Jak to jde ....

 

.... v novém roce? Dost fádně. Stejně jako se přehoupla

nula v jedničku, přehouplo se počasí ze slunečna zas do hnusna. Já už víc jak týden dohrávám fotky z webarchívu do blogu, nejdřív tedy do úplně prvních článků a teď jsem doplnila Kukátko (hlavně kvůli A. Rickmanovi) a Inspirace povšechné (kvůli fotkám tvoření, které zmizely z tvořicího blogu) Je to práce zdlouhavá a protivná a už toho mám plné zuby. Jestli budu dohrávat i do dalších článků, to se teprve uvidí, protože už teď mě to prostě NEBAVÍ! Max si vyberu rubriky kde toho moc není. Obdivuji každého kdo si fotky dohrával a říkám si, proč jsem sakra nezůstala u psaní občas doprovozeného nějakou fotkou! Neměla bych teď tolik dohrávání. Díky tomu, že tím trávím skoro celé dny (odskočím si jen vyprat, uklidit a uvařit, zrekonstruovat akvárka a něco pospravit na stroji) mě ani nebaví psát něco nového. Ale vždycky se najde něco co mne k tomu trochu nakopne. V tomhle případě dva filmy  ....

Před svátky jsem se tak trochu z nedostatku jiného (číst se mi už taky nechtělo) dívala na film Můj příběh. Pamatovala jsem se na upoutávky v televizi když měl jít do kin, a říkala jsem si co to asi bude za dílo.... bylo. Spíš promarněná šance, ale i romantika která právě v téhle divné době je asi potřeba k tomu aby se člověk úplně nezbláznil a alespoň na tu hodinu a něco vypnul mozek. Škoda, téma bylo hodně výbušné a ne zrovna příjemné, ale také hojně diskutované. Domácí násilí. Pro mne navíc důvěrně známé, protože v prvním manželství jsem si ho užívala celé dva roky, než jsem, dopadnuvší tedy mnohem lépe než hlavní hrdinka filmu, včas vzala dceru, psa a utekla k rodičům. 

Baletka Elizabeth (Vlastina Svátková) pro kterou je balet vším, se seznámí z charismatickým dirigentem Milanem (Saša Rašilov) . Jenže za hezkou tváří se schovává žárlivý tyran, který nejdřív zakáže Eli balet a později jí neustále šikanuje a dojde i k fyzickému násilí. Vše vyvrcholí v okamžiku kdy slyší svou ženu telefonovat a ona mu odmítne říct s kým. Tehdy vezme pánev plnou rozpáleného oleje a vychrstne jí na Eli, čímž jí způsobí popáleniny nejen na tváři, ale i na půlce těla.

 Zohyzděná Eli se s pomocí své tety ( Vilma Cibulková) která jí po smrti maminky vychovávala od svého muže sice odpoutá, ale nikdy ho za násilí na ní páchaném neudá. Přítel tety (Milan Kňažko) s kontroverzní minulostí, se jí snaží sehnat plastického chirurga který by její postižení mohl nějak zmírnit. Většina z nich ale dá od tak namáhavé a dlouholeté práce ruce pryč. Až si Eli vzpomene, že její kamarádka z divadla se vdala za plastického chirurga. Odjede za ní a požádá jí o pomoc. Od této chvíle se ale film mění v jakousi trochu nepropracovanou klasickou červenou knihovnu, byť je natočený podle skutečné události. Děj se stává mnohem méně uvěřitelný, i když se snaží ukázat, že na nic nejsme sami, že přátelé jsou to nejcennější co máme a s jejich pomocí se vše stává lehčí a snesitelnější. A že lásku můžeme potkat všude, i na golfovém hřišti.

Právě golfové hřiště pod vrcholky Beskyd tvoří obrazový rámec filmu. 

Celkové vyznění je tak něco mezi Sexem ve městě (čtyři kamarádky se svými utajovanými bolestmi, a sedánky nad dortíkem a koktejlem) lifestylovým magazínem (dokonalý styl bydlení i oblékání, golfové prostředí) a snahou o určité poselství týraným ženám Nenechávejte se týrat svými partnery, není to normální!

A pokud přesvědčil alespoň jednu týranou ženu od svého partnera odejít a najít odvahu ho udat, tak pak asi smysl má.

MŮJ PŘÍBĚH

ČR 2019

Režie : Libor Adam, Hana Hendrychová

Na motivy románu Zory Castillo Callaway

Hudba : Petr Malásek

Hrají : Vlastina Svátková, Saša Rašilov, Vilma Cibulková, Milan Kňažko, Tereza Kostková, Roman Vojtek, Zuzana Norisová, Alžběta Stanková, Nela Boudová ...

