Červeně naposledy...

.... tedy co se týče máků.

 Těch klasických, vlčích. Napadlo vás někdy, proč se právě takhle jasně červená kytička která svítí v přírodě do dálky jmenuje po vlkovi? Tedy v češtině ... vždyť to je velký paradox. Vlk zas není skoro vůbec vidět jak má skvělé mimikry .... možná to má původ v tom, že to není mák k jídlu, že zvlčil, zplaněl ... kdoví. Ještě mám fotky do dvou článků, ale to už budou máky trochu jiné, i když stejně pohledné ....

Nemám moc ...

.... ve zvyku přebírat články z jiných médií, 

a už vůbec ne ze sociálních sítí. Ale dneska jsem musela udělat výjimku, protože ten článek mi hovoří z duše. Opět se začíná rozmáhat celoevropská hysterie z příchodu druhé vlny kokotviru. Pravda, nejsem lékař, nejsem imunolog, nejsem přítel konspiračních teorií, ale člověk uvažující (snad) zdravým selským rozumem. A ten mi už od začátku při sledování absolutně chaotických rozhodnutí vlády, zákazů a příkazů říká, že tohle není normální. Ano, existuje tu virus, ale není sám, těch je kolem nás hodně. Ano, možná je pro někoho více pro někoho méně nebezpečný, ale to jsou i ty ostatní.

Chřipka... kolik té podlehne lidí během období kdy přebere otěže? Mnohem víc než na koronu. Navíc, řekl někdy někdo přesný počet lidí kteří opravdu zemřeli na působení korony. Jen a jen na to? Neřekl... protože ti lidé většinou zemřeli (a je to i v tom článku) na něco úplně jiného a jen měli diagnostikovanou pozitivitu na covid. 

A jak se tam píše, a zcela i podle selského rozumu pravdivě, pozitivita neznamená hned onemocnění natož pak úmrtí. (Tedy neberu teď AIDS) . Takže mne tak napadá otázka Qui bono, komu ku prospěchu je tahle hysterie navíc nepodložená pravdivými! údaji jak o onemocnění, tak i jeho následcích a smrtnosti. Někdo (asi si dokážeme domyslet kdo) potřebuje mít z obyvatel svých zemí strachem rozstřesená stáda, která se dají pomocí zákazů a příkazů dokonale ovládat jak loutky. A pak vystoupit jako hrdinové kteří vyjedou do pole a zabijí desetihlavou saň. Všichni jim budou tleskat a milovat je za to. Budou, protože ztratí během té doby schopnost samostatně myslet a používat svůj vlastní zdravý rozum. Takový je

asi účel politiky. A odpověď na otázku Komu ku prospěchu ....

Komentář  Jana Hnízdila

30 Day Photochallenge

den sedmnáctý, téma č. 14 OČI

Moje klasická modelka a díky za ní....

Ještě bych chtěla něco ve výzvě upřesnit. Téma č. 15 nese název Po setmění, ovšem asi příhodnější vzhledem k tomu že je tu i téma Noc je název Modrá hodinka. To už vám samo o sobě dává velkou možnost co a kdy fotit. Modrá hodinka je hodinu před východem a hodinu po západu slunce. Hodně vám pomůže opět inspirace na netu...

 

Dnes opět ...

.... odskok od květinových témat

do říše zvířat. A jmenovitě koní. Oblíbenou procházkou Bobule, když je tady, je nahoru na kopec za strejdou, kozou Vlastou a koníkama. A tak jsme opět před měsícem s dcerou a Bobulkou vyrazily. Celou cestu poskakovala jak ta koza, a pusa jí jela. Za strejdou do autodílny se ale sama bála, takže jsme s ní musely jít obě, i když tam pak lítala mezi autama a málem i pod nima. Ale největší atrakcí je  prostě Vlasta a její další čtyřnozí kamarádi. Na ty nemá ani strejda i když vozí bonbóny 😉 ....

A jelikož ...

.... už dlouho nepršelo

 (počítám, že dneska už k tomu dojde), dáme si něco kapek.

I těch mám neurekom nafocených a díky letošnímu počasí jich neubývá ale naopak v archívu přibývá. Tak ať se trochu vyprázdní ...

Včera bylo veselo, od rána nám nad barákem lítala všemožná letadla, neb ve městě na letišti (Ó, ano.... i Třebová má letiště!) byl letecký den a tak se stalo, že nám tu nad zahradou kroužil německý Messerschmitt z II. světové nebo anglická stíhačka z I. světové. Ovšem než jsem si doběhla pro foťák byly fuč. Odpolko přijely holky na koupačku a dostat Bobuli z bazénu bylo kolikrát nad lidské síly. No je prostě do rodiny, ráchadlo jako já i její máma. Navečer se ještě přijel podívat synek, takže místo klidného víkendu který jsem si malovala (muž odjel na chatu) bylo rušno. Dnes večer mne zas poveze syn na hlídání, u dcery přespím protože potřebuje hlídat už od půl deváté a mě nic nejede ... ovšem jestli bude dneska koupání, to je ve hvězdách. Zatím to tak vypadá, ale než si dopiju kafe, určo se to zvrtne ....

