Že je návrat ...

.... z dovolené šok pro organismus už jsem si 

párkrát vyzkoušela, ale že stejný šok to bude i při nástupu, tak to se mi ještě nikdy nestalo. Že jsem byla z posledních měsíců utahaná, to jsem věděla, ale že až tak, že první tři dny skoro celé prospím a bude mě fest bolet celej člověk, to jsem zažila poprvé. Občas jsem si jen odskočila posekat zahradu, vyluxovat, nebo si udělat krátký výlet na Dobříš a zase se doplazila do postele a spala. A to i v noci! Což vím moc dobře, že s tím mám velký problém pokud usnu na delší čas během dne. Z kómatu jsem se probrala až dopoledne v sobotu, kdy jsme jeli s Padesátkou do Dobřichovic na Petrovu výstavu.Sice nástup na cestu byl ještě silně poznamenaný mým předchozím bezvědomím, nejdřív bylo času hafo, pak jsem ovšem zjistila že ho vůbec tolik není, vyrazila jsem na autobus a když jsem chtěla platit jízdenku, zjistila jsem, že nemám telefon. Ten byl ovšem pro nadcházející hodiny velmi důležitý, tudíž jsem slušně požádala pana řidiče jestli, když v autobuse sedím jen já a tím pádem nikoho nezdržuju, by mi nezastavil u chaty a já si pro něj doběhnu (když jsem to říkala Míše, její reakce byla klasická, No jo, prsatá blondýna, pro tu udělají chlapi všechno. Není to pravda Míšo, a ty to víš!) Pan řidič se sice tvářil nejdřív velmi nemile, ale když jsem mu vysvětlila, že ho potřebuju kvůli tomu abych se dokázala sejít na jednom místě se známou tak roztál a u chaty mi zastavil. Dál už moje cesta probíhala normálně.

Ne tak Míšina z Prahy, jeden vlak (zpožděný) jí frnknul před nosem, takže musela jet dalším, takže mi psala o situaci zprávu. Tu jsem si přečetla, vyřídiula telefonát s Petrem o tom kde jsme, a někam mi potom telefon zmizel. Prohrabala jsem celý batůžek, všechno vyndala, zase do něj nandala, ale telefon nikde. projela jsem i záchod kde jsem mezitím byla a telefon nikde, Znáte ten pocit naprostýho blba, když víte, že jste ten telefon drželi před deseti minutami v ruce a najednou není? je to děs. Stojíte na nádraží, parťačka nikde, telefon nikde a co teď. Když mě viděla paní v pokladně jak tam bezradně lítám, navrhla mi, že mne prozvoní, což také promptně hned udělala. Telefon mi začal vibrovat někde v oblasti lopatek, což mne velmi uklidnilo, jenže jsem zjistila pohmatem, že je někde mezi podšívkou a mými zády. Nakonec se ukázalo, že jsem ho dala zcela nevědomky, do takové té tajné kapsy na zádech batohu, z které vám nic nemohou vzít pokud jste při vědomí. Když jsem se uklidnila, zjistila jsem že do příjezdu vlaku je jen něco málo minut a vyrazila vstříc Míše. Vlak přijel, vlak odjel, lidé vystoupili, prošli kolem mne, ovšem Míša nikde. Už, už sahám po telefonu když mi v ruce zazvonil a Míša se ptá kde jsem. Místo aby to vzala přes nádraží, vzala to boční cestou. Ale to už byl jen takový malý detailík, vyrazili jsme přes lávku směrem k zámku, dorazily v pořádku před zámek, kde už na nás Petr čekal a vydali se vstříc kulturním a vizuálním zážitkům. K těm se po prohlídce přidali i zážitky gastronomické, protože nejen duševnem živ je člověk a občas se potřebuje nadlábnout. Já již podruhé podlehla kouzlu rozpečeného kozího sýra na směsi salátů (nevím co lidé mají proti kozím sýrům) a po jídle jsme vyrazily směr domov. Původně jsme se chtěli ještě projít mezi stánky a mrknout na šermíře, ale platit stováka za vstup jen kvůli tomu abychom se tam prošly, protože představení jsme tam hodiny sledovat nechtěly, se nám zdálo kontraproduktivní a tak jsme svou pozornost zaměřily na to najít cukrárnu a dát si kafe. Vím od minula, že tam jedna super je, jen jsem doufala, že se trefíme. Trefily, daly si výborný zákusek a kafe, pokrafaly (no spíš jsme v tom furt pokračovaly, sorry Petře, asi to s námi nebylo moc zábavné, občas zapomeneme že s námi je někdo nezasvěcený) a odebraly se na nádraží. Domů už jsme se dostaly bez nějakých dalších problémů. 

Neděle se nesla v duchu slova nedělat a lenošit, v pondělí jsem se vydala na procházku k mým oblíbeným třem rybníkům, protože jsem na jednom místě cesty chtěla nafotit jedno ze zbývajících témat (louka a mraky) a kde jsem ovšem zjistila s velkým překvapením, že nejsou rybníky tři ale jen dva, protože místo prostředního rybníka bylo jen houští, a druhým překvapením byla do nedávna (jak jsem zjistila teď ve fotkách, to nedávno jsou tři roky!) polorozpadlá nádherná vila, kterou na poslední chvíli koupila nějaká realitka, opravila jí a prodává v ní byty. Ach jo, tak tu už si tedy v případě výhry nekoupím. Budu si muset najít nějakou jinou... 

Úterý nezačalo moc hezky, neb mi volala moje extchýně, že můj ex zemřel. Tak mě to nijak netankovalo, byl to hajzl, ale jí mi bylo nesmírně líto, protože zůstala v 88 letech, vyflusaná z celodenní péče o toho opilce, který zůstal díky atrofii mozkových buněk jako částečný ležák jí na krku, úplně sama. Takže budu muset zas hledat a pátrat po nějakém příhodném důchoďáku nebo pečovateláku. Nabídla jsem jí, že za ní přijedu a pomůžu jí s něčím nebo jen tak s ní zůstanu, ale odmítla to. A tak vyvstala otázka co budu dělat. Protože od předloni jezdí autobus kterým jezdím na chatu až do Příbrami napadlo mne už někdy vloni, že bych si mohla udělat výlet na mariánské poutní místo Svatá Hora. Zvlášť když autobus staví vlastně hned pod ním. Počasí bylo to pravé výletové, sluníčko, ale ne vedro a krásné bílé mraky na obloze, které při focení dělaly parádní kulisu krásnému místu. Natrasovala jsem si tak novou inspiraci na další výlet, protože do Příbrami se hodlám vrátit a projít si i staré centrum, a navštívit expozici fotografií Františka Drtikola. 

A přišla středa, den návratu. Ale nejdřív mi přijeli ořezat stromy které jsou pod vysokým napětím které nám jde přes pozemek. Tudíž na příští dovolenou mám o zábavu postaráno. Zlikvidovat dvě megahromady větví ....