Druhý z filmů je pro změnu filmová adaptace úspěšné 

divadelní hry (vlastně druhá během několika dnů, ta první, Poslední aristokratka mi utekla) která nás zavede do jednoho úplně obyčejného domu, plného "obyčejných" lidí na jednu úplně obyčejnou schůzi vlastníků bytů. Ano, jde o film Vlastníci (divadelní představení Společenstvo vlastníků) autora Jiřího Havelky (zeťák Jiřího Bartošky ve filmu Teorie Tygra) který je scénáristou i režisérem filmu. Film má sice v názvu komedie, ale spíš jde o tragikomedii. Rozhodně budete spíš mít nesmírnou chuť při jeho sledování některým postavám nakopat zadek nebo je řádně proplesknout, než se smát. Protože proti lidské hlouposti a sobeckosti ještě nikdo nevynalezl žádnou vakcínu, a tak obě tyto vlastnosti vesele bují a množí se. A budete mít za některé postavy pocit neskutečné bezmoci a frustrace. Všemu tomu totiž dávají popud výkony herců. Minimální kulisy, maximální a uvěřitelné výkony.

Ovšem nejlepší asi jsou výkony Jiřího Lábuse (Ing. Kubát), Dagmar Havlové (Horváthová)  Kláry Melíškové (Roubíčková) a Pavly Tomicové (Procházková) protože ti jsou ták slizcí a na zabití. Ovšem v závěsu za nimi jsou Tereza Ramba a Vojta Kotek jako manželé Zahrádkovi, předsedkyně a zapisovatel výboru SVJ a Andrej Polák (Nitranský)  Výborně svou roli trochu nablblého Švece zahrál David Novotný.  Statisty i když ne zcela nezanedbatelnými jsou Kryštof Hádek a Stanislav Majer, tak trochu záhadní bratři Čermákové, a novomanželé Bernáškovi (Jiří Černý a Maria Sawa). Úplně v pozadí je Ladislav Trojan (Sokol).

Hra i film  dokonale ukazuje naše nehezké stránky. Sobectví, malost, podlézavost, pokrytectví, rasismus ,homofobii, hloupost, hraní si jen na vlastním písečku bez ochoty dopřát lepší život i ostatním. Místo aby jste se, jak tomu u komedií bývá smáli, jste neustále plní vzteku a bezmoci, a vlastně se nezbavíte pocitu mrazení, že to tak opravdu mezi lidmi chodilo a stále i chodí (kdo bydlel nebo bydlí v paneláku nebo jiném hromadném bydlení ví o čem je řeč) a že takoví Kubátové stále jsou a brzdí spousty projektů i dnes.

VLASTNÍCI

ČR 2019

Režie, scénář : Jiří Havelka

Hudba: Jan Dismas Zelenka

Hrají : Tereza Ramba, Vojta Kotek, Klára Melíšková, Dagmar Havlová, Pavla Tomicová, David Novotný, Andrej Polák, Jiří Lábus, Kryštof Hádek, Stanislav Majer, Ondřej Malý, Jiří Černý, Maria Sawa, Ladislav Trojan ...

Kámen ...

 

.... jako prvek č.2. Kameny na suchu, kameny 

ve stráni. Kameny v mnoha podobách. Škoda, že těch skalních útvarů je tady tak poskrovnu ....

Slunce, mráz a ....

 

.... odchod prapodivného roku. 

Jsem šťastná za jedno, nevadí mi druhé a třetí mi je vlastně jedno. Mé optimistické já vzalo už před lety dráhu do pryč, vrátí se vždy jen na skok, aby zas bez zamávání zmizelo neznámo kam, za to moje pesimistické já si vrní a přede a rozhodně nečeká od přicházejícího roku nic milého. Nedělá si žádné naděje na "Lepší zítřky", těch nám bolševik nasliboval a nic, nesnáší "Spolu to zvládneme" protože naše vládní garnitura v čele s karikaturou prezidenta si tohle heslo vysvětlila po svém, a spolu zvládají pěkně s národem vyjebávat (slabším povahám se omlouvám, mé pesimistické já i dost sprosté) místo aby naslouchali třeba takovému velikánovi jakým je Jaroslav Vrchlický, který ve své nesmrtelné hře Noc na Karlštejně vložil do úst Karlu IV. tuto velmi nadčasovou větu.

" Největší úctu před zákonem musí mít zákonodárce sám .... byť by se mu to vůbec nehodilo"

Voda ...

