny velmi důležitý, tudíž jsem slušně požádala pana řidiče jestli, když v autobuse sedím jen já a tím pádem nikoho nezdržuju, by mi nezastavil u chaty a já si pro něj doběhnu (když jsem to říkala Míše, její reakce byla klasická, No jo, prsatá blondýna, pro tu udělají chlapi všechno. Není to pravda Míšo, a ty to víš!) Pan řidič se sice tvářil nejdřív velmi nemile, ale když jsem mu vysvětlila, že ho potřebuju kvůli tomu abych se dokázala sejít na jednom místě se známou tak roztál a u chaty mi zastavil. Dál už moje cesta probíhala normálně.

Ne tak Míšina z Prahy, jeden vlak (zpožděný) jí frnknul před nosem, takže musela jet dalším, takže mi psala o situaci zprávu. Tu jsem si přečetla, vyřídiula telefonát s Petrem o tom kde jsme, a někam mi potom telefon zmizel. Prohrabala jsem celý batůžek, všechno vyndala, zase do něj nandala, ale telefon nikde. projela jsem i záchod kde jsem mezitím byla a telefon nikde, Znáte ten pocit naprostýho blba, když víte, že jste ten telefon drželi před deseti minutami v ruce a najednou není? je to děs. Stojíte na nádraží, parťačka nikde, telefon nikde a co teď. Když mě viděla paní v pokladně jak tam bezradně lítám, navrhla mi, že mne prozvoní, což také promptně hned udělala. Telefon mi začal vibrovat někde v oblasti lopatek, což mne velmi uklidnilo, jenže jsem zjistila pohmatem, že je někde mezi podšívkou a mými zády. Nakonec se ukázalo, že jsem ho dala zcela nevědomky, do takové té tajné kapsy na zádech batohu, z které vám nic nemohou vzít pokud jste při vědomí. Když jsem se uklidnila, zjistila jsem že do příjezdu vlaku je jen něco málo minut a vyrazila vstříc Míše. Vlak přijel, vlak odjel, lidé vystoupili, prošli kolem mne, ovšem Míša nikde. Už, už sahám po telefonu když mi v ruce zazvonil a Míša se ptá kde jsem. Místo aby to vzala přes nádraží, vzala to boční cestou. Ale to už byl jen takový malý detailík, vyrazili jsme přes lávku směrem k zámku, dorazily v pořádku před zámek, kde už na nás Petr čekal a vydali se vstříc kulturním a vizuálním zážitkům. K těm se po prohlídce přidali i zážitky gastronomické, protože nejen duševnem živ je člověk a občas se potřebuje nadlábnout. Já již podruhé podlehla kouzlu rozpečeného kozího sýra na směsi salátů (nevím co lidé mají proti kozím sýrům) a po jídle jsme vyrazily směr domov. Původně jsme se chtěli ještě projít mezi stánky a mrknout na šermíře, ale platit stováka za vstup jen kvůli tomu abychom se tam prošly, protože představení jsme tam hodiny sledovat nechtěly, se nám zdálo kontraproduktivní a tak jsme svou pozornost zaměřily na to najít cukrárnu a dát si kafe. Vím od minula, že tam jedna super je, jen jsem doufala, že se trefíme. Trefily, daly si výborný zákusek a kafe, pokrafaly (no spíš jsme v tom furt pokračovaly, sorry Petře, asi to s námi nebylo moc zábavné, občas zapomeneme že s námi je někdo nezasvěcený) a odebraly se na nádraží. Domů už jsme se dostaly bez nějakých dalších problémů. 

Neděle se nesla v duchu slova nedělat a lenošit, v pondělí jsem se vydala na procházku k mým oblíbeným třem rybníkům, protože jsem na jednom místě cesty chtěla nafotit jedno ze zbývajících témat (louka a mraky) a kde jsem ovšem zjistila s velkým překvapením, že nejsou rybníky tři ale jen dva, protože místo prostředního rybníka bylo jen houští, a druhým překvapením byla do nedávna (jak jsem zjistila teď ve fotkách, to nedávno jsou tři roky!) polorozpadlá nádherná vila, kterou na poslední chvíli koupila nějaká realitka, opravila jí a prodává v ní byty. Ach jo, tak tu už si tedy v případě výhry nekoupím. Budu si muset najít nějakou jinou... 

Úterý nezačalo moc hezky, neb mi volala moje extchýně, že můj ex zemřel. Tak mě to nijak netankovalo, byl to hajzl, ale jí mi bylo nesmírně líto, protože zůstala v 88 letech, vyflusaná z celodenní péče o toho opilce, který zůstal díky atrofii mozkových buněk jako částečný ležák jí na krku, úplně sama. Takže budu muset zas hledat a pátrat po nějakém příhodném důchoďáku nebo pečovateláku. Nabídla jsem jí, že za ní přijedu a pomůžu jí s něčím nebo jen tak s ní zůstanu, ale odmítla to. A tak vyvstala otázka co budu dělat. Protože od předloni jezdí autobus kterým jezdím na chatu až do Příbrami napadlo mne už někdy vloni, že bych si mohla udělat výlet na mariánské poutní místo Svatá Hora. Zvlášť když autobus staví vlastně hned pod ním. Počasí bylo to pravé výletové, sluníčko, ale ne vedro a krásné bílé mraky na obloze, které při focení dělaly parádní kulisu krásnému místu. Natrasovala jsem si tak novou inspiraci na další výlet, protože do Příbrami se hodlám vrátit a projít si i staré centrum, a navštívit expozici fotografií Františka Drtikola. 

A přišla středa, den návratu. Ale nejdřív mi přijeli ořezat stromy které jsou pod vysokým napětím které nám jde přes pozemek. Tudíž na příští dovolenou mám o zábavu postaráno. Zlikvidovat dvě megahromady větví ....