Další makové ...

.... panenky na nás čekají v dnešním článku. 

Nebojte se, už se pomalu blížíme ke konci, ještě tak pět šest článků a máme vymakováno.... ne, nebojte, tolik jich už nebude. Pokud tedy nenafotím ještě nějaké, i když myslím, že už je po sezóně. S deštěm, bez deště, zmačkané, vyžehlené ... to všechno nás čeká ....

Od jemnosti ...

.... k železné pevnosti. 

Dnes zase trochu z jiného soudku. Občas se vydám na chatě na procházku k nádraží. Kvůli tomu musím v lese přes trať, a tam si občas na přejezdu zafotím. Dokonce si tam občas zahraju na sebevraha a lehnu si nebo sednu na koleje, což díky vysokým náspům jde velmi lehce a fotím z brouččí perspektivy. Co mě baví jsou řady velkých šroubů které drží pražce. I když už to nejsou ty staré, mě vonící, dřevěné ale betonové ....

Slunce v trávě ....

.... kouzlilo třpytivě v jejich květech.

A tak jsem to podvečerní světlo musela honem využít. Netrvá nikdy moc dlouho ....

Slíbila jsem ....

.... včera, že vám ukáži co všechno

jsem vídala a vídám na obloze. Když sídlíte v práci v pátém patře, máte krásný rozhled po okolí, ale i na oblohu. Takže občas vidíte jak vám před okny startuje horkovzdušný balón, jak se proti vám žene jednolitá stěna deště, ale na oknech ještě není ani kapička, nebo západové drama mraků a barev. Jen bohužel všechno musím fotit telefonem, tahat sebou foťák se mi nechce. Ještě tak během doby kdy můžu jezdit na kole a nemusím jít pěšky by se to dalo, ale servaná jak jetel, kdy se ploužím dom pěšky a jsem ráda že unesu sama sebe je každý gram na bolavých zádech znát. Takže prostě chca nechca musí nastoupit mobil. A pár obrázků vám tedy teď předhodím ....

Návrat ke ....

....  květům od malé odbočky

 při které jsme se podívali opět do Prahy. A jak jsem podotkla v dřívějších článcích, letos jsem měla mnoho možností fotit máky. Takže k čemu jinému se vrátit než k nim. Užívala jsem si jejich focení za sluníčka, po dešti, ráno i večer, s mezikroužky i bez nich.

Prostě máky vládly letošnímu létu. No, ehm, létu.... Spíš tomu co se za léto vydává. I když jak jsem poslouchala meteorologa, tak prý tohle co si letos (ne)užíváme je návrat k původnímu středoevropskému letnímu počasí. Ty horké, suché a slunečné roky s tropickými teplotami byly epizodou, která vlastně není střední Evropě vlastní. Tedy já bych se raději vrátila k nim, jsem teplomil ale možná bych je trochu nakřížila tím letošním mokrem. Nebo by mi úplně stačilo kdyby bylo alespoň čtrnáct dní stálé počasí, ale ne, že není stále ani jeden den! Půl dne svítí sluníčko a druhou půlku prší a to sedm dní v týdnu ....

Posledních pár ...

.... záběrů z pražské procházky.

Tentokrát jsem fotila opravdu málo, protože jsme víc mluvili a míň se zastavovali. Navíc v přítomnosti fotografa Petrova formátu prostě trpím určitým ostychem, spíš ho pozoruju v jeho výběru témat i techniky focení. Takže jsem se i trochu od něj učila dívat se trochu jinak na to co chci fotit, i na to jak to fotit. Což bylo hlavně třeba v "tajném" focení street fotek od pasu. Že z toho nic zajímavého, tedy mě, nevylezlo je jasné ....

Věže, věžičky, a jiné ....

.... najdete v Praze snad na každém kroku.

 Ne nadarmo se jí říká stověžatá, ale těch věží je mnohem, mnohem víc. Vysokých, viditelných už na dálku, ale i nižších i těch úplně nízkých, kterých si všimnete jen náhodou ....

Kytek už bylo ...

.... dost! 

A tak se začneme trochu rozhlížet po Praze. Když jsem se chystala na dovolenou, naplánovala jsem si spoustu výletů. Sama, ale i s některými mými stálými blogerskými souputníky, které vždycky otravuju když se dostanu do blízkosti města. bohužel, Bůh se zase málem umlátil smíchy když mé plány viděl a tak jediný výlet který mi vyšel byla opět jedna fototour po Praze s Čerfem. Tentokrát jsme vyrazili směrem na Karlov. Musím se k něčemu přiznat, já tam byla poprvé v životě! Ale ono to tak nějak potvrzuje, že neexistuje Pražák, který by znal celou Prahu. Ovšem co je ostuda, když vás vaším rodným městem provádí rodilý Plzeňák a ví o něm věci o kterých vy nemáte vůbec šajna!!! Ovšem díky bohu za takové Plzeňáky, protože jinak bych se takové detaily asi nikdy nedozvěděla. Když jsme prolezli Karlov a okolí, pár zahrad a hradby, nastal sešup do míst, která jsem už znala a kde jsem zas mohla vykládat já. No, vykládat. Akorát tak jaký který obchod kde byl, kde byly dvě nejvyhlášenější prvorepublikové pražské cukrárny, projít pasážemi okolo Lucerny a nahlédnout do bývalého obchodu kde jsem strávila mnoho let. 