 

.... je první prvek který ze včerejší procházky

kdy mne vytáhlo sluníčko ven vám chci předložit. Jelikož po dvou dnech silného větru byla včera obloha vymetená do modra a sluníčka, nemohla jsem tomu odolat a tak jsem vzala Myšpulína a foťák a vyrazili jsme. Jenže už na začátku jsem zjistila, že to vůbec nebyl dobrý nápad protože ho mělo asi třista dalších lidí které jsme v houfech stále po cestě potkávali. I když jsem se snažila jít cestami kudy normálně skoro nikdo nechodí, nebylo to nic platné, protože jsme lidi potkávali i tam. Většina z nich šla z Palice, místního vrchu z kterého není lautr nic vidět, ale každý rok tam prostě pochoduje hafo lidí. Jako jediné plus jsem zaznamenala, bylo to, že jsem  potkala známé které jsem už neviděla leta. Takže jsme si popřáli, o kus dál jsem i vyfasovala panáčka bechera od bývalého šéfa z hospody, který tam byl na své pidichatě a evidentně ho bavilo nabízet okolojdoucím známým panáky na zahřátí. Prostě když nemůže být v hospodě, udělal si jí venku před chatou ....

Vánoční střípky ....

 .... z těch letošních prapodivných vánoc,

které tak nějak dovršily ten letošní úplně divný rok. Že vánoce nemusím v žádném roce, ať normálním či tak vypráskaném jak byl letošní je už o mě známo. Domnívala jsem se, ovšem vélmi naivně, že ta kokotvirová situace lidi trochu zabrzdí, donutí je k zamyšlení, a možná i k tomu, že nakonec zjistí, že honba za tím njdražším dárkem jen úplně zbytečná, v situaci, kdy kohokoli z blízkých kdykoli mohou odvést do nemocnice s pár jednoduchými příznaky a do dvou tří hodin může být mrtvý. Ale to by jsme nesměli být my Češi. Jak to jen šlo, vzaly se útokem nákupní centra a když ne ta, tak eshopy a opět se svátky klidu změnili ve svátky komerce. To je to, proč je prostě nesnáším .... mediální masáž v podobě nablblých reklam na nákupy čehokoli v čele s ještě  nablblejším zeleným  mužíčkem. A to nejen v televizi, ale i na netu. Všude a nedá se tomu uniknout. Nákupy potravin v množství jako by přinejmenším měla vypuknout válka, a závislost na tom, trávit volné dny ne v přírodě, nebo věnování se dětem, ale vyrazit na celé dny do nákupních center a tam trávit volný čas. Naštěstí ani my s mužem ani dcera s partnerem tomuhle nepropadli, spíš se u nás vyvinula k velkým centrům určitá zášť. Dárky se sfoukly po netu, a to jen Bobuli, my si mezi sebou dali jen nějaké drobnosti spíš na mlsný jazyk a hrdélko, sešli se na Štědrý den a včera všichni u dcery, a bylo nám fajn a nic nám nechybělo a netrpěli jsme dojmem, že by nám něco chybělo ...

Betlémské světlo ....

.... nebo také Světlo mír, italsky Lucce della Pace da Betlehemme

anglicky Peace Light of Betlehem, francouzsky Lumiere de Betlehéem

je plamínek rozsvěcovaný pravidelně před Vánoci v betlémské jeskyni, v níž se podle tradice narodil Ježíš Kristus a rozvážený skauty po celé Evropě i části Ameriky. Z Betléma se letecky dopraví do Vídně, odkud už dál putuje do jednotlivých zemí po železnici. Ale jak se vůbec toto světlo a proč dostalo do Evropy? 

Tak sakra už otevři to okno! ....

 

Nevím kdo jsem ....

 

Nevím kdo jsem, jsem spoutaná či volná?

S tebou jsem se vším svolná,

Můžeš mne mít kdy budeš jen chtít...

Jsem spoutaná a ne volná,

jen pro tebe jsem svolná se vším...

Volnost znám jen s tebou, moje rty zebou.

Chybí jim tvé polibky...

 

Jsem strom, s kořeny spoutanýma zemí,

Jsem růží s trním, co drásá ruku tvou,

Tělem nenasytným po tvém hlazení

Duší smutku plnou...

 

Jsem vším čím je tento svět a ničím,

Jsem spoutaná i volná,

Jsem květy na louce i hrozny na vinicích

Z nichž tvé rty sají sladký nektar,

Spoutávají mne i dávají volnost,

Z tvých polibků čerpám radost....

 

Kdo jsem? Jsem spoutaná či volná?

S tebou jsem jen a jen ke všemu svolná,

Smíš mne mít kdy jen budeš chtít.

Myšlenky mé plynou, jak tichá hudba.

Jak saxofon jenž píseň tiše lká,

Její tóny se nesou tichou tmou,

Pro radost tvou....

Melodie mne spoutává a zároveň

i volnost dává, v té melodii je celý svět.

V kterém jedno jistě vím a hned teď,

že pro tebe nemohu být a nejsem volná...

 

Přání všem ....

 

Zhruba pět kilometrů ...

 

.... vzdušnou čarou od Chudobína, na stejné trase leží obec 

Řimice a v ní už v pořadí třetí pravoslavný kostel, kostel sv. Ludmily. Stejně nepřehlédnutelná stavba jako v Chudobíně. Takže bylo jasné, že ani zde neudělám výjimku a zaženu muže na odbočku ke vsi. A stejně jak v Chudobíně, i v Řimicích bylo okolo kostela na focení strašně málo místa.

Pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje ....

 

.... je druhým chudobínským kostelem, jehož stavbu inicioval 

farář Josef  Žídek. Je to hned první stavba která vás uvítá při příjezdu do obce ze směru od Litovle. A hned přes silnici je hřbitov kde je Josef Žídek pochovaný. Má tak kostel neustále pod kontrolou. Vlastně on je tou stavbou, která vaše oči přitáhne už zdálky. Bohužel je ale také na místě kde je tak málo místa že pokud nechcete mít na záběru i silnici, na které zrovna nic moc hezkého není, mobilem se fotí opravdu hodně špatně ....

Jmenovat se Chudobín ....

 

.... neznamená vždy být chudobný. Určitě ne, co se týče kostelů.

Když jedete po dálnici do Olomouce, a blížíte se k Litovli, určitě vás v této rovné krajině zaujmou dvě zvláštní sakrální stavby, v části kde většinou vídáme přehršel  klasických moravských božích muk, dosti nezvyklé. Když jsme do Olomouce jeli poprvé, měli jsme dálniční známku, takže jsme frčeli po dálnici a já si jen v duchu říkala jaká škoda, že nemůžeme odbočit. Včera jsme už jeli bez známky, a tak jsme tyto dvě stavby míjeli ve větší blízkosti a navíc s odbočkou do vsi. Takže jsem hned mužovi nahlásila, že při zpáteční cestě se tam zajedeme podívat. A jak jsem řekla, také se tak stalo ....

Náladová ...

 

Co by se stalo, kdyby...tys byl můj a já tvoje?

Slova tiše plynoucí, srdce moje, a dvé svíček zář ve svícnech na stole u vchodu do pokoje...

 

Co by se stalo, kdyby.... tys byl můj a já tvoje?

Těla naše propletená, srdce moje, a pohled očí tvých rozpíjející se jak křídou psaná slova na chodnících....

 

Co by se stalo, kdyby ....tys byl můj a já tvoje.

Roje myšlenek kroužících a narážejících do sebe, jak tvrdá slova do zdí, vyřčená v tichu pokoje, ach a jak teď dál, srdce moje....

 

Co by se stalo, kdyby....tys byl můj a já tvoje.

Všechna moje touha byla by jen pro tebe přítěží a tuhým párem otěží, lásko moje?

Nenastal by čas pak na rozbroje, hádky, boje? A při tom to bylo tak krásné, srdce moje...

 

... jenže ty nejseš můj a já tvoje, a jen čas sám by nám odpověděl, na to, co každý z nás by teď rád as věděl, co stalo by se asi z nás, kdyby tys byl můj a já tvoje....

P.S. Nemám náladu na nějaké procházky, nechce se mi bahnit někde v lese po rozježděných cestách od bezohledných čtyřkolkářů, navíc ještě mám před sebou nějaké dopékání a plnění a mazání vánočního cukroví. A dneska navíc zas valíme do Olomóca na zubní kliniku abych se konečně zbavila problematického zubu. Tedy ne celého, ale jen vyčistit kanálek a zub zrekonstruovat. A bude snad zas na pár let pokoj. Takže vás ještě chvíli budu občas zásobovat tvorbou, jak hezky říká Čerf v řeči vázané z let minulých. Ačkoli ty básničky vznikaly v době, kdy jsem byla nejvíc zamilovaná, takže vlastně i šťastná, jsou všechny dost smutné. Asi už tehdy jsem nějak podvědomě tušila že to skončí ne zrovna košer.....

Ale kde jsou? ....

 

Mimikry .... a nejde o díl z Majora Zemana