Z Vodičkové už to bylo přes Franiškánskou zahradu jen skok na Národní a tady do Platýzu, kde nám sovička před průjezdem dala vědět, že je zde volno. Tady jsme si dali v předzahrádce přestávku na kávu a jiné občerstvení a pak pokračovali přes Uhelný trh , Anenské náměstí na Karlův most. Už tedy ne úplně prázdný, ale už se tu ukazujícími turisty. Ovšem stále můžete chodit naprosto volně, fotit bez toho, že by do vás neustále někdo strkal nebo lezl do záběru. Z mostu na Malostranské náměstí, Nerudovkou nahoru na Hrad a po Nových zámeckých schodech zas dolů do Thunovské a odsud konečně na tramvaj každý svým směrem. Musím říct, že jsem tedy byla ušlapaná a měla ušoupaný nohy jak brouček, budu si muset na takové výlety pořídit pohodlnější boty. Bohužel na druhý plánovaný výlet s Padesátkou do Průhonic už nedošlo. Jedno neopatrné skousnutí nabídnuté mandle v čokoládě dopadlo tak, že jsem se musela s rozblázněným zubem a zánětem v kořenovém kanálku vrátit po třech dnech dovolené domů ....

Opět tu máme...

.... typický letošní letní den. 

Zima, vítr, zataženo a chystající se déšť. Nejbližší dny nebudou o nic lepší, a jak to vypadá ani srpen to nenapraví. Už mi zase začínají docházet sluneční baterie a dobít je asi bude docela problém. A co je nejhorší, ani dnešní fotografie nebudou oplývat sluncem. Spíš mnohem víc vodou. Byť jejich hlavními modelkami jsou květiny s ohnivě červenou barvou ....

Protože dnešní ...

.... téma ve Photochallenge jsou květy,

pro dnešní článek jsem si vybrala jako téma něco z živočišné říše. Navíc odpočinek od všech těch květů už je asi docela žádoucí. 

Zvěře různé se mi letos nějak moc nedaří fotit, obzvlášť motýlů. Buď nemám u sebe foťák, když nějakého zajímavého hmyzáka někde vidím, anebo si prostě nesedne a nesedne ... navíc ani počasí moc nepřálo procházkám s prioritou focení motýlů. Buď silně foukalo, nebo bylo vlhko či přímo mokro. Takže těch pár hmyzáků nafocených byla opravdu velká náhoda. A nebyli to jen hmyzáci co jsem nafotila, byla to také jedna veverka a moje milovaná zvířata, koně ....

Některá přání ....

.... se nám splní zcela nečekaně.

Anebo trochu oklikou. Vloni, když jsem si ponechala poprvé na zahradě kvést několik trsů a pruhů kopretin, povzdechla jsem si, že bych do těch kopretin brala i vlčí máky. Pátrala jsem a hledala jestli jsou k dostání samotná semínka, ale nenašla jsem. Tedy našla, ale na nějakém anglickém webu a vyšlo by to nesmírně draho. Takže jsem zvolila sice nejistou metodu, ale za to úplně zadarmo. Prostě jsem si natrhala několik odkvetlých makoviček, nechala je dozrát a pak jsem s nim prostě chodila po těch místech kde jsem zas měla v plánu nechat kopretiny a tam jsem jen rozmačkala a vysypala na zem. A čekala co se bude dít.

No nedělo se nic. Kopretiny kvetly jak divé, ale po mácích ani památky. Jen na několika jiných místech jsem před prvním sekáním zaregistrovala nějaké rostliny, které mi vůbec nebyly povědomé. Takže jsem je prostě posekala s ostatní trávou a dál to neřešila. Ovšem až do doby, kdy vznikly ty včera uveřejněné fotky. Když jsem tak všelijak lozila v pangejtu a koukala na ty stonky a listy mne to trklo... Ty blbe! To byly máky a bylo jich opravdu hodně a ty sis je posekala!!! Naštěstí mák má takovou výbornou vlastnost, že roste v trsech, a tak místo těch co jsem posekala vyrostly jiné. Jen už tedy nebyly tak vysoké jak by byly, kdyby nešly k zemi. A já tím pádem vyzískala možnost fotit si máky kdykoli, za jakéhokoli počasí a světla. A mohla se u toho válet, klečet a jinak se vykrucovat a měla jsem to přímo pod nosem. 

No, a že jsem si toho užívala naplno se pozná z toho, kolik fotek jsem za tu dobu kdy kvetly udělala. Teď už jich kvete poskrovnu, hodně jim ublížily ty deště a doba kdy mi stála na zahradě voda, ale schnou, zrají, vysemeňují se (aspoň doufám) abych zas příští rok mohla okolo posedávat a kochat se jejich krásou. A vůbec nevadí, že vyrostly úplně jinde, jako sólisti bez doprovodu kopretin, oni totiž jsou k tomu sólu předurčení ....